Anarchistická federace

Iluze není třeba živit, ale ničit

Rozhovor s Vadimem Damierem o situaci v Rusku, levici a anarchosyndikalismu

Vadim Damier

Vadim Damier je historik a aktivista svazu KRAS, ruské sekce anarchosyndikalistické Mezinárodní asociace pracujících. U nás ho mohou čtenáři znát zejména coby autora článků a knih (v rámci Nakladatelství AF vyšly tituly Ocelové století, Dějiny anarchosyndikalismu, Anarchismus v Palestině a Izraeli, Sociální protestní hnutí v 21. století) o historii sociálních hnutí, zejména toho anarchistického. V rozhovoru pro časopis Egalite odpověděl na otázky o situaci v Rusku, radikálně levicovém hnutí, jeho problémech, perspektivách a alternativách.

 

Jaká je podle tebe pozice zemí Společenství nezávislých států (SNS; mezivládní organizace devíti postsovětských států, pozn. překl.) ve globálním kapitalistickém systému a jak se tato pozice odráží v podobách vládnutí těchto států?

Dobrá otázka. To, co vidíme v bývalém Svazu nebo v „jedné šestině“, jak někdy říkám, není ve světě výjimkou, i když některé jevy a trendy se samozřejmě vyskytují častěji a výrazněji. Kapitalismus je opravdu „globální systém“, ve kterém existuje „centrum“ a „periferie“. Země bývalého Svazu jsou z hlediska místa v globálním kapitalismu nepochybně „periferiemi“ či „semiperiferiemi“. Jejich ekonomická funkce spočívá v poskytování přírodních surovin a levné pracovní síly, což nevylučuje existenci dalších faktorů, které komplikují celkový obraz.

Zaprvé, korporace v těchto zemích (a hlavně v Rusku) fungují jako nadnárodní korporace a v některých případech jsou velmi vlivné i v jiných zemích „periferie“, jakož i v kapitalistickém „centru“. Příkladem jsou ruské ropné a plynárenské společnosti.

Zadruhé, roli supervelmoci si v rámci regionu bývalého Svazu nárokuje ruský stát. Snaží se jako takový prosadit a dosáhnout, aby konkurence na světové scéně (včetně mocností kapitalistického „centra“) uznala, že na to má právo. Každopádně z hlediska jeho ekonomických nedostatků a periferní funkce související s orientací na přírodní zdroje je v situaci, kdy může jednat pouze jako méně podstatný partner v probíhajících procesech formování nových imperialistických bloků či „center moci“ ve světě, hlavně ve srovnání s USA a Čínou.

Taková politická a hospodářská úloha „postsovětského“ regionu v kapitalistickém světě nepochybně ovlivňuje i charakter státní moci. Dalším faktorem je, že ve všech těchto zemích vzešla vládnoucí třída z někdejší sovětské vládní nomenklatury a techno-byrokracie. To znamená, že tyto státy „jedné šestiny“ zavedly více či méně autoritářské či poloautoritářské oligarchické režimy, pro které jsou zároveň typická extrémně neoliberální opatření v sociální oblasti.

Jakou evolucí prošly myšlenky a praxe postsovětského levicového hnutí od konce 90. let 20. století dodnes?

V první řadě je třeba říci, že levicové hnutí v tomto regionu trpělo vrozenými chorobami. Levicová opozice v SSSR vždy čelila silné represi a odlišovala se od trendů běžných v rámci vývoje radikálně levicového smýšlení v zahraničí. Proto zde máme původní takříkajíc „maloměšťáctví“, „domáckost“, ideologický miš-maš a pokusy znovuobjevit kolo. U mnohých přetrvávají ideologické prežitky KSSS (Komunistické strany Sovětského svazu), leninismus, autoritářské a státně kapitalistické směřování. Další chorobou ještě ze sovětských dob je neschopnost zformulovat a vzít si za své principiální pozice v sociálních bojích. Viděli jsme, jak většina „nové levice“ během perestrojky vystupovala jako liberální opozice, a po rozpadu SSSR se zase většina levice stala partnerem té či oné frakce vládnoucí třídy v boji o moc (spojovala se například s liberální opozicí v tématech boje za „svobodné volby“ a „demokracii“).

