Anarchistická federace

Uctění památky Sacca a Vanzettiho v Bostonu

U příležitosti 95. výročí justiční vraždy dvou anarchistů, jejíž datum také uvozuje Mezinárodní týden solidarity s anarchistickými vězni, přinášíme první část překladu článku historika a anarchisty A. Naylora o mnohaleté snaze uchovat památku na popravené anarchisty a o překážkách, na které tato snaha narážela (a naráží dodnes!).

Boston

„Kdo byli tito lidé?“ ptal se v listopadu 2008 historik Howard Zinn jednoho ze členů Společnosti pro připomínání Sacca a Vanzettiho. Zinn právě uvedl přednášku, konanou ve prospěch této společnosti, na téma „Význam Sacca a Vanzettiho“ pro nejméně 250 lidí, kteří zaplnili sál Italského kulturního centra Dante Alighieriho v Cambridgi ve státě Massachusetts, a byl zaskočen, že zájem o tento případ je stále živý. „Nevěděl jsem, co čekat. Říkal jsem si, kolik lidí se ještě dnes zajímá o Sacca a Vanzettiho? Možná sedm? Deset? Patnáct? Ani nevím – ale tady je plno!“[1] Jsem zvyklý na menší publikum, složené ze stále stejných známých postav, radikálů z Velkého Bostonu, a byl jsem sám překvapen velikostí toho rozmanitého davu, zahrnujícího všechny generace.

Poznal jsem méně než polovinu tváří, které jsem viděl; ty, které jsem poznal, patřily přátelům a známým zapojeným do široké škály bojů za sociální a ekologickou spravedlnost. Přítomnost všech ostatních jsem si nedokázal hned vysvětlit, což se stalo předmětem diskuse na příštím setkání Společnosti. Odkud se ti lidé vzali? Byli ti mladí Zinnovi studenti? Byli ti starší pravidelní návštěvníci Dantova centra, kteří se zajímají o vše italské? A ti ve středním věku, byli to Zinnovi skalní příznivci z řad cambridgeských liberálů? Dočetli se o události na Zinnově webové stránce nebo v Globe či v Timesech? Přišli kvůli příležitosti poslechnout si legendárního stárnoucího historika nebo přišli kvůli předchozímu zájmu o Sacca a Vanzettiho? Ať už byli tito lidé odkudkoli, poprvé po letech se do Dantova centra sjely davy kvůli dvěma mrtvým anarchistům a více než osmdesát let starému soudnímu případu.

V květnu 1920 zatkla policie italské dělníky a anarchisty Nicolu Sacca a Bartolomea Vanzettiho a vyslýchala je kvůli jejich občanství a radikalismu. Oba byli obviněni, zatčeni, souzeni a odsouzeni k trestu smrti. Byli obviněni z vraždy mzdového účetního a také strážného, který ho měl chránit, během loupežného přepadení, při němž byly ukradeny peníze určené na mzdy, tedy ze zločinu, který podle názoru mnohých nespáchali. Veřejné mínění bylo v tomto případě polarizované. Dokonce ještě předtím, než se Celestino Madeiros, známý zločinec a člen gangu, specializujícího se na ozbrojené loupeže, přiznal ke své účasti na zločinu a vypověděl, že Sacco ani Vanzetti se na něm nepodíleli, byly důkazy proti obžalovaným nejisté. Oba měli několikanásobné alibi, ale svědci obhajoby, kteří vysvětlovali, kde se během zločinu nacházeli, byli dělníci, angličtina nebyla jejich rodným jazykem, a soud je proto zesměšnil a odmítl jako lháře. Protiemigranstké a protianarchistické předsudky soudce, poroty i žalobce byly hluboce zakořeněné. Soudce Webster Thayer, který nejen soudil oba obžalované, ale také předsedal odvolacímu soudu a s radostí zamítl všechny podněty pro nový proces, byl citován, jak oba dva nazval „anarchistickými bastardy“.[2] Jeden z porotců v konverzaci s přítelem, který věřil, že tato dvojice je nevinná, vyštěkl: „Čert je vem, stejně by měli viset!“[3] Žalobce se pravidelně zabýval občanstvím a radikalismem obžalovaných, tedy faktory, jež měly jen velmi málo společného s velmi dobře organizovanou loupeží peněz na výplaty v South Braintree ve státě Massachusetts.

Případ Sacca a Vanzettiho se stal známým po celém světě a vyvolal protesty, stávky a nepokoje od Chicaga přes Buenos Aires, New York, Johannesburg, Paříž až po Tokyo, které přiměly guvernéra státu Massachusetts, aby popravu odvolal. Přesto krátce po půlnoci 23. srpna 1927 popravil stát Massachusetts Nicolu Sacca a Bartolomea Vanzettiho ve státní věznici v bostonské čtvrti Charlestown na elektrickém křesle a ukončil tak jejich sedmileté uvěznění. Jejich proces, poznamenaný mnoha předsudky, je všeobecně považován za jeden z největších justičních omylů v americké historii. Oba odsouzení anarchisté jsou často připomínáni jako symbol protestu proti nespravedlnosti americké společnosti a proti jejímu systému trestního soudnictví a stali se inspirací pro dramatická, výtvarná a hudební díla od doby jejich popravy až do současnosti. Jedno z těchto děl, basreliéf od slavného sochaře Gutzona Borgluma, bylo u příležitosti 10., 20. a 30. výročí popravy nabízeno vedení města Boston a vládě státu Massachusetts k trvalému veřejnému vystavení na Boston Common. Pokaždé bylo dílu a jeho tématu užívání veřejného prostoru v Bostonu odepřeno. Později, u příležitosti 50. výročí v roce 1977, vydal guvernér Dukakis prohlášení, že se oběma dostalo nespravedlivého procesu a že „jejich jména by měla být navždy očištěna od veškerých stigmat a hanby“. Při 70. výročí popravy v roce 1997 se starosta Bostonu Menino a úřadující guvernér státu Massachusetts Celluci sešli v bostonské veřejné knihovně a poté, co zopakovali tvrzení, že Sacco a Vanzetti byli odsouzeni v nespravedlivém procesu kvůli zaujatosti vůči nim, oficiálně „přijali“ Borglumův basreliéf a oznámili záměr města odlít umělecké dílo do bronzu a umístit ho do roku 2000 na venkovním veřejně přístupném místě.[4] V době psaní tohoto článku však zůstává basreliéf stále ve vnitřních prostorách knihovny. [Tj. v roce 2010. V letošním roce 2022 je to ještě o trochu horší – naši sympatizanti v Bostonu se v srpnu vypravili do knihovny a ukázalo se, že prostor s pamětní deskou je pro veřejnost z technických důvodů uzavřen. Pozn. red.]

NENÍ V TOM ŽÁDNÝ PŘÍBĚH… Jen pár taliánů v průšvihu.“
redaktor městské rubriky deníku New York Call[5]

Získávání veřejné podpory pro případ odsouzených dělníků začalo jako namáhavý boj, vedený Výborem na obranu Sacca a Vanzettiho. Skupina, složená z přátel a kamarádů spoluobviněných, se zformovala krátce poté, co byli italští imigranti zatčeni v květnu 1920. Dobře organizovaná a účinná práce Výboru se ještě zintenzivnila, takže v roce 1925 se přestěhoval do kanceláře ve 2. patře na Hanover Street č. 256 v bostonském North Endu, tehdejším centru života italského dělnictva. Výbor, se svou širokou a neustále se střídající členskou základnou, sloužil jako informační a agitační středisko, zajišťoval mezinárodní kontakty, budoval rozsáhlý fond na financování právní ochrany a udržoval korespondenční styk s jednotlivci a institucemi. Neustálou hnací silou Výboru byl jeho pokladník, anarchista Aldino Felicani. „Byl přátelský, otevřený a bezelstný“[6] a „s každým mluvil, každému naslouchal a od každého se něco naučil“.[7] Felicani, sám imigrant a povoláním tiskař, byl blízkým osobním přítelem Sacca a Vanzettiho. Jako tajemnice působila socialistická dělnická organizátorka Mary Donovanová a některé povinnosti tajemníka vykonával pro Výbor také anarchista a švec Joe Moro. Ačkoli od svých počátků byl Výbor organizací tvořenou dělnickými radikály, jeho složení se měnilo s tím, jak se případ dostával na veřejnost. Byl to především novinář Gardner Jackson, liberál sympatizující s názory dělníků a radikálů, který opustil svou práci v Boston Globe, aby pracoval na plný úvazek pro Výbor. „Jackson vnesl do práce Výboru solidní, společenský a liberální prvek,“ vzpomínal Felicani. „Nyní jsme dokázali oslovit i lidi, o kterých se nám dříve ani nesnilo.“[8] Profesor práv na Harvardu a pozdější soudce Nejvyššího soudu Felix Frankfurter byl kauzou Sacca a Vanzettiho natolik rozhořčen, že riskoval svou kariéru a pověst nejen tím, že se jako veřejný činitel k případu otevřeně a veřejně vyjadřoval a psal o něm, ale také tím, že významně spolufinancoval práci Výboru a poskytoval mu právní poradenství. Přes veškeré své úsilí však Výbor na obranu Sacca a Vanzettiho jejich popravě nakonec nezabránil. Navzdory této drtivé porážce ale jejich práce ve prospěch anarchistických dělníků neskončila v roce 1927.

Nepamatuji se, kdy a kde jsem o případu Sacca a Vanzettiho slyšel poprvé, ale vím, že to bylo poté, co jsem se sám stal anarchistou. Čím víc jsem se o případu dozvídal, tím víc jsem byl rozzlobený, zklamaný a vůbec mě nepřekvapovalo, že epizoda tak zásadní pro světové dějiny 20. století mohla být zamlčována a zapomínána, vynechána z učebnic, udržována mimo školní třídy i posluchárny a také mimo veřejnou paměť mé generace, zvláště když poučení z ní je stejně důležité dnes jako před osmdesáti lety. Dělníci přistěhovalci stále představují zástupné oběti za sociální a ekonomické problémy národa, stále jsou diskriminováni, shromažďováni, zadržováni a deportováni ve jménu národní bezpečnosti. Stát má stále zájem na preventivním potlačování nesouhlasu, což se nedávno projevilo v případu skupiny RNC 8 v Twin Cities, jejíž členové byli za zločin organizování jídla, ubytování a další logistické podpory protestujícím obviněni ze čtyř trestných činů spiknutí, z nichž dva byly překlasifikovány na terorismus.[9] Naprostá většina vyspělých zemí zrušila trest smrti; to, že byl v USA zachován, udržuje Spojené státy ve znepokojivě špatné společnosti jiných zemí, které jsou proslulé porušováním lidských práv. A tak došlo na jaře 2007 k tomu, že mladí bostonští anarchisté, kteří se zajímali o historii, spojili své síly s širší mezigenerační koalicí organizátorů podpory komunitních, dělnických a přistěhovaleckých práv, anarchistických historiků, archivářů a aktivistů a vytvořili Společnost pro připomínání Sacca a Vanzettiho. Od té doby pořádáme každoročně pochody a akce na památku našich dvou umučených kamarádů. V prosinci 2007 jsme na Hanover Street 256 obnovili pamětní desku Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho, která zde byla umístěna v roce 1976 a v 80. letech neznámýma rukama odstraněna. Spolupracovali jsme také s městem na realizaci dlouho slibovaného veřejného památníku Sacca a Vanzettiho. Díky spolupráci s historiky, kteří léta svého života zasvětlili studiu případu Sacca a Vanzettiho, jsem se dozvěděl, že naše Společnost nebyla první, kdo požadoval oficiální uznání a odškodnění křivd, spáchaných na obou přistěhovalcích; boj za připomenutí památky obou dělníků začal krátce poté, co jim vzalo životy elektrické křeslo.

Výbor na obranu Sacca a Vanzettiho se sešel 31. srpna 1927, týden a den po popravě svých kamarádů, aby nastínil svou další činnost. Ve stručném zápisu ze schůze je načrtnut plán o pěti bodech, z nichž poslední byl „Památník Sacca a Vanzettiho“.[10] Když však v září 1927 vyšel tiskem Bulletin Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho, byl pátý bod změněn na „Všeobecné prohlášení o nevině Sacca a Vanzettiho“.[11] Podobně Občanský národní výbor pro Sacca a Vanzettiho, skupina zámožných liberálů působících v New Yorku, nastínila svůj plán činnosti po popravě v šesti bodech, z nichž šestý zněl „Vytvořit památník Saccovi a Vanzettimu“.[12] Výbor na obranu, který se o těchto plánech dozvěděl, považoval prvních pět bodů za natolik sporné, že vyslal na zasedání Občanského národního výboru 7. listopadu 1927 dva své členy, Mary Donovanovou a dělnického aktivistu Powerse Hapgooda. Poté co byly vysvětleny námitky Výboru na obranu, širší bostonské radikální komunity a rodin odsouzených dělníků, dospěla schůzka ke zcela jinému pětibodovému plánu skupiny, jež také změnila své jméno na Národní ligu Sacco–Vanzetti. Zmínku o památníku pětibodový plán vypustil, ačkoli k tomuto bodu Výbor na obranu žádné námitky nevznesl.[13]

