Letos v prosinci to bylo 140 let, co se narodil žižkovský proletář a proslulý organizátor svržení katolického sloupu hanby na Staroměstském náměstí.

Hanba na Staromáku už zase stojí a než se dočkáme nového Franty Sauera, připomeňme si tohoto muže činu vzpomínkou od jeho kamaráda Aloise Hykeše.

Frantu Sauera jsem znal, troufám si říci, velmi dobře. Vždyť jsem s ním kamarádil, strádal a po jeho boku se pral se životem celá dlouhá léta.

František Sauer se narodil 4. prosince dvaaosmdesátého roku jako nejmladší syn chudé dělnické rodiny, kde bylo včetně Franty celkem sedm dětí, čtyři chlapci a tři děvčata.

Jeho otec býval druhdy obchodním sluhou, jenž buď nosil na zádech těžké rance všelijakého zboží, zabaleného do tmavozelené plátěné plachty, nebo vozil ještě těžší náklad na skřípavém rozviklaném dvoukoláku. Když pak už nemohl k stáří tak namáhavou dřinu konat, belhal se noc co noc po ulicích a prodával horké párky a vuřty.

Seznámil jsem se s Frantou asi před pětapadesáti lety prostřednictvím socialisty Emanuela Lehnerta, který Sauera jednoho dne přivedl do Vzdělávací besedy „Žižkovan“ v Karlově ulici, jež tehdy sídlila v hospodě U Maršála Radeckého.

Když Franta vyšel školu, dal ho otec do učení na strojní zámečnictví k mistru Vojtěchu Švehlovi v Praze.

Po vyučení měl již ovšem dostávat plat mladého dělníka vyučence, jenomže mnozí páni mistři, podnikatelé a majitelé dílen dovedli tuto pro ně nepříjemnou povinnost řešit také jinak. Vyučence, jemuž měl majitel dílny poprvé platit, okamžitě „pro nedostatek práce“ propustil a místo něho přijal učně, který mu byl po zapracování vbrzku dosti zdatnou pracovní silou bez jediného haléře mzdy!

Devatenáctiletý Franta byl tehdy dlouho bez práce, než se mu podařilo uchytit se zase ve známé fabrice Breitfeld a Daněk. Pro jeho přirozenou bystrost, pracovní obratnost a politickou uvědomělost ho kamarádi spoludělníci brzy zvolili ve svém oddělení dělnickým důvěrníkem.

Když se o tom dověděla správa továrny, jmenovala ho hned lichotivě v onom oddělení mistrem. Byl to mazaný tah. Ředitelství továrny vědělo ze zkušenosti, že mnozí z těchto důvěrníků mistrů dříve či později v dělnické důvěře neobstojí. Že nemálo jich počne brzy hrát na pánovu stranu. Že po čase někteří z nich zkrátka svým soudruhům selžou. Že neodolají, aby za hezká slova a za ještě hezčí peníze se za nějaký čas neproměňovali v dělnickou aristokracii, prodávající své kamarády z vděčnosti fabrikantům.

Leč když takovou nečistou práci počala správa továrny pomalu, ale jistě požadovat po novopečeném mistrovi a důvěrníku Františku Sauerovi, pohořela hned při prvém pokusu. Franta stroze odmítl stát se popoháněčem dělníků a udavačem rebelů své dílny. Hlasitě poznamenal, že on nebyl, není a nebude nikdy na podobné neřádstvo zařízen. Dělat Mrvu, na to on že nemá dosti silný žaludek! Tím byl ovšem v této fabrice jeho osud zpečetěn, neboť ho za nějaký den poté propustili, prý pro nedostatek práce… A provázely jej mstivé informace a reference, takže dlouho a dlouho nebyl s to sehnat nové zaměstnání.

