Hašek 2023: Povídka, která vyšla v anarchistických novinách Matice svobody v květnu 1909.

Nevím, kolik dnes stojí malý černošský pohan. Za nynější všeobecné drahoty stoupají ceny všeho, možná tedy, že i ubozí černoši jsou dražší a tím že stoupají i příjmy hodných misionářů a kněží, kteří na ně sbírají.

Před lety stál takový černošský mladík dvanáct zlatých. Vykládal nám o tom katecheta v Zubrnici na obecné škole.

Jak je jeden nábožný spolek, který sbírá peníze na vykoupení malých černochů. Katecheta mluvil pak ještě cosi o svátosti křtu, dal pětku z náboženství nešťastnému Matějů, který nevěděl, jak se to dělá, když se dítě křtí! Pravil totiž bystře, že se dítě vstrčí do vody a drží tak dlouho pod vodou, až je pokřtěno. Za svůj nejasný náboženský názor byl kromě pětky ještě potrestán tím, že mu pan katecheta nařezal rákoskou, aby si pevně vštípil do mysli náboženské obřady. Po odbytém výprasku rozhovořil se pan katecheta měkce o tom, jak všude děti po světě sbírají mezi sebou peníze na vykoupení a pokřtění malých ubohých černochů. „Tak i vy, děti, budete a musíte mezi sebou sbírat na černošské pohanské děti. Všude budete prosit rodiče, babičky, dědečky, strýčky, tetičky při každé příležitosti o krejcary.

„A ty,“ ukázal na mne, „budeš peníze schovávat, a až budeš mít dvanáct zlatek, pak je pošlu na biskupa v Tripolisu, ten je pošle arcibiskupovi v Alžíru, který za ně koupí v Tunisu pohanské malé černochy. Někde na poušti pokřtí je pak duchovní pod palmami na oáze svěcenou vodou, dopraví do Alexandrie v Egyptě, aby chvalořečili a modlili se v Egyptě za vás a za mne a za celou Zubrnici. Za vás, že jste je koupili a za mě, že jsem vás vyzval ke sbírce, aby byli malí černoši přivedeni do lůna církve svaté. Kdo z vás má nějaké úspory, ať je odevzdá, neboť nesmíme zapomenout, že oni ubožáčkové pohanští nic si tak vroucně nepřejí v otroctví, než aby byli co nejdříve pokřtěni.“

Od té doby sbírali jsme na černochy. Ovšemže se to mezi námi neobešlo bez ran pěstí a kopanců. Starostův kluk se chlubil, že kdyby chtěl, koupil by si sám černocha. Rozbili jsme mu za to pysk. Koupený černoch bude patřit celé třídě a bude chodit od domu k domu po stravě a všude bude chvalořečit za to, že je konečně křesťan. Budeme ho štípat, mít s ním legraci, vodit ho na provázku a on bude blahořečit, že jsme ho koupili a dali pokřtít.

„Votrok křesťanskej, mouřenínskej,“ řekl Matějů, „já mu jich nalohám za ten mazec od káti. Povedu ho k rybníku a tam ho sešlohám kopřivama. Jen kluci sbírejte krejcary, abychom už s ním mohli mít legrandu. Tady ho budeme křtít každej den. Dáme mu votrokovi mouřenínskému pasáky pod vodu, aby votrok křesťanskej černošskej věděl, jak chutná voda v zubrnickém rybníce.“

A tak jsme kvůli legrandě sbírali krejcary. Mně záviděli všichni funkci pokladníka, krejcary jsem musel stále nosit s sebou, stále byl jsem sledován, abych snad nezpronevěřil krejcar u žida za medové šváby, sladké dřevo, sirky a jiné předměty, které by mne mohly svést na dráhu zločinu.

V prvních okamžicích mysleli starší rozumní lidé, že se všichni kluci ze školy zbláznili. Každý přišel domů a prosil o krejcar, kdekoho potkal, že pan katecheta bude pro ně kupovat za dvanáct zlatých černocha, malého pohana a že ho dají za dvanáct zlatých pokřtít. Pak se věc vysvětlila. Babičky a dědečkové na výměncích dávali vnoučátkům krejcar a modlili se za zdar jich počínání. Babičky slzely, líbaly vnoučátka a v celých Zubrnicích těšili se dědečkové, jak pokřtěný malý mouřenínek bude s nimi chodit do kostela na roráty, zpívat nábožné písně, a když se nejnábožnější dědeček Švejcarů opil pálenkou, povídal: „Až černoch vyroste, tak ho budem volit za katolického poslance.“

Krejcary se rychle scházely. Ten si utrhl od úst šesták, ten také, ten dával pravidelně čtyrák, zkrátka, měl jsem obrovský měšec, který se pomalu plnil, až přišla katastrofa, právě den po tom, když jsem proměniv drobné peníze za velké konstatoval, že mám deset zlatníků.

V Zahájí byla pouť. S Matějů vydali jsme se podívat na komedianty. Měšec, podobající se opasku, vzal jsem s sebou. Nosil jsem ho na nahém těle, dokonce s ním spal a připadalo mně takové trýznění těla za žebřík do nebe. Matějů dostal od otce šesták na pouť a já od strýce, který mne živil, také šesták.

„Matějů,“ řekl jsem, „dáme ze šestáku každý pět krejcarů na vykoupení a pokřtění černocha. Já je dám. A ostatních pět krejcarů utratíme.“

„Kvůli votrokovi,“ odvětil Matějů, „si pouť nezkazím, vole. Dělej, jak chceš. Já utratím šesták.“

Pouť byla báječná. Komedianti, kolotoče, houpačky, marcipán, různé sladkosti. Střelnice, siloměry. Matějů utratil šesták, smutně šel domů, já zatím neutratil nic. Měl jsem šesták pořád. Když Matějů odešel, pustil jsem se do radovánek. Projel kolotočem, pojedl marcipán a pak… Pak jsem sáhl na svěřené peníze na vykoupení a pokřtění malého černocha… Do večera utratil jsem dvě zlatky…

Náš pan katecheta hrál rád karty. Toho dne, když jsem sáhl na svěřené peníze, hrál celé odpoledne jednadvacet s panem učitelem, panem farářem a panem starostou v hostinci mého strýce. Karta mu špatně padala. Prohrál již poslední zlatku, když jsem se vrátil obtížen sladkostmi i svědomím do hostince.

„Pojď ven,“ řekl ke mně, „chci s tebou mluvit.“

Vyšli jsme na chodbu. Kolena se pode mnou třásla. „Už ví všechno! Je vševědoucí! Už je to tady.“

„Kolikpak máš peněz, co jste sebrali na vykoupení a pokřtění černocha?“

Div jsem se nedal do breku. „Já chci vědět, kolik máš!“

„Osm zlatých,“ vykoktal jsem.

„Tak je sem dej,“ řekl pan katecheta.

Kámen mně spadl ze srdce. Vytáhl jsem opasek. Tady bylo těch osm bílých zlatníků, všechny s andělíčky. Pan katecheta pohladil mne po hlavě, vstrčil osm zlatníků do kapsy a šel dál hrát karty.

Pozoroval jsem po večeři hru. „Já to hopnu,“ řekl pan katecheta.

„Hopněte to, velebný pane,“ pravil pan učitel. Byly v banku dva zlaté. Pan katecheta vytáhl si eso, sedmu a desítku.

„Jsem trop,“ řekl, sáhl do kapsy a klidně položil na stůl dva zlatníky s andělíčky… Mé zlatníky… Do desíti hodin prohrál všech osm zlatníků.

Vyšel za mnou na chodbu. „Jistě už nemáš žádné peníze? Víc jste nesebrali na černocha? I vy kluci mizerní, takhle se nedočkáte pokřtění ubohých černochů.“

A nedočkali jsme se.

Druhého dne při náboženství řekl pan katecheta: „Včera byly už mně odevzdány sebrané peníze. Poslal jsem je a doplnil. Za tři dny je má arcibiskup v Alžíru. Sbírejte na druhého. Bůh vás síliž ve vašem předsevzetí, peníze ale odvádějte přímo mně.“

A pan katecheta je zase v jedníku odváděl panu starostovi, panu farářovi a panu učiteli…

Tak jsem se s panem katechetou přičiňoval o pokřtění ubohých malých černochů v Africe.

Vyšlo v Matici svobody, roč. 10, č. 12, 12. 5. 1909. Nepodepsáno.
Pravděpodobně převzato z časopisu Karikatury (roč. 1, č. 9, 15. 4. 1909), kde text vyšel podepsán Jaroslavem Haškem.
Převzato z knihy Fialový hrom (Spisy Jaroslava Haška V).

Související odkazy:
Hašek 2022
Pan Gloatz, bojovník za práva lidu
Klínový nápis
Povídka o hodném švédském vojákovi

7.3.2023 Jaroslav Hašek

Kultura