U Madridu za Prahu

Recenze knihy Stanislava Motla „Peklo pod španělským nebem“

Dobrovolníci, kteří se odebrali v letech 1936–1939 do Španělska, si oprávněně zaslouží své místo v dějinách, nejen v těch španělských a národních, ale přímo ve světových dějinách boje za svobodu. Do těch národních zpravidla příliš nezapadají, a to kvůli tomu, že jejich oficiální linii určují ti, kdo drží moc. Interně jsou interbrigadisté nepohodlní, protože převážně šlo o levicové aktivisty, kteří byli ve svých domovinách předtím i potom pronásledovaní, navíc jejich existence ukazuje na zavrženíhodnou politiku předválečných států ve vztahu k fašismu a jeho mocenským a imperiálním choutkám.

Na počest mužů a žen, kteří ve Španělsku hájili barvy republiky proti fašistickému vojenskému povstání, vydal v roce 2017 Stanislav Motl knihu Peklo pod španělským nebem. Je psána pro Motla typickým reportážním stylem, který propojuje historická fakta, vzpomínky žijících i již zesnulých pamětníků či návštěvy míst spojených s tehdejším děním. Autor se v jednotlivých kapitolách věnuje konkrétním osobnostem, událostem a aspektům španělské občanské války. Tím vším pak jako červená nit prostupují osudy několika českých interbrigadistů, na něž se zaměřil a k nimž nasbíral dostatek materiálu. Nečekejte ale vševysvětlující práci o této válce, to evidentně nebylo ani záměrem knihy. Poskytuje spíše střípky do skládačky oněch bouřlivých a krvavých let.

Španělská občanská válka byla velkou předzvěstí událostí následujících – druhé světové války. Stala se prvním otevřeným bojištěm vůči fašistickým silám. Není divu, že tento zápas o podstatu lidské svobody přilákal také mnoho bojovníků z různých koutů světa. Do Španělska postupně přijelo 30 až 42 tisíc dobrovolníků z více než 50 zemí. Avšak: „Zatímco nacionalističtí povstalci nacházejí podporu v nacistickém Německu a fašistické Itálii, západní demokratické země… vyhlašují politiku nevměšování.“ Právě tato ostudná až nechutná politika ustupování fašistickým nárokům, stejně jako tomu bylo v případě Mnichova, vedla k celosvětové tragédii. Tehdy se politiky neintervence účastnilo i Československo, nakonec na ni samo doplatilo. Embargo na vývoz zbraní do republikánského Španělska znamenalo nejprve upevnění vojenské převahy fašistů, následně umožnění vlivu Sovětského svazu, který jak můžeme zpětně vidět, spíše než o porážku fašistického vojska usiloval o porážku sociální revoluce, která byla ohrožením jeho monopolu na „revoluci“, a navíc si nechal velmi dobře zaplatit. I Motl poznamenává, že komunistická strana ve Španělsku neměla pře válkou takřka žádný vliv. Další nechutný aspekt pomoci fašistům plynul z ochotné spolupráce západního kapitálu.

Když představuje život interbrigadistů před jejich odchodem do Španělska, poukazuje na policejní charakter první republiky plný cenzury, zákazů a politického pronásledování. Spolků, které se ale do pomoci republikánskému Španělsku zapojují, jsou desítky. V čele úsilí se ocitají komunisté. Od Motla je velmi profesionální, že to bere jako fakt a je prost nějakých odsudků v tomto směru. Co už si ale musí člověk domýšlet, je skutečnost, že valná část interbrigadistů se toho o politické situaci ve Španělsku vlastně mnoho nedozvěděla. Byli (za přispění sovětských poradců) organizováni do zahraničních jednotek, dobrá polovina československých dobrovolníků pocházela z komunistického zázemí, četli komunistický tisk a političtí komisaři jednotek nebyli asi také zrovna nestranní. Není divu, že o anarchistickém živlu, jenž byl na protifašistické straně nejsilnější, měli často naprosto zkreslené představy nebo ho moc nereflektovali. Pokud se někdo dostal přímo k milicím (o kterých se v knize takřka nepíše), jako se to třeba povedlo Georgi Orwellovi, pak si mohl udělat jasnější představu. Motl jednu kapitolu věnuje Durrutiho koloně, avšak zdá se mi, že nějak netrefil fotografii z Durrutiho pohřbu.

Pomoc z Československa měla i další podoby – zasílání ošacení pro civilisty, dárků bojovníkům, zorganizování lazaretu Jana Amose Komenského… Odchod do Španělska byl často velkým a nebezpečným dobrodružstvím, jelikož policejní jednotky evropských států se v tom bojovníkům proti fašismu snažily zabránit, a navíc jim hrozily postihy. Výslechům se nevyhnuli ani přátelé a rodinní příslušníci dobrovolníků. Z Československa jich odešlo odhadem na 2000. Potupně se vracející hrdinové byli nežádoucími osobami, mnozí prošli francouzskými lágry, bojovali v druhé světové válce, stávali se oběťmi stalinistických procesů ve východním bloku a mccartismu ve Spojených státech.

Dne 29. března 1939 vtáhl Franco vítězně do Madridu, to už jeho fašistickou vládu stihla uznat Velká Británie, Francie, ale i československá druhá republika a záhy i USA. Následné represe si vyžádaly skoro 200 tisíc obětí, další 2 miliony lidí prošly frankistickými lágry. Vstřícnost vůči fašistům se zbytku světa opravdu nevyplatila. Stejně tak by se mu nemusela vyplatit liknavost v postoji vůči současné fašistické hrozbě, která přichází z Ruska prostřednictvím invaze na Ukrajinu – i tam dnes bojuje množství zahraničních dobrovolníků.

Stanislav Motl: Peklo pod španělským nebem. Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936–1939. Rybka Publishers, 2017. 392 stran, 320 Kč. K dostání v e-shopu Roleta39.