Aby neumřel hlady, nezbylo mu než živit se, jak se dalo. Od svého staršího bratra Jana vypůjčil si něco peněz a jako dvacetiletý chlapec pronajal si prádelnu, kterou mu dřívější majitelka ovšem vychválila až do nebe jako neobyčejně výnosnou živnost, zkrátka přímo zlatý důl. Když se jí pak Franta udiveně zeptal, proč že tedy v tom zlatém dole nesetrvá, proč že z něho utíká, vymluvila se ta ctihodná paní, že není s to pro nemoc tu prádelnu zastat. Ale jen co je pravda, je to zlatý důl, mladý pane, ujměte se toho kšeftu, nebudete litovat!

Franta odvětil, že není zlatokop. Jemu že postačí, uživí-li prostě prádelna jeho a jeho rodinu.

Leč brzy se přesvědčil, že ho panička jednoduše napálila. Přestože mu v prádelně pomáhaly obě jeho sestry Běta a Žanda, jakož i my, jeho někteří žižkovští kamarádi a ač především sám Franta dřel v onom kutlochu zrovna jako mezek, neuživil ten pochybný podnik nejen Sauerovu rodinu, ale ani Frantu samotného. Ani mu nevydělal na odstupné bývalé majitelce. A tak ta chytrácká podnikatelka, ač sama podvodnice, podala na Frantu žalobu prý pro podvod…

Stání se konalo v létě roku 1903 na Karlově náměstí na Novém Městě. Šel jsem tam toho dne s Frantou jako jeho svědek. Poněvadž Franta neměl ani peněz na svého právního zástupce, byl nucen se obhajovat sám. A nutno uznat, ačkoli advokát žalobkyně, rytíř doktor Nejedlý, se ho snažil potopit o všecko pryč, Franta se hájil a obhájil dobře, čestně a úspěšně. A tak soudci nezbylo než nad Frantou vynést osvobozující rozsudek, což nás, Sauerovy soudruhy, velmi rozradostnilo.

Když Franta nakonec opustil tu zkrachovanou prádelnu, ohlížel se znovu dlouho marně po nějaké další obživě. Až za mnoho měsíců četl v Národní politice insert, že prý Branický pivovar přijme zdatného strojmistra, a to pod podivnou značkou „Zbožný“. Ač Franta chvíli nechápavě kroutil hlavou, co všechno zajímavé a podivné se žádá od pivovarského strojníka, přece jen se sebral a pustil se odvážně a pěšky do toho Branického pivovaru. A tam vykázal tolik znalostí a obratnosti v oboru pivovarského strojnictví, že byl přijat k okamžitému nastoupení.

Leč ani toto jeho zdánlivé štěstí netrvalo dlouho. Franta totiž, spouštěje jednoho dne opět pivovarskou mašinerii, zapomněl po křesťansku a katolicku k onomu úkonu zvolat: „Tož s pomocí boží do práce!“ To stačilo pověrčivému sládkovi, aby Frantovi vyspílal do neznabohů a bezvěrců a aby ho okamžitě propustil ze zaměstnání.

Nu, byly to zkrátka svízelné časy. Tak tedy znovu až do úmoru, až do úpadu hledat nové místo, které ovšem tehdy neviselo zrovna na hřebíku.

Až po dlouhé době hladovění a živoření kývla na Frantu zas ta pochybná štěstěna. Tentokrát v podobě libeňské plynárny.

Tehdy byla Frantova matka zrovna těžce nemocná. A tak Franta v obavě o ni skočil si kdysi odpoledne na svůj starý bicykl a jel se mezi prací narychlo a potají na ni podívat, zda se jí snad nepřitížilo.

Jako na potvoru však se mu nešťastnou náhodou připletla do cesty nějaká stará paní. Rozparáděný Franta, nechtěje ji porazit a nejsa s to už v poslední chvíli zastavit, zarejdoval hbitě vpravo a vlevo, a tak jaksi trochu zprudka vrazil do jakéhosi neméně postaršího pána. Sám spadl z kola a poněkud si natloukl. Pánovi se ovšem celkem nic nestalo, jen měl nemnoho zamazány kalhoty. Přesto však ztropil takový randál, jako by se mu byl přihodil kdovíjaký povážlivý úraz. Ač ho Franta velmi úpěnlivě a pokorně prosil za odpuštění a ač mu div ne plačky vysvětloval, že se jel podívat na svou vážně chorou matku, starý pán byl neúprosný a dal jednoduše Frantu zatknout. Předvedli ho na žižkovské komisařství, zde se z nelítostného dědečka vyklubal jeden karlínský policejní komisař.

Policie hned nepozorovaně za zavřenými dveřmi telefonovala do libeňské plynárny, co že se přihodilo jejímu zaměstnanci Františku Sauerovi, o čemž ovšem Frantovi ani nemukla. Podívat se domů na nemocnou matku nezbyl už Frantovi čas, nýbrž, byv po zjištění propuštěn, co nejkvapněji bral to opět špurtem na kole do práce.

Když však přijel k vratům plynárny, leknutím div že znovu nespadl z kola. Neboť u těch vrat stál sám pan ředitel, už o celé Frantově nehodě zpravený a zde na něho nyní slídivě číhající. Hned jak Frantu zblejskl, spustil na něho ostře: „Milý pane Saueře, vezměte na vědomí, že vás na hodinu propouštím ze zaměstnání, poněvadž zde nestrpím v pracovní době nižádné toulky a výlety.“

Franta prosil za odpuštění. Vyprávěl řediteli o své těžce nemocné matce. O tom, že už něco podobného nikdy neudělá. Leč ředitel zůstal neoblomný a stále jen zavile brebtal to své: „Jste na hodinu propuštěn!“

Když Franta shledal, že má už vše prohráno u pana ředitele libeňské plynárny, u toho nelidského hňupa, vjela do něho otrlá šibeniční nálada, a tak tedy s nevinně nahlouplou tváří odvětil: „Když tvrdíte, pane řediteli, že mne na hodinu propouštíte, tož já se jedu přece jen podívat domů na tu svou nemocnou mámu a za hodinu se v pořádku vrátím.“

Pan ředitel zbledl, zrudl, zacvakal čelistmi a pak zařval: „Ještě legraci si tu budete ze mne tropit, vy drzý chlape?! Ven!“

A tak se Franta opět octl na dlažbě. Už zase byl bez práce a bez chleba.

Po určité době se odhodlal a podal si žádost k elektrickým podnikům města Prahy. Tehdy se totiž valem rozšiřovaly tratě, a proto podniky přijímaly hodně nového zřízenectva. Ale zrovna když měl Franta složit řidičskou zkoušku, vypukla v dílnách elektrických podniků stávka. A proto pánové přijali Frantu s dvojnásobnou radostí. Že prý mu ta řidičská zkouška bude ulehčena a urychlena, jen aby prý byl tak moc laskav a alespoň po dobu té stávky jim šel pracovat do dílen. Aby tam, jak se říká, tak trochu v té nejpotřebnější době zaskočil, když je, nota bene, podle svého udání vyučený strojní zámečník.

Franta pochopil, kolik uhodilo. Inu, měl jít ještě s několika Mrvy pomoci pánům v dílnách zlomit stávku.

Franta tehdy v sobě nezapřel budoucího spisovatele a básníka. Odvětil totiž pánům z elektrických podniků asi takovýmto veršem:

Kdybych teď do dílem zaskočil,
to bych stávkující zaskočil.
Já však raděj budu jísti mrvu,
než bych dělal zrádce – Mrvu!

A zkrátka odmítl.

Nu, nic ve zlém, pánové se jenom té žertovné básničce usmáli. A aby si snad Franta nemyslil, že se na něho hněvají, dokonce i k té řidičské zkoušce ho naoko připustili. Leč narafičili to chytře tak, aby pan František Sauer při té zkoušce „propadl“. Aby se jako neosvědčil.

Tož opět dales, fret, bída, nezaměstnanost a hlad. Mocné kručení Frantova prázdného žaludku. Znovu úmorný a úporný pokus o život. Bezvýsledné a beznadějné hledání jakékoli práce, místa v těch kapitalistických dobách. Ale s čistým štítem, s poctivým srdcem, které nikdy nezradilo žádného soudruha proletáře.

Roku 1909 se v Praze konal sjezd sociálnědemokratické strany, na kterém Franta Sauer jako jeden ze sjezdových delegátů podal návrh velmi pobuřující všechny nadměrně placené partijní funkcionáře. A to návrh takový, aby každý zaměstnanec strany byl pouze honorován jako kvalifikovaný dobře placený dělník a nadměrné přeplatky by plynuly do stranické pokladny. Neboť Franta dobře věděl, že mnozí předáci strany dávají si udělovat daleko více funkcí, než by kdy mohli svědomitě a poctivě zastávat, a to jen proto, aby za každou z nich dostali zvláštní odměnu, aby takto mohli pobírat ohromné příjmy. Toto vyžíračské korytářství ovšem stranu velmi poškozovalo.

Frantův kacířský a troufalý návrh se ovšem většině oněch povedených zaměstnanců strany příliš nelíbil. Ale poněvadž byl řádně podán podle organizačních stanov, totiž osm dní předem, a byl též správně podepsán několika důvěrníky, bylo poněkud těžké jej odmítnout. A tak se milý Franta kojil nadějí, že jeho poctivě míněný návrh bude na sjezdu veřejně prodebatován a snad i přijat.

Leč když jsme před sjezdem seděli v žižkovském hostinci U Slovanské lípy, kde byla sociálnědemokratická organizace, objevil se tu asi v osm hodin večer znenadání sám generální sekretář strany Antonín Brůha ještě s jedním pohlavárem, a spatřiv Frantu, důvěrně na něho mrkl a vybídl jej, aby prý s ním šel na malou chvilku do zadní místnosti „na kus řeči“.

Franta tedy šel, avšak z „malé chvíle“ se vyklubaly plné dvě hodiny.

Když se vrátil, vyprávěl mi, že prý ho soudruh generální sekretář velmi naléhavě a důtklivě nutil, aby ten svůj prožluklý návrh vzal zpět. A sliboval mu za to dobře placené místo ve straně.

Franta odvětil, že má dvě zdravé ruce, a že se tudíž uživí poctivou prací. A jestliže prý podal návrh, aby zabránil vysávání strany, nebude nyní na obrátku ještě ji sám jiným pomáhat dojit!

Milý soudruh Brůha ho vyslechl se zamračeným obličejem a pak výhružně pravil: „Tak dobrá, Franto! Jak myslíš. Jak si přeješ. My jsme tě mohli rozmáčknout hned, ale měli jsme s tebou soucit, a tak jsme ti chtěli dát příležitost k pokání. Teď však už se s tebou nebudeme párat ani mazlit. Chceš boj, a tak jej tedy budeš mít.“

Na Žižkově v Husově ulici je hostinec, kde se později začalo říkat U Švejka na paměť toho, že tam druhdy chodíval Jaroslav Hašek. Dříve se tam říkalo U Šnorů. V onom domě bývala redakce socdemáckého Žižkovského obzoru, již navštěvoval také jakýsi Vilém Svoboda, zaměstnanec železničních dílen na Hrabovce. Byl to velmi fanatický a nekritický socdemácký vrtichvost, jenž byl vždy celý šťastný, jestliže si ho nějaký předák jejich partaje někdy povšiml a ztratil s ním své blahosklonné slovíčko.

Pomstychtiví socdemáčtí předáci počali tedy Frantu Sauera za jeho smělý návrh a paličatou nesmlouvavost smrtelně nenávidět a usmyslili si, že se mu pomstí. A třeba ho i zničí. Jak? Inu, špiněním, pomluvami, lží, výmysly. Znajíce psí oddanost, lehkověrnost, nahlouplost a chvástavost toho nádražního zaměstnance Svobody, domluvili mezi sebou ti pálení političtí šejdíři, že ho učiní nástrojem svých špinavostí. Počali si tudíž před oním chorobně zvědavým troupem jakoby potají s hrozně záhadnou tváří šuškat, šeptat a svěřovat, že prý se dozvěděli od svých ilegálních zpravodajů, že prý František Sauer, ten proklatý padouch a zrádce proletariátu je – policejním spolupracovníkem, udavačem, špiclem, konfidentem! Ano, pracuje prý pro rakouskou policii proti socialistům!

