Anarchistická federace

Jak jsem válčil s trockisty

Ohlédnutí anarchisty za zdejším zápolením s autoritářskou levicí s ponaučením na konci

Likvidátor

Když zpočátku našlo Československé anarchistické sdružení (ČAS), první novodobá anarchistická organizace, zázemí u Levé alternativy, skupiny navazující na levé křídlo českého disentu, měl jsem jiné starosti – co si namalovat na tričko, jak štípnout v obchoďáku sichrhajsky na koženici, kde sehnat na pivo v hospodách, kde jsem věděl, že po mně nebudou chtít občanku. Jedno hnutí, anarchistické, se rodilo a druhé, postdisidentská levice, hledalo nové místo, avšak marně. Jestli mezi těmito blíženci docházelo k nějakým ideovým třenicím, nevím, ale jelikož do kotle rozjetého vlaku ČASu přikládal Jakub Polák, je mi jasné, že v otázce praxe a osobních vztahů nešlo o žádnou idylku.

Časopis A-kontra jsem četl od prvních čísel, protože odpovídal mému subkulturnímu naturelu. Hned v jednom z prvních čísel (1991) jsem si přečetl o porážce Kronštadtského povstání Rudou armádou v čele se Lvem Trockým a o likvidaci anarchistů-machnovců na Ukrajině; posměšnou reportáž z tábora trockistické internacionály, ale také o autonomním hnutí v Německu, na které zde existovaly jisté vazby, které však bylo z nemalé části pod vlivem různých odnoží marxismu. Nechápal jsem tamní demonstrace, kde se vedle černo-rudých praporů objevovaly vlajky se srpem a kladivem či s portréty komunistických ideologů a diktátorů. Tohle bych tedy netrpěl, a na tom jsem se tehdy shodl s naprostou většinou českých anarchistů.

V A-kontra 6/1992 vyšla reakce několika redaktorů na text vydaný skupinou Revoluční solidarita (RS), jenž zcestnými argumenty odsuzoval anarchismus a Bakunina (ona zkostnatělá kritika anarchismu se nezměnila ani po mnoha letech – viz obdobnou reakci v A-kontra 3/2005). Andrej Funk upřesnil, že RS je nevelká skupina přívrženců původního marxismu, kterou tvoří většinou zahraniční studenti a mladí intelektuálové, a prohlásil, že by s ní osobně mohl spolupracovat po vzoru německého autonomního hnutí. Další redaktor připustil spolupráci na okrajových tématech. Had napsal jen: „Měli bychom konečně říci, co si myslíme o našich soudruzích z různých trockistických a podobných organizací: Rudé fašisty už tu nechceme!“ A Jakub Polák se k němu přidal dovětkem: „Jsou typickou ukázkou lidí, kteří před vlastní cestou k poznání dávají přednost přejímání ,osvědčených‘ článků pravé víry. Dlouholetým omíláním vycizelované fráze, skloubené v zdánlivě logický systém, nabízejí jednoduché a přehledné řešení.“ I tak ale bylo možné najít na stránkách časopisu texty věnované Programu společenské samosprávy, Levé alternativě, Egonu Bondymu, RAF apod., což dokonce vedlo k napadení redakce A-kontra lidmi kolem časopisu Autonomie s argumentací, že se A-kontra, zejména pak Polák, snaží zneužít anarchisty při předvolebním boji ve prospěch Levého bloku, jehož součástí byli i komunisté.

Podobné debaty ohledně vlivu radikální levice na anarchistické hnutí a rozbroje, které z toho vyplývaly, však nejednou s odstupem budily dojem, že jsou spíš zástupným problémem, v němž se má ukázat, kdo je kdo v tomto hnutí a kdo si zaslouží ostruhy opravdového anarchisty. A také je třeba poznamenat, že šlo o problém, který se v praktické rovině týkal zejména Prahy, anarchistům z „venkova“ často nezbývalo než teoretizovat, vydávat komuniké či nechápavě kroutit očima.

Osobně jsem začal vnímat výraznější zájem trockistů (souhrnné označení pro všechny ty partičky „opravdových“ marxistů/leninistů) kolem roku 1997. I dřív se na ně dalo narazit a na počátku 90. let se objevili s nějakou svou propagandou na pár našich akcích, ale bez úspěchu. V 9. čísle časopisu ČSAF Svobodná mysl vyšla reakce na nástupkyni RS, Socialistickou Solidaritu (SocSol), která opět přišla s tím, že všechny směry na levici (včetně anarchismu) historicky ztroskotaly a že jedině jejich marxismus „hájí zájmy pracujících a ukazuje cestu vpřed“. I když ve skutečnosti byl opak pravdou, právě jejich chápání marxismu dostávalo revoluce pracujících pod stranickou nadvládu a vedlo k diktaturám stalinského typu. A jako první se vždy zbavili anarchistů, kteří odmítali jejich autoritářský charakter.

Trockisti v té době začali být poměrně aktivní. Stáli u zrodu několika různých iniciativ, jako byly Charta práv mládeže nebo Iniciativa proti rasismu. Ty však nikdy neměly dlouhého trvání, trockistům sloužily především jako náborové platformy, což nakonec odpudilo případné zájemce o nějakou spolupráci, takže pro ně přestaly brzy plnit zamýšlený účel. Asi největším nepřítelem tohoto druhu nám následně byla Socialistická organizace pracujících (SOP), která vznikla v létě 1998 při rozdělení ani ne dvacetičlenné SocSol. Tato skupina začala chrlit proklamace o úchylkách jiných levicových skupin (očernění anarchistických skupin rozeslali v angličtině na adresu 250 zahraničních organizací) a vydávat časopis s odpudivým názvem Socialistická avantgarda a neméně odpudivým obsahem. Její počty nepřesáhly desítku členů a zpravidla se pohybovaly na polovině této cifry. Neváhali se spojovat s Komunistickým svazem mládeže s cílem lovit mezi příznivci KSČM. Jednotná fronta trockistů a stalinistů by byla zřejmě i na samotného Trockého moc.

Někdy v létě toho roku se musela stát příhoda, na niž jsem takřka zapomněl. Hráli jsme u squatu Ladronka fotbálek a svoje družstvo tady měli i trockisté. Dobrá příležitost jim to nandat alespoň na hřišti. Osobně jsem se raději držel lahve piva a fandil. Své koně povzbuzoval i trockista stojící opodál: „V Kronštadtě, v Kronštadtě visí áčkař na drátě!“ Nevím, jak moc to myslel vážně nebo si dělal srandu a provokoval. Během několika vteřin umlkl. S plynovkou v puse se totiž špatně něco říká. Zůstal jsem trochu bezradně stát – v jedné ruce pivo, v druhé pistoli (což v té době byla velká móda, i když zpravidla k ničemu) a proti mně němý trockista s vyvalenými bulvami. Tak jsem se aspoň zatvářil drsně a řekl mu, že příště už to zmáčknu.

28. října 1998 uspořádala SOP spolu se stalinisty naprosto bezúčelnou demonstraci proti rasismu a následně se snažili přidat ke konfrontační demonstraci antiautoritářských antifašistů, kteří to nesli s velkou nelibostí. Naštěstí se trockistům nepodařilo vnutit KSČM antifašistickou agendu a snížit tak mediálně antifašistické aktivity na vztah komunisté vs. fašisté, což by fašistům mohlo přinést sympatie zastydlých antikomunistů. Předtím ještě pořadatelé anarchistické demonstrace přelepovali plakáty demonstrace pořádané trockisty. A i když na obou plakátech byli vyzýváni pracující a mládež, aby přišli demonstrovat, evidentně je to nezajímalo.

V té době ale prodělávalo anarchistické hnutí rozkol, jemuž udávala tón Federace sociálních anarchistů (FSA), která vznikla odštěpením od ČSAF na podzim 1997. I když se oháněla právy pracujících, její hlavní aktivitou bylo „čištění hnutí“ od nežádoucích elementů, jimiž byli de facto úplně všichni mimo FSA. Jejich agresivní politika vedla jednoho ze členů ČSAF k tomu, že v rozhovoru pro jeden anarchopunkový časopis prohlásil cosi ve smyslu, že raději bude spolupracovat s trockisty než s FSA. Uznal sice, že to byl nesmysl, to ho ale neuchránilo od odplaty během náhodného setkání s členy FSA v tramvaji. Plesk, plesk! Útočník k tomu pak v periodiku FSA dodal: „Dan mě… často a nevybíravě napadal… jestliže se k hloupým a opravdu trapným útokům jakéhosi primitiva přidá i otevřená výzva ke kolaboraci s nepřáteli anarchismu, nevidím jiné řešení nežli fyzickou likvidaci… dobrovolně (se) již Dana ani prstem nedotknu, protože je patrně těžce duševně chorý a já si již nehodlám s tímto ubožákem špinit ruce… Tato akce byla výstrahou všem ostatním… V našem arzenálu máme větší výběr, než je ,jedna výchovná‘.“

Ve stejném časopise byla ČSAF obviněna ze spolupráce s trockisty a objevil se tu i „Otevřený dopis FSA českým trockistům“: „Zkuste se, příznivci SocSolu nebo DSO a vám podobní, zeptat řady ,hnědých‘ fašistů, jak jim chutnala naše ,léčebná kúra‘. Brzy ji zažijete na vlastní kůži… Pan Šanda odjel z Mostu živ a zdráv jen díky přítomnosti početných policejních jednotek. Naštěstí pro nás a naneštěstí pro něj ale nejsou policisté všude, existuje mnoho temných a prázdných uliček, kde se jistě jednou potkáme… s každým mrtvým bolševikem o krok blíže revoluci a beztřídní společnosti!“

FSA nastavila laťku a kdo chtěl být považován za anarchistu, musel nyní k smrti nenávidět trockisty. Popravdě, nedělalo nám to velké problémy a orwellovské dvě minuty nenávisti se odehrávaly pokaždé, když jsme (alespoň někteří z nás) nějakého viděli. S odstupem času to však i přes upřímný antibolševismus vnímám jako trochu vynucený projev loajality k ideji anarchismu (trefně na to již tehdy poukazovaly některé členky ČSAF).

FSA však její likvidátorský (pár trockistů opravdu časem pocítilo tvrdou pěst) protibolševický postoj nebránil, aby se vydala se svými letáky na bolševický 1. máj, který se konal v roce 1998 na Letenské pláni. Musím podotknout, že ani ČSAF v tomto směru nebyla bez poskvrny, když se vydala v roce 1999 do jámy lvové na Den levicového tisku, což byla ve skutečnosti akce v režii komoušů. No, aspoň jsme využili místní nabídky levného burčáku a v dobrém rozmaru jsme halekali na Jiřinu Švorcovou, když cosi recitovala. Pokárat nás přišla stařičká soudružka o holi: „Já vás moc dobře viděla, jak jste hlučeli při projevu pana Grebeníčka.“ „Naser si, bábo,“ zněla moje ne zrovna korektní a střízlivá odpověď.

Válečná sekera byla dočasně zakopána do velmi mělkého hrobu před protesty proti zasedání MMF a SB v Praze v září 2000, když jsme spoluzakládali Iniciativu proti ekonomické globalizaci (INPEG). SOP se snažila tradičně mobilizovat KSČM, zatímco SocSol napojený na internacionálu kolem britské Socialistické dělnické strany se přidal k INPEG. Místních aktivistů bylo málo a každá ruka byla dobrá. Zkušenost to byla poučná, i když nijak překvapivá. Trockisti nepřebrali odpovědnost za žádnou část protestů, jejich snahou však bylo, aby se nacpali do čela hlavního protestu a všude byla vidět hlavně jejich loga. Ale byla by chyba spatřovat problém jen v trockistech, na straně anarchistů se zas do čela modrého průvodu nacpala FSA, která se na přípravách nijak nepodílela, naopak všechny ostatní osočovala a její samostatná kampaň neměla žádný efekt. FSA přítomnost trockistů v INPEGu využila pro svou argumentaci, proč se nepodílet organizačně na společném protestu a zároveň proč se při demonstraci INPEGu 26. září nacpat do čela modrého pochodu a nerespektovat rozhodnutí organizátorů zachovat protest nenásilný. Jiné části demonstrace byly přitom nenásilné, i když konfrontační – mnohdy nápaditým způsobem.

Po protestech to byla právě ČSAF, která se v rámci INPEGu ostře obula do pochybné role trockistů a jasně řekla „buď oni, nebo my“ – po dlouhém argumentačním boji se z této platformy stala jen dobíhající koordinační platforma bez výstupů navenek.

Abychom dokázali trockistům, že jejich vidění historie je zcestné (naivní předpoklad, připouštím), uspořádali jsme v kavárně Utopia diskusi o Kronštadtském povstání (předcházela jí vzpomínková demonstrace). Od FSA jsme však obdrželi vzkaz, že jestli se tam objeví nějaký trockista, zakročí silou. Diskuse tedy probíhala v očekávání „anarchistické úderky“, nakonec ale zastoupení trockisté utvrdili zbytek přítomných v nepřijatelnosti svých postojů a dogmat, což byl asi nejpřínosnější výsledek.

Nedlouho nato jejich partička napochodovala na anarchistickou demonstraci na 1. máje 2001, a to i přesto, že byli písemně požádáni, aby naše akce nenavštěvovali. Drželi hrdě transparent, na krku rudé šátky. Hned na toho krajního, co měl šátek vyzdobený srpen a kladivem, jsem se vrhnul a jal se mu ho strhnout. Moc mi to nešlo a trockista začal po chvíli vypadat jaksi přidušeně. Výchovný efekt to ale splnilo, soudruzi ve zbrani protentokrát sbalili fidlátka a já si nesl domů celkem tři bolševické trofeje.

S trockisty už nikdy nic, a tak jsme protesty proti summitu NATO o dva roky později organizovali v menším měřítku a jen s ostatními antiautoritáři, zejména z východní Evropy. Když jsme na demonstraci proti NATO nedovolili SocSolu rozdávat letáky, ozvaly se nově hlasy ohledně nepřípustné netolerance, což rozpoutalo novou debatu na stránkách A-kontra. Zopakovalo se, že na anarchistických akcích žádnou bolševickou propagandu (a propagaci politických stran) nechceme, jako jednotlivce ale trockisty nikdo vyhánět nebude a pokud jde o širší koalice, je to na jejich rozhodnutí. Člen ORA-S připomněl redaktorovi A-kontra, jenž to odůvodňoval, že na jednu stranu zapovídá z pozice pořadatele a příslušníka hegemonního proudu antikapitalistického hnutí rozdávat letáky trockistům na demonstraci pořádané anarchisty, ale na druhou stranu se při vykázání pořadateli z odborářské demonstrace o pár dní později domáhá toho, že organizátoři nejsou schopni argumentovat proti jeho letákům a vyhánějí anarchisty, aniž by to byla vůle celé demonstrace. Redaktor odpovídá, že rozhodnutí nenechat na akcích organizovaných anarchisty trockistickou propagandu je výsledkem několikaleté diskuse (na rozdíl od absence předchozí debaty mezi odboráři).

Na balkánském bookfairu v Lublani v roce 2003 jsem na plénu hrdě referoval, že v Československu se nám daří naše akce udržovat bez vlivu autoritářské levice. Šibalsky jsem dodal, že to bylo v minulosti i za cenu fyzické konfrontace, a užíval si uznalých pohledů těch zahraničních anarchistů a anarchistek, kterým se tohle nedařilo. Čím jsem se ale už tak nechlubil, byla skutečnost, že naším hlavním problémem při budování hnutí nebyli žádní trockisté, ale autoritáři v našich vlastních řadách, kteří určovali, kdo je „správný anarchista“ a s kým se (ne)může spolupracovat.

Něčemu se zpětně musím smát, za něčím si nadále stojím, přesto jsem si ze svého „boje s trockisty“ odnesl mnohá ponaučení: 1) To, že se hnutí brání autoritářům zvenčí, neznamená, že nemůžou vzejít autoritáři s anarchistickou nálepkou přímo z jeho řad. 2) To, jaká bude podoba našich akcí, záleží jen na nás. Pokud nechceme, aby na nich někdo parazitoval, nedovolme mu to. 3) To, že linie toho, kdy se sám můžu stát politickým parazitem, je často nejasná. 4) To, že když někdo zastává nějaké ideje, neznamená, že nemůže své postoje přehodnotit (k lepšímu i k horšímu). 5) To, že strašení vnějším nepřítelem je často jen způsobem, jak prosadit vlastní pozici a postoje uvnitř hnutí. 6) To, že strach ze zneužití nebo z nařčení z „kolaborace“ může paralyzovat jakoukoli debatu s okolím. 7) To, že se s daleko větším zápalem řeší málo podstatné problémy namísto těch skutečných. [Da capo al fine.]

 

Vyšlo v Existenci č. 2/2015 na téma Radikální levice.
(Obrázek z komiksu Likvidátor na Ukrajině)

Související odkaz:
Radikální levice


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Procházka po Žižkově anarchistickém

12. 9. 2020, Praha

Komentovaná procházka dějinami anarchismu na Žižkově …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)