Stručná zpráva o anarchistickém hnutí na druhé straně planety od tamního anarchoknihovníka

V posledních třiceti letech se anarchismus, a tím pádem i anarchistická praxe v našem regionu poměrně významně rozrostly.

Anarchismus v jihovýchodní Asii byl po celkovém úpadku klasického anarchismu v období před druhou světovou válkou zcela na ústupu a takřka zanikl. Dnes jsme po celém světě svědky „anarchistického obratu“ v radikální politice, v níž anarchismus zaznamenal jak oživení, tak opětovnou mobilizaci, jakou jsme od dob někdejšího anarchistického hnutí nezažilx. Průzkumy a studie prováděné za účelem detailnějšího popisu různých anarchistických prostředí však často opomíjejí jeden z klíčových regionů světa, jímž je jihovýchodní Asie. Následující stručné poznámky se pokusí tuto mezeru zaplnit. Chci se v nich zaměřit zejména na nedávnou historii a současnou situaci.

Před opětovným zrodem v 90. letech 20. století neexistovalo prakticky nic. Za mobilizační faktor anarchistického prostředí v různých zemích je považována punková subkultura. To je i případ Indonésie, Filipín, Malajsie, Myanmaru a Thajska. Můžeme to přirovnat k pusté půdě po výbuchu sopky, jež je nejprve kolonizována pionýrskými druhy, které jsou malé a jednoduché – jako mech a houby. Průkopníci položí základ pro trávu, pak pro větší rostliny, následně pro malé živočichy, jako je hmyz, i pro velké živočichy, jako jsou ptáci, a pak pro ještě složitější život. Podobně je tomu i v radikálním prostředí. V tomto smyslu připravil punk půdu pro ziny, afinitní skupiny, následně pro infoshopy a dál (doufejme) pro větší formace.

V současnosti je anarchistické prostředí na Jávě v Indonésii nejpestřejším, co se týče „ekologické rozmanitosti“. Můžeme zde vidět podporu anarchistických vězňů, anarchosyndikalismus, antimonarchistickou agitaci v Jogdžakartě, solidární práci v Západní Papui i anarchofeministické organizování. Objevují se také snahy o založení anarchistické organizace specifického typu. Indonéská vláda je v jihovýchodní Asii ojedinělá tím, že se při potlačování občanské společnosti cíleně zaměřuje na anarchisty*ky. V Indonésii je v podstatě nejvíce anarchistických vězňů v rámci celé jihovýchodní Asie.

Demonstranti*ky na Filipínách

Bohatou anarchistickou scénu mají též Filipíny. Anarchismus se tu také objevil v 90. letech nejprve ve spojení s punkem, ziny, Food Not Bombs a infoshopy. Moje aktivistické okolí se považuje za novou vlnu ve srovnání s tou předchozí, která se objevila právě v oněch 90. letech. Starší vlna se zaměřovala na infoshopy, prosazování dekriminalizace drog a hlubinnou ekologii. Nynější scéna, jíž jsem součástí, zas zdůrazňuje antimisogynii, antitransfobii, zrušení policie a vězeňství, antikarcerální feminismus a radostnou militantnost. Jelikož se naše mladší scéna organizovala během pandemie covidu-19, nelze podceňovat online aspekt naší mobilizace. Časté jsou také nové snahy o prosazování libertinského socialismu v rámci širokých socialistických formací.

Na Filipínách a v Indonésii je zajímavé, že zatímco punk a anarchismus se mobilizovaly ve stejné době, scéna v Indonésii je navzdory podobným trajektoriím poměrně rozsáhlejší a pestřejší než na Filipínách. Jednou z hypotéz, proč tomu tak je, je, že indonéské komunistické hnutí bylo během genocidy levice zdecimováno, a vzniklo tak velké militantní vakuum, které vyplnil anarchismus. Oproti tomu maoistická a marxistická levice na Filipínách zůstává poměrně aktivní, takže noví militanti tíhnou spíš k tomu, co má už vybudovanou základnu. Tato hypotéza je v souladu s předchozími tezemi, že marxistická a anarchistická mobilizace jsou nepřímo úměrné, což znamená, že pokud je marxismus vysoce organizovaný, anarchismus má menší mobilizační potenciál, a pokud je marxismus demobilizovaný, anarchismus má naopak větší potenciál k mobilizaci. Demobilizace maoistické levice na Filipínách v 90. letech se skutečně shodovala s mobilizací anarchismu ve té době, podobně jako to bylo s globálním oživením anarchismu po pádu starého sovětského bloku.