Co se týče změn v průběhu posledních dvaceti let, budu tvrdý: situace levice se nezlepšila, ale naopak zhoršila. Ke starým chorobám přibyly nové. Levičáci v 90. letech neměli ve společnosti ideově kulturní hegemonii, i když společenská situace (na jedné straně šok z důsledků tržních reforem a na druhé straně ještě čerstvé vzpomínky na negativní vlastnosti sovětského neostalinismu) alespoň otevřela, přinejmenším teoreticky, možnost a prostor pro hledání jakési levicové alternativy. I proto se v 90. letech projevil zájem mládeže o netradiční levicové a anarchistické myšlenky. Dnes je to jiné. Vyrostly nové generace, pro které je už běžný soukromotržní kapitalismus a berou ho jako jediný možný stav, který se dá zlepšit po vzoru idealizovaného až imaginárního Západu. Zničit ho je podle nich nemožné a utopické. Realita stalinismu a státního kapitalismu se ale už nezmiňuje tak často, mládež to nezažila a moc o tom neví. Výsledkem je, že jedna velká skupina mladých chodí na Navalného mítinky, a druhá se přidává k leninistickým skupinám.

Evidentní jsou i důsledky procesů budování kapitalistických národů v postsovětských zemích. V otázce nacionalismu v té či oné podobě nastala v podstatě politická shoda, což platí z velké části i pro levici. Zatímco v 90. letech 20. století nová levice a anarchisté (na rozdíl od stalinistů) odmítali vlastenecké nesmysly, v 21. století začali někteří marxisté, Antifa i anarchisté prosazovat myšlenku, že by se vlastenectví nemělo přenechávat krajní pravici.

Chybějící vlastní tvář a postavení postsovětských levičáků v Rusku zvýrazňují i události po převzetí politické moci v 90. letech. Když se moc dostala z rukou tehdejší liberální frakce vládnoucí třídy do rukou současné konzervativní frakce, začali mnozí levičáci v nových podmínkách považovat za hlavního a bezprostředního nepřítele ne kapitalismus jako takový, ale hlavně konzervativní režim, a dospěli k naivní naději, že změna k lepšímu nastane tehdy, když tento režim přijde o moc.

A poslední bod, který nelze opomenout: v souladu s tradičním „maloměšťáctvím“ postsovětské levice vidíme horlivé a nekritické napodobování toho, co se považuje za poslední výkřik módy ve světovém levicovém hnutí, přičemž tam se to už často zpochybňuje a přehodnocuje. Za poslední desetiletí se tak do ruského levicového prostředí dostaly různé politiky identit, postkolonialismus a podobné trendy se sklonem vidět třídní problematiku, třídní boj a socioekonomické aspekty vykořisťování jako „zastaralé“, „nedůležité“ či „druhořadé“ problémy.

Jednostranná orientace mnohých levičáků na upřednostňování ochrany zájmů takových či onakých mezitřídních vrstev, segmentů, „utlačovaných národů“, „utlačovaných ras“ či hierarchických společenství v rámci kapitalismu atd. oslabuje možnosti pro budování solidarity pracující třídy a uvědomování si vlastních zájmů, a tedy i myšlenku, že je nutné zbavit se kapitalismu, státu a celkově jakékoliv hierarchie.

Proč „nová levice“ v Rusku a SNS považuje dosažení demokracie západního typu za první krok na cestě k socialismu?

I v tomto případě je příčin více. V první řadě jde o zidealizovanou představu politické demokracie jako systému vlády. Nezapomínejme, že diskuse o tomto tématu se vede už od rozpadu První internacionály. Pro nás, anarchisty, je demokracie rovněž „kracie“, forma vlády člověka nad člověkem. A tam, kde je vláda, nemůže být ani svoboda, ani skutečná rovnost (jelikož odmítáme hierarchii), ani solidarita. Ve starořecké polis se možná ještě dalo hovořit o přímém řešení problémů všech přítomných na všeobecném shromáždění. V současnosti je demokracie mýtus. Naším ideálem je všeobecná samospráva, při níž lidé samotní přímo řeší problémy života a práce, ať už společně nebo individuálně. Pokud jsou lidské potřeby a touhy v područí zastupitelských vztahů politických institucí vlády (a je jedno, zda jsou nebo nejsou voleny), dochází k potlačování těchto potřeb a tužeb.

