Anarchistická federace

Radikální levice

Pět let starý článek na věčné téma (ne)spolupráce anarchistů a anarchistek s levicovými subjekty.

...

Cílem tématu „radikální levice“, které jsme zvolili jako hlavní téma pro Existenci č. 2/2015, nebylo přinést přehled radikálně levicových subjektů a jejich ideových či praktických východisek. A nebudeme se vlastně ani tak věnovat radikální levici, jako spíš vztahu anarchistického hnutí k ní.

Jedním z důvodů volby tohoto tématu byla i snaha reagovat z anarchistické perspektivy na [v roce 2015] aktuální úspěch řecké strany Syriza ve volbách [dnes si již můžeme udělat názor o jejím působení, kdy zradila, co mohla]. Právě ta je totiž médii charakterizována jako radikálně levicová a na základě toho i náležitě démonizována. Navíc její úspěch nebude pravděpodobně ojedinělý, k podobnému má ve Španělsku nakročeno mladičká strana Podemos. Chceme se také trochu ohlédnout za tím, jak se anarchisté u nás nebo jinde vůči radikální levici vymezovali v minulosti. A co je hlavní, chceme nastínit některé naše postoje i otevřené otázky, které souvisejí především s tématem (ne)spolupráce či (ne)tolerování jiných politických subjektů.

Anarchisté jsou často v korporátních médiích a ve zprávách represivních složek státu řazeni k radikální levici, někdy toto označení lhostejně přijímají, zpravidla se mu však vzpírají. Definování politických subjektů na pravo-levé ose je samo o sobě dost problematické a často zavádějící. Někteří anarchisté raději určují svou polohu ve dvojrozměrném ideovém schématu, jehož kvadranty tvoří vedle anarchismu liberalismus, fašismus a komunismus. Lze v něm totiž mnohem lépe odlišit socialistické tendence autoritářské (státotvorné) a antiautoritářské.

Otevřené rány

Vztah anarchistů k radikální levici a ke zbytku levice nebyl nikdy jednoduchý, není a zřejmě ani jen tak nebude. Vzájemná nedůvěra se táhne již od dob První internacionály, zjednodušeně řečeno – od doby, kdy se střetl Bakunin s Marxem a socialistické hnutí se rozdělilo na autoritářský a antiautoritářský tábor. Pozdějšími slovy Petra Kropotkina se anarchismus stal levým křídlem socialismu.

Autoritářský směr socialismu se vyvíjel téměř přesně podle předpovědí prvních anarchistů. Sociální demokracie se stala státotvorným elementem, který se aktivně podílí na buržoazní demokracii a občas se snaží dělat kapitalismus snesitelnějším. V historii se pak sociální demokracie často stávala politickou silou, která odváděla špinavou práci při potlačování revolučních elementů zleva, a v posledních letech nelze opominout její klíčovou úlohu při zavádění neoliberálních opatření. Bolševici si zase razili svou cestu teroru, která při převzetí moci znamenala nelítostnou likvidaci jakékoliv opozice, včetně levicové (často v první řadě té). Stalinismus a jeho další diktátorské obdoby toho byly logickým důsledkem. I tak se ale vyskytovalo a vyskytuje množství upřímných socialistů/komunistů/marxistů, kteří tu více, tu méně odsuzují tento vývoj a podrobují ho kritice, i když stále staví na podobných východiscích. Některé okrajové směry komunismu a marxismu se dokonce dají označit v dílčích aspektech za inspirující. A už proto je chybou odmítat všechny dědice marxistické linie socialismu en bloc.

Nelze se ale anarchistům ani trochu divit, že jsou dodnes při zvažování možností dílčí participace na společných bojích s ostatními protikapitalistickými subjekty nanejvýš obezřetní. Minulost by neměla být železnou koulí na noze, která nám brání účinně postupovat v nových bojích. Na druhou stranu nám historie slouží k tomu, abychom se z ní poučili a vyvarovali se starých chyb a neustále je neopakovali. V této souvislosti si anarchisté s oblibou udržují staré rány stále živé, zejména pokud jde o vztah ke komunistům: vyštípání anarchistů z První internacionály, jejich likvidace po ruské říjnové revoluci, potlačení Kronštadtského povstání a machnovského hnutí, zmaření sociální revoluce ve Španělsku… Někteří anarchisté tyto křivdy postavili coby výchozí bod svých úvah při odmítnutí jakékoliv spolupráce s jinými levicovými subjekty a každou takovou spolupráci tabuizují. K dobru jim budiž připsáno, že na tuto historickou skutečnost stále poukazují a varují před možným nebezpečím.

Proč to řešit?

Otázka trvalejší či dílčí spolupráce s jinými subjekty mimo ty, které řadíme do širšího antiautoritářského hnutí, je pro anarchisty stále živá. Výše zmínění „obránci hranic“ zpravidla žádnou spolupráci s nikým jiným (každému se dá přece něco vytknout) nepřipouštějí a jimi prosazované postoje, vyargumentované přísnou zásadovostí, uvrhují hnutí do ghetta. Tím je v našich diskusích míněn oboustranně nepropustný prostor, který anarchistickému hnutí umožňuje držet se staticky a striktně stanovených zásad a uchovávat si pocit ohrožení a nedůvěry ke zbytku zlého světa, který ho chce jen zneužít pro své vlastní záměry. Toto zaprděné místečko nelze vyvětrat a „ideoví pohraničníci“ střeží zavřená okna. Je to pohodlný způsob aktivismu, který však naráží na dva zásadní problémy. Tím prvním je, že dříve či později generuje interní rozbroje, a druhým, že marginální hnutí ještě více marginalizuje a skutečné boje probíhají mimo něj.

Otázka spolupráce, respektu, tolerance (skutečné či trpěné) nesouvisí jen se subjekty na levici, ale týká se i věřících, nevládek, odborů, drobných podnikatelů, progresivních stran, subkultur, zájmových spolků atd. Pokud si nechceme bezúčelně lebedit ve vyhřátém ghettu, nutně zjistíme, že v bojích, které kolem nás probíhají, se budeme muset potkávat s lidmi, kteří nemají ve všem zcela stejné postoje jako my (něco takového neexistuje vlastně ani v rámci anarchistického hnutí).

Dodejme ovšem, že anarchistické hnutí nikdy neusilovalo a ani dnes neusiluje o stádní masovost. Jeho taktika je jiná. Jde mu o probouzení aktivity mezi jednotlivci prostřednictvím soustavné činnosti vlastní rozmanité samosprávné sítě. Problematická je však právě ona soustavnost a vytrvalost, jinými slovy vlastní agenda v delší časové perspektivě. A také v tomto kontextu je potřeba otázku spolupráce znovu otevírat.

Antikapitalismus

Co nás spojuje s radikální levicí? Je to zejména antikapitalismus a s ním související třídní analýza vztahů ve společnosti. Odmítnutí kapitalistických vztahů je společné, ale již v třídní analýze by se daly najít velké rozdíly. Anarchisté k ní na rozdíl od marxistů nepřistupují tak dogmaticky a nepovažují ji za vševysvětlující. Anarchistická analýza společnosti vychází z mnohem širší kritiky autoritářských vztahů.

Antikapitalistická levice je u nás velmi okrajovou silou. Asi není třeba zdůrazňovat, že KSČM se k ní se svým politickým programem rozhodně řadit nedá. Pomineme-li ojedinělé stalinistické nostalgiky (paradoxně zejména mezi mládeží), zbudou nám skupiny, které stalinskou éru odsuzují a jsou s oblibou označovány coby trockistické, bez ohledu na to, zda se samy k tomuto směru hlásí, či nikoli. A právě s nimi se anarchisté nemálo potkávají při různých akcích.

Další specifickou skupinou jsou různé menší komunistické a marxistické kolektivy, jejichž členové mají mnohdy anarchistickou minulost a navazují na novější proudy marxistické teorie. U nás jde například o Kolektivně proti kapitálu (KPK), jejichž výstupy jsou místy sice zajímavé [a velmi přínosné], ale neobejdou se bez obsedantního citování Marxe a kapitalismus vidí i tam, kde není (např. náboženské tmářství hodnotí jako „specifické vyjádření kapitalistického podřízení“).

Trockisté

Co jsou ony trockistické party zač? Jejich snem je být ideovým revolučním předvojem, založit a řídit stranu pracujících, která zase zastupuje zájmy proletářských mas, převzít moc a zřídit proletářskou (rozuměj svou) vládu a pak dosáhnout komunismu (jak dojde k onomu závěrečnému zázraku a jak zamezí upevňování vlastní moci, nikdo netuší). Tento klasický leninistický scénář důvěrně známe a není důvod se domnívat, že by v podání trockistů dopadl jinak.

Zůstaneme-li v našich končinách, zpravidla jde o skupiny, jejichž členská základna je nepatrná. O to jsou ovšem agilnější. Jejich největší snahou je nábor nových členů ve všech možných hnutích a iniciativách, což se jim ale dlouhodobě nedaří. Navíc často trpí rozpadem na frakce, což je ovšem už tradiční jev v rámci celé tzv. radikální levice.

Jaký je reálný význam takových skupin dnes (bez ohledu na to, zda skutečně odpovídají předchozímu popisu, nebo zda jde z naší strany o záměrnou karikaturu)? Možno říct, že ještě bezvýznamnější než kdykoliv dříve. Jejich marginalizace se odvíjí od doby nárůstu alterglobalizačního hnutí, které ve svých nejvýraznějších projevech, tzn. při organizování velkých protisummitových protestů, fungovalo na antiautoritářských principech a rozvíjelo antiautoritářské způsoby organizace, rozhodování i realizace aktivit. To se znovu ukázalo v hnutích z roku 2011. Antiautoritářské principy se často prosazovaly i bez přímého zapojení anarchistů, kteří si mnohdy nevěděli rady s tím, jak na tato hnutí zareagovat.

Zkušenosti našeho hnutí nám ukazují, že trockistům věnujeme neúměrnou pozornost. To bychom měli vždy reflektovat a vycházet z reálných podmínek a možných ohrožení a tomu přizpůsobit svou aktuální politiku. Hysterické reakce na přítomnost nějakých trockistů (zvláště když vystupují sami za sebe) se totiž často ukazují jako velmi neadekvátní. Nejde o to zbavovat se svého výchozího antiautoritářského postoje, ale reagovat přiměřeně situaci, kontextu a reálným možnostem zúčastněných.

Je chybné se vyhýbat sociálním (či jiným) bojům, které považujeme za důležité, jen kvůli přítomnosti osob a skupin nám ne zrovna sympatickým. Stejně tak je pro tyto boje smrtící vstoupit do nich a diktovat, kdo se jich může účastnit a kdo ne. Rolí anarchistů by mělo být vstupovat do sociálních hnutí a prohlubovat a udržovat jejich antiautoritářský charakter, někdy proti pravičákům (např. proti rasistickým předsudkům, proti důrazu na národní zájmy), jindy proti radikální levici nebo naopak v souladu s ní.

Co se děje v Evropě?

Na úspěch levice v Evropě, zmíněný v úvodu tohoto textu (která se oproti stávajícím zkorumpovaným sociálnědemokratickým partajím může opravdu zdát radikální), bychom měli reagovat strategickou diskusí. Nejprve je potřeba se podívat, kde jsou kořeny stran Syriza a Podemos. I když některé jejich součásti lze vysledovat již v minulosti u komunistických, marxistických a zelených stran, svou příležitost dostaly díky hnutí roku 2011 a svým způsobem částečně udržují jeho étos. Toto hnutí se z náměstí španělských a řeckých měst vydalo dvěma cestami (někdy spolu úzce spojenými). Tou první bylo budování hnutí zdola v jednotlivých čtvrtích a sociálních projektech mimo stát a proti němu. Druhá cesta vedla směrem k budování koaliční politické strany, která by soutěžila v rámci buržoazní demokracie o přízeň voličů a v případě vítězství přinesla reformy shora. I když lidé z první skupiny často tyto strany podporují, jsou jejich úspěchy a práce nejednou vydávány za úspěchy politické strany, což je zcela zavádějící pohled a mělo by se na to neustále upozorňovat.

S tím souvisí udržování anarchistické kritiky politických stran a řešení shora. Samosprávné solidární projekty a struktury vytvořené jako reakce na krizi kapitalismu a politiku škrtů jsou vítěznými stranami ohroženy rozpuštěním shora či případnou institucionalizací a ovládnutím nově se tvořícími stranickými kádry.

Naše politika by měla rozvíjet a bránit onu první cestu a aktivně se do vznikajících samosprávných a solidárních iniciativ zapojovat. V případě vítězství radikálně levicových stran bychom se z toho měli snažit vytěžit maximum pro rozšíření svobodného prostoru. Zároveň musíme být bdělí před snahou politické moci tento prostor kooptovat do vlastních struktur s cílem získat nad ním kontrolu. Právě sebeorganizace neprivilegovaných je nadějí, jak překonat nerovnost, útlak a vykořisťování. Naším cílem opravdu není sociálnědemokratický „kapitalismus s lidskou tváří“ ani zrušení kapitalismu shora, kdy moc ve svých rukou upevní nově vytvořená vláda.

* * *

Díky naší zásadovosti se nám v Česku podařilo dosáhnout toho, že na akcích organizovaných antiautoritářským hnutím se neobjevují symboly, jako jsou srp a kladivo, a nejsou na nich vítány ani symboly a propaganda politických stran. Antiautoritářská politika je odlišná od té stranické a je třeba tyto dva odlišné přístupy oddělit i vizuálně (proto se například organizují anarchistické bloky na demonstracích, kde je velmi pestré složení zúčastněných skupin).

Nadále v případě všech dočasných otevřených či trpěných koalic nesmíme ustupovat ze svých ideových antiautoritářských východisek a musíme lpět na tom, aby se vzájemné vztahy řídily antiautoritářskými principy. Pak máme naději vystoupit z ghetta a zároveň se nezaprodat snahám těch, kteří by chtěli centralizovat kontrolu a moc do svých rukou. Na nebezpečí zneužití našich aktivit bychom měli reagovat adekvátně situaci. Jen slabé a nesebevědomé hnutí se namísto realizace skutečných bojů utápí v neproduktivním a paranoidním hašteření ohledně účasti stoupenců marginálních hnutí v těchto bojích. Pokud se nám podaří zajistit, že se iniciativy a boje, do nichž vstupujeme, budou řídit principy rozhodování zdola, transparentnosti, konsenzu a rovnosti, pak víme, že jsme na správné cestě.

Vyšlo v Existenci č. 2/2015 na téma Radikální levice.


Verze pro tisk 26.5.2020 Existence
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Benefit na FNB Plzeň

24. 7. 2020, Plzeň

Akce na podporu místního kolektivu Food Not Bombs …(více)

Pivo s K115

24. 7. 2020, Praha

Neformální posezení u piva (limošky nebo vína) v Bike Kitchen na Štvanici …(více)

DIY Publishing Workshop

29. 7. 2020, Praha

…(více)

Procházka po Žižkově anarchistickém

12. 9. 2020, Praha

Komentovaná procházka dějinami anarchismu na Žižkově …(více)

Neposlušné Brno

24. 10. 2020, Brno

První ročník Knižního festivalu radikální imaginace …(více)