Recenze na knihu „Neohlížej se, zkameníš“ od Aleny Wagnerové

Popravdě jsem dlouho přemýšlel, zda se do recenze knihy Neohlížej se, zkameníš pouštět či nikoli. Na jednu stranu mě k tomu táhlo nadšení a obětavost mladých lidí, kteří se zapojilx do protinacistického odboje, na straně druhé mě až odpuzovalo to, do jaké míry bylx ochotni věřit neomylnosti komunistické strany. Nakonec jsem usoudil, že otázky, které ve mně kniha vyvolala, jsou možná jejím největším přínosem.

Samotná kniha vychází z původního textu, který v roce 1968 připravilx Alena Wagnerová s Vladimírem Janovicem. Ten už se ale na současném vydání, které bylo doplněno o mnohé pozdější poznatky a výpovědi, nepodílel. Neohlížej se, zkameníš se zaměřuje na Revoluční organizaci Předvoj, která působila v posledních letech druhé světové války na území protektorátu Čechy a Morava. Text se nezaměřuje na historii tohoto hnutí, ale spíš na jeho vnitřní motivy. Z toho plyne, že se takřka vůbec nic nedozvídáme o obsahu odbojové činnosti Předvoje, takže to z uvedeného skoro vypadá, že jedinou činností byla konspirace a vydávání ilegálního časopisu.

Nebudu převypravovávat celý příběh, jen naznačím, že je zaměřen především na formativní okamžiky a na vznik Předvoje, k němuž došlo v prostředí smíchovského evangelického sboru – právě to byla místa, kde se lidé mohlx ještě nějakým způsobem sdružovat a volně spolu mluvit. Několik mladých lidí zde zjistilo, že pro ně křesťanská pokora není a že nemíní vyčkávat, až se věci samy změní, nýbrž do nich chtělx aktivněji zasáhnout. Přitom začalx objevovat marxismus, zatím jako ideovou inspiraci bez vazeb na KSČ, která si tuto ideologii monopolizovala. Marxismus mělx za „systém, který v sobě obsahuje myšlenku i čin“.

V tomto bodě jsem se sám sebe ptal, jak by mohla být situace jiná, kdyby existovalo nějaké anarchistické hnutí, nebo alespoň přístup k anarchistické teorii a k bolševiky nepřefiltrovaným informacím o španělské sociální revoluci. Jenže jedinou alternativou zleva byl v té době právě marxismus se všemi svými pastmi, do nichž se mladí ze Smíchova snadno chytalx. Během četby to bylo silně rozčilující, ale šáhlx prostě po tom, co bylo na dosah a o čem alespoň okrajově vědělx.

Mládež budoucího Předvoje přitom rozmýšlela o věcech individuality a kolektivu, hledání pravdy bez autorit, odmítala kapitalismus, netrpěla protiněmeckými předsudky a organizační struktura, kterou zakládala, vycházela zdola, byla poměrně decentralizovaná, její skupiny pracovaly samostatně.

Oproti tomu odboj organizovaný KSČ doplácel na centralizaci, kdy se dařilo rozprášit vždy nový a nový ilegální ústřední výbor a bez rozkazů z ústředí byl každý straník ztracený a dezorientovaný. Autorka při té příležitosti zmiňuje konfidenta Fialu, známého komunistu a bývalého horníka ze severu, kterého gestapo zlomilo, a zcela vážně se ptá, zda jeho selhání způsobily „určité rysy anarchismu“ nebo „snad proměna vojáka revoluce v jejího žoldnéře“. Je tedy krásně vidět, jak ještě na konci 60. let fungovaly bolševiky předkládané předsudky vůči anarchismu a důvěra ve stranu, což bylo mj. příčinou tragédie, která přišla po pražském jaru. Zrada u bolševiků nebyla ničím ojedinělým a důvěra ve stranické vedení byla vždy cestou do pekel.

Jenže podobná očekávání provázela i Předvoj, který se snažil navázat s vedením KSČ kontakt, aby nakonec čelná postava skupiny konstatovala: „Myslel jsem, že nahoře je ÚV, ale ono tam možná není vůbec nic.“ Když se přece jen s někým z vedení setkalx, uslyšelx: „My komunisté se musíme chránit, abychom byli po válce k dispozici pro stranu.“ Díky tomu, že se Předvoji nepodařilo na stranu napojit, mohl dlouho stát mimo pozornost gestapa. I tak se Předvoj ve svém prohlášení vyhlásil za „právoplatnou složku KSČ“ s tím, že nakonec „splyne s ostatními komunistickými skupinami ve straně centralizované do všech důsledků“. Prohlášení vůbec nese těžké známky autoritářství, dogmatismu a taktéž nacionalismu se zavádějící představou, že „český lid je uvědomělý a ve svém odporu proti fašistickým okupantům jednotný“. Hiršl byl navíc přesvědčen, že Sovětský svaz z nás nechce mít „satelita nebo nějakou kolonii“, že „chce, abychom si udělali socialismus, a to znamená po svém…“ Jenže právě to nikdy nechtěl, což snad došlo většině přeživších z Předvoje nejpozději v srpnu 1968.

Snaha i v ilegalitě střežit čistotu strany se promítala i do takových nepochopitelných skutečností, jako bylo vypracovávání popisu vlastní činnosti a spojení na pokyn vedení. Skvělý materiál, pokud se dostal do rukou gestapa, což se také dělo. I tak se Předvoji dařilo zastřešovat „1000 ilegálních odbojových skupin s 10 000 členy“. Jedna z čelenek, Nataša Kálalová, se později vyjádřila: „Předvoj, to byl od začátku pocit, že někam patřím. Když jsem se vrátila z Terezína, zdálo se mi, že jsem osiřela. Každý se radoval, každý někoho měl, ale já jako bych přišla o všechno.“

Wagnerová v úvodu k novému vydání a v poznámkách pod čarou reflektuje i to, jak členstvo Předvoje po válce nezískalo v obnovené KSČ, na rozdíl od kádrů z moskevského exilu, žádný vliv. „Všechny odbojové organizace, které stejně jako Předvoj vznikly spontánně zdola a nebyly řízeny oficiálně shora, vnímal aparát strany nedůvěřivě…“ Někteří se prosadilx v obrodném procesu koncem 60. let, aby po okupaci vojsky Varšavské smlouvy byly následně zbavenx svých funkcí. Další ránu ke komunismu inklinující odboj zdola dostal po roce 1989, kdy se v jeho marginalizaci „komunisté a antikomunisté vlastně sešli“.

Alena Wagnerová: Neohlížej se, zkameníš. Neklid, 2022. 221 stran, cena 330 Kč. K dostání na neklid.org.

28.3.2026 -jk-

Review Culture