Zamyšlení na pozadí demonstrace proti zdražování veřejné dopravy v Praze

Ve středu 21. února se část pražské skupiny Anarchistické federace (AF) účastnila demonstrace proti zdražování městské hromadné dopravy v Praze, která byla pořádaná Zelenými. Níže nabízím nejenom reflexi samotné akce, ale i naší vlastní situovanosti a procesu vyjednávání anarchistické perspektivy.

Už jen to, že jsme se pasivně přišlx podívat na neradikální demonstraci, naznačuje, že jsme ochotnx podpořit i umírněné levičáctvo, které (jak si o něm myslíme) naivně věří, že volby něco změní. Pokud taková akce má nějakou jasnou zprávu, s kterou souhlasíme, neslouží jenom jako stranická propaganda a nemá zjevně autoritářské projevy, tak proč ne. Nutno podotknout, že řečnictvo bylo poměrně antikapitalistické (či alespoň antineoliberální) a kromě plejády progresivně levicových (aspirujících či etablovaných) politiků a političek, jejichž jména jsem si ani nezapamatoval, promluvilo také kamarádstvo za Jezevky. Taky je pravdou, že kdybychom některé tyto proslovy předneslx na našich akcích, asi by nikdo ani nepoznal, že je nenapsalo anarchistvo, teda kromě chybějících pokřiků „a-anti-anitikapitalista/antifašista“. Zkrátka panoval konsenzus, že je potřeba veřejná doprava zadarmo a že zdražování je neoliberální asociálnost přispívající k environmentální krizi. Možná šlo trochu implicitně vycítit, že problém je podle nich v konkrétní pravicové politice a ne v celém systému, ale obecně prostě přišlx lidi (cca 200), kteří jsou nasraní, že někdo plánuje zdražování jízdného, a dobře vědí, že dopravu zadarmo by město mohlo zavést v podstatě už dnes.

Samotné organizátorstvo s naší přítomností problém nemělo, a dokonce nás vyzvalo, ať jsme líp vidět. Jestli to byla individuální sympatie, omyl či nás mají Zelení rádi, to nevíme, ale rozhodně to přináší pár zajímavých otázek.

Dezinformace ukázala, že nejsme hlasití a akční

Když organizátor přišel s tím, ať naše anarchistické prapory jdou do záběrů kamer, aby byly víc vidět, nepřišlo mi potom tak šokující, že se následně zeptal feláka vedle mě, jestli nechce něco ad hoc říct. Myslel jsem si, že je to felák z Dekonstrukce či AF, a interpretoval jsem to tak, že nám byl umožněn prostor promluvit, a tím jsem své soudružstvo jaksi zdeziformoval. A tak jsme řešilx, jestli toho nevyužít. Sám jsem se nabídl, že bych býval i něco spontánně řekl, jenže nejsem iniciátor věcí a potřebuju podporu, abych do něčeho takového šel, i z psychologického hlediska. Druhá věc je, že jsem neměl kolektivní konsenzus a myslím, že by to pro spoustu členstva mohlo být opravdu bizarní (i kdybych nemluvil za AF, ale obecně jako „anarchista“). Osobně mám pocit, že kdyby se to dobře udělalo, mohla by z toho být konstruktivní kritika i prdel…

Každopádně se nic nestalo a možná je to dobře, protože těžko říct, jestli by moje spontánní teoretická přednáška o problémech zastupitelské demokracie a státní moci zakončená výzvou, ať jezdíme načerno, dopadla tak dobře, jak bych si představoval. Přesto mi to dalo hodně podnětů k zamyšlení: Proč se nechopit takových příležitostí? Má to smysl? Je to zbytečná provokace, či je to konstruktivní? Asi hodně záleží na kontextu, ale doteď mi nedošlo, že i na umírněných demonstracích můžeme být reálně nějak aktivnější a obohatit je víc než jako držáci praporů a třeba něco skandovat a vytvářet radikálnější atmosféru (pokud nám to přijde vhodné vzhledem ke kontextu, samozřejmě).

Politici a političky jsou kokoti a kokotky, ale nemusíme jim to říkat za každou cenu

V kontextu této demonstrace by byl samozřejmě bizár, kdybychom prostě začalx nadávat na politiky a političky jen tak. Asi nikdo z nás nemá důvěru ani v politickou reprezentaci Zelených, ale osobně věřím, že alespoň lidé, kteří promluvilx, nejsou asociálové a asociálky. Spíš platí klasická anarchistická poučka, že z dobrého člověka státní politika asociála udělá, anebo ten člověk u politiky nevydrží, anebo prostě nic skutečně radikálního neprosadí. Zní to jako zhrzenost, skepse a nabručenost, ale i když to třeba není absolutní pravidlo (nesmíme zapomínat, že motivace spousty lidí, kteří jdou do zastupitelské politiky nemusí být jen jejich třídní zájem či touha po autoritě a moci, ale i snaha něco reálně změnit, a zisk monopolu na násilí provádět různé změny umožňuje), chceme-li spravedlivý svět, je nutné, abychom k jakékoliv moci a jakémukoliv politikovi a političce bylx skeptičtí, kritičtí a případně je vnímalx pouze jako nástroj změny (dává tedy smysl na ně občas zdola tlačit nějakou agendu). Samotný spravedlivý svět ovšem znamená, že žádné političky a politici nebudou existovat, či že nebudou disponovat rozhodovacími pravomocemi a nikdo je nebude muset poslouchat pod výhrůžkou násilí (to neznamená neexistenci delegování úkolů ani neexistenci pravidel, jen něco takové musí být kontrolované zdola – viz např. fungování zapatistů).

Anarchistická perspektiva nabízí jak představy jiných možných světů, tak i praxi kolektivní rezistence a sítě vzájemné pomoci. K MHD mě napadají dva body:

1) Protože moc korumpuje (prostředí zastupitelské demokracie je toxické) a protože stát a kapitál jsou spojité nádoby, které jedna bez druhé nemůžou existovat (kapitál potřebuje, aby ho chránili fízlové, a stát potřebuje ekonomický růst, aby mohl existovat v globálním kapitalismu), a centrální řízení velkých celků nikdy nemůže reflektovat potřeby všech (jednak ti nahoře ani po zavedení nových deseti úřadů nikdy nemůžou získat povědomí o tom, co se reálně děje v každodennosti lidí, a i kdyby ano, tak pokud má jedna skupina lidí kontrolu nad životy jiných skupin, o spravedlivém světě nemůže být řeč), je nutné neustále připomínat, že věci musí být spravovány lidmi, kterých se týkají. Pokud chceme MHD zadarmo, nestačí, aby ji centrálně řídila privilegovaná levicová elita v kapitalistickém a zastupitelsko-demokratickém uspořádání. Je potřeba hledat cesty, jak zapojit do spolurozhodování i samotné pracující a cestující, a umožnit jim tvorbu dobrovolných sítí vzájemné pomoci a alternativ. A jsme to my, kdo může ukázat (prakticky i teoreticky), jak by něco takového mohlo vypadat. Pokud požadujeme řešení jádra problému a zároveň nevěříme v totalitu proletariátu (tedy násilné převzetí státu pracujícími), nezbývá nám nic jiného, než se alespoň inspirovat anarchistickou perspektivou, která zdůrazňuje lokální konsenzuální rozhodování a organizaci bez mocenské hierarchie. (A tedy když už něco násilně převzít, tak u toho nemít aspiraci vládnout, ale naopak vytvořit struktury, aby vládnout nikdo nemohl; nebo když prosazovat reformu, tak takovou, která lidem umožní žít mimo dominanci kapitálu a státu a bude v zájmu neprivilegovaných).

2) Už teď je možné budovat sítě vzájemné pomoci. Ohledně drahé MHD se přímo nabízí hromadné akce jezdění načerno a kolektivní solidarita při placení pokut. Ani něco tak praktického nelze dělat úplně nepromyšleně: taková forma rezistence by neměla sklouznout pouze do subkulturní roviny, pokud chce mít nějaký větší společenský význam atd. Ovšem je to právě tento způsob přemýšlení, který je pro anarchismus nejtypičtější: vysrat se na politickou garnituru a hledat alternativní cesty. Samozřejmě úplná izolace taky nedává smysl, ale je to právě praxe, která nás činí anarchistvem a která má potenciál efektivně nabourávat zkostnatělé řády. Pokud jdou lidé po demonstraci domů a dál žijí vlastní životy, jako by se nic nestalo, něco je špatně. Říká se, že je potřeba opravdu velmi bouřlivé téma či hromada mobilizace a propagace, aby se lidi skutečně nasralx a spojilx se… No anebo by bylo dobrý, kdyby politická rezistence pramenila z existujících vzájemných vztahů a každodennosti… Např. tvorba decentralizovaných buněk, ve kterých by stovky lidí jezdily načerno a navzájem si pomáhaly s pokutami a revizory, by nakonec vytvořila daleko větší tlak na političky a politiky, a nejenom to: lidem by to reálně jejich každodennost nějak pozitivně ovlivnilo, případná demonstrace by nebyla jen random věc v týdnu, ale součást širší každodenní rezistence.

Jaké ponaučení si tedy můžeme vzít? Nešlo mi o to vyzývat k nějaké konkrétní praxi (ač mám své oblíbené nápady), nejde o to začít řvát na demonstracích Zelených, že potřebujeme demokratizovat MHD a jezdit načerno, dokud to nebude. Spíš jsem chtěl nabídnout k přemýšlení otázku, jaká je vlastně naše role na podobných akcích. Jdeme se tam pasivně a skepticky podívat, či něco aktivně tvořit? Obě varianty jsou naprosto v pořádku. Ve skutečnosti je nejdůležitější si o tom společně povídat – jsou to právě diskuse a experimenty v ulicích, které vyjednávají naši funkci a význam ve společenském tření.

(foto Zewlakk)

26.2.2024 -ja-

Z domova Akce