Esej nabourávající kapitalistickou pohádku, že je normální toužit po zisku

Často slyšíme, obvykle z úst těch, kteří si mají co chránit, že chamtivost je prostě „lidská přirozenost“. Tato fráze se snadno vyslovuje, je to pohodlné morální pokrčení ramen, které proměňuje nerovnost, vykořisťování a ekologický kolaps na nešťastné, ale nevyhnutelné důsledky toho, co znamená být člověkem. „Lidé jsou prostě chamtiví,“ říká se nám, „a vždycky budou.“ Pokud by však chamtivost byla skutečně neodmyslitelnou součástí naší přirozenosti, proč se podle ní někteří lidé nechovají? Proč se místo toho nespočet jednotlivců, hnutí a celé společnosti organizují kolem spolupráce, solidarity a kolektivního blaha? Kdyby byla chamtivost zvnitřněná, byla by univerzální, ale není.

Chamtivost není přirozená

Tento rozpor odhaluje jednoduchou pravdu: chamtivost není lidskou přirozeností. Je to lidská možnost, která se za určitých podmínek pěstuje a za jiných potlačuje. To, co nazýváme „lidskou přirozeností“, není neměnná podstata, ale schopnost jak sobectví, tak štědrosti, soutěživosti i péče, dominance i solidarity. Která z těchto vlastností se stane dominantní, nezávisí ani tak na tom, s čím se narodíme, nýbrž na systémech, do nichž se narodíme. Chamtivost tedy není odrazem naší biologie, je symptomem naší ekonomiky.

Tvrdit, že chamtivost je lidská přirozenost, znamená ideologicky obhajovat status quo. Morální a politické otázky se tak mění v biologické. Chudoba se stává vinou chudých, nerovnost se stává důsledkem ambicí a vykořisťování se stává přirozeným výběrem v lidské podobě. Mocní se vždy opírali o tento argument, aby ospravedlnili svá privilegia.

Thomas Hobbes proslul tím, jak popsal lidský život v jeho přirozeném stavu coby „osamělý, chudý, ošklivý, brutální a krátký“. Podle něj byl člověk poháněn nekonečnou touhou a strachem, byl soutěživým zvířetem, které potřebovalo silného vládce, aby omezil jeho nejhorší instinkty. Tato bezútěšná antropologie nadále pronásleduje moderní politické myšlení. Kapitalismus koneckonců vyžaduje světový názor, ve kterém je sobectví nejen tolerováno, ale i oslavováno jako motor pokroku. „Neviditelná ruka“ Adama Smithe přeměňuje soukromou chamtivost ve veřejné dobro; konkurence údajně pohání inovace; honba za ziskem je prezentována jako efektivita.

Tento příběh však není vědecký, je ideologický. Od samého počátku předpokládá, že svět takový, jaký je, nerovný a hierarchický, je světem, jaký musí být. Říká nám nejen to, že chamtivost existuje, ale také to, že chamtivost funguje. Skrývá však to, že chamtivost není užitečná pro lidstvo jako celek, ale pro ty, kteří profitují z rozdělení lidí. Tím, že kapitalismus nazývá chamtivost přirozenou, naturalizuje sám sebe.

Kdyby chamtivost byla skutečně součástí lidské přirozenosti, očekávali bychom, že ji najdeme všude. Antropologie však nabízí velmi odlišný obraz.

Ve společnostech lovců a sběračů, které představují 95 % lidské historie, je normální spolupráce a sdílení. Jak pozoroval antropolog Marshall Sahlins, takzvané „primitivní“ společnosti často fungovaly na principech vzájemnosti a společného přístupu k zdrojům. Lid Ju/’hoansi z Kalahari sdílí jídlo v takovém rozsahu, že osobní hromadění je téměř nemožné. Maorský koncept manaakitanga klade důraz na štědrost a pohostinnost coby měřítko statusu, nikoli na bohatství. Ve společnostech tichomořských ostrovů posiluje komunitní pouta dávání darů a přerozdělování zdrojů prostřednictvím obřadů potlatch nebo fa’alavelave spíše než soukromé hromadění.

I když se objeví hierarchie, je často spojena spíše s povinnostmi přerozdělování než s vykořisťováním. Obyvatelé Trobriandových ostrovů, které studoval Bronisław Malinowski, se účastní složitých výměn darů (Kula) a šíří tak prestižní zboží po ostrovech, nikoli aby ho hromadili, ale aby posílili vztahy. Bohatství je v tomto smyslu vztahové, nikoli majetnické.

Tyto příklady neidealizují minulost; pouze nám připomínají, že existovaly a stále existují alternativní sociální uspořádání, kde chamtivost nehraje žádnou strukturální roli. Pouze za podmínek nedostatku, ohrazování a třídního rozdělení začíná chamtivost vzkvétat coby sociální ctnost.

Chamtivost není věčná

Pokud chamtivost není věčná, musí mít svou historii. Moderní forma chamtivosti, individuální hromadění majetku pro vlastní potřebu, vzniká s kapitalismem a ohrazováním, které mu předcházelo. Když byla v Anglii ukradena společná půda rolníkům, byli lidé nuceni opustit soběstačný komunitní život a přejít k námezdní práci. Morální ekonomika vzájemných závazků byla nahrazena peněžní ekonomikou soukromého přežití.

Kapitalismus chamtivost nejen toleruje, ale přímo na ní závisí. Motiv zisku, nekonečné úsilí o růst, fetiš vlastnictví a hromadění majetku – to vše jsou institucionalizované formy chamtivosti. Utvářejí naše hodnoty, naše vzdělání, naše vnímání sebe sama. Výsledkem je kultura, v níž se hodnota měří vlastnictvím, v níž je štědrost sentimentální, ale málokdy odměňovaná, a v níž komunita existuje pouze do té míry, do jaké ji lze zpeněžit.

Filozof Erich Fromm to nazval přechodem od způsobu existence „být“ ke způsobu „mít“. V předkapitalistických společnostech byla identita spjata s účastí a vztahy; v kapitalistické společnosti je spjata s vlastnictvím. Neříkáme „jsem milován“, ale „mám partnera“. Neříkáme „jsem nasycen“, ale „mám jídlo“. Tato jazyková změna odráží hlubší ontologickou změnu – redukci života na vlastnictví.

Ti, kdo hájí chamtivost jako lidskou přirozenost, se často odvolávají na biologii. Tvrdí, že evoluce odměňuje sobectví; přežití nejschopnějších zajišťuje, že prosperují pouze chamtiví. To je však nesprávný výklad Darwina i moderní evoluční teorie.

Darwin sám věnoval celou knihu (The Descent of Man) tomu, aby prokázal, že soucit, spolupráce a morální cítění jsou stejně tak produkty evoluce. Druhy přežívají nejen díky soutěži, ale i díky spolupráci. Tento pohled rozvinul anarchistický teoretik Peter Kropotkin ve své práci z roku 1902 Mutual Aid: A Factor of Evolution, která dokumentuje, jak spolupráce v rámci druhů i mezi druhy zvyšuje šance na přežití. Pro Kropotkina není vzájemná pomoc morální volbou, ale biologickým faktem, přírodním zákonem stejně základním jako soutěž.

Moderní výzkum tento názor podporuje. Neurověda ukazuje, že altruismus aktivuje centra odměny v mozku; evoluční psychologie uznává roli vzájemné spolupráce; a dokonce i teorie her dokazuje, že strategie důvěry a spravedlnosti v průběhu času převažují nad sobectvím. Chamtivost, která zdaleka není evoluční nutností, často podkopává kolektivní přežití, jak brutálně jasně ukazuje klimatický kolaps.

Chamtivost není biologická

Pokud chamtivost není biologická, musí být sociální. Vzniká prostřednictvím institucí, je posilována ideologií a odměňována systémy moci. Děti se nerodí chamtivé, chamtivosti se učí. Učí se jí prostřednictvím soutěže o známky, prostřednictvím reklamy, která klade na roveň štěstí s vlastnictvím, prostřednictvím pracovní kultury, která odměňuje zisk před péčí, a prostřednictvím politických systémů, které chrání majetek před lidmi.

V kapitalistických společnostech je chamtivost prezentována jako aspirace. Jazyk „úspěchu“ maskuje morálku hromadění. Chtít více znamená být motivovaný; přijmout dostatek znamená postrádat ambice. Dokonce i soucit je komodifikován, charitativní dary se stávají identitou značky a filantropie je často daňovým odpisem pro ty, kteří potřebu charity vůbec vytvořili.

Náboženství a morální tradice již dlouho varují před chamtivostí, Bible, Korán, Buddha i domorodá moudrost odsuzují lakotu, ale v kapitalistickém světě jsou tato učení vyprázdněna, moralizována bez strukturální výzvy. Je nám řečeno, abychom byli laskaví, zatímco žijeme v ekonomice, která laskavost trestá.

Říci, že chamtivost je naučená, neznamená popírat osobní odpovědnost; znamená to umístit odpovědnost tam, kam patří, do systémů, které učí, odměňují a normalizují chamtivost jako jedinou cestu k bezpečnosti. Když nám svět říká, že musíme soutěžit, abychom přežili, není překvapením, že někteří se stanou chamtivými, ani to, že jiní odolávají.

Chamtivost není nepřekonatelná

V průběhu historie vytvářeli utlačovaní lidé prostory vzájemné pomoci jako akty přežití a odporu. Dělnická družstva v Evropě 19. století, komunitní snídaňové programy Black Panther Party, anarchistické kolektivy ve Španělsku v roce 1936 a nesčetné akty každodenní solidarity nejsou výjimkami z lidské přirozenosti, ale vyjádřením jejího sociálního potenciálu.

Anarchismus ve své podstatě spočívá na víře v tento potenciál. Nepředpokládá, že lidé jsou dokonalí, ale že jsou schopni sebeorganizace, spolupráce a péče, když jsou osvobozeni od donucovacích hierarchií. Tam, kde Hobbes viděl chaos bez autority, anarchisté vidí komunitu bez nadvlády. Uznávají, že naše blaho je spojeno s blahem ostatních. V krizích, při zemětřeseních, pandemiích, povodních se lidé instinktivně obracejí jeden na druhého, ne proto, že je to výhodné, ale proto, že je to přirozené.

Problém chamtivosti není jen morální, ale i existenciální. Společnost založená na hromadění zbavuje život smyslu. Když se každý lidský vztah redukuje na směnnou hodnotu, lidé se odcizují jeden druhému i sami sobě. Marx to nazval komoditním fetišismem – převrácením, při kterém předměty získávají lidskou hodnotu a lidé se stávají objektivizovanými. Pod tímto kouzlem usilujeme o majetek, jako by mohl zaplnit prázdnotu, kterou vytvořila ztráta komunity. Chamtivost však nikdy nemůže být uspokojena, protože se živí nedostatkem, skutečným či domnělým. Čím více máme, tím více se bojíme, že o to přijdeme.

Z psychologického hlediska funguje chamtivost jako obrana proti nejistotě. Je to úzkostné lpění druhu, který zapomněl, co je to hojnost. Hromadíme, protože nedůvěřujeme. Nedůvěřujeme, protože naše systémy odměňují zradu. Chamtivost je tedy příčinou i důsledkem odcizení.

Překonání chamtivosti proto není pouze morální volbou, ale projektem rehumanizace. Vyžaduje to přestavění našich vztahů mezi sebou, s půdou a nás samých se sebou, aby jejich základem byla péče než kontrola. To není utopie, ale přežití. Planeta nemůže udržet nekonečnou chamtivost, ale může udržet nekonečnou spolupráci.

Chamtivost není bez alternativy

Nejúčinnějším způsobem, jak zničit chamtivost, je odstranit podmínky, které ji vytvářejí: nerovnost, nejistotu a vynucenou soutěž. Když jsou uspokojeny základní potřeby lidí, když je zaručeno bydlení, zdravotní péče, jídlo a vzdělání, motiv k hromadění majetku slábne. Chamtivost vzkvétá v nedostatku, v hojnosti chřadne.

Anarchismus si představuje právě toto – společnost organizovanou podle principu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Takový princip není naivní, spíše odráží způsob, jakým lidé žili po většinu své existence. Pouze v kapitalismu se jeví jako nemožný, protože kapitalismus závisí na jeho nemožnosti.

Technologie, pokud by byla osvobozena od motivu zisku, by mohla učinit hojnost sociální realitou. Problémem není výroba, ale distribuce. Svět již produkuje dostatek pro všechny, ale logika chamtivosti vyžaduje umělý nedostatek, aby se udržela hodnota. Ničíme potraviny, abychom udrželi vysoké ceny, privatizujeme vodu, abychom vytvořili trhy, a patentujeme léky, abychom profitovali z nemocí. Chamtivost není nadměrnou touhou, ale selháním představivosti.

Pokud chamtivost není přirozená, můžeme ji odmítnout. Odmítnutí začíná uznáním toho, jak hluboce chamtivost formuje náš každodenní život, a to nejen u bohatých, ale u všech z nás, kteří jsme si osvojili logiku vlastního zájmu. Odmítnutí je tichou rebelií těch, kteří sdílejí, místo aby prodávali, kteří se starají, místo aby soupeřili, kteří měří úspěch ne hromaděním, ale vztahy.

Anarchismus to nazývá politikou prefigurace: žít svět, který chceme vytvořit. Když budujeme družstva, sdílíme zdroje nebo se prostě bráníme nutkání konzumovat, nejednáme proti své přirozenosti, ale potvrzujeme ji.

Odmítnout chamtivost neznamená odmítnout touhu, ale znovu ji získat. Touha by neměla směřovat k předmětům, ale k životu a svobodě, společenství, kreativitě, radosti. Zrušení chamtivosti není zrušením individuality; je to znovuobjevení individuality prostřednictvím solidarity.

Pokud někteří lidé projevují chamtivost a jiní ne, chamtivost nemůže být lidskou přirozeností. Může to být pouze lidská volba, formovaná okolnostmi. Nazývat to přirozeností znamená se tomu poddat; vidět to jako podmíněné znamená otevřít možnost změny.

Lidská přirozenost není klec, ale plátno. Uvnitř ní se skrývá nespočet potenciálů pro lásku i krutost, nadvládu i spolupráci. To, co se z ní vynoří, závisí na tom, jak organizujeme náš svět. Kapitalismus pěstuje chamtivost, protože chamtivost udržuje kapitalismus. Anarchismus pěstuje spolupráci, protože spolupráce udržuje život.

Nejsme odsouzeni naší přirozeností; zrazují nás naše systémy. Otázkou tedy není, zda jsou lidé chamtiví, ale proč žijeme ve světě, který odměňuje chamtivost a trestá štědrost. Odpověď nespočívá v lidském srdci, ale v lidském řádu, a právě tam musí začít transformace.

Chamtivost nakonec není tím, kým jsme. Je to to, co nás naučili být. Odnaučit se jí neznamená jít proti přírodě, ale získat ji zpět.

Zdroj:
https://theslowburningfuse.wordpress.com/2025/10/10/greed-is-not-human-nature-its-human-conditioning/
(mezititulky redakce)

24.12.2025 Wyatt E Jones

Teorie