Kromě toho, ani „nejrozvinutější“ ze současných demokracií ve světě se neštítí používat nejbrutálnější represivní nástroje a potlačování práv a svobod, když se cítí ohrožena. Jinými slovy, demokracie jako forma vlády je v podstatě fikcí. Jak správně poznamenal Marcuse, svoboda vybrat si pána nemění nic na tom, že jsou zde stále páni a otroci, vládci a podřízení.

Nicméně platí, že většina levičáků, kteří nečerpají z anarchistické tradice, si opravdu myslí, že zastupitelská demokracie je možnou alternativou. Navíc na rozdíl od anarchistů nevěří v možnost bezprostředního přechodu ke společnosti bez států a tříd. Už od dob První internacionály si myslí, že přechod k budoucí svobodné společnosti je možný jen v postupných fázích: nejprve vybojování „demokracie“, pak vybojování politické moci, následně „první stadium“ nové společnosti, jakýsi kompromis s elementy té staré, a až nakonec v nejasné a nedohledné dálce „komunismus“.

Další příčina souvisí v podstatě s chápáním pojmů. Nikdo asi nebude popírat, že občanská a lidská práva (takzvaná „negativní svoboda“) poskytují vhodnější podmínky pro činnost levicových sil a sociálních hnutí. V historii anarchosyndikalistických svazů v různých zemích by se určitě našlo nemálo příkladů stávek proti represivním zákonům, zákazům odborové činnosti či sdružení pracujících atd. Bojovat proti tomu všemu je logické. Avšak je nebezpečnou iluzí myslet si, že „negativní svobody“ jsou skutečně garantovány volebním systémem zastupitelské vlády. Ta je možná při svých činech méně arogantní a cynická, ale zdaleka ne vždy. Pokud bude muset některé svobody přehodit na druhou kolej nebo zrušit, vždy si najde způsob, jak to udělat. Proto říkáme: svobody ano, demokracie jako forma vlády ne, protože jako vláda není v ničem lepší než diktatura. Jsme jednoznačně za svobodu shromažďovat se, demonstrovat, sdružovat se v odborech a jiných organizacích atd. Avšak nikdy nebudeme podporovat kampaně za „svobodné volby“, v nichž si otroci volí pány. Iluze není třeba živit, ale ničit.

Co může kromě znárodňování velkých firem a korporací „nová levice“ nabídnout postsovětské společnosti v politické a hospodářské sféře?

Především může a měla by prosazovat alternativu v podobě samosprávné společnosti koordinované zdola – ve věcech politických i ekonomických. To znamená, že bychom neměli hlásat znárodňování, čili zestátňování hospodářství, ale zespolečenšťování, skutečné zespolečenšťování. Výrobu a služby patřící společnosti by neměl „jejím jménem“ řídit stát, protože nemůže mluvit za celou společnost. Měly by je řídit pracující v daných výrobních provozech a službách, koordinovaně se spotřebiteli a obyvateli.

Proto je nezbytná všeobecná sebeorganizace zdola na pracovištích i v místě bydliště. Vyrůst může jen z konkrétních a každodenních sociálních a ekonomických bojů. Právě na takové sebeorganizaci by měla pracovat „nová levice“. Z ní by v budoucnu mohly vyrůst struktury „protimoci“, které by nahradily stát a kapitalismus.

Může antimilitaristická, ekologická a feministická agenda položit základy pro rozvíjení třídního boje?

Nemyslím si, že by opravdu mohla „položit základy“, pokud půjde o samostatná a do sebe zahleděná hnutí. Když jsou totiž izolovaná od obecnějších sociálních a ekonomických problémů, mají tendenci posilovat iluze o společných zájmech utlačovaných a utlačovatelů, jež spojují právě ekologická či feministická témata, problematika rovnoprávnosti menšin atd. Podle mě má spíš smysl integrovat takové „neekonomické“ téma do sociálně ekonomických bojů, a tím zdůraznit důležitost všestranné opozice vůči jakékoliv dominanci a hierarchii.

Jak hodnotíš zkušenosti z lokálních protestů v Rusku a SNS za poslední roky (ekologické tábory, stávky prekarizovaných pracujících, boje za „svobodné volby“)?

Je určitě dobré, když se společnost začíná probouzet. Rozsah odporu žel výrazně zaostává za reálnými výzvami, před kterými stojí vykořisťovaní a neprivilegovaní lidé. Protesty „zdola“ zaostávají za třídním bojem „shora“.

Názorným příkladem jsou boje proti důchodové reformě v Rusku v roce 2018. Jako v zrcadle se v nich odrazily všechny limity současných protestů. I prorežimní tisk přiznal, že kdyby do ulic vyšly miliony lidí, proti nimž byly reformy namířeny způsobem nevídaným od 90. let, vláda by jim musela ustoupit.

Je opravdu ostuda, když na akci za právo a možnost vybrat si vládce, prezidenta či zastupitele přijdou desetitisíce až statisíce lidí, ale když jde o boj za vlastní bezprostřední a každodenní zájmy (například dostupnost léků či zdravotní péče), protestují jen stovky, v lepších případech tisíce lidí.

Co se týče stávek, sice k nim dochází, ale jen zřídka. Neprobíhají kdovíjak radikálně a netrvají moc dlouho. Odpovědnost za tento stav je možné připsat žalostnému stavu odborového hnutí. Nejde však výlučně o „postsovětský“ problém.

Proč je tolik lidí v postsovětském prostoru připraveno podpořit politické, ale ne socioekonomické boje?

Na jedné straně je to důsledek naivní a iluzorní víry v demokracii jako systém vlády. S tím souvisí i víra v příchod „čestného politika“, čili „dobrého panovníka“. Zčásti jde i o důsledek přesvědčení, že neexistuje jiná možnost, jen diktatura nebo demokracie. Do jisté míry s tím souvisí i přesvědčení, že věci se dají měnit jen „shora“, ne „zdola“. Mnoho lidí si myslí, že je možný jakýsi „čistý“, „čestný“, „nezkorumpovaný“ a „civilizovaný“ kapitalismus, jaký je podle nich na vysněném Západě.

No a nakonec je tu ještě jeden celkem triviální důvod. Je jednodušší vystupovat proti režimu a vládě než proti vlastnímu nadřízenému či zaměstnavateli na pracovišti. Při velkých „politických“ protestech se člověk dokáže ztratit v davu. Problém nastane, jen když bude mít opravdu smůlu. V případě socioekonomických protestů na pracovištích hrozí, že člověk přijde o zaměstnání a zůstane bez prostředků nezbytných pro přežití.

Jakým způsobem může současná postsovětská levice úspěšně bojovat s autoritářským státem a buržoazním kapitalismem?

Především by měla podporovat sociální a ekonomické boje, boje za každodenní potřeby a zájmy pracujících lidí, obyčejných lidí, na pracovištích, v komunitách, na školách atd. Dříve či později by se ukázalo, že pracující stojí proti systému jako takovému, pokud se organizují nehierarchicky a samosprávně.

Proč podle anarchistů leninistická teorie „postupných kroků“ v současné situaci nestačí?

V první řadě podle nich nestačila nikdy. Velká ruská revoluce (1917–1921) nezačala díky Leninovi, a to ani v případě té únorové, buržoazně demokratické revoluce, ani v případě říjnové, socialistické revoluce. Socialistické prvky se však objevovaly již v únorové revoluci, ve formě dělnické a rolnické samosprávy a hnutí za zespolečenštění. Revoluce nabírala na síle nejméně do jara roku 1918, jedna její fáze pokračovala druhou, ale socialistická samospráva ani náhodou nevzešla ze struktur buržoazní demokracie, spíše s nimi vedla boj na život a na smrt.

O to víc je nepochopitelné, jak se chtějí dostat k socialismu lidé, co věří v „buržoazně demokratickou fázi“ budoucí revoluce v Rusku. Že by viděli nějakou alternativní sebeorganizaci pracujících, která přeroste v samosprávu a „protimoc“? Zajímalo by mě, jak na to přišli a na jaké planetě žijí, když si myslí, že hnutí za „čestné volby“ a výměna jednoho za druhého, třetího či čtvrtého vládce, může vést k uvědomění a v jistém okamžiku přijde fáze, kdy nebude třeba měnit špatné za horší a hledat „dobré panovníky“? Nebo jsou leninisti toho názoru, že po jednom či několika takových „selháních“ bude „lid“ zklamaný a přestane opakovat stále stejné chyby? Ale jak na to přišli? Vždyť přece vyzýváním k boji za posílení iluzí o demokracii a „čestném kapitalismu“ nijak nepřispívají k překonání těchto iluzí. A pokud chceme, aby se sociální hnutí rozvíjelo – přičemž sociální revoluce je nejvyšší formou sociálního protestu –, je třeba se držet vlastní logiky a nepopírat sami sebe.

Jaká je anarchosyndikalistická alternativa k postsovětskému kapitalismu dneška?

Naše alternativa je všude stejná. Dá se shrnout slovy „odpor – sebeorganizace – samospráva“. Vše se může začít v malém. Stále více lidí bude pociťovat nejen nespokojenost s existujícím řádem, ale i touhu klást odpor neustálému tlaku kapitálu a státu na jejich životní zájmy. Je možné a docela pravděpodobné, že pracující budou zpočátku hledat řešení v tradičních metodách nepřímých akcí (obracení se na vládu, politiky, strany zákonodárců, soudy atd.) a v obvyklých byrokratických strukturách (byrokratické odbory, nevládní organizace atd.). Jen zkušenost jim ukáže, že se na ně nedá spoléhat. Prohry a zklamání je přesvědčí o potřebě jednat samostatně. Situace se začne tu a tam vymykat kontrole stran a byrokratů a průběh bojů ukáže, že tam, kde pracující jednají prostřednictvím suverénních všeobecných shromáždění a používají metodu přímé akce, přichází i úspěch. Tak se v průběhu bojů vyskytnou prvky sebeorganizace – všeobecná shromáždění a delegáti, kteří se jim zodpovídají. Nejprve takový přístup nemusí mít dlouhé trvání. Každopádně, dříve či později se lidé zvyklí na boj mohou přesvědčit, že stabilnější a nezávislá sebeorganizace je nezbytná, neboť má systematičtější a trvalejší charakter.

Například setkání pracujících z nějaké firmy či obyvatel sídliště nemusí přestat fungovat po vyřešení nebo zmírnění nějakého konkrétního sporu, ale mohou pokračovat (například s cílem dohlédnout na další vývoj situace bez spoléhání se na politické „představitele“). Důležitou roli v rozšiřování takového přístupu a iniciativ by mohli a měli sehrát aktivisté agitující za samosprávu v rámci bojů a odkrývající nedostatky a lži zastupitelského systému, na kterém se zakládá veškerá existující moc. Pouze tehdy, když budou lidé opakovaně sami organizovat vlastní boje, začne vznikat jistější základ pro procesy skutečné přestavby a obnovy společnosti. A zároveň se budou formovat a rozšiřovat anarchokomunistické ideje.

Úloha sociálních revolucionářů přitom není jen vzbuzovat v lidech vzdor vůči existujícím strukturám vlády a kapitálu, ale také trvat na tom, že pouze soustavná a samostatná aktivita a nakonec i odstranění státu, moci a soukromého majetku může vyřešit vážné problémy lidstva, jednou provždy vymýtit příčiny a předpoklady utrpení, chudoby, krizí, válek a katastrof.

Jinými slovy, tyto autonomní struktury by se neměly shodovat pouze na tom negativním, ale i na tom konstruktivním. Nejen na tom, co je třeba odstranit, ale také na tom, co je nezbytné vybudovat. Jen tehdy, když se zárodky sebeorganizace a samosprávy rozšíří v dostatečné míře, může vzniknout stav, ve kterém bude docházet k neustálému shromažďování zkušeností a téměř každá stávka a každý protest bude projevem stále jasnější tendence překonávat hranice a limity stávajícího systému. V takové situaci se budou stále častěji a systematičtěji konat všeobecná shromáždění a revoluční akce. Revoluční síly se pak budou moci stát skutečnou výzvou pro celý současný řád a vytvoří samosprávné struktury, které zruší stát a kapitalismus.

To znamená, že nic není předem dáno. Nevěříme v automatismus „pevně daných a neměnných“ ekonomických či sociálních zákonů. Jde jen o příležitost podmíněnou aktivitou lidí samotných. Jiná cesta prostě neexistuje.

 

Otázky kladl Aleksandr Migurskij
Rozhovor vyšel v únorovém čísle časopisu Egalite (s. 108–117), dostupný je na webu KRAS.
Upraveno do češtiny dle slovenského překladu (přeložil Imre Szabó), který vyšel na webu priamaakcia.sk.


Verze pro tisk 23.4.2021 -pa-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy