Hlasy Palestiny: Arafat al-Khawaja

Pětatřicetiletý Arafat, otec tří dětí z uprchlického tábora aš-Šati, vyprávěl o svém dvouměsíčním synovci, který zemřel kvůli podchlazení v rozbořeném domě v Gaze, kde se jeho rodina ukrývala.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Arafat al-Khawaja

Tayyem al-Khawaja

Jsem strýc Tayyema al-Khawaji, který zemřel kvůli mrazu, když mu byly dva měsíce.

Až do války jsem žil se svou ženou a našimi třemi dětmi v uprchlickém táboře aš-Šati v Gaze, v třípatrové budově. V domě žilx taky moji rodiče a můj sedmadvacetiletý bratr Mahmúd. Každý jsme obývalx samostatné patro v bytech o rozloze 200 metrů čtverečních. Od té doby jsme si, jako všechny rodiny v Gaze, prošlx všemi útrapami této kruté války.

Na začátku války, 9. listopadu 2023, izraelská armáda vybombardovala dům našich sousedů a sousedek a několik lidí bylo zabito. Rozhodlx jsme se proto odejít do města Rafah v jižní části Gazy. Situace v Rafahu byla špatná a žilx jsme tam v drsných podmínkách.

Když armáda v květnu 2024 vtrhla do Rafahu, přesunulx jsme se do tábora pro vysídlené osoby v al-Mawasi v Chán Júnisu. Během našeho pobytu tam se 15. listopadu 2024 můj bratr Mahmúd oženil s jednadvacetiletou Rawan al-Khawaja. Nekonala se žádná velkolepá svatba ani velká oslava. Událost jsme oslavilx jen v úzkém rodinném kruhu. Žilx jsme ve stanech v krutých podmínkách a situace byla opravdufakt děsivá.

Během příměří v lednu 2025 jsme se vrátilx na sever do tábora aš-Šati, náš dům byl poškozený. Opravilx jsme ho, jak to jen šlo, a nastěhovalx se zpět. Zůstalx jsme tam i poté, co v březnu 2025 začala znovu válka, mnohem intenzivnější a brutálnější než předtím. Prožívalx jsme dny plné paniky, úzkosti a nepopsatelného stresu.

Rawan byla v té době těhotná a čekala malého Tayyema. Kvůli hladu a nedostatku zboží v Pásmu nemohla brát doplňky stravy a vitamíny, které těhotné ženy obvykle užívají, a její strava byla mimo jiné i chudá a nevyvážená. Nebylo k dostání například žádné mléko, které by mohla pít, ani vejce, ovoce nebo zelenina.

V září 2025, když bombardování v Gaze zesílilo, jsme se znovu stěhovalx, tentokrát do uprchlického tábora Nuseirat v centrální části Gazy. Žilx jsme v jednom stanu – moje rodina, Mahmúd s Rawan a moji rodiče. Dne 9. října 2025 jsme se tam dozvědělx, že izraelská armáda vybombardovala a zničila náš původní domov.

V té době se Mahmúd začal cítit špatně. Lékařské testy odhalily, že má rakovinu a nádory v celém břiše. Všxchnx jsme bylx v šoku. Nyní podstupuje chemoterapii a čeká na povolení Státu Izrael, aby mohl do zahraničí na další léčbu. Dne 15. října 2025 porodila jeho žena Rawan syna Tayyema v nemocnici Al-Awda, která se nachází v táboře Nuseirat. Její manžel Mahmúd byl příliš zesláblý na to, aby šel do nemocnice s ní. Dítě se narodilo velmi malé, vážilo sotva 2 kilogramy. Ale naštěstí byl zdravý.

Když se Tayyem narodil, rozhodlx jsme se vrátit. Trvalo nějakou dobu, než jsme našlx místo k žití, nakonec jsme se nastěhovalx k mému strýci a jeho rodině. Jeho dům byl u pobřeží, přičemž při bombardování byl těžce poškozen. Vnější i vnitřní zdi byly zničeny, takže se z celého domu stal jeden otevřený prostor. Uklidilx jsme ho, místo zdí natáhlx nepromokavé plachty a všxchnx jsme v něm začalx žít.

Začátek zimy byl letos opravdu drsný a my žijeme v domě bez zdí. Mrzneme. Nemáme dostatek teplého oblečení, přikrývek ani matrací. V takových teplotách potřebujete víc než jednu deku na osobu, ale my nemáme ani to. Když jsme opouštělx domov, vzalx jsme si jen pár kousků oblečení a osobních věcí. Poté co byl dům vybombardován, nezbylo nic. Sdílíme deky a občas si půjčujeme oblečení od přátel nebo sousedů a sousedek.

Když to šlo, koupilx jsme za to málo peněz, co jsme mělx, nějaké oblečení nejen pro nás, ale i pro děti, hlavně pro Tayyema. Mahmúd a Rawan mělx o Tayyema neustále strach a snažilx se ho udržet v teple pomocí dek a oblečení, které se nám podařilo sehnat. Dal jsem jim taky nějaké věci po svých dětech, ale v extrémních podmínkách domu bez zdí a s mořem za zády to nestačilo.

Ráno 11. prosince 2025 přišla silná bouře. Vítr byl tak silný, že strhal plachty, které jsme měli namísto zdí. Najednou jsem uslyšel Rawan křičet. Přispěchalx jsme tam a vidělx ji, jak drží Tayyema. Jeho tělo i obličej byly modré. Nedýchal a vypadal bez života. Okamžitě jsem ho vzal do nemocnice aš-Šifá. Když jsem tam dorazil, lékaři a lékařky ho vyšetřilx a řeklx, že trpí nízkou hladinou cukru v krvi kvůli extrémnímu chladu a že má taky bakteriální infekci. Byl přijat na JIP a já zůstal s ním.

Mahmúd a Rawan se mnou do nemocnice nejelx, protože Mahmúd byl sám velmi nemocný. Zpočátku mi lékařstvo říkalo, že se Tayyemův stav zlepšuje. Ale ve 21:00 mi oznámilx, že zemřel. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Oznámit Mahmúdovi a Rawan, že Tayyem zemřel, byl velmi těžký okamžik. Mahmúd mi řekl: „Vezmi ho rovnou na hřbitov. Nenoste ho domů. Nesnesl bych tu bolest při loučení.“ Rawan ale trvala na tom, abychom ho přineslx domů, aby se s ním mohla rozloučit.

Druhý den jsem se s otcem vrátil do nemocnice aš-Šifá pro Tayyemovo tělo. Mahmúd a Rawan nepřišlx. Tayyema jsme pohřbilx, domů jsme ho nevzalx.

Stále žijeme v tomto domě, který nemá žádnou ochranu před větrem, je tu strašná zima. Mahmúd a Rawan jsou hodně smutní, prožívají hluboký zármutek kvůli úmrtí svého jediného syna. Moji rodiče, moje žena i já jsme jim nablízku, utěšujeme je a podporujeme.

Taková je naše situace tady v Gaze. Uvízlx jsme v hrozných, krutých podmínkách, žijeme v neustálém kolotoči ztrát, smutku, nespravedlnosti a zlomených srdcí.

Svědectví bylo poskytnuto terénní výzkumnici organizace B’Tselem Olfat al-Kurd dne 18. prosince 2025.

Zdroj:

https://www.btselem.org/voices_from_gaza/arafat_al_khawajah

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli