Nekrolog známého anarchisty a antropologa Davida Graebera, jenž zemřel 2. září v nemocnici v Benátkách

Ve věku 59 let zemřel David Graeber, jeden z nejbrilantnějších duchů současnosti. Je to velká ztráta nejen pro anarchistické a alterglobalistické hnutí, k němuž se po celý život hlásil a které svými myšlenkami inspiroval, ale i pro vědu, zejména antropologii, filozofii a ekonomii.

Objevil jsem pro sebe Graebera už ani nevím přesně kde, zřejmě na nějakém zahraničním intoušském webu – nebo že by na mě jeho jméno poprvé vyskočilo ze stránek tehdejšího A-kontra? Už si nepamatuji, ale vím, že to bylo zhruba před deseti lety, v době, kdy Graeber zrovna připravoval své monumentální dílo Dluh: prvních 5000 let. Tato kniha by si co do hloubky analýzy a originality myšlenek mnohem spíše zasloužila titul „Kapitál 21. století“ než ta Pickettyho, aspoň dle mého názoru. Dějiny kapitalismu (buddhisticky řečeno chamtivosti, násilí a jimi vytvořených institucí a nástrojů, jako jsou peníze) jsou v ní podané z perspektivy reálných historických událostí a vývoje lidských společností po celém světě (nejen na Západě). Graeber přesvědčivě ukázal, že hlavním principem fungování globální kapitalistické společnosti je otroctví, jehož dědictví v podobě dluhu jsme se nikdy nezbavili, a že odvrácenou stránkou peněz je individualizované násilí v podobě státu.

Jeden z prvních Graeberových textů, který mě nadchl, pojednával o rozdílu mezi anarchismem a marxismem z hlediska jejich postavení v současném světě. Zatímco marxismus se zabývá teoretickými otázkami a jakožto státem financovaná vědecká disciplína dost pohodlně koexistuje s kapitalismem v rámci akademických institucí, anarchismus je žitou praxí a dennodenním důkazem toho, že jiný svět je možný nejen v učených publikacích. Podobně jako každodenní praxi a součást našich životů viděl Graeber i komunismus: ne jako vidinu vzdálené šťastné budoucnosti, ale jako základní princip vzájemnosti, na kterém jsou založené ty nejopravdovější lidské vztahy tady a teď.

Graeberovo myšlení je příkladem toho, jak se dají odvážně objevovat nové cesty pro emancipační hnutí mimo hlavní myšlenkový proud, který tvoří právě marxismus s jeho pseudovědeckým schematismem a skoro 200 let starou pojmovou základnou, vypůjčenou od neméně schematických „klasických“ ekonomů (jak dokazuje Graeber v Dluhu). To sám Graeber byl cokoli, jen ne schematický, vždycky rád překvapoval. Třeba přesvědčoval své čtenáře, že hnutí Occupy vlastně zvítězilo (Revoluce naopak); že současný finanční kapitalismus byl umožněn teprve rozvojem státní byrokratické mašinerie (Utopie pravidel); že systém štědře odměňuje své věrné poskoky za to, že vlastně nedělají nic (Bullshit Jobs). Dokonce – a to tedy bylo pořádné překvápko! – si střihl knižní rozhovor o (ne)reformovatelnosti kapitalismu s liberálním ekonomem Tomášem Sedláčkem ((R)evoluční ekonomie).

Právě po tomto originálním a nebojácném mysliteli Graeberovi, do nějž jsem se intelektuálně zamiloval takřka na první pohled, se mi bude stýskat. Jiní si na něj zase vzpomenou jako na autora hesla Jsme 99 procent! a na jednu z významných postav hnutí Occupy. Jak se na pravého anarchistu sluší, nebyl jenom teoretik. Tak či onak jeho odkaz patří k tomu nejlepšímu, co anarchismus stihl předvést v 21. století a co doufejme zůstane s námi ještě dlouhou dobu.

15.9.2020 Max

Люди