Když řečníci na sjezdu odříkávali své referáty, byl učiněn návrh na ukončení záznamu dalších řečníků. A tak sjezd byl ukončen, aniž bylo Frantovi Sauerovi uděleno slovo.

Po sjezdu byla na Žižkově v Bezovce svolána schůze místních příslušníků strany. Franta do ní rovněž přišel, aby zde pranýřoval pikle partajních aparátníků. Přihlásil se tedy i zde o slovo a div divoucí, tentokrát mu bylo proti všemu očekávání docela ochotně uděleno. Frantovi bylo velmi divné, proč že najednou ta podivná vlídnost pánů soudruhů k němu, k jejich tak nebezpečnému opozičníku. Jakmile se však Franta Sauer ujal slova, vyskočil náhle zbaňkovaný Vilém Svoboda a hystericky počal křičet na celý sál, aby prý tu nikdo nedovolil Frantovi Sauerovi hovořit, poněvadž chlap prý je konfidentem pražské policie!

Franta rázem poznal, odkud vítr věje. Brůhovo vyhrožování a slibování pomsty se splnilo. A proto klidně pravil před celým sálem zfanatizovanému Vilému Svobodovi: „Přítelíčku, já vím, že ono tlachavé hulákání není z tvé hlavy. Nemohu však nedbat prolhaného obvinění, protože musím před zákeřníky hájit svou čest. Nezbývá mi tudíž než na tebe podat žalobu pro urážku na cti!“

Nechtěje však pobloudilému dělníku příliš škodit, žádal Franta u soudu jen odvolání nařčení v časopise Žižkovský obzor. Jaké však bylo jeho zklamání! Odvolání bylo totiž vysázeno tou nejdrobnější kurzivou a úmyslně zastrčeno mezi „Různé zprávy“, aby si jej téměř nikdo nemohl dobře povšimnout. A tak za nešťastným Frantou kráčelo jako kalný stín dlouho to falešné, špinavé nactiutrhačství pohlavárů sociálnědemokratické partaje.

Takto dovedli sociálnědemokratičtí pravicoví předáci ničit zákeřně ty, kdo nechtěli tančit podle jejich protilidových falešných not a kdo jim chtěli překazit kupčení se socialismem. Jejich vysávání dělnické strany…

Alois Hykeš, autor této vzpomínky, je rodák z města Žižkova (narozen roku 1879), rukavičkářský dělník a dávný druh Franty Sauera, Jaroslava Haška, Egona Ervina Kische, Michala Káchy, Emila Artura Longena a Xeny Longenové.

Dnes vzpomíná na nejbližšího z nich, na Frantu Sauera. Zatímco Franta Sauer býval za starého Rakouska sociálním demokratem, Alois Hykeš patřil ke skupině neodvislých socialistů, jak se tehdy trochu učesaně říkalo anarchistům. Ale poněvadž oba byli odjakživa poctiví chudí lidé a věční proletáři, nehledali problémy, které by je ideologicky rozdělovaly, nýbrž spíše takové, jež je spojovaly. A tak Franta Sauer dokonce v knize Pašeráci zvěčnil svého kamaráda Aloise Hykeše jako jednoho z hlavních hrdinů.

Zdroje:
* Alois Hykeš, Vzpomínka na Frantu Sauera. Obrázek ze života jednoho proletáře upravil Géza Včelička, Květy 4, 1954, č. 49, 9. 12., s. 13.
* Géza Včelička, Obrázek ze života jednoho proletáře. Alois Hykeš vzpomíná na Frantu Sauera, Obrana lidu 9, 1955, č. 26, s. 4.

Související odkazy:
Muž činu Franta Sauer
Vznik „Černé ruky“ na Žižkově
A3: Návrat sloupu hanby?
Za stržení mariánského sloupu

23.12.2022 Alois Hykeš, upravil Géza Včelička

Osobnosti