Mezitím vymysleli bohatí bostonští stoupenci Sacca a Vanzettiho, Gardner Jackson a Felix Frankfurter, svůj vlastní památník mrtvým. Představovali si Dům svobodného slova nebo Dům svobody na památku Sacca a Vanzettiho, který by sloužil svobodnému organizování, setkávání a pořádání přednášek. Měl být vybudován na Beacon Hill, za massachusettským State-Housem, a otevřen v den prvního výročí popravy. V touze po velkém uměleckém díle nad hlavním vchodem vyhledali sochaře Gutzona Borgluma, tvůrce podobizen prezidentů ve skále Mount Rushmore a dlouholetého Frankfurterova přítele. Frankfurter měl pochybnosti, zda bude Borglum ochoten zvěčnit dva přistěhovalce a radikály, vzhledem k sochařovu mimořádnému patriotismu a jeho dřívějšímu spojení s Ku-klux-klanem.[14] Po setkání s Jacksonem, Frankfurterem a Felicanim[15] však Borglum nabyl přesvědčení, že Sacco a Vanzetti byli nevinní a napsal Jacksonovi: „Jestliže byli dva nevinní muži popraveni elektrickým proudem na příkaz amerických soudů, jakkoli miluji svou zemi a vždy ji budu milovat nade vše… udělám vše, co mohu, aby se mučednická smrt těchto mužů stala horoucím a živým protestem proti nespravedlnosti vykonané ve jménu moderní jurisprudence!“[16]

Borglum odmítl nechat si za svou práci zaplatit, dodržel termín a poslal do Bostonu sádrový model svého díla na vzpomínkovou akci u příležitosti prvního výročí, pořádanou Výborem pro připomínku Sacca a Vanzettiho. Tento Výbor tvořila parta ctižádostivých pracháčů a Aldino Felicani. Společně zajistili vybranou sestavu řečníků a přilákali na „spořádané“[17] setkání 23. srpna 1928 dva tisíce lidí. Na závěr celé události, která se konala v Bostonu ve Scenic Auditorium na Berkeley Street č. 12, odhalila Elisabeth Glendower Evansová Borglumův basreliéf o rozměrech 1 x 2 metry. Poté bylo sádrové dílo uloženo do skladu.

S Domem svobody to dopadlo podobně jako v případě mnoha jiných záhad okolo případu Sacca a Vanzettiho. Zápis z jednání výkonného výboru newyorské Národní ligy Sacco–Vanzetti z 3. října 1928 uvádí, že Gardner Jackson získal vlastnická práva k budově na Beacon Hillu za 16 000 dolarů a že náklady na přestavbu budou činit dalších patnáct až dvacet tisíc. Zápis dále říká, že „bostonská skupina má k dispozici 12 000 dolarů a zbytek ve výši 4 000 dolarů hodlá pokrýt hypotékou“.[18] V dopise z 18. prosince 1929 napsala tajemnice Národní ligy Gardneru Jacksonovi, že mu „děkuje za vyčerpávající zprávu o domě“, v níž jej popisuje jako „úžasný“, a ujistila ho, že budou „určitě schopni s tím něco udělat“.[19] V zápise z jednání výkonného výboru Ligy ze 4. dubna 1930 se uvádí, že „ačkoli se výbor shodl na tom, že je žádoucí, aby plány na dům byly uskutečněny, a dům by se měl stát majetkem Ligy, žádná konkrétní akce v tomto směru podniknuta nebyla“.[20] Při popisování plánů v roce 1947 Boston Herald poznamenal, že se je „nepodařilo realizovat“.[21] Borglumův životopisec píše, že město odmítlo vydat potřebná povolení.[22] Ještě jiné zdroje tvrdí, že projekt ztroskotal na nedostatku finančních prostředků. Nepodařilo se mi zjistit, kdy, proč a kým bylo naplňování plánů na Dům svobody zastaveno, i když se přikláním k názoru, že město odmítlo vydat povolení, protože zájem o projekt byl značný a o peníze na jeho realizaci nebyla nouze.


Pokračování příště.


Poznámky:
[1] Přednáška Howarda Zinna The Meaning of Sacco and Vanzetti, 7. 11. 2008. Znovu proslovena 21. 11. 2008, video k dispozici na http://saccoandvanzetti.org/zinn_11-7-08.wmv.
[2] Paul Avrich, Sacco and Vanzetti: the Anarchist Background (Princeton, N. J.: Princeton University Press, 1991), s. 3.
[3] Bruce Watson, Sacco and Vanzetti: The Men, the Murders, and the Judgment of Mankind (New York: Viking, 2007), s. 249.
[4] Thomas Grillo, Sculpture to remind of Sacco, Vanzetti, The Boston Globe, 20. 8. 1997.
[5] Bruce Watson, Sacco and Vanzetti: The Men, the Murders, and the Judgment of Mankind (New York: Viking, 2007), s. 56.
[6] Francis Russell, Sacco & Vanzetti: The Case Resolved (New York: Harper & Row, 1986).
[7] Oreste Fabrizi in Paul Avrich, Anarchist Voices: An Oral History of Anarchism in America (Princeton, N. J.: Princeton University Press, 1995), s. 140.
[8] Bruce Watson, Sacco and Vanzetti: The Men, the Murders, and the Judgment of Mankind (New York: Viking, 2007), s. 266.
[9] Informace a zprávy o jejich kauze viz na http://rnc8.org/.
[10] Minutes of the Sacco–Vanzetti Defense Committee, 31. 8. 1927. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[11] The Official Bulletin of the Sacco–Vanzetti Defense Committee, září 1927, s. 5. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[12] Citizens National Committee for Sacco and Vanzetti, 23. 8. 1927. Prohlášení. Francis Russell Collection, Robert D. Farber University Archives and Special Collections Department, Brandeis University Libraries.
[13] Sacco–Vanzetti National League, 7. 11. 1927. Meeting minutes. Francis Russell Collection, Robert D. Farber University Archives and Special Collections Department, Brandeis University Libraries.
[14] Howard Shaff a Audrey Karl Shaff, Six Wars at a Time: The Life and Times of Gutzon Borglum, Sculptor of Mount Rushmore (Sioux Falls, S.D.: Center for Western Studies, Augustana College, 1985), s. 5–6.
[15] Mary Borglum profesoru G. Louisi Joughinovi, 4. 6. 1944. The Borglum Archives, Corpus Christi, TX.
[16] Howard Shaff a Audrey Karl Shaff, Six Wars at a Time: The Life and Times of Gutzon Borglum, Sculptor of Mount Rushmore (Sioux Falls, S.D.: Center for Western Studies, Augustana College, 1985), s. 252.
[17] MOURN SACCO AND VANZETTI; Two Thousand Attend Orderly Memorial Meeting in Boston, New York Times, 24. 8. 1928.
[18] Sacco–Vanzetti National League, 3. 10. 1928. Executive Committee Meeting Minutes. Francis Russell Collection, Robert D. Farber University Archives and Special Collections Department, Brandeis University Libraries.
[19] Margaret S. Huntley Gardneru Jacksonovi, 18. 12. 1929. Francis Russell Collection, Robert D. Farber University Archives and Special Collections Department, Brandeis University Libraries.
[20] Sacco–Vanzetti National League, 4. 4. 1930. Executive Committee Meeting Minutes. Francis Russell Collection, Robert D. Farber University Archives and Special Collections Department, Brandeis University Libraries.
[21] Ask Sacco–Vanzetti Memorial, Boston Sunday Herald, 24. 8. 1947.
[22] Howard Shaff and Audrey Karl Shaff, Six Wars at a Time: The Life and Times of Gutzon Borglum, Sculptor of Mount Rushmore (Sioux Falls, S. D.: Center for Western Studies, Augustana College, 1985), s. 252.

Zdroj:
A. M. Naylor, Memorializing Sacco and Vanzetti in Boston, Inquiries Journal, roč. 2, č. 1, 2010 (http://www.inquiriesjournal.com/articles/117/memorializing-sacco-and-vanzetti-in-boston)

Související odkazy:
Balada o Saccovi a Vanzettim
Poprava Sacca a Vanzettiho
80 let od justiční vraždy dvou anarchistů


Verze pro tisk 24.8.2022 Adrienne M. Naylor
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy