Čtyřiatřicetiletý Ahmed, otec sedmi dětí ze čtvrti al-Džunajna v Rafáhu, promluvil o ztrátě své osmiměsíční dcery Rahaf. Ta zemřela na následky podchlazení během bouřlivé noci 11. prosince 2025 v táboře pro vnitřně vysídlené osoby v al-Mawásí v Chán Júnisu.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Ahmed Abu Jazar

Nejdříve se s vámi chci podělit o bolest, kterou cítím po ztrátě své dcerky Rahaf. K té bolesti se přidává smutek a strach, protože s manželkou nevíme, co s námi a našimi dětmi bude. Bylx jsme nucenx se neustále stěhovat z místa na místo a v současnosti se o nás všechny bojím, protože je zrovna zima. Nevím, kde svůj příběh začít. Mám mluvit o tom, čím jsme si prošlx od začátku války? O našem vysídlení a útěku? Nebo o ztrátě mé dcery?

Rahaf abu Jazar

Moje manželka Hadžar a já jsme mělx šest dětí: ‘Alá, Alá, Muhammad, Ámne, Ritál a Šam. Před válkou jsme žilx ve čtvrti al-Džunajna v Rafáhu. Už na začátku války jsem měl předtuchu, že bude tento konflikt brutální a že se nebude dělat rozdíl mezi civilním obyvatelstvem a bojovníky a že se nebude brát ohled na děti, ženy nebo staré lidi. Rozhodl jsem se proto vyhledat přístřeší v táborech pro vysídlené osoby, které byly zřízené v rafáhských školách UNRWA. S rodinou jsme opustilx domov hned na samém začátku války kvůli silnému bombardování v našem sousedství. Vzalx jsme si jen trochu oblečení a nějaké osobní věci. Žilx jsme ve velmi těžkých podmínkách, protože Rafáh v té době přijal více než 1,5 milionu vysídlených lidí. Bylo těžké sehnat jídlo a pitnou vodu, navíc ve městě nebylo vůbec žádné místo, které by bylo skutečně bezpečné.

Poté, co jsme odešlx z domova, jsme se už nemohlx vrátit pro další oblečení ani věci, protože náš dům stál příliš blízko hranic se Státem Izrael. V březnu 2024 jsme se pak dozvědělx, že náš dům byl vybombardován. Život vysídlenců a vysídlenkyň byl neustálým utrpením, situace se pak ještě zhoršila v květnu 2024, kdy armáda vtrhla do Rafáhu. To byl ten prokletý den, kdy jsme já, moje žena a naše děti muselx opustit Rafáh a odejít do Chán Júnisu. S těžkým srdcem jsem se rozloučil s Rafáhem, svým milovaným městem. V té době už jsme nemělx téměř nic a z města jsme odešlx s prázdnýma rukama.

Ten den, kdy jsme odešlx, byl velmi těžký. Cesta nás stála hodně peněz a v Chán Júnisu jsme nemohlx sehnat stan, ve kterém bychom mohlx žít. Vložil jsem svou důvěru v Boha a přesunulx jsme se do al-Mawásí, které se nachází nedaleko Chán Júnisu. Poté jsme se ještě znovu stěhovalx do města Chán Júnis a nakonec jsme skončili v táboře pro vysídlené osoby al-Qadiseyah, který je extrémně přelidněný. Jsme tam dodnes. Tábor byl postaven v nízko položené oblasti, a když silně prší, stany zaplavuje voda a nánosy písku.

Dva měsíce poté, co jsme opustilx Rafáh, moje žena otěhotněla a čekala naši dcerku Rahaf. Měla těžké těhotenství, čekala dítě v období krutého hladu, kterým jsme trpělx po celou válku. Neměla náležitou výživu, kterou těhotné ženy potřebují. Měl jsem problém sehnat jídlo obecně, natož pak ovoce, maso a podobně. Byla zbavena nejzákladnějších práv těhotné ženy – jíst potraviny, jako jsou například vejce, nebo pít mléko, aby si posílila kosti a doplnila živiny, které by její tělo předávalo plodu. Ona i plod tedy byly podvyživené.

Když mé ženě o půlnoci 8. dubna 2025 začaly kontrakce, šlx jsme do nemocnice pěšky, protože nefungovala žádná veřejná doprava ani nic, co by nás tam mohlo dopravit. Naše holčička se narodila 9. dubna 2025. Byla velmi malá a křehká a nevěděla, jaký osud ji čeká, proto jsme se rozhodlx, že ji pojmenujeme Rahaf, což znamená „jemná, křehká“. Když se narodila, ulevilo se nám, protože nám lékařský personál řekl, že je zdravá.

Poté, co jsme se vrátilx do stanu, začal vyčerpávající shon kvůli kojenecké výživě. Prodávala se za velmi vysoké ceny. Hadžar byla podvyživená a nemohla kojit. Občas mi někteří lidé umělé mléko darovali, většinou jsem měl ovšem velké problémy ho sehnat a Rahaf hladověla. Moje žena i já jsme se bálx, že bude podvyživená a že bude nutné ji hospitalizovat, nebo – v nejhorším případě – zemře jako mnoho dětí, které během války na podvýživu a hlad zemřely.

Navzdory hladu a drsným podmínkám jsme Rahaf vychovávalx s velkou láskou a rozmazlovalx ji. Když začala žvatlat, mělx jsme tak obrovskou radost, že ji nedokážu ani popsat.

Když bylo v lednu 2025 oznámeno příměří, spadl mi kámen ze srdce. Byl jsem šťastný, že jsme válku přežilx, aniž bychom ztratilx někoho z rodiny. Měl jsem ale obavy z blížící se zimy. Žilx jsme totiž pořád v ošuntělém stanu, který nás nedokázal ochránit před chladem ani deštěm. Snažil jsem se proto stan na zimu připravit. Navršil jsem kolem něj písek, aby dovnitř při dešti netekla voda, ale věděl jsem, že kvůli tomu, že jsme v nížině, stále existuje velké riziko, že voda stan zaplaví. Pořád jsem se modlil, aby se to nestalo.

Nemáme dost peněz na to, abychom si koupilx nový stan nebo plachty, natož oblečení a deky pro děti. Když lidé na sociálních sítích hlásili, že se blíží bouře, snažil jsem se stan nějak zpevnit, abychom bylx připravenx. Bouře přišla 11. prosince 2025. Zůstalx jsme ve stanu, protože jsme nemělx kam jinam jít. Přikrylx jsme děti dekami, zejména Rahaf, které bylo osm měsíců. Poté, co ji manželka nakrmila, jsme všxchnx šlx spát.

Tu noc byl déšť opravdu vydatný. Probudilx jsme se v 3:30 ráno a zjistilx jsme, že je stan zatopený. Hned nato jsme zkontrolovalx děti. Rahaf byla úplně mokrá. Když ji manželka převlékala, všimla si, že je její tělo velmi studené a že její obličej vypadá jinak. Rty měla modré. Zavolal jsem sanitku, ale kvůli silnému dešti dorazila až asi o hodinu a půl později. Jelx jsme s Rahaf do nemocnice Nasser. Už umírala. Lékaři a lékařky se ji pokoušelx oživit, ale nepomohlo to.

Moje žena i já jsme bylx v šoku. Plakalx jsme a objímalx Rahafino studené tělíčko. Nemohlx jsme uvěřit, že naše miminko zemřelo. Lékařský personál si ji vzal, zabalil ji do rubáše a připravil k pohřbu. To byly ty nejtěžší okamžiky, které jsme za celou válku zažilx.

Později jsme naši malou Rahaf pohřbilx. Poté, co jsme ji uložilx do země, jsme se s manželkou vrátilx do našeho temného stanu, který byl plný žalu. To byl konec krátkého života Rahaf, mého srdce a mé duše. Příběh utrpení, který by neunesly ani hory.

Rahaf byla jen nevinné, drobné a křehké miminko. Ztratilx jsme ji, protože se její malé tělíčko nedokázalo vyrovnat s extrémní zimou. Prožíváme nesnesitelné dny. Moje žena, děti i já truchlíme a nemůžeme uvěřit, že je pryč. Naše srdce jsou plná smutku a náš malý stan je prostoupen žalem. Naše nejmladší dcera Šam se pořád dívá na fotky Rahaf a říká: „Rahaf je mrtvá.“ Moje žena je na tom velmi špatně. Celý den pláče, objímá naše děti a říká: „Už nechci o nikoho přijít. Další žal už neunesu.“

Stále jsme tady ve stanu, ve velmi drsných podmínkách. Je tuhá zima, silné deště a extrémní chlad. Stan nás před ničím nechrání.

Rahaf není prvním dítětem, které v Pásmu Gazy zemřelo na podchlazení. Dokud bude mezinárodní společenství mlčet a nic neudělá s tím, co se tu děje, budou se oběťmi extrémního chladu stávat další miminka a děti. Dnes jsme ztratilx Rahaf. Kdo ví, o koho přijdeme zítra. Doufáme, že Rahaf je na lepším místě, a modlíme se, aby nám Bůh pomohl unést tuto bolest.

Svědectví bylo poskytnuto terénní pracovnici organizace B’tselem Olfat al-Kurd dne 14. prosince 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/ahmad_abu_jazar

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

3.4.2026 Ahmed Abu Jazar

World War