Anarchistická federace

Požadavky odborů

Komentář k požadavkům odborářské demonstrace, kterou se chystáme 8. října kriticky podpořit

leták

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) vyzvala k účasti na demonstraci „Proti chudobě“, kterou pořádá v sobotu 8. října v Praze na Václavském náměstí a která bude oficiálně symbolicky zahájena „pět minut po dvanácté“. Anarchistická federace ve spolupráci s Kolektivem 115 se k této demonstraci chce kriticky připojit, a tak zve pod heslem „Luxus pro všechny“ do antiautoritářského bloku, jehož sraz bude na Senovážném náměstí v 11.30, odkud se vydá na „Václavák“.

Naneštěstí v tento den budou naše síly poněkud rozděleny, jelikož v termínu od 3. do 9. října pořádá iniciativa Limity jsme my! Klimakemp 2022, jenž se letos bude konat na Ostravsku a který se někteří z nás chystají podpořit svou účastí stejně jako v předchozích letech.

Co požadují odbory?

V pondělí 12. září zveřejnila ČMKOS na svém webu požadavky, které budou na její říjnové demonstraci předneseny:

Vláda svým otálením nechala situaci dojít do stavu, kdy v naší zemi máme jednu z nejvyšších inflací v EU, domácnostem se propadá kupní síla a firmy ztrácí konkurenceschopnost. Na vládu opakovaně apelujeme již od jejího nástupu, aby začala situaci řešit, předkládáme jí konkrétní řešení a opatření jak postupovat, nabízíme pomoc. Vláda dlouhé měsíce mlčí a její představitelé namísto toho, aby lidem a firmám skutečně pomohli, situaci jednoduše ignorují.

Po vládě požadujeme, aby bezodkladně přijala konkrétní účinná řešení, byť je to „pět minut po dvanácté“, a přestala přehlížet mimořádně složitou situaci rodin, zaměstnanců, důchodců, samoživitelů, stejně jako firem a podnikatelů.

V sobotu 8. října se tedy ve 12:05 sejdeme na Václavském náměstí v Praze na demonstraci Proti chudobě, abychom vládě vyslali jednoznačný vzkaz: je třeba bezodkladně konat a pomoci lidem a firmám zvládnout současnou situaci. A to není možné bez skutečně efektivních kroků vlády. Odmítáme propad reálných příjmů, propad do chudoby, nemravné marže a zneužívání situace, škrty bez jasné strategie a nesmyslné snižování příjmů veřejných rozpočtů.

Proto po státu požadujeme:
* okamžité zavedení regulace cen základních životních potřeb a zpřísnění cenové kontroly,
* regulaci cen potravin, energií, pohonných hmot, vody a nájemného,
* bezodkladné vypracování protikrizového plánu, který bude mj. obsahovat prorůstová opatření,
* přednostně zaměřit výdaje státního rozpočtu na boj proti ekonomické krizi,
* prosadit do daňových zákonů a dalších opatření principy, na jejichž základě se na nákladech krize budou spravedlivě podílet všichni občané ČR i firmy zde působící (nejen zaměstnanci a důchodci),
* zachování reálné kupní síly mezd a platů minimálně na úrovni roku 2022,
* zvýšit minimální mzdu na 18 200 Kč ještě v roce 2022.

Jaká je situace?

Česká vláda již byla donucena nějakým způsobem reagovat zejména na šíleně se prohlubující energetickou krizi, a to z několika důvodů. Jedním z nich je hrozba nepokojů. První vlaštovkou, i když poněkud zahnědlou, byla demonstrace na Václavském náměstí, kterou v sobotu 3. září pořádaly pochybné postavy s podvodnou minulostí a na níž zaznívaly projevy neštítící se rasismu ani podpory putinovské fašistické agrese. Situace je ale natolik vážná, že i taková sebranka dokázala přilákat desetitisíce lidí. Další hrozbou, která nemusí být tak halasná, ale pro vládu o to hrozivější, je chystaná demonstrace odborů. Navíc vládní strany díky své nečinnosti velmi ztrácí v předvolebních průzkumech a mohou očekávat reálné volební fiasko. To je děsí asi více než protesty, které mohou prostě ignorovat či odbýt jednou poznámkou. No a v neposlední řadě je tu iniciativa na zmírnění energetické krize ze strany Evropské unie, které v současné době sice ČR předsedá, ale v otázce nějakých řešení to dosud vypadalo spíš na spánek v zadních lavicích.

Od pravicové vlády, která vždy stranila bohatým, pomáhala jim ulehčovat od daňové zátěže a pro chudé měla vždy jen politiku škrtů a utahování opasků, nelze čekat, že se kvůli obyčejným lidem dvakrát přetrhne. Stačí se mj. podívat, jak opatrně našlapuje, když jde o zájmy miliardářů. Je navýsost evidentní, že vládním stranám konkurující Babiš není žádným řešením, natož pak nahnědlá parlamentní či mimoparlamentní opozice, kam už lze zařadit i KSČM.

Pokud se tady za posledních 30 let vyskytli nějací nebezpeční extremisté, kteří napáchali obrovské škody, pak to byli bezesporu ekonomičtí apologeti volného trhu, který ale při hlubším pohledu s žádnou volností nemá nic společného. Neoliberální praxe vedla k vytvoření úzké skupiny ekonomických elit, které si buď přímo či prostřednictvím navázaných a zavázaných politiků prosazují bez skrupulí své zájmy, a široké vrstvy těch, kteří jsou nuceni pod cenou prodávat svou práci a skrze stát ještě záplatovat ztráty oněch elit, ať už místních či nadnárodních. Normalizace sociální nerovnosti vedla k praxi nedotknutelnosti zájmů těch nahoře, zatímco těm dole je prodávána pohádka o poctivé práci a v horších případech ta o údajných parazitech. Jenže těmi nejsou myšleni ti, kteří vykořisťují naši práci a žijí v luxusu, ale ti, kteří se ocitají na sociálním okraji – nezaměstnaní, pobírači různých dávek, Romové, uprchlíci (často i zcela imaginární) atp.

Co chtějí anarchisté?

To je přece jasné: Odstranění kapitalismu a státu, vnucených autorit, diskriminace, nerovnosti, vykořisťování a útlaku. A oproti tomu chtějí svobodnou a samosprávnou společnost fungující na principech solidarity, vzájemnosti, svobody a rovnosti. Ok, pěkná vize, ale obyčejní pracující a další neprivilegovaní, mezi něž patříme, chtějí aktuálně přežít zimu takovým způsobem, který by je neuvrhl do chudoby a existenční tísně, pokud se v takovém stavu již nenacházejí. To je i důvod, proč se přidáváme k protestní akci ČMKOS.

Naše základní kritika stávajících odborů je ale stále stejná – jde o reformistickou sílu, která ve svém důsledku pracuje na sociálním smíru, tedy zachování stávajícího kapitalistického pořádku, pouze s tím rozdílem, že pracujícím, kteří pečou pomyslný koláč společenského bohatství, z něj budou dopřány o něco větší drobky, aby neměli potřebu být nespokojení a stávající pořádek ohrozit. Nám by se samozřejmě víc líbily odbory revoluční, které by požadovaly nejen celý koláč pro ty, kdo ho upekli, ale rovnou celou pekárnu.

Co nám v požadavcích chybí?

Je třeba kvitovat, že požadavky odborů se nezaměřují jen na energetickou krizi, jelikož ta je pouze jedním (i když v současné situaci nejvýraznějším) problémem. Je třeba zohlednit všechny základní potřeby, a zejména otázku dostupného bydlení. Měl by být napaden celý asociální trh s bydlením, který již není o uspokojování základní lidské potřeby, ale o příležitostech pro investice.

V požadavcích to sice není napsáno přímo, ale prvními kroky by mělo být odmítnutí daňových rájů a vyvádění bohatství ze země, zatímco obyčejní lidé jsou pokutováni za každou maličkost. Miliardáři nám dosud byli vykreslováni jako nedotknutelní polobozi. Jenže všichni víme, že k bohatství došli na ramenou těch, kteří jsou nuceni dvakrát otočit každou korunu, než ji vydají. Prostě požadujeme nástroje pro přesun bohatství z místa přebytku do míst nedostatku.

Namísto „minimální mzdy“ by se mělo mluvit o „minimální důstojné mzdě“ – jedná se o sumu, jež poskytuje dostatek prostředků k tomu, aby člověk nežil v ekonomické nejistotě. Podle propočtů z letošního dubna by měla činit přes 30 000 Kč.

Zaměstnavatelé by měli být donuceni navýšit platy svých zaměstnanců o inflaci, čemuž se samozřejmě v zájmu vlastních zisků vehementně brání.

Uměli bychom si v požadavcích odborů představit i tlak na zmírňování klimatické krize. Jelikož naše budoucnost a budoucnost našich dětí je stále nehorázným způsobem obětována na oltář zisků úzké skupiny jedinců. Odmítnutí fosilního průmyslu je nejen velkou příležitostí pro rozvoj a technologickou modernizaci, ale také pro prohlubování energetické decentralizace a pro odstranění energetické závislosti. S tím musí zároveň souviset tlak na sociálně spravedlivou transformaci.

Také bychom rádi, aby se začalo mluvit o podpoře přebírání provozů zaměstnanci tam, kde mají být rušeny, jelikož vlastníci a investoři usoudili, že neprodukují pro ně zajímavou míru zisku.

A co dál?

Ve výše uvedené pozvánce na odborářskou demonstraci taky tak trochu chybí náznak to, co se bude dít dál, když vláda nebude dostatečně konat.

Již v minulosti jsme podpořili několik velkých odborářských demonstrací, i když se vždy dalo předpokládat, jak to celé dopadne. Jako by vždy šlo ani ne tak o to ukázat sílu, jako spíš něco udělat s nespokojeností členské základny odborů, nechat lidi vybučet na náměstí a pak je zas vrátit k práci.

Žel ani nyní není cítit, že by se scénář nějakým způsobem změnil. Uvidíme, jak tomu bude na samotných pracovištích, až zaměstnavatelé začnou vypovídat kolektivní smlouvy kvůli tomu, že se jim nebude chtít zaměstnancům kompenzovat kupní sílu jejich mezd o inflaci.

V neposlední řadě se nad demonstrací vznáší veliké pochybnosti ohledně jejího možného unesení stávajícím předsedou ČMKOS Josefem Středulou, který bude kandidovat na prezidenta.

Buďme realisté, žádejme nemožné!

Že požadujeme moc? Že nejsme realisté? Jenže ten, kdo žádá málo, nedostane nic. Na to je třeba pamatovat.

A tím, že přicházíme s radikálnějšími požadavky (i když v našich očích stejně jde stále jen o reformy, které problém kapitalistického vykořisťování neřeší), můžeme mimo jiné podnítit sociální představivost pracujících. Mnozí by tak mohli nakonec dojít k poznání, že jiný svět je možný a že blábol „tak to bylo, je a bude“ je indoktrinací, která napomáhá zachování nezasloužených privilegií.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy