Privatizace a kategorizace smrti

Esej o nekropolitice a legitimizaci násilí v současném světě

Po neuvěřitelně dlouhé době se pomalým tempem začíná konečně česká veřejnost probouzet ze sna, v němž Stát Izrael figuroval jako dokonalý a nevinný stát, který se jen brání barbarskému teroristickému útoku. Přesto však ještě z úst některých politiků a političek můžeme slyšet dehumanizační výroky na účet palestinského obyvatelstva, které probíhající etnickou čistku černobíle rámují jako boj dobra se zlem, přičemž do pozice dobra staví demokratický Stát Izrael a do pozice zla všechny ostatní arabské země.

Dost mě pobouřila například slova Petra Fialy, která zazněla na některých předvolebních debatách a která byla adresována propalestinskému aktiviststvu. Petr Fiala, jehož veřejné působení je postaveno na obrazu klidného, vyrovnaného a racionální profesora, jenž chce komunikovat s veřejností, se během předvolebních debat dekonstruuje, neboť otázka Palestiny a Izraele v něm probouzí silné emoce a některé jeho argumenty postrádají jakoukoliv logickou souvislost. Kromě toho bylo olomouckému aktiviststvu zakázáno se debaty účastnit s transparenty, a tak si aspoň pohotově pořídilo propagační balónky, na které k logu dopsalo hesla typu „Spoluvina na genocidě“. Co je ještě horší, a což osobně jakožto anarchista nechápu a absolutně se mi příčí, je ono povyšování se nad ostatní lidské bytosti. V debatách sám sebe Fiala totiž pasuje do role autority, která musí názory ostatních – především svých oponentů – uvádět na pravou míru, což debatu znemožňuje, protože v takové komunikaci spolu nehovoří dvě rovnocenné strany, nýbrž vytváří se zde vztah dominance a submisivity. Ostatně samotný průběh diskuse je dost nevyrovnaný, jelikož druhá strana nemůže reagovat na logické nesoudržnosti, které Fiala považuje za uvádění na „pravou míru“.

Tento text tak vznikl jako určitá reakce na slova Petra Fialy, přičemž bude převážně pracovat s tématem smrti a konceptem nekropolitiky, kterou ve svých pracích rozvíjel Achille Mbembe, a bude se snažit demonstrovat, proč jsou uvedené a veřejně projevované názory problematické z hlediska moci a diskurzu. Hlavním cílem tohoto eseje bude analýza smrti a rozbor politické moci, která nad smrtí panuje, a zároveň se budu snažit odpovědět na otázku, jakým způsobem individualizace smrti v moderním Západním světě vede k legitimizaci nespravedlivého zacházení. Tento text se bude mimo jiné zaměřovat na roli Izraele a způsob, jakým jsou jeho kroky prezentovány v médiích. Nečiní si ambice být úplným popisem konfliktu. Je však třeba dodat, že činy Hamásu, včetně útoků na civilní obyvatelstvo, jsou závažným porušením mezinárodního práva a samy o sobě přispívají k prohlubování utrpení obyvatelstva v regionu. Vzhledem k rozsahu textu, a navíc i kvůli současnému proizraelskému diskurzu, jsem se ovšem rozhodl věnovat výhradně analýze izraelské strany.

Biopolitika, nekropolitika a smrt jako forma politické moci

Achille Mbembe je kamerunský politolog a historik, který ve své práci Necropolitics. Theory in Forms navazuje na francouzského myslitele Michela Foucaulta a na jeho teze o biopolitice a biomoci. Foucault tvrdil, že zhruba do 17. a 18. století se moc, kterou v rukou drželo šlechtické prostředí, vyznačovala privilegiem rozhodovat nad životem poddaných – zabít, nebo nechat žít. V průběhu 18. a 19. století se ovšem tato moc v západní společnosti transformovala v poněkud odlišnou formu kontroly, přičemž tato proměna byla umožněna díky sílícím tendencím liberalismu na Západě, během čehož se stal život sám předmětem politického zájmu. Mnohem víc než mocí jakožto formou, jež může člověka k něčemu přinutit, se Foucault zabýval mocí coby produktivní, kreativní sílou, která mohla produkovat různé struktury, kategorie, normy a návyky.

Foucault si kladl otázku: Pokud existuje nekonečně mnoho možností, jak nějakou činnost provádět (například žít vlastní život), co určuje, který z těchto způsobů je ten správný, pravý? Odpovědí je zmíněná biomoc, která je v úzkém sepětí s Foucaultovým konceptem subjektu. Subjekt jako takový se od 19. století stává předmětem vědeckých analýz a studií, a tudíž se subjekt od 19. století stává objektem vědy, která následně vydává různé závěry a soudy, jež pak subjekty přebírají jako pravdu, internalizují si tyto informace a dále s ní pracují. Člověk tedy není pouze popisován, je současně i konstruován, člověk je instrumentalizován v poslušnou masu. V historickém období mluvíme o tzv. racionalizaci, která může zasahovat úplně do všech složek každodennosti – nedávno mne například zaujala kniha Život na příděl, která se věnuje českému dělnictvu za první světové války a poměrně důkladně mapuje, jakým způsobem docházelo k „tovární“ dehumanizaci českého dělnického obyvatelstva pomocí racionalizace a vědy.

Biomoc stojí na dvou pilířích: disciplinační moc a regulační moc. Zatímco disciplinace se orientuje především na těla jednotlivců s cílem vytvořit disciplinovaná, poslušná a produktivní těla, a to prostřednictvím výchovných institucí jako škola, věznice, kasárny, továrny či nemocnice, regulační moc se naopak zaměřuje na populaci jako celek, na masu, přičemž cílem je řídit život této masy, regulovat ho, prodlužovat ho a snižovat rizika úmrtí. Na tento koncept navazuje Mbembe tzv. nekropolitikou, totiž určitým rozvinutím biomoci, která se nesoustředí jen a pouze na různé aspekty života, ale také na smrt samotnou, přičemž Mbembe se snaží demonstrovat a dokázat, že určité formy útlaku a násilí byly vždy těsnou součástí politiky, a to klidně i tzv. demokratického státu. Ačkoliv se stát může chovat jakkoliv demokraticky, nesmíme zapomínat na jeden zásadní fakt – stát je pořád jen stát, forma legalizovaného násilí, které se řídí právním systémem, jenž se ustavičně mění. Sám Mbembe píše: „Ultimátní projev suverenity tkví v moci a možnosti předepisovat, kdo může žít a kdo musí zemřít. Zabít nebo nechat žít tak konstituuje limity suverenity, jeho základní vlastnosti. Být suverénem znamená uplatnit kontrolu nad smrtelností a definovat život jako manifestaci moci.“ Nekromoc má možnost produkovat dvě různé kategorie: entity, které mají právo žít, a potom entity, které musí zemřít. Nejen samotný život, ale i smrt a strach ze smrti se tedy stávají nástrojem k řízení a ovládání populace – v podstatě se jedná o tutéž mechaniku, kterou do 18. století uplatňovala šlechta nad svými poddanými, nyní však v mnohem maskovanější podobě. Populace nejsou jen řízené, některé musí být obětovány.

Ona zmíněná skrytost je viditelná i dnes, a to na samotném tématu smrti, které je považováno za výhradně soukromou záležitost. Právě smrt je dnes jedním z největších tabu, kterému se člověk snaží v konverzaci vyhýbat. Tato autocenzura není přítomná jen v soukromých konverzacích mezi dvěma kamarády*kami, ale i na veřejných sociálních sítích, které se snaží jakýmkoliv projevům smrti – ať už ve formě rozličných videí či fotografií zachycujících smrt – zcela zamezit, a to prostřednictvím zákonů právních států či pravidel internetových sítí typu Facebook, YouTube apod. Samozřejmě nelze tvrdit, že každý stát přijímá tytéž zákony týkající se smrti nebo že každá internetová platforma zavádí táž pravidla, která se snaží smrt z veřejného prostoru vymazat, avšak určitá tendence k omezování takového obsahu v současnosti existuje. Zatímco v minulosti se suverénní moc projevovala skrze veřejné demonstrativní popravy, dnes se moc projevuje v jejím cenzurování a tabuizování, jako by smrt a její přímé zobrazování nepatřily do veřejného prostoru dnešního světa a „moderní“ civilizace. Zatímco v minulosti byla smrt veřejným dramatem a manifestací moci, dnes je spíš toutéž mocí z veřejnosti vytlačována do sféry soukromí.

Smrt ovšem vždy byla a stále je veřejným, politickým tématem a politickým nástrojem. V minulosti například náš pohled na smrt silně ovlivňovala křesťanská víra, přičemž tato víra vytvořila dvě protichůdné kategorie, a to kategorii „správné“ a „nesprávné“ smrti. Ta správná, o kterou měl usilovat každý správný křesťan, představovala klidné a pomalé umírání doma, na vlastním loži, v okruhu nejbližších přátel, ba i nepřátel, s nimiž měl umírající před svou smrtí uzavřít mír, aby mohl v klidu odejít na onen svět, a důležitá byla i přítomnost duchovního, jenž měl umírajícího smrtí provázet. Naopak nesprávná smrt, jež naháněla každému křesťanskému člověku hrůzu, byla zcela náhlá, neklidná, kdesi na cestách mimo domov, ba často i násilná a za absence duchovního. Taková nesprávná smrt měla dokazovat, že dotyčný člověk byl špatným křesťanem, kterého bůh potrestal nekřesťanským úmrtím. Tento konstrukt byl zneužíván v politickém boji – příkladem může být rozpad jednotného křesťanského světa v průběhu 16. století, během něhož se Evropa rozštěpila na větev protestantskou a katolickou. Katolická strana často využívala právě konstrukt nesprávné smrti ve spojitosti s úmrtím Martina Luthera, o němž prohlašovala, že jelikož byl nesprávný křesťan a heretik, tak nekřesťansky zahynul, čímž se ho snažila démonizovat a současně varovat a vyděsit křesťanstvo, aby nepřecházelo na protestantskou stranu. Zároveň můžeme zmínit i další silně politizovaný konstrukt smrti: heroickou smrt za křesťanskou víru během křížových výprav. A tento konstrukt je stále živý, avšak v jiném, modernějším hávu: hrdinsky padnout za vlast, za národ – k této problematice a mechanice přejímání křesťanských procesů a symbolů pro období formování moderních národů v 19. století viz například velmi podnětnou publikaci Jana Randáka Kult mrtvých. Smrt a umírání v revoluci 1848. Zkrátka a jednoduše – smrt je po celou doložitelnou historii politickým tématem, ačkoliv dnes poněkud pozapomenutým a ne již tolik veřejně probíraným.

Proč je dnes smrt tedy tak tabuizovaná a vnímaná jako privátní záležitost, ačkoliv v minulosti byla pociťována jako událost veřejná? Právě tabuizace a privatizace této sféry odpovídá konceptu biomoci, jejímž hlavním předmětem zájmu je život a jeho kontrola – to platí alespoň pro současné státy Západu. Rozhodování o smrti se začalo skrývat do pozadí. Smrt znamená totiž konec disciplinace, konec kontroly nad tělem, smrt leží mimo kontrolu biomoci, mimo kontrolu života, avšak nikoliv mimo kontrolu moci jako takové. Smrt je selháním biomoci, a tak se ji snaží učinit neviditelnou, a zviditelňuje jen takovou smrt, která se hodí: mučednictví, heroické úmrtí, ukládání takových smrtí do kolektivní paměti, zapomenutí apod. Proto tolik států Západu postupně ve jménu biomoci ustalo ve státem řízených veřejných popravách, které byly v minulosti tak oblíbené a které byly projevem suverénní moci. Právě odsunutí smrti na okraj zájmu v souvislosti s nástupem biomoci zřejmě zapříčinilo, že je smrt ve veřejném prostoru takovým tabu. Státy se dnes totiž do různé míry prezentují tak, že nad smrtí již nerozhodují, že veškerá jejich moc se soustředí na život, který chtějí všemi možnými prostředky zachovat. Právě to umožňuje chápat smrt jako něco zcela privátního, do čeho nic jiného nezasahuje. I proto možná je tak často slyšet a vidět názory, které tvrdí, že palestinské obyvatelstvo si za své utrpení a za svou smrt může samo. Pokud totiž chápeme smrt výlučně jako něco privátního, nesystémového a oproštěného od jakéhokoliv kontextu, potom sklouzáváme k chápání smrti postavené jen a pouze na vlastní odpovědnosti – individualizované smrti, za kterou neseme odpovědnost pouze a jen my. To připomíná neoliberální narativ zodpovědnosti za své vlastní úspěchy i neúspěchy, které v současném kapitalistickém systému fungují jako nátlak na maximální efektivitu práce, která leckdy končí vyhořením.

Ostatně značná část současných válek – ty jsou de facto kolektivním rozhodnutím nad tím, kdo může žít a kdo musí zemřít – byla započata ve jménu života a jeho ochrany, čímž podporují onen narativ, že si lidé za smrt mohou zcela sami. Pokud totiž musíme zabít druhé, abychom přežilx, potom si za smrt nesou odpovědnost jen umírající. Kdyby totiž neohrožavalx druhé, nemusel by na ně nikdo útočit. Smrt v tomto případě není chápána jako nespravedlivý zločin páchaný státem, nýbrž jako nutnost, za niž jsou zodpovědnx zabíjenx. Zatímco moc kolektivně rozhoduje o životě a smrti, vytváří zároveň narativ, který tuto odpovědnost individualizuje a privatizuje. Smrt tak není prezentována jako politický a kolektivní čin, ale jako osobní osud jednotlivce. Tento rozpor není náhodný a slouží k zakrytí skutečné povahy násilí a udržení moci. Dnes se války nezačínají kvůli explicitně proklamovaným kolonialistickým či výchovným cílům břemene bílého muže, dnes se války zahajují ve jménu záchrany, vlastní ochrany, tím pádem klidně mohou být války vyhlášeny jako preventivní, a tak, alespoň z morálního hlediska, zcela legitimní – podívejme se třeba na současnou situaci Izraele a Íránu, což zcela odpovídá rámci biomoci, která se soustřeďuje na zachování života. Zmínit vedle toho lze například současnou Ruskem započatou válku proti Ukrajině, v níž se snaží elity ruské vlády prosadit narativ, v němž se Rusko brání agresi Západu, případně se snaží denacifikovat Ukrajinu či chránit životy ruské menšiny, a tím legitimizovat válku. Nejinak je tomu v případě současné demokratickým Izraelem řízené etnické čistky v Gaze, při níž Izrael argumentuje sebeobranou národa a ochranou izraelských životů. K čemu jinému ale dochází, když ne k rozhodování nad tím, kdo může žít a kdo musí zemřít? K čemu jinému než k rozhodování nad životem a smrtí, jen v mnohem maskovanější podobě? Moc již explicitně nerozhoduje o tom, koho zabije, nyní o tom implicitně rozhoduje pomocí biomoci – k zachování našeho života musíme zabít a ukončit život druhého. Zabíjíme druhé ve jménu života. Pokud potřebujeme zabít druhé, abychom přežilx, jak je můžeme oplakávat? Jak nad nimi můžeme truchlit, když si za smrt mohou sami, protože nás ohrožovalx? To je ona druhá, odvrácená strana biopolitiky, neviditelná nekromoc suveréna, který zneužívá odvěkého strachu lidstva ze smrti. Biopolitika a nekropolitika jsou tak dvě strany jedné mince. Moc stále rozhoduje o smrti, avšak v mnohem maskovanější a rafinovanější podobě.

Politizace žalu a hierarchie životů

Jakým způsobem nekromoc operuje s legitimitou někoho nechat trpět, případně ho přímo usmrtit? Jaké aplikuje strategie k neutralizaci žalu? Foucault jako hlavní polehčující důvod k usmrcení druhých viděl rasismus. Právě rasismus totiž pracuje s hierarchií ras a využívá různé stereotypy, které se vážou k té které rase, a tak umožňuje, aby se jedna bytost cítila nadřazena nad druhou, aby jedna rasa byla chráněna, zatímco ta druhá byla vybíjena. Mbembe s Foucaultem souhlasí, avšak jeho myšlenku dále rozvíjí a poukazuje na to, že nekropolitika nepracuje pouze s rasismem, ale i s náboženstvím, etnickou příslušností, genderem či třídou – Mbembeho nekropolitiku dále rozvíjí kupříkladu kniha Queer Necropolitics. Tyto mocí zneužívané kategorie rozdělují člověka na „my vs. oni“, přičemž dochází k vytváření strachu, že „tx druzí*druhé“ ohrožují náš život – nemusí to být ovšem jen život, ale cokoliv, čeho si ceníme. Fiala tak například zcela v dikci orientalismu na olomoucké debatě tvrdil, že Izrael je náš spojenec, kterého je třeba chránit, protože je jedinou demokratickou zemí na Blízkém východě, a odstranit nebezpečné elementy je tak i v našem vlastním zájmu. To vytváří starý dobrý příběh o nebezpečí představovaném barbarskými lidmi a kmeny, které chtějí rozvrátit vyspělou civilizaci. Postupem času tak nutně dochází k dehumanizaci této druhé kategorie, jejíž přední vlastností je hrozba vůči našemu životu, případně civilizaci. Mezi další vlastnosti patří kupříkladu příživnictví, parazitování, barbarství, nekulturnost, primitivnost, pudovost, nenormálnost atd. Nemusíme chodit daleko od našich luhů a hájů, vzpomenout lze na uprchlickou krizi a dramata, která ve veřejných médiích vyvolávalo – a stále vyvolává – migrantstvo, které je považováno za bytosti druhé kategorie. Vždyť islám a migrace jsou dnes stále v Evropě důležitými tématy nejen populistických stran. V současnosti se lze podívat na procesy a deportace, které provádí Trumpova vláda v USA, případně opět na Izrael, jehož vládní představitelé se netají etnickými čistkami a dehumanizací palestinského obyvatelstva, o němž hovoří jako o zvěři. Toto rozdělení na „my vs. oni“ je navíc v Izraeli příznačné apartheidním režimem. Právě redukcí lidských životů na, jak by řekl Mbembe, holé životy, které nám nepřináší nic jiného než ohrožení, tak jejich ztráta nevyvolává v lidech takový žal, neboť ztráta takových životů je považována za nutnost k přežití.

Aby se předešlo ohrožení, jsou tyto holé životy koncentrovány na jedno místo, jež spadá pod přísnou kontrolu. Nekropolitika vytváří mrtvé světy (death-worlds), v nichž se pohybují živí mrtví (living dead), jejichž smrt není hodna žalu. Je to něco podobného, co rozvíjí Agamben ve své tezi o „homo sacer“, tedy o životě, který může být ukončen, aniž by to bylo vnímáno jako vražda. V těchto mrtvých světech panuje zvláštní stav, kde život není plně životem, ale zároveň ani mrtvým stavem, stírají se zde hranice mezi životem a smrtí. Lidé v těchto mrtvých světech přetrvávají v neustálém stavu ohrožení. Nejsou sice hned zabiti, avšak jsou neustále vystavováni podmínkám, při nichž se jejich život stává životem ke smrti – pomalým umíráním, přežíváním v nelidských podmínkách a bez naděje či perspektivy na zlepšení a důstojnost. Smrt je zde normalizovaná jako každodenní možnost, ať už fyzická či sociální, při níž jedinec pro okolní společnost vůbec neexistuje, je neviditelným a nemá hlas. Nekropolitika neumožňuje jen někoho usmrtit bez důsledků, nýbrž umožňuje zároveň vytvořit nežitý život, totiž život, který nestojí za žití, život, který za plnohodnotný život vůbec nepovažujeme. Typickým příkladem je současná situace v Gaze, do níž je blokována humanitární pomoc a hladomor v této oblasti je politickým nástrojem izraelské vlády. Lidé, kteří v Gaze přežívají, jsou každým dnem vystavováni smrti a přežívají v permanentní krizi, přičemž jejich smrt až donedávna u značné části populace nevyvolávala silnější reakce.

Nejen smrt, ale i žal je totiž v tomto případě politickou záležitostí. Truchlí nejen izraelské obyvatelstvo, ale i to palestinské. Skvělou publikací, která se zabývá žalem nad ztracenými životy, jsou Rámce války. Za které životy netruchlíme? od Judith Butler. V ní zkoumá funkci politiky a médií a zároveň poukazuje na mocí produkované rámce, které nám umožňují chápat ztrátu jednoho života za truchleníhodnou, zatímco ztrátu jiného života nikoliv. Jednoduše – pokud nám je život blízký a splňuje určitá vyprodukovaná kritéria, potom je tento život hoden žalu, protože jej chápeme jako plnohodnotný život; pokud ovšem takový život nesplňuje kritéria toho, co za život považujeme, potom nám na jeho ztrátě příliš nezáleží. To, jak je nám život druhých vykreslen, je určeno médii, která denně konzumujeme. Předávají nám totiž obraz reality, přičemž tento obraz je nějakým způsobem zarámován, něco je zvýrazněno, něco vynecháno, něco dobře zformulováno, z čehož plyne, že rámce nejsou neutrální a mají moc určovat, co považujeme za násilí, obranu, teroristický čin apod. Smutek, žal i soucit tak ve společnosti nejsou rovnoměrně rozdělovány, přičemž tato selektivita slouží k udržování legitimity asymetrického násilí a války.

Vrátím se zase k situaci izraelsko-palestinského konfliktu. V kontextu českých médií je důležité sledovat jemné nuance v užívání jazyka. Na začátek je nutné zdůraznit, že ne každá zpráva má totožné rysy, o nichž budu níže hovořit, a v mnohém závisí i na autorstvu, které ten který text sepsalo. Že ovšem k nerovnoměrnému podávání informací docházelo, naznačuje Jan Motal, který spolu s ostatním analytictvem roku 2024 předložil radě ČT analýzu – kterou si sama přála – stran vyváženosti reportování o dění v Gaze, přičemž ze závěru zprávy vyplývalo, že Česká televize podávala informace nevyváženě.[1] V textu je demonstrována binarita, určité myšlení „my vs. oni“, kdy palestinské obyvatelstvo Gazy bylo jazykově i vizuálně vykreslováno jako chaotické a nebezpečné, zatímco izraelští představitelé jako organizovaní, efektivní a sebevědomí.

Česká televize ovšem není jediným médiem, které vytvářelo nerovnoměrné narativy. Za zmínku zde stojí například následující úryvek z Novinky.cz: „Válka v Pásmu Gazy si podle palestinských úřadů ovládaných Hamásem dosud vyžádala desítky tisíc mrtvých. Převážně civilisté na místě umírají také z nedostatku potravin, Pásmo je totiž odříznuté od možnosti humanitární pomoci. Válka v Pásmu Gazy zapříčinila obrovskou humanitární katastrofu. Očekává se propuknutí hladomoru.“[2] Všimněme si zde jedné zásadní věci: ani jednou zde není v roli aktivního činitele Izrael. Obrovskou humanitární katastrofu zapříčinila „válka v Pásmu Gazy“, lidé umírají z nedostatku potravin, protože Pásmo „je odříznuté od možnosti humanitární pomoci.“ Problémem je zde zamlčování aktivního činitele, který onu humanitární katastrofu skutečně zapříčinil: nikoliv válka, ale Izrael zapříčinil humanitární katastrofu, protože ten blokuje humanitární pomoc, ten skutečně odřízl Gazu od zbytku světa, a kvůli tomu je na některé představitele Izraele vydán zatykač Mezinárodním trestním soudem za válečné zločiny. V české syntaxi se jedná o diatezi odvozenou, během níž dochází k odsunutí sémantického subjektu (konatele děje) z jeho povrchové formální roviny. To jazykově umožňuje zastřít, neutralizovat odpovědnost. Pro jednodušší pochopení uvedu příklad, který známe z dětství snad každý: „Rozbilo se to. To se udělalo samo. Já za nic nemůžu.“

A zde další ukázka, tentokrát z iRozhlas.cz: „Izraelské nálety na několik míst v Pásmu Gazy si ve čtvrtek vyžádaly nejméně deset životů, informuje agentura AFP s odvoláním na zdejší civilní obranu. (…) V posledních dnech v jejich blízkosti došlo k několika incidentům, při nichž zemřely desítky lidí. (…) Nejhorší z krvavých incidentů poblíž těchto center si v neděli v Rafáhu vyžádal 31 mrtvých a téměř 200 zraněných. Jeho vyšetření požadoval i generální tajemník OSN António Guterres. (…) Izrael v Pásmu Gazy zahájil vojenskou ofenzivu v říjnu 2023 v reakci na teroristický útok Hamásu, při němž ozbrojenci na jihu Izraele zabili na 1200 lidí a dalších 251 unesli. (…) V Gaze už v důsledku bojů přišlo o život nejméně 54 470 Palestinců a dalších na 124 700 bylo zraněno.“[3] Ukázky pochází z jedné zprávy. Za povšimnutí zde stojí slovesa, která se pojí s jednou a druhou stranou. Palestinské obyvatelstvo „přichází o životy“, „umírá“ a boje si „vyžádají mrtvé“, a to v kontextu, kdy podle očitých svědků – a zpráva to sama uvádí – střílela do civilních osob izraelská armáda. Nepřehlédnutelná je i pasivní konstrukce „přišlo o život“, která opět odnímá odpovědnost, a smrt je v tomto kontextu chápaná jako nevyhnutelná součást bojů. Naopak v opačném kontextu Hamás zcela jednoznačně „zabíjí“. Zatímco palestinské osoby umírají, hynou, přichází o život, izraelské osoby jsou zabíjeny a vražděny Hamásem, a tak nabývají oba životy jiného významu, neboť slovesa „zabíjet“ a „vraždit“ vyvolávají jiné konotace než „zahynout“ nebo „přijít o život“ – v prvním případě v sobě ukrývají určitý morální soud ohledně spravedlivého/nespravedlivého ukončení cizího života, v druhém případě se jedná o neutrální popis, suché sdělení faktu, které v nás nevyvolává otázky po spravedlnosti.

Právě tuto otázku spravedlnosti a nespravedlnosti můžeme vidět v následujícím dovětku, který stojí ve valné většině českých zpráv reportujících o izraelsko-palestinském konfliktu. „Válku vyprovokoval teroristický útok Hamásu a dalších radikálních skupin ze 7. října, při němž palestinští ozbrojenci pozabíjeli téměř 1200 lidí, většinou civilistů, a dalších asi 250 odvlekli do Pásma Gazy jako rukojmí. Izrael v odvetě zahájil masivní ofenzivu, při které podle ministerstva zdravotnictví kontrolovaného Hamásem přišlo v Pásmu Gazy o život přes 37 000 Palestinců. Údaje není možné nezávisle ověřit.“[4] Na tomto krátkém úryvku lze opět demonstrovat ono rozdělování životů do dvou protichůdných kategorií: Palestinští ozbrojenci „zabili“ izraelské obyvatelstvo, ale naopak důsledkem izraelské odvety „přišlo o život“ 37 000 Palestinců. Hamás zabil civilisty, a tak Izrael zahájil – logicky a spravedlivě – odvetu, při níž civilisty nezabíjí – to by totiž vyvolávalo otázku, jestli by nemohla přijít i odveta z druhé strany –, ale palestinské obyvatelstvo při této odvetě „pouze“ přichází o životy. Všimněme si i drobného detailu: zatímco v případě Izraele je zdůrazněn fakt, že oněch Hamásem pozabíjených 1200 lidí bylx převážně civilisté a civilistky, v případě úmrtí na straně Palestiny taková zmínka chybí, což opět vytváří nerovnoměrný obraz. Kromě toho ovšem dochází k rámování a prosazování černobílé optiky, neboť zpráva tvrdí, že válku vyprovokoval teroristický útok Hamásu, což je sice pravda a tento zločin je naprosto odsouzeníhodný, ale už se nezohledňuje a vůbec nepřipomíná problematická historie regionu a apartheidní režim, který v Izraeli panuje, a tím text napomáhá k vytváření černobílého a binárního vidění světa, světa dobra a zla. Naštěstí už ale v českém diskurzu dochází k pomalému přehodnocení a postupné sebereflexi.

Jak proti nekropolitice bojovat?

Na závěr se vrátím ke slovům Petra Fialy. V tomto smyslu Fialova slova nepředstavují jen nešťastné politické gesto, ale symptom širšího rámce, v němž se český veřejný diskurz pohybuje: rámce, který určuje, čí utrpení je viditelné a čí zůstává skryté, čí smrt je považována za politováníhodnou a čí je akceptována jako „nezbytný důsledek“. V konečném důsledku se zde znovu potvrzuje logika nekropolitiky, v níž moc rozhoduje o hodnotě života a smrti na základě hierarchických kategorií identity, moci a spojenectví. Česká politika tímto přebírá spoluzodpovědnost za reprodukci světového řádu, v němž jsou někteří lidé odsunuti na periferii lidskosti, zatímco jiní zůstávají nositeli plného práva na život. O to naléhavější je proto trvat na tom, aby se i v české společnosti obnovila schopnost vidět utrpení v jeho univerzalitě, a tím i zpochybnit ty struktury, které umožňují selektivní produkci smrti. Zároveň ani nezastírám, že podobné mechanismy mohou panovat i na protilehlé straně, například na straně Hamásu, avšak vzhledem k rozsahovým omezením, a navíc i kvůli současnému proizraelskému diskurzu, jsem se rozhodl věnovat výhradně analýze izraelské strany.

Jak ale proti těmto strukturám bojovat? Nekropolitické strategie mohou totiž v leckterém aktiviststvu probouzet pocity zoufalství a intenzivní deprivaci o to víc, pokud komunikuje s osobou, která je v síti nekropolitiky plně polapena. Domnívám se, že nejlepší formou rezistence proti kategorizaci životů a smrti je humanizace druhé strany, která spočívá přesně v tom, co nekropolitika odnímá: vokalizování hlasů lidí, kteří jsou odstrčeni na okraj, aktivní naslouchání těmto hlasům a předávání jejich zkušeností a příběhů dál do světa.

V tomto ohledu mne například velmi zaujaly publikace Jestli mám zemřít, ať je to příběh a Na této zemi je pro co žít, které otevírají prostor v mediálním prostředí silně ignorovaným hlasům a příběhům. Záslužnou knihou týkající se uprchlictva je pak například Do hranice čisto, která přístupným, čtivým a srozumitelným jazykem předává životní příběhy migrantstva z Konga, Afghánistánu a Sýrie. Jejich zkušenosti zobrazují migrantstvo v neotřelém světle a jejich mnohdy veřejným prostorem dehumanizovaným životům vrací rovnocenné postavení. Kontextualizováno je i násilí, kterého se někteří lidé dopouštějí v uprchlických táborech a které je opět polidštěno takovým způsobem, kterým ho dokáže pochopit každý z nás, a současně je poukázáno i na systémové problémy těchto táborů.

Polidštění druhé strany skrze příběhy nám umožňuje se přiblížit k druhé lidské bytosti, zobrazuje nám život v jeho pestrosti, a tím nám ho činí více pochopitelným. Ztráta takového známého života, který již není pouhou abstraktní kategorií, abstraktním číslem v souhrnu, v lidech může začít vyvolávat zármutek, který představuje hybnou sílu pro ukončení legitimizace násilí na druhých. I proto doufám, že se v budoucnu objeví více knih, filmů či dokumentů, které budou předávat pomyslný mikrofon marginalizovaným skupinám. A vnímat druhé jako plnohodnotné lidské bytosti je krůček k další mobilizaci proti nespravedlnosti.

Poznámky:
[1] Viz: https://img.ceskatelevize.cz/press/7079.pdf [cit. 12. 06. 2025].
[2] Viz: https://www.novinky.cz/tag/valka-v-izraeli-96172 [cit. 12. 06. 2025].
[3] Viz: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/izraelska-armada-pokracuje-s-bombardovanim-pasma-gazy-nalety-si-vyzadaly-nejmene_2506050826_kvr [cit. 14. 06. 2025].
[4] Viz: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/v-rafahu-zabila-ukryta-naloz-ctyri-izraelske-vojaky-dalsich-sedm-utrpelo-zraneni_2406111115_adn [cit. 14. 06. 2025].