Anarchistická federace

Odbory, hippíci, pankáči, mileniálové

Punkové Vánoce s dalším textem z webu CrimethInc. rozebírajícím vztah mezi punkem a anarchismem

kniha

Jak se punk vynořil z kontrakultur šedesátých let, o nichž tvrdil, že je odmítá? Proč hrál tak zásadní roli v obnově anarchismu po celém světě v posledních dekádách 20. století? Jak předznamenal participativní média digitálního věku? A čemu nás jeho odkaz může naučit dnes?

Vznik punkové kontrakultury historicky situujeme do druhé poloviny 20. století.

Silná a vzpurná dělnická hnutí z počátku 20. století byla podplacena, vzdala se požadavků na sebeurčení výměnou za vyšší mzdy, levnější spotřební zboží a větší jistotu zaměstnání – takzvaný fordistický kompromis, ačkoli totéž neslo ve východním bloku označení „socialismus“. Odborová byrokracie takto integrovaná do samoregulace trhu byla pomalu vytlačována podnikovým outsourcingem, protože kapitalismus přeměnil celou zemi v jediný integrovaný dodavatelský řetězec.

Stalinismus, fašismus, druhá světová válka, dvě rudé paniky a studená válka rozdrtily anarchistická hnutí z počátku 20. století a polarizovaly většinu lidstva do binárního vztahu mezi falešnou svobodou a falešnou rovností, který se omezil na volbu mezi CIA a KGB. Ti, kdo se narodili po druhé světové válce, vyrůstali bez výhledu na sociální změnu nad rámec snahy reformovat jednu nebo druhou stranu této dichotomie.

Zároveň díky fordismu měli baby boomers přístup k širšímu sortimentu zboží než kterákoli předchozí generace. Firemní marketing podporoval mladé lidi v tom, aby sami sebe chápali jako samostatnou skupinu s vlastními zájmy a aspiracemi. Masově produkovaná kultura mládeže nechtěně vytvořila možnost masového odmítání mainstreamové kultury a vytvořila nové společné referenční body, které překračovaly starší národní, kulturní a sociální rozdíly.

Rocková hudba, původně dělnická umělecká forma vycházející z černošských komunit ve Spojených státech, byla jednou z komodit, které kapitalisté začali pěstovat jako tržní plodinu pro tento masový trh. V tomto kontextu představoval úspěch Beatles sen o ekonomické mobilitě, který může uskutečnit každý, ale byl také neúplnou snahou o přivlastnění a domestikaci vzpoury dělnické mládeže. Skutečnost, že čtyři obyčejní liverpoolští proletáři, kteří měli k dispozici veškerou nahrávací technologii a pozornost celé civilizace, mohli od zpěvu písně „Love Me Do“ v roce 1962 přejít k nahrání LP desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band v roce 1967, znamenala utopickou možnost, která přesahovala vše, co mohl trh naplnit: kdybychom všichni měli takové možnosti, nemohli by být všichni z nás umělci? Kluci z Liverpoolu, stejně jako generace, která na jejich hudbě vyrostla, zjistili, že nejsou spokojeni s možnostmi, které mají k dispozici, a to ani na vrcholu pyramidy – a sociální útvary, které se spojily díky společné spotřebitelské aktivitě, se vzbouřily proti konformitě a odcizení masové společnosti.

Arcihippík Jerry Rubin ve své knize Do It! připisuje tomuto vývoji nepokoje 60. let: „Nová levice se zrodila jako předurčené naštvané dítě z Elvisovy rotující pánve.“ Generace, která se zpočátku bouřila proti sexuálnímu útlaku svých rodičů poslechem rock and rollu, nakonec okupovala univerzity a protestovala v ulicích. V době konání festivalu Woodstock v srpnu 1969 měla tato kontrakultura milionovou sílu.

Navzdory antiautoritářskému duchu těchto mládežnických kultur bylo vlastní oživení anarchismu omezené. Anarchisté se zapojili do kampaně za jaderné odzbrojení ve Velké Británii a představovali vlivnou menšinu v rámci Studentů za demokratickou společnost (Students for a Democratic Society) ve Spojených státech. Up Against the Wall Motherfucker, „pouliční gang s analýzou“, převedl španělský anarchistický koncept grupos de afinidad do anglofonního modelu afinitních skupin; takto vybaveni vtrhli do Pentagonu, přestříhali ploty ve Woodstocku a přinesli s sebou svůj cyklostyl, když okupovali rockový hudební podnik Billa Grahama a požadovali pro lidi vstup zdarma. V průběhu desetiletí však autoritářští marxisté vítězili v mocenských bojích ve vedení mnoha hnutí té doby. Podobně jako Marxův převrat v Mezinárodní asociaci pracujících (První internacionále) o sto let dříve přispěla tato Pyrrhova vítězství ke kolapsu samotných hnutí.

V rámci kontrakultury zavedl systém hvězd vlastní hierarchie. Na Woodstocku sledovalo půl milionu lidí z bláta, jak na pódiu vystupuje řada celebrit.

Mezitím začali kapitalisté kooptovat do trhu požadavky hippies na individualitu a rozmanitost. To se shodovalo s přechodem od přímočaré fordistické masové výroby ke stále větší diverzifikaci spotřebního zboží a identit – s přechodem od úspor z rozsahu k úsporám ze specializace. Jestliže beatlemánie byla příkladem masové kultury, vznik metalu, punku a hip hopu v 70. letech 20. století byl příkladem „postfordistického“ šíření subkultur.

V létě 1976 – sto let po smrti Michaila Bakunina, čtrnáct let po nahrání písně „Love Me Do“ a sedm let po festivalu Woodstock – vystoupili Sex Pistols poprvé v televizi s písní „Anarchy in the UK“, která se stala jejich debutovým singlem. „Bakuninovi by se to líbilo,“ zavtipkoval televizní moderátor Tony Wilson, když skončili (viz VIDEO).

Tady to máme – při veřejné premiéře samotného punku: důkaz anarchistických kvalit punku. Všechny pokusy o jeho oslabení přišly až poté.

Takže ano, punk byl reakcí na kontrakultury šedesátých let. Zpěvák Pistolí Johnny Rotten zahájil televizní vystoupení posměšnou frází o Woodstocku, v níž odmítl všechno samolibé a naivní, co se týkalo éry hippies – všechny způsoby, jakými byli hippies zdánlivě úspěšní, ale přitom byli neutralizováni a asimilováni.

Ale punk byl také pokračováním těchto kontrakultur. Opakoval stejný proces radikalizace, který zažila generace Jerryho Rubina, jen se zintenzivnil jako bakterie, která se stala imunní vůči antibiotikům. Od počátku si punkeři dávali záležet na tom, aby se odlišili od hippies; při zpětném pohledu měl punk od hippies vše, co se nedalo domestikovat a komodifikovat. Žádná festivalová pódia, ale sklepní show; žádné kravaty a mírové nápisy, ale kožené bundy a pouliční bitky à la Up Against the Wall Motherfucker. Co jiného je koneckonců punková kapela než afinitní skupina s kytarami? John Lennon v diskusi o Sex Pistols poznamenal, že Pistole záměrně dělali všechny věci, které jim management Beatles na začátku jejich komerční kariéry zakázal.

Rok poté, co Pistole debutovali s „Anarchy in the UK“, rozjeli Crass (jedna z prvních punkových kapel ztotožňovaných s nadbytečným označením „anarcho-punk“) projekt kolektivního života, který v roce 1967 iniciovali členové Penny Rimbaud a Gee Vaucher. Rodokmen punku můžeme přes Crass vysledovat přímo k hippies, doplněný pacifismem, který ze sebe setřásla další generace punkerů.

V rámci postfordistického posunu se hudební vydavatelství a technologie tisku konečně stávaly šířeji dostupné pro širokou veřejnost. Crass patřili k nové vlně do-it-yourself (udělej to sám) punkových kapel, které si vydávaly vlastní desky. (Vypráví se, že museli vytisknout 5000 kusů svého debutového LP, protože to byl minimální náklad, který tehdy tiskárna vyrobila.) Tím, že si sami řídili výrobní proces, místo aby se prodávali vydavatelství, dokázali zbořit mýtus, který rockový průmysl pěstoval prostřednictvím desítek let kapitalistických investic a propagace, a získat zpět kontrolu pro autonomní subkultury mládeže, které rokenrol produkovaly jako první.

Ve stejné době nestabilní globalizované trhy podkopávaly jistotu zaměstnání z poloviny 20. století. V roce 1977 si děti propuštěných dělníků mohly přečíst nápis na zdi, který se odrážel v textu dalšího hitu Sex Pistols: „No Future“ (Žádná budoucnost). Punk se mezi předchůdci dnešní nadbytečné pracovní síly uchytil v době, kdy lidé bez budoucnosti byli ještě zatrpklou, izolovanou menšinou. Byla to píseň kanárka v uhelném dole.

Trvalo však celá desetiletí, než se fordismus zcela zhroutil a zmizel spolu se samolibými masami, které zplodil. Teprve v roce 2007 mohl Neviditelný výbor v knize Povstání přichází napsat: „,Budoucnost nemá budoucnost‘ je moudrostí doby, která přes všechno své zdání dokonalé normálnosti dosáhla úrovně vědomí prvních pankáčů.“

Dnes, v době rozsáhlých ekonomických a ekologických krizí, pandemií a válek, kdy už prakticky nikdo nepředpokládá světlou budoucnost, se stal punk zbytečným, přinejmenším jako minoritní odmítnutí kapitalistického optimismu a estetiky. Pokud punk nezasadíme do jeho historického kontextu – jako znovuobjevení již existujících forem odporu v reakci na konkrétní podmínky –, nepochopíme jeho silné stránky ani limity, kterých dosáhl. Vzhledem ke změnám, které se odehrávaly na trhu práce a v oblasti spotřebitelské identity, není překvapivé, že od osmdesátých let se i ti nejdoktrinářštější anarchosyndikalisté zpočátku politizovali spíše prostřednictvím punkové hudby než organizováním na pracovišti. Stejně tak, abychom pochopili, proč punk na počátku 21. století stagnoval, si musíme uvědomit, jakým způsobem předjímal a následně byl podřízen online sítím, participativním modelům a nestálým identitám digitálního věku.

Od sedmdesátých let do přelomu tisíciletí byli téměř všichni s konfrontačními sklony fakticky izolováni ve svébytné subkultuře. Jak se však zrychloval přechod od úspor z rozsahu k úsporám ze specializace, začaly tyto subkultury pozbývat diskrétní a dlouhodobé svazky. Dnes lidé střádají spotřebitelské identity jako obchodní karty a mnoho subkulturních identifikací netrvá déle, než je potřeba k šíření memu. Izolovat vzpouru v dílčích sociálních skupinách se stalo stejně obtížné jako konstituovat koherentní revoluční subjekt.

Stejně tak undergroundová ekonomika založená na do-it-yourself sítích předznamenala současný hyperkapitalismus, v němž se samospráva naší prodejnosti rozšiřuje do všech aspektů našeho společenského života a volného času. Crass a jejich současníci dosáhli průlomu tím, že k šíření subverzivních poselství použili formáty, které byly dříve dělnické třídě nedostupné, ale přitom nevědomky rozšířili a potvrdili novou formu podnikání, čímž připravili půdu pro méně politizované podnikatele. Všechny nedostatky, které pankáči identifikovali v jednosměrných kapitalistických médiích konce 20. století („Zabij svou televizi!“), inspirují participativní kapitalistická média naší doby. Kdo by potřeboval chodit na zkoušku kapely, když může natočit video na chytrý telefon a okamžitě ho zveřejnit na Tik Toku? Do it yourself!

Platformy sociálních médií samozřejmě novou generaci sotva zkrotily. Dnešní vzpoury, které pokračují v procesu asimilace a znovupřetváření, čerpají ze všech aspektů punku, které se nepodařilo domestikovat, komodifikovat nebo překřičet. Nepokoje bez punkových show; černé mikiny bez nášivek, aby vás policie nemohla identifikovat; vzdor a rebelie bez hymen, bez estetiky, bez naděje.

Pokud jsme něco přehodnotili, pak to byly pozůstatky éry hippies, které přetrvávaly v první fázi punku. Když přišli Pistole, reagovali na subkulturu, která zahrnovala příliš mnoho umění a málo rebelie; příliš mnoho zábavy a málo rozvratu; příliš mnoho optimismu a málo reality. Jak se noříme hlouběji do 21. století, které se už vyznačuje destrukcí a zoufalstvím, hodilo by se nám trochu víc umění, kreativity a optimismu.

To je jeden z mnoha důvodů, proč punk zůstává relevantní i v roce 2022.

„Dnes v anarchistickém hnutí někdy postrádáme dionýského ducha, který charakterizoval hardcore punkový underground na jeho vrcholu: kolektivní, ztělesněný zážitek nebezpečné svobody. Právě tím nás může punk inspirovat v našich dnešních a zítřejších anarchistických experimentech: jako transformativní východisko vzteku, smutku a radosti, pozitivní model pospolitosti a sebeurčení v našich společenských vztazích, příklad toho, že destruktivní pud může být také kreativní.“ (viz ZDE)


Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2022/12/13/punk-dangerous-utopia-revisiting-the-relationship-between-punk-and-anarchism

Související odkazy:
Punk – nebezpečná utopie
Revoluční punk
Punx For Myanmar
A3: Hudba s názorem
Rodinné album punku
Nazi Punks Fuck Off
Punk pro uprchlíky
Kytary a řev aneb co bylo za zdí


Verze pro tisk 25.12.2022 -sr-

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy