Anarchistická federace

Muž činu Franta Sauer

Žižkovský proletář, anarchista, bohém a recesista, který si od nikoho nedal nařizovat, co smí či nesmí dělat. Nekázal morálku, neukazoval nové cesty ani směry, zato jednal všude tam, kde bylo třeba.

Franta Sauer

Život jako čin

František Sauer se narodil v roce 1882. Měl celkem sedm sourozenců, matka pracovala jako služka, otec byl až do úrazu posunovačem na dráze, potom se živil jako pouliční prodavač párků. Proslul velmi osobitými zvyky: vždy nosil vysoké boty, hustý plnovous a dlouhé vlasy, každý večer pil obřadně několik litrů čaje. Oba rodiče Franty Sauera byli negramotní. Rodina žila na Žižkově, který byl v té době druhým největším pražským předměstím a poskytoval útočiště hlavně lidem přicházejícím z venkova za prací. V rámci Prahy a okolí měl vlastně funkci noclehárny. Tomu odpovídaly zdejší životní podmínky a například Sauerovi obývali pokoj a kuchyň bez okna s vchodem na pavlač v typickém žižkovském činžáku, o němž ostatně bude ještě řeč…

Franta Sauer se vyučil zámečníkem a s krátkou výjimkou dvou let, kdy se jako tovaryš vydal na zkušenou po Rakousko-Uhersku a Německu, strávil na Žižkově celý život. S jeho živelnou, impulzivní a (dobro)družnou povahou se stal všem Žižkovanům dobře známou postavou a sám také osobně znal všechny, jejichž jména se ve spojení se Žižkovem té doby zapsala do historie. Živil se úměrně možnostem proletářů a své v dobrém slova smyslu lehkomyslné nátuře: byl obchodníkem (podle měnící se poptávky prodával podobenky svatých nebo Lenina), pojišťovacím agentem banky Slavie (kde byla takto pojištěna i řada anarchistů), provozovatelem prádelny, lampářem, zřízencem pohřebního ústavu, filmovým statistou, publicistou, pašerákem cukerínu a tabáku…

Proč pašerákem a proč právě cukerínu? Slovy známého kontroverzního představitele anarchistického hnutí a Sauerova kolegy-pašeráka Karla Vohryzka šlo při pašování o expropriaci státu. Sauerova připomínka tehdejšího rčení „co Čech to pašerák“ odkazuje však s nadsázkou k faktu, že mezi anarchisty nebo obecně nezaměstnanými to bylo často prostě východisko z hmotné nouze. Pokud jde o artikl, cukerín byl nasnadě. Ceny potravin, samozřejmě včetně cukru, byly tehdy v monarchii vysoké a prodej cukerínu tu byl zakázán. Zato v Německu a Švýcarsku ho v té době dokázali velmi levně vyrábět a stal se logicky objektem k pašování, který bylo možno finančně zhodnotit až pětinásobně. Cukerín (jde o německý výraz pro sacharin) jako syntetické sladidlo má asi 450krát vyšší sladivost než cukr, z čehož plynula zásadní výhoda pro převážení – skladnost. Nicméně šlo o celkem namáhavé a vyčerpávající zaměstnání, aspoň podle Sauerovy mistrné autobiografické prózy Pašeráci.

Ačkoli Sauer je dnes známý nejvíc svým přátelstvím s Jaroslavem Haškem či Xenou a Arturem Longenovými, do okruhu jeho kamarádů patřilo osobností mnohem víc. Za všechny připomeňme alespoň Michala Káchu a okruh jeho anarchistických spolupracovníků, s nimiž Sauer sdílel odpor proti monarchii, militarismu, autoritářství, klerikalismu, měšťákům, policejnímu režimu…

Franta Sauer měl veliký talent žít. Pro úzkoprsé nedůtklivce byl opilcem a flamendrem, pro své souputníky byl neopakovatelnou famózní osobností oplývající jedinečným humorem, ale hlavně velkou úctou k člověku a smyslem pro spravedlnost. Zemřel v březnu 1947 na tuberkulózu, kterou si přivezl z protektorátní internace v Terezíně, kam se dostal ke konci války na základě udání za kolportáž Masarykových spisů.

Politika jako čin

Sauer byl angažovaným člověkem, avšak nikoli snad jen ve jménu abstraktních principů. Nekompromisně se angažoval kvůli každému člověku, kterého zastihl právě zbavovaného či zbaveného lidské důstojnosti jen za to, že je chudý. Ne náhodou je označován za zbojníka z hory Vítkov nebo Jánošíka pražských hospod, „protože těm, co měli, bral, a těm, co neměli, dával“.

Neuměl a nechtěl čekat se svými přímými akcemi na příznivé okolnosti, na podporu davu, na minimální riziko. Když se na schůzi žižkovské socialistické mládeže mluvilo o nelidských podmínkách učňů, tehdy třiadvacetiletý zámečník Franta Sauer okamžitě navrhl, že připraví školní stávku, nejlépe generální, protože to může být jediný účinný protest. Když o pár měsíců později vypukly masové demonstrace za všeobecné volební právo, Sauer málem hodil do Vltavy policajta, který chtěl demonstrujícím zabavit rudý prapor. Mladí sociální demokraté vždy včas zasáhli… Ve své přirozené potřebě činu, okamžité přímé akce, kde se dá, netoleroval Sauer opatrnické politikaření a taktizování. A tak mezi všemi svými žižkovskými přáteli dal nakonec za pravdu anarchistům. Ať už zrovna něco podnikali či nikoli, Franta Sauer byl praktikujícím anarchistou vždy a všude.

Jestliže v „bouřlivém“ roce 1905 Sauer s rozčarováním vnímal nekonzistentnost proklamovaných cílů a aktivit socialistických politiků, postupem času už s ironickým odstupem pozoroval, jak jim okolnosti umožňují nechávat se korumpovat mocí, a svým příznačným živelným způsobem to komentoval: „Panstvo, jemuž slouží, odplatí jim jistě všechny úsluhy – nevděkem. A docela je to v pořádku. Páni vědí velmi dobře, že když dovedli zradit za babku své vlastní kamarády, dovedli by to v příhodné době učiniti i jim. A proto je budou držet hezky od těla, tu a tam jim hodí jako psům cukříček, když budou pěkně a poslušně aportovat…“ Byl z dlouholeté zkušenosti skeptik, pokud šlo o jiné než řečnické hrdinství všemožných bojovníků za rovnoprávnost a sociální spravedlnost, a ovšem neočekával skutečně revoluční akce ani od oficiálních převratových představitelů při podzimním vyhlášení samostatné republiky. Osobně ho tehdy k činu jistě přiměla i oficiální nálada šířená mezi těmi nejchudšími – že je třeba se opět uskromnit a čekat, až jednou přijde v nové republice blahobyt. A náhle se vyrojivší desítky rádobyhrdinů, kteří se na náměstích dovolávali díků za osobní zásluhy v odvážném boji proti monarchii, dotvořily tragikomickou atmosféru Sauerova individualistického hmatatelného příspěvku k revoluci v pravém slova smyslu. Franta Sauer zorganizoval na neděli 3. listopadu 1918 stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, podle Michala Mareše „v prvních popřevratových dnech jediný revoluční čin v Praze“. Tímto činem předběhl dobu – spontánní obrazoborecké hnutí propuklo v republice naplno až o pár měsíců později, na jaře 1919. Nemohlo mu zabránit ani to, že stržení sloupu nebylo kvalifikováno jako poškození majetku, že se celý případ během pár dnů zametl pod koberec, aby nikoho neinspiroval k následování.

Mariánský sloup, nazývaný všeobecně sloup hanby a symbolizující útlak za monarchie, byl pro Sauera v první řadě symbolem postoje katolíků k útrapám první světové války: „Když ve strašlivé světové válce mordovali se lidé navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským materiálem, když z válečného pole přicházeli domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když doma nemohly matky dáti dětem co do úst a když zoufalství dostupovalo vrcholu, tu nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita… aby proti tomu strašnému vraždění zaprotestoval.“ Sauer celý čin zdůvodnil, zdokumentoval a zveřejnil v roce 1923, čímž si vysloužil s dalšími třiceti „spoluviníky“ soudní žalobu, tehdy už byl však známý jako přítel Jaroslava Haška, a tak neměl nouzi o dobrovolně se hlásící profesionální obhájce – což mu pak posloužilo hlavně jako materiál pro jeho humorná vyprávění. Sauer, nesmiřitelný vůči státnímu násilí, byl koneckonců vězněn za monarchie, první republiky i protektorátu. V poslední kapitole svých Pašeráků například s osobitým sarkasmem popisuje, jak to skončilo, když za první republiky v hospodě škádlil velkohubé osazenstvo zpěvem rakouské hymny, čímž se provinil proti zákonu na ochranu republiky: „Tak jsem byl doveden za katr, neboli do šeredy… I usedl jsem na pryčnu, protože touto dobou tam nebylo žádného hosta, a hluboce jsem se zahloubal. Asi po hodině, po kterou mi hlavou vířily vzpomínky, dospěl jsem k poznatku, že mezi monarchií mého císaře pána a republikou není podstatného rozdílu a že světu vždycky vládne jen bůh a policajt.“

A ještě jednou Sauer dobu příkladně předběhl. Jak zmiňuje Ondřej Slačálek, na posledním sjezdu českých anarchistů v zimě 1919 vystoupil Michal Kácha s návrhem účinné anarchistické politiky, a to jít do chudinských čtvrtí a vést tam boj s konkrétními sociálními problémy, na jednom z prvních míst vypráskat lichváře. Že nešlo jen o slova, svědčí aktivity některých anarchistů v proletářském Žižkově, kde působila např. organizace Černá ruka shánějící chudým rodinám bydlení.“

Z dostupných údajů víme, že tento anarchistický spolek fungoval v letech 1918–1920, iniciátorem a hlavním organizátorem byl právě Franta Sauer a že činnost Černé ruky se stala i předmětem měšťáckého humoru v tehdejším bulváru. Zajímavý na činnosti tohoto spolku je bezesporu fakt, že ji nelze označit za nezákonnou (což ostatně vyplývá i ze Sauerova vylíčení historie Černé ruky v knize Franta Habán ze Žižkova). Už za monarchie totiž byly prováděny formální pokusy o řešení katastrofálních podmínek dělnického bydlení – v zájmu udržení pracovní síly při životě. Na přelomu století platný zákon o dělnických bytech zůstal zachován i po vzniku Československa a podstatné v něm bylo zejména regulované nájemné. Majitelé domů tedy přestali prázdné byty pronajímat, jejich existenci před úřady tajili a doufali, že časem převáží pravičácké politické snahy, hlásající hned po skončení první světové války potřebu „přitáhnout opasek“ pro ty nejchudší, tedy např. zrušit regulované nájemné. (Podstatného omezení chráněného bydlení se tito milovníci majetku, který má vydělávat za všech okolností, dočkali zhruba za deset let.) Roku 1919 navíc přibyla v nouzových oblastech povinnost pro majitele domů předložit soupis prázdných bytů a místností, které pak měly obce právo zabrat. Činnost Černé ruky byla vlastně svépomocnou (a ve srovnání s byrokratickými postupy jistě účinnější) paralelou tehdejšího oficiálního řešení bytové otázky.

Organizace Černá ruka měla navíc zcela konkrétní předobraz rovněž v Sauerově režii. Ve vyprávění Bouřlivého roku 1905 je autorem zachycena solidární akce, kterou Sauer zrealizoval pro sousedku: „Přitáhnul hned po demonstraci v Praze s hloučkem demonstrantů na dvůr činžáku. Vyvolal Holanovou s dětmi. Přečetl její exekuční výpověď. Oznámil, že má být v pondělí policejně vystěhována. Předložil žižkovskému obyvatelstvu k rozhodnutí, zda svolí, aby něco podobného mohlo být provedeno. Přítomní se jednohlasně vyslovili proti. Šla hned deputace k domácímu.“ V ještě velkolepějším stylu popisuje obdobnou Sauerovu přímou akci pro pověstnou Annu proletářku Ivan Olbracht. Přímočarost a veřejná forma, kterou Sauer akcím vtiskl, natolik neobvyklá v běžném pokoutním řešení smluvních vztahů mezi majiteli či zaměstnavateli a nájemníky či zaměstnanci, měla na úspěchu tohoto projevu solidarity nemalý podíl.

Literatura jako čin

Sauerův vypravěčský talent nemohl zůstat nepovšimnutý. Logicky tedy ve chvíli, kdy se opět dostavila finanční nouze, přišel popud (od Michala Káchy), aby sepsal historky ze svého života a jejich knižním vydáním si přivydělal. Tak vznikla počátkem dvacátých let autobiografická kniha Franta Habán ze Žižkova (přezdívku Habán měl pro svou dlouhou a klátivou postavu) a později Pašeráci, čtení tak poutavé, humorné a vypointované, ironické i sebeironické ve své přímočarosti jako autorův životní postoj, dochovaný ve vzpomínkách pamětníků. A navíc čtení s jedinečnou dokumentární hodnotou. Traduje se, že odevzdávání rukopisů probíhalo u Sauera podobně, jako když z Haška nakladatelé svého času páčili jednotlivé kapitoly Švejka.

Ostatně prvním vydavatelem Švejka byl Haškův oddaný kumpán Franta Sauer. Hašek se Sauerem se asi skvěle doplňovali, jejich společnou vlastností byla averze k bezpráví, kterou zejména Hašek završoval sžíravou otevřeností, nonkonformismem a nelítostným sarkasmem, jež najdeme výstižně vykreslené v Sauerově knize In memoriam Jaroslava Haška, napsané společně s I. Sukem, ale například i ve Veselých příbězích ze života Jaroslava Haška od anarchosyndikalisty Antonína Řehoře-Hýskovského, Haškova kolegy v redakci anarchistického obdeníku Komuna.

Sauer literární práce často podepisoval českým ekvivalentem svého příjmení – Kysela – a dnes by ho jako antiklerikalistu určitě pobavilo, že si ho občas pletou s katolickým básníkem a skladatelem chrámové hudby Františkem Kyselým, vlastním jménem rovněž Františkem Sauerem.

Po vydání Franty Habána začal Sauer občas publikovat časopisecky, uveřejňoval politické komentáře, básně či kratší prózy a vzpomínky. Mimo jiné psal do Trnu a Trampa, když byl zvolen předsedou studentského Svazu nezávislých tuláků, založeného „na protest proti policajtům a na postrach všem paďourům“. Franta Sauer uměl okouzlit každou generaci.

Zdroje:

  • Holubec S., Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. ZČU, Plzeň 2009
  • Honzík M., Praha 1921. Vzpomínky, fakta, dokumenty. Svoboda, Praha 1981
  • Konrád K., Nevzpomínky. Československý spisovatel, Praha 1963
  • Mareš M., Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Prostor, Praha 1999
  • rpk, [Franta Sauer]. Kultura 1962, r. 6, č. 48, s. 4
  • Sauer F., Franta Habán ze Žižkova. Obrázky z doby popřevratové. Nakladatelství politické literatury, Praha 1965
  • Sauer F., Naše luza, jesuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Franta Sauer-Kysela, Praha 1923
  • Sauer F., Pašeráci. Pokrok, Praha 1929
  • Slačálek O., Sokačová L., Nesvoboda na úvěr. V Česku udávají rytmus života splátky. Britské listy 7. 7. 2008, blisty.cz/art/41544.html
  • Šesták Z., Jak hřešil Žižkov před sto lety. Academia, Praha 2006
  • Šolleová M., To prý jednou Franta Sauer… Dějiny a současnost 1963, r. 5, č. 5, s. 34–37
  • Zápotocký A., Bouřlivý rok 1905. Práce, Praha 1949

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 4/2012.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Feminist Reading of Emma Goldman: GOLDMAN'S ANARCHISM

26. 2. 2019, Praha

Čtení v D-zóně …(více)

7. narozeniny Salé

1. 3. 2019, Praha

Oslava samosprávného prostoru na Žižkově. …(více)

Feminist Reading of E. Goldman: MORALITY, PURITANISM AND THE SPIRIT OF ARTFUL LIVING

4. 3. 2019, Praha

Čtení v D-zóně …(více)

Benefice na azylový ranč

16. 3. 2019, Frýdek-Místek

Punkový koncert na podporu zvířat z azylového ranče Valkýra …(více)

Spring Zine Party vol. II

4. 5. 2019, Praha

DIY zine fest / bands / vgn food / bar / skate / čítárna …(více)

Anarchist Bookfair

18. 5. 2019, Praha

7. ročník pražského anarchistického festivalu knihy …(více)

Benefice pro SOL!S

18. 5. 2019, Plzeň

Na jarní Garáži zahrají BAESTIEN, DISAVOIR VIVRE, INTERPUNKCE a DOMLUVA. …(více)