Dnes je ta nejlepší příležitost zopakovat si trochu anarchistický dějepis, konkrétně proč vycházíme na 1. máje do ulic.

Hnutí za osmihodinovou pracovní dobu

Historie Prvního máje je spojená s hnutím za osmihodinovou pracovní dobu. Vše to začalo ve Spojených státech. V letech 1872 a 1873 byly v New Yorku a jiných velkých městech USA ohromné demonstrace za starý dělnický požadavek na osmihodinovou práci. Hnutí rostlo tak, že donutilo zákonodárné sbory téměř všech států USA, aby přijaly zákon o osmihodinové pracovní době alespoň pro všechny práce ve státních podnicích. Pak, 24. června 1878, přijal tento zákon pro vládní práce také kongres USA. Zákon však zůstal mrtvou literou. V říjnu 1884 se Odborová federace Spojených států a Kanady na chicagském sjezdu rozhodla, aby se od 1. května 1886 pracovalo jen osm hodin denně a aby všechny odbory všemožně usilovaly o provedení tohoto usnesení. V Chicagu r. 1885 vzniklo Sdružení pro osmihodinovou pracovní dobu. Byl vydán manifest, v němž se prohlašuje, že zkrácením pracovní doby se do pracovního procesu vstřebají všichni nebo alespoň téměř všichni nezaměstnaní; zadruhé, že se tím odstraní tzv. nadvýroba, příčina hospodářských krizí, rozmnožením počtu spotřebitelů; zatřetí, že je potřeba zkrácení pracovní doby bez snížení mezd jakožto důsledek zlepšených pracovních metod, protože by se množství společností produkovaných výrobků zkrácením pracovní doby nezmenšilo. Hnutí posílilo také v jiných městech. Významnou roli v tomto hnutí hrálo právě anarchistvo.

Chicagská tragédie

Prvnímu máji 1886 předcházely velké represe a pronásledování aktivního dělnictva v chicagské továrně McCormicka na hospodářské stroje za přispění policie a „pinkertonovců“ (soukromé policie kapitalistů). Na 1. máj zastavilo v Chicagu více než 25 tisíc dělníků*ic práci, do 4. května se počet zdvojnásobil, takže stávka se stávala téměř všeobecnou. Předními řečníky schůzí byli anarchisté, kteří se později stali mučedníky tohoto dělnického boje. Dne 3. května napadla policie střelbou asi 200 stávkujících před McCormickovou továrnou. Další stávkující přišli na pomoc, načež se strhla bitva mezi nimi a policejními lokaji kapitálu. Stávkující nakonec oplakávalx šest mrtvých. Na druhý den byla svolána na Senný trh (Haymarket) demonstrace odsuzující postřílení šesti dělníků. Mezi řečníky vystoupili později odsouzení Spies, Parsons a Fielden. Jelikož se zhoršilo počasí, na náměstí zůstalo v závěru jen asi přes 200 lidí. Poté policie násilně zakročila proti pokojnému shromáždění. Po chvíli se ozval výbuch a následovala střelba policistů. Puma, vržená neznámou rukou, zabila sedm policistů. Pravděpodobně šlo o provokaci.

Po celou noc pátrala policie po údajných pachatelích. Kromě mnoha jiných, kteří pak museli být propuštěni, byli zatčeni později souzení anarchisté: Augustin Spies, Michal Schwab (redaktoři Arbeiterzeitung), Albert R. Parsons (redaktor Alarmu), Adolf Fischer (sazeč), dále Jiří Engel, Samuel Fielden, Ludvík Lingg a Oskar Neebe. Všichni tito zatčení byli obžalováni z vraždy. Již na začátku procesu se děly různé machinace, aby byl soud složen z lidí ochotných sloužit policii i proti nevinným. Po výslechu množství svědků, když státní žalobce poznal, že obžaloba pro vraždu je neudržitelná, přeměnil ji v obžalobu pro spiknutí k zavraždění policistů. Z obžalovaných byli v době výbuchu pumy na Senném trhu jen Spies a Fielden. Fischer a Parsons již z demonstrace odešli a Schwab, Lingg a Neebe se jí vůbec nezúčastnili. Pověstný státní návladní Grinell, jenž řekl při procesu výslovně: „Dělníky nutno zahnat do jejich děr jako krysy,“ si vyráběl svědky vyhrožováním a podplácením, jejich výpovědi však vyznívaly směšně a obžalovaní je mohli snadno vyvrátit. Přesto bylo již předem rozhodnuto, že anarchisté musejí být popraveni. A také Spies, Schwab, Parsons, Fischer, Engel, Fielden a Lingg byli odsouzeni k trestu smrti, Neebe k patnácti letům káznice. Po vyhlášení rozsudku si Neebe vyžádal slovo a žádal o jedinou milost – aby směl zemřít po boku svých kamarádů. Dělnictvo z Chicaga i z celé Ameriky a Evropy žádalo o milost pro nespravedlivě odsouzené. Trest byl na doživotní žalář změněn jen Schwabovi, Fieldenovi a Neebemu, ti byli nakonec propuštěni v roce 1893, když i mluvčí buržoazie několikrát přiznali barbarství a neslýchanost procesu, jehož výsledkem byla 11. listopadu 1887 poprava anarchistů Spiese, Parsonse, Fischera a Engela. Lingg si vzal život den před popravou, aby připravil běsnící průmyslníky, policii a justici o radost ze svého oběšení.

Při cestě na popraviště pozdravovali odsouzenci své druhy, kteří zůstali v celách. První byl spoután a veden k šibenici Augustin Spies. Ze strachu, že ještě naposledy promluví, mu byla jako všem dána na hlavu kukla. Leč když mu vložili kati oprátku na krk, zvolal zřetelně: „Přijde doba, kdy naše mlčení v hrobě bude mocnější než naše slova!“ I ostatní šli statečně na smrt a zemřeli jako hrdinové. Výbory, připravující pohřeb, čekaly účast 30 tisíc lidí, leč jenom průvodu, nepočítaje v to obrovské špalíry kolem, se zúčastnilo více než 150 tisíc lidí.

Pařížský sjezd roku 1889

Roku 1888 se konal III. národní sjezd syndikátů celé Francie, na kterém byl podán návrh, aby celé francouzské dělnictvo demonstrovalo v jeden den za své požadavky. Sjezd se usnesl, aby se tato všeobecná manifestace konala 10. února 1889. Deputace dělníků měly toho dne předložit dělnické požadavky místním úřadům, purkmistrům, prefektům apod. a po 14 dnech, 24. února, se měla konat druhá manifestace, při které si měli zástupci dělníků vyžádat odpověď. Výsledek byl radostně překvapující: více než padesát měst přijalo návrh sympaticky a 24. února manifestovaly desetitisíce dělníků po všech krajích Francie. Tento úspěch způsobil, že bylo uloženo, aby na pařížském mezinárodním socialistickém sjezdu byl podán návrh na pořádání takové akce v mezinárodním měřítku. Jelikož američtí kamarádi již roku 1888 přijali návrh, aby se každoroční manifestace revolučních dělníků na paměť nevinně odsouzených a popravených chicagských anarchistů konala 1. května, usnesl se sjezd dne 20. července 1889 rovněž na tomto datu. Za Čechy se sjezdu zúčastnili Körber, Hybeš a Habrovský. Jinak zde byli zástupci asi dvaceti národů.

Od roku 1890 tedy na Prvního máje vycházejí pracující do ulic. Jejich svátek se snažily a snaží zneužívat politické strany a různé režimy. Anarchistky a anarchisté však zůstávají věrnx původnímu odkazu Prvního máje a každý rok v ulicích nezapomenou připomenout ty, kdož byli na začátku a zaplatili boj proti nenasytnosti kapitálu svými životy.

1.5.2025 -rec-

History