Obdobně jako do Indonésie a na Filipíny dorazil v 80. a 90. letech punk do Malajsie, kde navazoval na zinovou kulturu. Stejně jako v Indonésii bylo tamní komunistické hnutí z velké části zlikvidováno ve válce zvané Malayan Emergency. Cenzurní zákon Akta Mesin Cetak z roku 1984 omezil a potlačil vydávání radikálních publikací, ale zinová kultura přesto pokračovala. V průběhu období Reformasi anarchistické myšlenky korespondovaly s širším společenským hnutím směřujícím k sociálnímu uvědomění, které zahrnovalo antikonzumerismus a taktiku bojkotu.

Vietnam je jednou z mála takzvaných „reálně existujících socialistických“ zemí a jednou ze dvou takových v jihovýchodní Asii. V Anarchistické knihovně jihovýchodní Asie se objevily první anarchistické překlady tohoto století ve vietnamštině a brzy poté se začaly objevovat některé teoretické kritiky a vyjádření z tohoto regionu. Nejvíce je širší mezinárodní anarchistickou komunitou ceněna vietnamská anarchistická kritika státního socialismu/státního kapitalismu. Státní kontrola nad internetem a policejní dohled ve fyzickém prostoru samozřejmě dělají z organizování jakékoli opozice vůči tamní vládě vysoce riskantní podnik a lze počítat jen s minimálním dosahem aktivit. Rodící se vietnamské hnutí je díky tomu spíše „infrapolitické“, jeho politika tudíž není zřetelně vidět, stejně jako není vidět infračervené světlo.

Anarchistická scéna v Thajsku je stále ještě poměrně nová, avšak pestrá a obsahuje iniciativy jako infoshopy, Food Not Bombs, punks a nebojí se účasti na nepokojích. Tento bojový prvek směřuje proti policii a podporuje širokou antiautoritářskou liberálně-demokratickou opozici vůči monarchii a armádě. Podle vlastních slov anarchisté v Thajsku teprve hledají své pevné místo a považují se v zemi za relativně novou sílu.

V Myanmaru existovala před vojenským pučem poměrně malá scéna kombinující Food Not Bombs a punk. Během občanské války jsme však zaznamenalx snahu překládat anarchistické a libertinsky marxistické texty spolu s širokou podporou opozice vůči juntě. Podle všeho existovaly snahy o založení anarchistické vojenské jednotky, ale nedošlo k tomu. Zatím tam anarchisté většinou provozují neozbrojené aktivity. S vývojem občanské války a revoluce v Myanmaru uvidíme, jak se jejich situace dál vyvine.

Vzpoura v Myanmaru, 2021

Za zmínku stojí také Milk Tea Alliance. Začínala jako internetový mem a rozvinula se do sítě aktivistů*ek a občanských novinářů*ek napříč Hongkongem, Tchaj-wanem, Thajskem a Myanmarem, Filipínami, Indonésií a Malajsií. Těžištěm jejich aktivit je podpora revoluce v Myanmaru. Ačkoli jsou často antiautoritářsky, i když liberálně-demokraticky orientované, v praxi se zpravidla organizují decentralizovaně a anarchisticky, což ukazuje, že „anarchistický obrat“ je často spíše „anarchismem s malým a“ či implicitně anarchistický než explicitně.

Ti, kdo sledují mou práci, vědí, že jsem knihovníkem Anarchistické knihovny jihovýchodní Asie. S jejím současným směřováním a orientací jsem poměrně spokojený. Můj záměr, aby se stala společným místem paměti, propagandy a mobilizace, se do značné míry naplnil. Kamarádstvo mi občas posílá zprávy o neotřelých místech, kde lze nalézt symboly a QR kódy knihovny.

Mnoho aspektů anarchismu jihovýchodní Asie ukazuje závislost na internetových mediálních technologiích pro potřeby mobilizace. To, že se anarchismus znovu objevil v 90. letech, kdy se začaly objevovat internetové technologie, není náhoda; dostupnější mezinárodní interakce usnadnily anarchistický dialog a šíření hnutí v regionu. Naše anarchistické a abolicionistické prostředí na Filipínách skutečně do značné míry spoléhalo na internetovou mobilizaci, která později vedla k mobilizaci fyzické. Anarchistická knihovna jihovýchodní Asie byla také faktorem, který pomohl libertinsky smýšlejícím Vietnamcům*kám najít se nazvájem. Podobně je Milk Tea Alliance také závislá na internetu a dokázala využít své online sítě pro fyzické solidární mobilizace.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2024/06/04/southeast-asian-anarchism-notes-from-a-denizen/

17.6.2024 Simoun Magsalin

Ze světa