Anarchist Federation

Bojovat se má o každý život

Požádali jsme o rozhovor našeho dlouholetého kamaráda Honzu Kašpárka, který se coby publicista v poslední době intenzivně věnuje situaci kolem koronavirové krize.

:-)

Předem díky, že sis našel čas na několik otázek. Pověz nám tedy hned na začátku, jaká je ohledně nemoci covid-19 situace ve světě a jaká u nás? Proč je na tom ČR tak špatně?

Situace se napříč světem hodně liší. Někde se zotavují z nejhorších, bez nadsázky katastrofických měsíců, jinde, třeba v ostrovních zemích, které zabednily hranice, jsou nové případy na nule či v jednotkách a probíhají i festivaly pro tisíce lidí. Poblíž nás zatím úspěšně navzdory výskytu nakažlivějších mutací viru bojuje Dánsko, a to tvrdým lockdownem. Dobrá zpráva je, že se po světě rozdalo přes 175 milionů dávek vakcín.

A ČR? Hmm. Proč jsme na tom tak špatně? Napřed musím zdůraznit, že jsem laik poučený samostudiem a nasloucháním odborníkům, ne vystudovaný expert. Berte mě, prosím, s rezervou. Hlavním důvodem naší situace je, že se epidemii od září nikdy nepodařilo dostat pod kontrolu. Omezení tu přicházejí pozdě a salámovou metodou, ignorují zákonitosti epidemie. Strategii u nás nahrazuje zmatené pobíhání dokola.

Vláda rezignovala na snahu nákazu zatlačit do kontrolovatelných mezí, místo toho se snaží bruslit na hranicích kapacit nemocničního systému. Zrovna teď se nezdá, že by to opozice brala o moc vážněji. Protože se politici snažili nenasrat voliče včasným a funkčním lockdownem, nasrali je násobně víc jakýmsi nekonečným pololockdownem. Má to a ještě bude mít strašnou cenu na životech, fyzickém a psychickém zdraví i sociální situaci.

Jak si stojí české zdravotnictví a jeho personál?

Těžce. Fungují dlouhé měsíce v krizových podmínkách, leckde na hranici lidských sil. Musely se odložit neakutní zákroky, řada oddělení se přetvořila na covidové jednotky. Chybějící kapacity musí vykrývat dobrovolníci, vysloužilí zdravotníci a armáda. Promítají se problémy ještě z doby před covidem. Přesto tu máme velmi solidní a poměrně robustní zdravotnický systém. Jeho kvality dokazuje to, že se ještě nezhroutil. Kapacity covidové intenzivní péče se ale blíží limitu. Jestli úplně dojdou, lidí bude umírat ještě víc než teď.

Zvlášť nasazení zdravotníků v nejhůř „promořených“ regionech je nesmírné. Přes padesát jich covidu podlehlo, z toho dvaadvacet lékařů. Všichni takříkajíc v první linii si zaslouží nejen uznání, ale hlavně kupu dovolené a peněz. Jak ale říká šéf České lékařské komory Milan Kubek, mají často spíš pocit „opuštěné jednotky, na kterou se politici vykašlali“. Po zdravotnících se tu chce, aby v tichosti oddřeli všechny strašné chyby v řízení epidemie.

Proč jsou vládní opatření ve výsledku neúčinná?

Doplácíme na to, že je epidemie dlouho a silně rozjetá. Na nynější průšvih nám bezprostředně zadělal vzestup před Vánoci a vlna nevyhnutelně následující po nich. Vládní opatření od té doby fungují jako polofunkční brzdy v autě jedoucím z kopce. Zabraňují prudkému zrychlení, nedokážou ale zastavit.

Restrikce mají logické díry. Část lidí je i kvůli masírce pseudoodborníků na všechno à la Václav Klaus ignoruje. Sice nelze jít legálně večer ven, ale musí se chodit do práce. Továrny se nezastavily. V epidemii se rizika, která přináší například otevření podniků, musí někde kompenzovat, to se u nás nedaří. Naopak se i teď, v kritické situaci, uvažuje o dalším otevírání. Lidé se navíc vyhýbají testování a karanténám.

Jistě se do toho promítá i extrémní zasažení některých oblastí související s novými a infekčnějšími variantami viru. Dvě nejaktuálnější, „britská“ B.1.1.7 a „československá“ B.1.258, jsou tu už jako doma. Při ohromném počtu případů, jaký máme, se výskyt nebezpečnějších variant nedá účinně zachytit a izolovat. Epidemii to bude dále zrychlovat, opatření budou asi ještě nedostatečnější.

Maloburžoazie tlačí na otvírání různých veřejných provozů. Čím to, že se jí dostává takového sluchu?

Fakt je, že vládní kompenzace pro různé zavřené podniky byly dlouho naprosto nedostatečné. Chybí stabilní kurzarbeit, spousta drobných živnostníků je na hraně krachu. To neznamená jen onu „maloburžoazii“, ale konkrétněji třeba i hospody s lidovými cenami. Zatímco leckomu se zasekly příjmy, rozvozové služby s objednáním přes internet prosperují a tak dále. Zátěž je zjevně nespravedlivá.

Volání po otevření je teď samozřejmě absurdní. Roli může hrát jak to, že je u nás poměrně pravicová mediální scéna, tak blížící se parlamentní volby: strany pochopitelně chtějí vyhrát hlas střední třídy, která víc využívá třeba ony do úmoru diskutované skiareály. Těch, kteří musí makat ve víceméně běžně otevřených továrnách, dolech nebo mají prekarizované džoby, se příznačně na názor nikdo neptá.

Hraje 30 let propagace sobeckého individualismu nějakou roli v přístupu ke zdraví ostatních? Klaus starší takový postoj vesele propaguje dál.

Nepochybně. Navykli jsme si chápat jako prioritu nepřetržitý ekonomický růst a těžko si představit, že by mělo jednoznačnou společenskou prioritu zdraví a že by se naslouchalo nemocnicím, ne analytikům investičních společností a podobně. V extrémních případech, jako je nejen Klaus, vidíme spojení onoho programového sobectví s rétorickým důrazem na svobodu. Tady si dovolím menší odbočku.

Souvisí to se sklonem chápat covid jako individuální problém: „Cítíš se ohrožený? Kup si respirátor.“ Je to absurdní. Epidemie je kolektivní záležitost, stejně jako kterákoli katastrofa. Popírat to znamená popírat i existenci společnosti. Klaus si místo ní zřejmě představuje hromadu osamocených jedinců vybavených výlučně pravicovou svobodou: svobodou od něčeho, ne k něčemu. Svobodou trosečníka na pustém ostrově, případně svobodou kašlat na ostatní, aniž by dotyčný musel čelit následkům.

Lidská svoboda tak ale nefunguje. Individuální svobody se překrývají, navzájem se rozšiřují, společně stojí i padají. Člověk, na kterého někdo prskne a leží s covidem, utrpí na zdraví nebo dokonce zemře, není svobodný. Možnosti pozitivní svobody rostou v závislosti na solidaritě a vzájemné péči. O svobodě člověka se můžeme bavit od pomyslného dějinného zvratu, kdy lidé začali počítat s tím, že nezemřou v lese hlady, když si zvrtnou kotník.

Jak jsou na tom pracující ve velkých provozech, nucení stále chodit do práce? Stavěli se nějak za ochranu svého zdraví?

Neumím to plošně posoudit, v různých průmyslových odvětvích tu pracuje asi 1,3 milionu lidí. Některé provozy se snaží provádět měření teploty nebo antigenní testování, v úhrnu je ale systémové nastavení vůči pracujícím ve velkých provozech samozřejmě extrémně nefér. Zatímco střední třída se často může přesunout na home office, v továrnách je taková představa absurdní. Jediné řešení by bylo podniky při výskytu nákazy zastavit, na to tu ale schází zmiňovaný kurzarbeit německého typu.

Na jaře bylo v opozici vůči vládnímu chaosu cítit silnou vlnu solidarity a vzájemné pomoci zdola. Jak jsme na tom dnes a proč?

Asi všichni vidíme, že ne zrovna slavně. Udržení solidarity komplikuje jak systémové nastavení, tak rozšíření sociopatických teorií o takzvaném promoření. Ukazuje se, že tu neexistuje kultura pospolitých komunit a sebeorganizace. Navíc to všechno trvá už hrozně dlouho. Tím, jak jsou lidé ve svých obavách i vypětí osamocení a není tu zvykem problémy řešit kolektivně, se vše zhoršuje.

Musím ale dodat, že je spousta lidí, kteří se chovají solidárně a navzájem si pomáhají, aniž čekají díky nebo nějaký zisk. Bez nich by epidemie vypadala mnohem hůř. Jen je škoda, že se ti, podle nichž má cenu zachraňovat životy, neorganizují podobně jako takzvaně antirouškaři nebo fanatičtí otevírači ekonomiky. Solidární hlas tu hrozně chybí. V zahraničí jej zdvihá třeba výzva Zero Covid.

Co by se mělo udělat, aby se šíření viru účinně zabránilo?

Epidemie je teď gordický uzel. Je třeba přeseknout řetěz nákaz, ve kterém každý infikovaný průměrně předá nemoc nejméně jednomu dosud zdravému. I když se mi to těžce říká a sám mám všeho po krk, mělo by to znamenat několikatýdenní skutečně maximální omezení rizikových kontaktů a hlavně ekonomického provozu – samozřejmě proplácené státem, když už jej tu máme a platíme mu daně. Dokud křivky neklesnou, nedá se o zabránění čemukoli vůbec bavit.

Krom toho je zapotřebí maximálně testovat a snažit se zastavit nejhorší mutace, aktuálně alespoň „jihoafrickou“ B.1.357, která umí obcházet imunitní odpověď a zásadně tak oslabovat některé vakcíny. A očkovat, samozřejmě. Něco ovlivníme zdola a na osobní úrovni, něco stěží.

Bylo by účinnější vypořádat se s epidemií zdola, bez nařizování svrchu? Jak by to mohlo vypadat?

Neumím přesvědčivě odpovědět. Situace je daná tak, že velká část lidí intuitivně spoléhá na centrální byrokratický aparát, pod nímž je zásadní část zdrojů i organizačních kapacit. Ostatně neustále slýcháme, jak je to stát, kdo zabrání krizím nebo je vyřeší. U nás ale vidíme, že to reálně nedokáže. Vláda se příznačně bije v prsa a žvaní o odpovědnosti výlučně tehdy, kdy se nic neděje, v případě průšvihu ukazuje na lidi dole.

Opatření vymyšlená v pražských vládních institucích stojí a padají s tím, jak se lidé chovají v situacích, kdy je stát nemůže kontrolovat. Vůle bojovat s epidemií zdola a ochota naslouchat vědcům, nikoli vládě, je nepostradatelná od začátku, naneštěstí se zdá, že opravdu zeslábla. I vládní představitelé ostatně uznávají, že nařízení jsou k ničemu, když je lidé ignorují. Je tu ale otázka, zda ignoranci někdy nezpůsobuje právě nařizování: často arogantní, nesmyslné nebo vyloženě papalášské.

Boj proti covidu zdola v nějaké míře stále probíhá. Jestli se ptáte, zda by epidemii šlo uřídit bez státu, je to těžké. Z toho, co jsem četl o historii nákaz, neumím dát odpověď. Teď, kolem covidu, ledacos vyžaduje obrovskou míru specializace, infrastrukturu, složitou logistiku i koordinaci. Přesto si myslím, že společnost s vysokou schopností sebeorganizace, vyspělým pojetím autonomie, solidaritou a spoustou chytrých lidí by dokázala epidemii potřít i bez represivního aparátu. Lidé obecně dokážou úžasné věci.

Jaké jsou vyhlídky na vypořádání se s epidemií?

I ti, kteří jsou mnohem chytřejší a v tématu vzdělanější než já, jsou v odpovědích často rezervovaní a mají různé pohledy na věc. Můžeme počítat, že jedinou konkrétní šancí je proočkování velmi zhruba dvou třetin lidí, což ale nějakou dobu potrvá. Vzhledem k tomu, že vakcíny se zřejmě dostanou do chudších zemí globálního Jihu až kdovíkdy, budou nás napadat nové mutace, dost možná bude nutné přeočkovávání.

Nebude to ale trvat věčně. Zda můžeme čekat výraznější zlepšení letos, si nedovolím odhadnout. I když strašně chci věřit, že v létě alespoň částečně nastane pověstná pohodinda. Nutno dodat, že jakmile se podaří účinně proočkovat alespoň nejohroženější část populace, mělo by na covid umírat mnohem méně lidí. To je zásadní posun.

Nepočítám sice, že bychom respirátory a roušky brzy odložili, současně ale věřím, že zlepšení můžeme opatrně vyhlížet. Jen je potřeba ještě nějakou dobu vydržet.

Jaké je postavení farmaceutického průmyslu? Jsou nějaké vážnější debaty o vyvlastnění patentů?

Nejsilnější je samozřejmě pozice zavedených korporací, na které se spoléhá jak kvůli výrobním kapacitám, tak možnostem provádět složité klinické zkoušky vakcín. To je ostatně důvod, proč se první mRNA vakcína obvykle přisuzuje farmakorporaci Pfizer, přestože ji technicky vynalezl menší německý BioNTech.

Korporace a držení patentů na léčiva i séra je problém. Věděli jsme to před pandemií, teď je to ještě dramatičtější. Debata o dobrovolném i vynuceném sdílení korporátního know-how probíhá, nově zřejmě i v Evropské komisi. Výsledkem by mohlo být předávání výrobních postupů a podobně nejchudším zemím, jež jinak na vakcíny v dohledné době vůbec nedosáhnou. Na druhou stranu se Evropská unie začátkem února podílela ve WTO na ostudném odmítnutí návrhu chudších zemí, které pochopitelně požadují prolomení korporátního monopolu na vakcíny a léky.

Zda to někam povede, nevím. Je jasné, že technologie s potenciálem zachraňovat životy mají být takzvaně freeware a vakcínu si zaslouží kdokoli bez ohledu na peníze. Moc bych si přál, aby pandemie v tomhle směru přinesla trvalý zvrat k lepšímu.

Proč někteří v souvislosti s pandemií tak ochotně propadají konspiračním bludům? Jaké jsou nejčastější a jaké nejbizarnější?

Je to komplexní problém, nedá se odbýt žádným z jednoduchých vysvětlení, jaká jsou populární v liberálních kruzích. Vidíme tu kombinaci extrémní nedůvěry, nasranosti ochotné naopak věřit skoro čemukoli, vliv lhářů typu Klause a dlouhodobých dezinformátorů, politických vlivů a někdy i obyčejné hlouposti. Promítá se i zmíněná absence pospolitých komunit a to, že jsou lidé často vlastně strašně osamocení.

Spousta témat kolem epidemie je složitých a znepokojivých. Protože je těžké unést tragiku pandemie, neustálý stres a nutnost ostražitosti – zvlášť když člověk musí chodit do práce, kde je ostražitost třeba nemožná –, psychika může v obraně před realitou vytvářet slepé skvrny. Lidé také těžce nesou, když se jim děje bez příčiny něco zlého: máme tedy sklon hledat viníky a vymýšlet si vysvětlení, byť třeba nelogická.

Rozebírat konspirační teorie podrobněji je na samostatný rozhovor. Je jich bezpočet. Sám je čtu, abych nějak vyvážil utrpení mozku při čtení studií a učebnic. Ale je to takové temné pobavení. Kvůli těm blábolům umírají lidé.

Jakým způsobem epidemie odkrývá nerovnosti?

Výrazně. Nejkřiklavěji v podobě zmiňované velké části pracujících, kteří prostě nemohou vyslechnout hraběcí rady o zůstávání doma, protože jim nikdo nedá home office, nebo by pro ně mohl být likvidační propad příjmu spojený s nemocenskou. Bavíme se i o prekarizovaných, kterým pandemie vzala i základní jistoty a donutila je dělat doslova jakoukoli práci.

Nerovnosti se znásobily. Ženy, už tak společensky tlačené do nespravedlivě vyššího podílu neplacené neformální a emoční práce, jsou často ještě pod větším tlakem než dříve. Tím, že jsou lidé více doma, se zřejmě také zhoršují možnosti obětí domácího násilí. Mnozí jsou okolnostmi nuceni být například s nenávistnou rodinou. Tuším, že to bude strašné třeba pro nemálo prekarizovaných queers.

Obzvlášť ohrožení jsou také lidé trpící psychickou nemocí i chronickými fyzickými problémy. Dále tu máme opomíjenou, ale plnohodnotnou část společnosti, seniory: ti nejen čelí ještě větší izolaci než obvykle, ale dokonce se stávají materiálem v úvahách, jestli by nebylo lepší vyměnit desetitisíce životů za úplné otevření ekonomiky a promoření. Starší lidi, které covid zabil, si pak berou do huby lidé tvrdící, že by beztak brzy umřeli, a že je to tedy prý vlastně fuk. To mi přijde obzvlášť na pěst. Bojovat se má o každý život.

 

Související odkazy:
Mezinárodní solidaritou proti globálnímu autoritářství!
Zdraví není zboží
 


Print version 18.2.2021 AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

We support