Hašek 2023: Něco pro tmáře, kteří budou zítra pochodovat Prahou. Fejeton, který vyšel v anarchistických novinách Komuna na jaře 1907.

S Bohem počni každé dílo… Pán Bůh mně proto snad odpustí milostivě, že začínám se svatými, kteří patří též do rodiny boží. Dnes, dne 15. března, slaví každý pořádný katolický občan památky tří svatých. Svatého Speciosa, mnicha, památku skonání svatého Proba, biskupa reatinského a svatého Longina, mučedníka. Svatý Speciosus, ani svatý Probus netěší se takové oblibě jako svatý Longin, neboť se oba dva na to nezmohli, aby byli mučedníky. U katolíků těší se největší oblibě vždy mučedníci, o čemž nás mohou poučit soudy svaté inkvisice. Že se oblibě netěší, to je vidět z toho, že na křtu svatém málokdo dá jmenovat své děti Speciosem nebo Probem; ba ani jako pseudonym jména ta nejsou oblíbena.

Druží se k vulgárnímu Matěj, kteréžto jméno mají jen dva spisovatelé. Pan Matěj Čapek z Národních listů a pan Matěj Kovář, profesor na gymnáziu v Truhlářské ulici a věhlasný spisovatel různých krásných básniček do katolických listů, jako do Českého jinocha, do Českých květů, do Svatého Vojtěcha, do Kříže a do Marie. Svatý Matěj, mučedník, trpěl okolo léta Páně šedesátého a spisy Matěje Čapka a Matěje Kováře trpí čtenáři ještě dnes, neboť ti oba Matějové ještě žijí v našem století. Logická spojitost mezi svatým Matějem a svatými Speciosem a Probem není žádná. Matěj byl mučedník a tihle dva umřeli pokojně. Speciosus za stolem seděl v klášteře a pokrmů dle knihy sv. Řehoře požíval v hojnosti. Tak umřel při jídle. Nevěřící by řekl, že se tak nažral, až pukl, kniha sv. Řehoře o tom však neříká ničeho. Svatý Probus pak zemřel důstojně jako biskup okolo léta Páně 550. Před svou smrtí, jak vypráví sv. Řehoř biskup Probus poslal věřící, kteří mu dávali klystýr, a tak v těžkosti jeho mu nápomocni byli, do pokojů, aby po práci pokrmem se posílili, sám pak zůstal na posteli s jedním pacholátkem. A nyní bude spiritisty zajímat, že k němu vešla pak dvě strašidla, která měla na sobě prostěradla. Pacholátko dalo se do křiku a tu mu svatý Probus řekl, že jsou to svatý Iuvenalis a svatý Elesterius, mučedníci. Pachole se jich leklo a uteklo. Když pak lidé se sběhli, biskupa našli mrtvého a duši jeho vzala s sebou ta dvě mučednická strašidla. A nyní, kdo to byl svatý Longin?

Svatý Longin dle vysvědčení svatých evangelistů byl rytíř. Synu božímu umírajícímu bok kopím otevřel a tím sobě dvéře do království nebeského.

Bylo to na Kalvárii. Kristus Nazaretský visel na kříži a voják Longinus dostal rozkaz, aby vrazil kopí do boku visícího. Krůpěj krve padla mu na tvář a on počal věřit. Stal se mučedníkem. Pilátovi žoldnéři sťali mu hlavu a hodili na smetiště. Od doby Longina uplynulo mnoho století. Kolik vojínů by dnes na místě Longinově také věřilo, kdyby mělo dobíjet zmučeného. A věřilo by, ne že zmučený je synem božím, ale věřilo by v idee, které ukřižovaný hlásal. A Longin, mučedník. Církev ho přijala za svého, Longina revolucionáře, kterého kapka krve z dobitého uvedla na jiné myšlenky a vštípila mu zášť proti římským a židovským byrokratům, kteří pověsili na kříž jednoho člověka, který vštěpoval do ujařmeného lidu ne lásku, ale nenávist proti nim. Z toho muže udělali Boha, z Longina svého mučedníka, jménem muže, který kněze nenáviděl, celé kasty kněží počaly vydělávat. Longine mučedníku, kterýs trpěl třicet let, po narození toho velkého revolucionáře, kterého jsi dobil kopím, dnes, kdybys žil, jistě by jsi kopí své vrazil do těch lhářů, kteří udělali z tebe světce…

Dnes je tomu 1951 let, co v římském senátu byl rozbodán dýkami Gaius Julius Caesar, římský triumvir, tyran a velký vrah, jehož skutky plovou v krvi všemožných národů. Sentimentální vrah! Když mu Brutus začal hrozit dýkou, tu ten člověk, který tisíce lidí dal chladnokrevně pobíjet, řekl plačtivě: „Et tu mi fili?“ (i ty můj synu). Senátoři toho tyrana propíchali dýkami jako řešeto. Pamatuji se, jak ve čtvrté třídě latinské četli jsme jeho paměti, které Caesar sám napsal. Na každé stránce pochvaluje si, kolik dnes lidí pobil. Nám kvartánům bylo tenkrát velmi sympatickým, když jsme překládali, kolik Caesar pobil Germánů. Přáli jsme si, aby každý pobil tolik Němců při nejmenším. Proto číhali jsme na německé gymnazisty v městském parku a do hromad písku u mříže parku schovávali si na ně rákosky. Paměti o válce galské (De bello gallico) vzbudily v nás krvežíznivost. Kdyby nebylo toho, že musili jsme ku překladu z latiny do češtiny vyhledávat slovíčka, byli bychom je četli ještě raději. Nezapomenutelná klasická výchova!

Náš profesor z latiny byl hodný člověk. Dorozuměl se s profesorem z češtiny, a poněvadž jsme tenkrát z čítanky četli pěkný vlastenecký článek o Radeckém, jak chránil Rakousko, dostali jsme za úkol z češtiny srovnávat činnost obou vojevůdců. Zklamali jsme se. Radecký nepobil ani třetinu Taliánů, jako Caesar těch svých Galů. Jaký to byl neschopný člověk tenhle Radecký. Šli jsme tedy na mladé židovské hochy, kteří si hráli v městském parku. Škoda, že při tom nebyl pan Březnovský. Městský policajt měl radost, že jsou židi biti, a smál se na celé kolo. Když se to doneslo do gymnázia, nestalo se nikomu nic. Pan katecheta se za nás přimluvil.

Byl to hodný pán. Kdyby byl v době pogromů na Rusi, byl by jistě býval první, který by znásilňoval židovské dívky. Kromě náboženství zabýval se též pranostikou. Byla to dojemná shoda, jak dovedl náboženství s pranostikou sloučit. Prorokoval povětrnost. Hrozil pekelným vedrem. Říkal: Březen bez vody, duben bez trávy a člověk bez Pána Boha, v pekle se škvaří. Od něho pro život mnoho dobrého jsem pochytil, jako že mrzne-li na den sv. Gertrudy, trvá trudy, trvá zima ještě 40 dní a že prší-li na suché dni, bude drahota… Nezapomenutelný člověk!

Zanedlouho už bude jaro. Slunce bude ve znamení Skopce a ulice jsou ve znamení rekrutů. Jaro krásné, všem tvorům spasné!

Přijde jaro přijde, bude zase máj… Jaká to rozkoš postavit se pod vojenskou míru na jaře. Jaká to radost, když člověka vyzývají šetrně, aby přišel čistě umytý.

Na jaře zamaž, na podzim zapraš.

Jaro nám otec i máti, kdo nesel, nebude mu zráti.

Páni vojenští neseli, ale zraje jim všude po celém světě.

Jaro je pro ně rozkoší. „Otočte se!“ A rekrut čistě umytý, nahý otáčí se a obrací. „Tauglich!“

Rozkošné jaro! Přijdou legie poetů. V lesích se budou hledat fialky, skromné fialky, které upoutají na sebe jen svou vůní.

Mnohý rekrut je také skromný, tak by rád zalezl jako fialka do křoví, aby ho nenašli, a mnohý nevoní. Za každého však voní křestní list svými léty. 21, 22, 23 let. Ty tři číslice reprezentují jaro ubohého lidstva rok co rok.

Letos je rok 1886, 1885, 1884! Mládenci narození v tom roce mohou říct směle: Jaro přízeň, léto trýzeň. Slovo „tauglich“ obsahuje jen sedm hlásek, ale těch sedm hlásek znamená třicet šest měsíců.

A kdyby se svlékl takový mladík někde jinde než v odvodním sále do naha, zavřeli by ho do blázince. Nu a takhle ho zavřou do kasáren.

A tak jsem to začal s Pánem Bohem a skončil s vojákem…

Vyšlo v Komuně, roč. 1, č. 6, 15. 3. 1907. Podepsáno: Gryša.
Převzato z knihy Fialový hrom (Spisy Jaroslava Haška V).

Související odkazy:
Hašek 2022
Pan Gloatz, bojovník za práva lidu
Klínový nápis
Povídka o hodném švédském vojákovi
Jak jsme se s panem katechetou starali o pokřtění malých černochů v Africe
Rodná obec…

14.4.2023 Jaroslav Hašek

Kultura