Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Punk – nebezpečná utopie

Punkové Vánoce se sérií textů z webu CrimethInc. rozebírajících vztah mezi punkem a anarchismem

Představme si ideální kulturní prostředek anarchismu.

Musí v sobě mít vzdor, to je jasné. Měla by se v něm mísit veselá ironie i drsná odvaha. Ale ať nese také pozitivní náboj, i kdybychom k němu měli dojít dlouhou cestou přes utrpení a katarzi. Nechceme ten druh nihilismu, kvůli kterému je nám zatěžko vstát ráno z postele – chceme takový, kvůli kterému jsou lidé celou noc venku a tropí potíže.

Pro začátek tedy stanovíme výchozí bod v kreativním umění: hudba, móda, design, graffiti, psaní, fotografie, drobná kriminalita. Ty jsou v zásadě pozitivní, i když zrovna vyjadřují hněv a zoufalství – a počáteční náklady jsou poměrně nízké. Hudbu postavte do popředí, aby gramotnost nebyla překážkou.

Z estetického hlediska budeme chtít, aby to bylo syrové a rušivé. Zahoďte všechny nároky na odbornost; udělejte čistku klasiky. Nanejvýš si můžeme ponechat pár inovací, které hudební průmysl ukradl lidem z dělnické třídy. Utrpení pohodlných, útěcha postižených.

Nemůžeme-li se z ekonomického hlediska jednostranně rozejít s kapitalistickým způsobem výroby, zaveďme nějaké normy, které budou působit proti jeho účinkům: kontrola cen („nezaplať víc než dvě libry“), odpor k ziskuchtivosti a všemu korporátnímu, etika do-it-yourself (udělej si sám). Klást důraz na věci, které se nedají koupit. Pokud to znamená konfrontační diskurz o „autenticitě“, budiž.

Taková subkultura musí být inkluzivní – a to nejen v povrchním smyslu, který je spojen s liberální politikou reprezentace. Spíše než kázat konvertitům by měla přitahovat lidi z nejrůznějších prostředí a politických směrů. Chceme oslovit tytéž mladé lidi, na které se budou zaměřovat vojenští náboráři, a chceme je oslovit jako první. Jistě, bude to znamenat, že budeme narážet na spoustu lidí, co nejsou anarchisty – bude to znamenat velký nepřehledný guláš různých politik, konfliktů a rozporů –, ale cílem je šířit anarchismus, ne se v něm uzavírat. Dejte všechny dohromady v prostoru založeném na horizontalitě, decentralizaci, sebeurčení, reprodukovatelných modelech, neovladatelnosti a tak dále a nechte je, ať sami objeví výhody.

Nejdůležitější je účast těch, kteří jsou chudí, neukotvení a naštvaní. Ne z nějaké scestné představy o dobročinnosti, ale spíše proto, že takzvané nebezpečné třídy jsou obvykle hybnou silou změn zdola. Samolibým a dobře se chovajícím lidem chybí tolerance k riziku, která je pro tvorbu dějin a přetváření kultury nezbytná.

Představte si sebevzdělávací společnost bez instruktorů, hodností či učebních plánů. Teenageři se sami naučí hrát na bubny tím, že budou sledovat jiné teenagery, jak hrají na bubny. O politice se nebudou učit v zaprášených svazcích, ale vydáváním zinů o vlastních zkušenostech a dopisováním si s lidmi na druhé straně planety. Při každém vystoupení známých hudebníků budou vystupovat i hudebníci, kteří teprve začínají. Učení nebude samostatnou sférou činnosti, ale organickou součástí každého aspektu komunity.

Dadaismus a surrealismus byly OK, ale „poezii musí psát všichni, ne jeden“, jak řekl Comte de Lautréamont. Naší ideální subkulturou není klika umělců – je to spíš síť underclassových gangů, v nichž má každý kapelu, zin nebo alespoň záznam v trestním rejstříku. Umění není jen to, co se děje na jevišti – jsou to vzory, které si lidé píšou na bundy, trička a těla, tanec, líbání, rvačky a vandalismus, atmosféra, kterou společně vytvářejí. Kolektivní mýtus celosvětového hnutí zdola. Nechť je tento mýtus sporným územím – konflikt udrží lidi v napětí.

Naše subkultura bude dionýská – smyslná, spontánní, divoká – nekontrolovatelný gejzír syrových pocitů. Apollónský (racionální, záměrný, spořádaný) prvek bude následovat chaotickou energii, která toto hnutí pohání, ne ji předcházet. Intelektuální návrhy mohou stavět na adrenalinu, chtíči, násilí a rozkoši, ale nemohou je nahradit.

Takže nic licoměrného, nic triumfalistického ani moralistického. Raději drsný romantismus, který vidí důstojnost v porážce i ve vítězství, neokázalý postoj, který říká „nic lidského mi není cizí“.

Taková subkultura by měla být prostorem, kde se lidé mohou učit o politice konsenzu a prosazovat své hranice proti invazivním autoritám, povolaným mužům a dalším škůdcům. Zároveň by měla šířit rebelskou sociálnost, která narušuje fyzická a emocionální omezení, jež individualizují kapitalistický subjekt. „Naše utopie není svět, ve kterém do vás nikdo nikdy nevrazí – je to svět, ve kterém do sebe všichni vrážejí a je to radostné a skvělé; ve kterém znamená něco jiného, když do vás někdo vrazí.“

Ne mdlá utopie, ve které se nebojuje, ale nebezpečná utopie, ve které jsou věci, za které stojí za to bojovat. Nikoli Potěmkinova vesnice skrývající zlomové linie, které se táhnou společností, ale aréna, v níž se k těmto konfliktům můžete postavit v měřítku vlastního života. Ne anarchistický ekvivalent Rudých pionýrů – doplněný vetchým vedením a nudnými tradicemi –, ale otevřený prostor svobody, v němž každá generace dělá vlastní chyby a vytyčuje si vlastní cestu.

Z tohoto výchozího bodu se můžeme vrátit k celému alternativnímu způsobu života: samosprávná místa a infoshopy, kolektivní bydlení, squating, Food not Bombs, čtenářské skupiny, afinitní skupiny, feminismus, veganství, nemonogamie, environmentalismus, militantní nezaměstnanost – co si jen dokážete představit. Celosvětová síť kontrakulturních prostorů, hnutí a životních stylů. Řetězová reakce rebelií, které vybuchují jako šňůra ohňostrojů obepínajících zeměkouli.

Teprve nyní, s odstupem času, můžeme pochopit, jaké jsme měli štěstí, že jsme se mohli účastnit jednoho z největších kontrakulturních lidových hnutí posledních několika set let.