Hlasy Palestiny: Kifah al-Hasanat

Dvaačtyřicetiletá Kifah, matka sedmi dětí, hovořila o tom, jak byli její manžel a syn zraněni hned v prvních dnech útoku na Pásmo Gazy. Popsala nucené opuštění domova z městečka al-Mughraqa, hlad, děsivé podmínky v uprchlických táborech a potíže, kterým v současné době čelí ženy v místech pro vysídlené osoby v Gaze.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Kifah al-Hasanat

Před válkou jsem žila se svým manželem Ishaqem a našimi sedmi dětmi – Muhammadem, Hamzou, Ruaou, Muayadem, Samerem, As’adem a Dimou – v městečku al-Mughraqa jihozápadně od Gaza City. Vedla jsem velmi prostý život.

Kifah al-Hasanat vykonávající domácí práce v rodinném stanu.

Ráno jsem se probudila, pomodlila se, pak vzbudila děti a připravila jim snídani. Poté, co odešly do školy, jsem seděla, pila kávu, poslouchala Fairuz a pak se pustila do domácích prací. To byl můj každodenní rituál. Vždycky jsem začínala zahradou. Měla jsem pocit, jako by mě moje zahrada už od rána volala. Rostly v ní olivovníky, které jsem sama zasadila, bazalka, máta a několik druhů zeleniny. Také jsem chovala slepice. Krmila jsem je, zalévala zahradu, plela a dělala další zahradnické práce, které mě činily velmi šťastnou.

Potom jsem se vrátila domů a začala s každodenním úklidem. Tekoucí vodu jsme mělx po celý den. Elektřina šla pravidelně podle rozvrhu, a když byla zapnutá, pekla jsem chleba. Měla jsem kolem sebe stěny. Měla jsem svůj vlastní pokoj. Měla jsem oblečení. Měla jsem pračku a dům jsem uklízela se vším vybavením a čisticími prostředky, které jsem potřebovala. Odpoledne se děti vracely ze školy, a když se najedly, pomáhala jsem jim s úkoly. Pak jsem připravila konvici čaje a popcorn a sedla si k nim. Povídali jsme si a trávili čas spolu. Večer se manžel vracel z práce, společně jsme povečeřelx, podívalx se na seriál v televizi a před spaním jsme sledovalx novinky na sociálních sítích.

Můj život byl jako v ráji, ale od 7. října prožívám peklo. Nejdříve jsme slyšelx střelbu, pak děti přiběhly s křikem ze školy domů a vypadl proud. S manželem jsme bylx velmi napjatí. Bála jsem se nejhoršího, ale nedokázala jsem si představit tu noční můru, v niž se naše životy měly brzy proměnit. Slovy nelze popsat strach a peklo, ve kterém žijeme.

Tři dny po začátku války, 10. října 2023, šel můj manžel se synem Muhammadem navštívit své bratry, kteří bydleli asi 200 metrů od nás. Zatímco jsem se modlila, začalo masivní bombardování. Letadla útočila na několik míst a vytvořila ohnivý pás. Znělo to a působilo jako zemětřesení. Měla jsem takový strach, že jsem se musela přestat modlit. Viděla jsem lidi běžet k místu, které bylo zasaženo, a slyšela je říkat, že dům rodiny al-Hasanat byl zasažen. Řekla jsem dětem: „Váš otec byl napaden!“ a běžela jsem tam s nimi, bosa a v modlitebním oděvu.

To, co jsem uviděla, když jsem tam dorazila, vypadalo jako scény z konce světa. Třípatrová budova, která se zřítila k zemi, desítky let staré olivovníky vyrvané z kořenů, všude prach. Upadla jsem na zem a začala křičet jako smyslů zbavená: „Co se stalo?! Co se stalo?! Kdo byl zabit a kdo je zraněný?!“ Když začalx zpod trosek vytahovat oběti, běžela jsem za nimi a ptala se: „Kdo zemřel? Kde je můj manžel? Kde je můj syn? Kde jsou moji švagři?“ Ale nikdo neodpovídal.

Kifah al-Hasanat vykonávající domácí práce v rodinném stanu.

Pak jsem viděla, jak zpod trosek vytahují mé švagry: osmatřicetiletého Mar’iho, dvaatřicetiletého Mus’aba a osmadvacetiletého Muhammada s jeho sedmnáctiletou manželkou Ayou, kterx se bralx teprve před pěti měsíci, a také mého šestadvacetiletého švagra ‘Iz a-Dina. Všichni bylx mrtvx. S každou obětí, kterou vytáhlx z trosek, mi srdce pukalo bolestí. Vdala jsem se mladá a vyrůstala jsem po boku svých švagrů, mladších bratrů mého manžela. Ztratili otce a můj manžel se o ně staral už od dětství.

Mezitím jsem se dozvěděla, že zachránilx mého manžela, který byl zraněn, a převezlx ho do nemocnice. Krvácel do jater, měl přeřezané šlachy na rukou a zranění na různých částech těla. Můj syn Muhammad měl zraněné nohy a švagr Mu’amin byl lehce zraněn. Vrátila jsem se ke svým dětem. Ten den jsem do nemocnice nemohla jít, protože jsem je nechtěla nechat doma samotné. Hamzah byl v nemocnici se svým otcem a bratrem.

Druhý den ráno byl vybombardován dům našich sousedů a sousedek a všechno pokryl prach. Zavolala jsem si taxi a odvezla děti do uprchlického tábora Nuseirat, protože situace v al-Mughraqa byla velmi nebezpečná. Smrt nám byla v patách, mělx jsme strach. V Nuseiratu jsem nechala děti u příbuzných a odtud jsem se jela podívat za manželem a synem do nemocnice Šuhadá al-Aksá ve městě Deir al-Balah.

Když jsem dorazila do nemocnice, manžel byl na jednotce intenzivní péče. Ptal se mě na své bratry a já mu musela říct, že Mar’i, Mus’ab, Muhammad se svou ženou i ‘Iz a-Din jsou po smrti. Byl v šoku. Ptal se mě, jestli už bylx pohřbenx, a když jsem mu řekla, že ano, začal brečet, že se s nimi nerozloučil. Bylo to srdcervoucí a nesmírně bolestivé.

Od té chvíle se můj život obrátil vzhůru nohama a já se ocitla v kolotoči: manžel a syn byli zranění v Deir al-Balah a byl tam s nimi i můj syn Hamzah. Ostatní děti byly v Nuseiratu. Všude nepřetržitě dopadaly bomby. Můj syn Muhammad má trauma z bombardování už z dětství. Nemluví a má psychické potíže. Během hospitalizace se začal pomočovat. Každý den jsem cestovala do nemocnice a zpět za dětmi. Doprava byla komplikovaná a ne vždy jsem se měla jak na místo dostat. Nálety nikdy neustávaly a mé děti se bály víc než kdy dřív. Ty mladší se taky začaly pomočovat.

Kifah al-Hasanat vykonávající domácí práce v rodinném stanu.

V tu chvíli jsme muselx opustit dům našich příbuzných, přesunulx jsme se do školy v an-Nuseirat, která byla přeměněna v uprchlický tábor. Nemělx jsme nic, ani náhradní oblečení. Příbuzní a příbuzné nám darovalx pár dek a matrací a my všxchnx – já a pět dětí, které byly se mnou – jsme spalx schoulení k sobě na matracích v učebně plné vysídlených lidí. Ze všeho nejvíc mě zaměstnávalo shánění jídla pro mé děti a pro manžela se dvěma syny, kteří byli v nemocnici. Každý den jsem čekala na pomoc, kterou jsme ve škole dostávalx, ale nestačilo to.

Byla jsem vyčerpaná neustálým pobíháním mezi nemocnicí a školou a začala jsem manžela navštěvovat méně. Když se mě lidé ptalx, jak se jemu a synovi Muhammadovi daří, plakala jsem a nedokázala odpovědět. Už mi nezbývala žádná síla. Taky jsem musela stát hodiny ve frontě na toalety a ve frontě na vodu. Začala jsem trpět krvácením a velkou slabostí. Budila jsem se za úsvitu, jen abych si vystála frontu na naplnění malé nádoby s vodou.

Jednoho dne jsem se vrátila z nemocnice úplně vyčerpaná. Když jsem si sedla, jedna z žen v táboře mi řekla: „Máš celou židli od krve!“ Moje dcera a další žena mě okamžitě odvedly do nemocnice al-Awda v táboře an-Nuseirat. Udělalx mi krevní testy a zjistilx, že hladina hemoglobinu je pět. Doktor mi řekl, že jsem v ohrožení života a musím podstoupit operaci k zastavení krvácení. Naléhavě vyslalx sanitku pro krevní konzervy do nemocnice Šuhadá al-Aksá. Dalx mi krev a doktor řekl, že pokud se krvácení nezastaví, budou mi muset odstranit dělohu – a to se také stalo. Druhý den mě operovalx a ještě tentýž den mě propustilx, protože v nemocnici bylo přeplněno. Po operaci krvácení pokračovalo a já všude hledala kusy látky, které bych mohla použít místo vložek.

Do tábora jsem se vrátila na voze, který táhly osli, protože jinou dopravu jsem nesehnala. Když jsem dorazila, našla jsem své děti úplně vyhládlé, a tak jsem obcházela ostatní vysídlené lidi a prosila je, aby mi půjčilx chleba. To bylo ze všeho nejbolestivější – že jsem pro své děti neměla žádné jídlo.

Situace v přeplněném táboře byla otřesná. Děti trpěly, byly to nesmírně bolestné dny, zvláště pro nás ženy. Můj zdravotní stav ještě zhoršovaly potíže spojené s chozením na záchod. Potřebovala jsem tam chodit často a pokaždé jsem se styděla, protože celý svět vidí a ví, že jdete na toaletu. Přísahám, byla doba, kdy jsme se tam nemohlx mýt a nepřevlékalx jsme se. Nemohla jsem uvěřit, že klesnu tak hluboko. Asi za dva měsíce manžela propustilx z nemocnice a dorazil k nám do tábora. Asi dva měsíce po něm propustilx i syna Muhammada. Spal s otcem, jako všichni muži, na školním dvoře. My ženy a děti jsme spaly nahoře v učebnách. Ráno jsem za ním chodila dolů, abych se podívala, jak mu je, převlékla ho a vzala ho na záchod.

V té době se hlad ještě zhoršil. Na trzích došlo zboží a můj manžel potřeboval zdravou stravu, aby se zotavil. Nebyl plyn na vaření. Potloukala jsem se kolem se syny, sbíralx jsme staré boty a plastové věci, abychom rozdělalx oheň a připravilx trochu jídla. Z toho ohně a kouře mě začalo silně bolet na hrudi, byla to nesnesitelná bolest, která trvá dodnes.

Tehdy došla i mouka. Když se mi podařilo nějakou sehnat, upekla jsem dětem aspoň malé množství chleba a rozdělila ho mezi ně rovným dílem. Moje děti plakaly hlady. Pomoc dostávalx jen někteří. Štvalo mě, že rozdělování je nespravedlivé. Bylx i tací a takové, kterx část pomoci kradlx, přestože jí i tak byl nedostatek. Toužila jsem po šálku sladkého čaje, abych si sedla a vypila ho s dětmi a manželem. Bylx jsme tak hladoví, že nám páchlo z úst. Děti říkaly: „Máme hlad.“ A manžel se na nás díval a plakal.

Neměla jsem na vybranou. Řekla jsem si: „I kdybych měla zemřít, musím se vrátit domů pro mouku a oblečení.“ Měla jsem hodinky. Dala jsem je dceři Ruae a řekla jí: „Nasaď si je. Jestli zemřu, budeš je mít jako památku na mě.“ Šla jsem do našeho domu v al-Mughraqa se synem Muayadem. Stříleli po nás ostrými náboji, pršely jako déšť. Muayad mi říkal: „Mami, pojďme zpátky, je to moc nebezpečné.“ Ale já trvala na tom, že půjdu dál. Když jsem dorazila domů, našla jsem nějaké oblečení, pytlík soli a trochu rýže. Byla jsem šťastná, že jsem našla aspoň trochu jídla a boty pro své děti. Neexistují slova, která by popsala, jakou radost děti měly, když si ty boty obuly.

Poté izraelská armáda nařídila evakuaci an-Nuseiratu. Plakala jsem a objímala své děti. Nemělx jsme kam jít a já neměla ani peníze na zaplacení dopravy do Rafahu. Nasedlx jsme na vůz tažený zvířaty a dorazilx do města Deir al-Balah. Neměla jsem peníze na vlastní stan, a tak jsme si postavilx stan společně s několika manželovými příbuznými. Byl ale příliš malý a sotva se do něj všxchnx vešlx. Tak jsem přišla i o své soukromí. Děti všech ostatních se mezi sebou neustále praly a kvůli těm nejbanálnějším věcem vznikaly konflikty i mezi mnou a manželovými příbuznými.

Záchody byly daleko. S dcerou jsme musely jít půl hodiny pěšky, abychom k nim došly. Začala jsem potřebu zadržovat, jen abych tam nemusela chodit, což vedlo ke zdravotním problémům. Já a dcera jsme taky neměly ani dostatek vložek, na trzích úplně došly. Nemohla jsem najít ani oblečení, které bych rozstříhala na kusy a použila je místo nich.

Uvnitř stanu byla zima, a když v zimě pršelo, stan to zaplavilo a naše oblečení i deky navlhly. Nohy nám modraly a kůže na rukou nám mrazem praskala. Moje malé děti kvůli té kruté zimě nedokázaly udržet moč.

Po čase jsme si vedle stanu improvizovaně vyrobilx vlastní toaletu. Byla primitivní, ale já se cítila, jako bych získala palác ve srovnání s utrpením na vzdálených záchodech, které jsme sdílelx s ostatními vysídlenci.

Později byla otevřena místa pro distribuci pomoci. To byly jedny z nejhorších dnů, které jsme prožilx. Můj syn Hamzah chodil pro pomoc, i když jsem mu to ze strachu o jeho život zakazovala. On ale trval na svém a říkal mi: „Stejně jsem už mrtvý! Máme hlad. Chceme jíst.“ Chodil v noci do Netzarimu a riskoval život, aby nám přinesl trochu mouky a konzerv, a já seděla ve svém modlitebním oděvu a modlila se. Představovala jsem si, jak za mnou přijdou a řeknou mi, že byl zabit. Když se vrátil v pořádku, objímala jsem ho a zahrnovala polibky.

Pokaždé, když jsem slyšela o masakru v Netzarimu, oblékla jsem se a šla na ulici, abych se mladíků vracejících se z distribučních míst ptala na Hamzaha, nebo jsem ho šla hledat mezi mrtvé do nemocnic. Můj čtyřiadvacetiletý synovec Ammar al-Hussni byl zabit právě na distribučním místě v Netzarimu. O týden později byl v Zikimu zabit jeho strýc, osmatřicetiletý Mu’tasem al-Hussni, po kterém zůstaly malé děti. Deset dní po něm byl v Zikimu zabit sedmadvacetiletý manžel mé sestry Bisan, jeho tělo se nenašlo. Bisan ho šla hledat sama a zjistila, že jeho tělo roztrhali a odtáhli psi. Poznala ho podle bot. Zavolala sanitku, která převezla ostatky do nemocnice aš-Šifá.

Nevím, jak jsme to období krutého hladu přežilx. Byla jsem jen kost a kůže. Sotva jsem se udržela na nohou a nechápu, jak se svět mohl jen dívat, jak umíráme hlady! Před válkou jsem vážila 85 kilogramů, nyní vážím kolem 55.

Poté jsme se vrátilx do tábora an-Nuseirat, abychom bylx blízko našeho městečka al-Mughraqa. Od té doby jsme tady, žijeme ve stanu a stále prožíváme nekonečné utrpení. Hned ráno rozdělám oheň, s dětmi sbírám papíry a kousky dřeva, abych ho udržela a připravila jídlo, a pak čekám ve frontě u charitativní kuchyně (Takia). Rozdělujeme se tam do několika front, abychom získalx aspoň nějaké malé množství jídla. Kvůli jednomu kanystru pitné vody čekáme hodiny pod spalujícím sluncem nebo v krutém mrazu. Někdy čekáme a nakonec nedostaneme nic, protože vysídlenců a vysídlenkyň, kterx se snaží získat trochu jídla a vody, je příliš mnoho.

Jednou, když moje dcera Ruaa čekala na jídlo, došlo právě ve chvíli, kdy na ni přišla řada. Hrozně tehdy plakala. Vedoucí se jí zeptal: „Proč pláčeš?“ A ona mu řekla: „Protože se mi nepodařilo sehnat jídlo.“ Tak jí dal něco málo z jídla, které měl odložené pro svou rodinu. Když mi to Ruaa vyprávěla, hodně jsem plakala. Dodnes pláču, když si na ten příběh vzpomenu. Vždycky jsem se styděla stát ve frontě na vodu v charitativní kuchyni a moje děti jsou v tomhle po mně. Srdce mě z toho bolí.

Mému synovi Hamzahovi jsem zakázala stát v pekárně frontu na chleba, protože se tam neustále strhávaly rvačky. Raději jsem tam stála sama. Vycházela jsem ve dvě ráno, abych si stoupla do fronty s ostatními ženami, přestože distribuce začínala až v šest. Než jsem konečně dostala balíček chleba, v tom davu jsem se dusila. Jednoho dne, když tam byly davy lidí a všxchnx se strkalx a tlačilx, jsem si všimla, že jeden mladík vyčkává, až mi balíček chleba vytrhne. Pevně jsem ten chleba objala a s velkým úsilím se vyprostila z davu. Vyšla jsem ven celá zadýchaná a bez šátku na hlavě. Byl to pro mě velmi těžký den. Cítila jsem se, jako bych měla umřít. Je to tak kruté, ale neměla jsem jinou možnost než zajistit potřeby svých dětí.

Dnes přezdívám Gaze „město smutku“. Přeju si zemřít, protože žít v Gaze je hodně těžké. Přísahám, že jednou, v období největšího hladu, jsem se modlila k Bohu, aby nás i s dětmi už raději nechal zabít. Je to lepší než žít v takovém ponížení.

Od začátku války peru všechno prádlo v ruce, což mě nesmírně vyčerpává a ničí. Bolí mě ruce a někdy si ani nedokážu sama svléknout oblečení, protože nemůžu zvednout paže – musí mi pomáhat dcera Ruaa. Vaření na ohni také podlomilo mé zdraví a způsobilo mi dýchací potíže a problémy se zrakem. Každý, kdo mě uvidí, si myslí, že jsem stará žena, i když je mi teprve dvaačtyřicet. Všechny vlasy mi zbělely z extrémní úzkosti a psychického stresu. Kvůli všem těm obrovským explozím, které byly během války slyšet, se mi poškodil i sluch. Slyším jen tehdy, když je někdo těsně u mě.

Navíc jsme všxchnx od té doby, co žijeme ve stanech, dostalx svrab a vši. Myjeme se bez mýdla, protože žádné mýdlo na mytí není k dostání. Moje děti trpěly vyrážkami a pupínky, po kterých jim na těle zůstaly jizvy. Stan je vyroben z látky a není v něm žádné soukromí. Já a dcera se můžeme převléknout, jen když jsou všxchnx ostatní venku, a celý den trávíme v modlitebních oděvech, což jsou svrchní šaty. Stan je také plný mravenců, kteří nás v jednom kuse koušou, stejně jako ještě další hmyz. V modlitebním oděvu i spím a už se začíná trhat. Cítím se ošklivá a zanedbaná. Dokonce ani boty, které nosím, nejsou stejné, každá je z jiného páru, protože jiné nemám.

Mezi mnou a mým manželem neexistuje téměř žádný manželský ani vřelý vztah. Od začátku války jsme si neřeklx jediné vlídné slovo. Tato válka a život ve stanu pohltily všechno dobré v mém životě. Teď jsem bez domova, bloudím, stěhuju se ze stanu do stanu a z ulice do ulice, pobíhám od jedné charitativní kuchyně ke druhé a z fronty do fronty. Jak dlouho ještě potrvá ta bolest, kterou v sobě neseme? Jak dlouho budeme takhle žít?

Svědectví bylo poskytnuto terénní pracovnici Olfat al-Kurd 4. února 2026.

Zdroj:

https://www.btselem.org/voices_from_gaza/kifah_al_hasanat

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli