Odkaz Mladé Bosny

Dnešní 105. výročí sarajevského atentátu na následníka habsburského trůnu je vhodnou příležitostí, abychom si připomněli anarchistickou minulost jihoslovanského regionu, s událostmi kolem atentátu neoddělitelně spjatou.

Vykladači první světové války s postupem let opustili dobové účelové politické zdůvodnění vypuknutí válečného konfliktu, jímž měl být právě sarajevský atentát, a hledali příčiny tam, kde spočívají vždy: v mocensko-ekonomickém soupeření uvnitř států i mezi nimi navzájem. Druhá fáma kolem atentátu hlásá neomluvitelný nacionalismus atentátníků, beroucí na sebe navíc podobu sprostého teroristického činu. Senzaci budící výrazy jako atentát, fanatik, terorista či tajné spolky jsou jedním z důvodů zprofanování tohoto tématu. Právě tuto dezinterpretaci (nebo zjednodušování) bychom zde chtěli uvést do opomíjených souvislostí.

Mladá Bosna

Oba atentátníci byli členy tajného studentského sdružení Mladá Bosna. Tajné byly ostatně všechny tehdejší studentské organizace, protože rakousko-uherské úřady nedovolovaly na území anektované Bosny a Hercegoviny zakládat jakékoli žákovské nebo studentské spolky včetně sportovních. Poprvé se samotný název sdružení veřejně objevil v roce 1907 nebo 1910, počátek jeho činnosti se ale datuje k roku 1904. Tajných studentských spolků existovalo v prvním desetiletí 20. století poměrně dost, přestože v roce 1910, tj. po třiceti letech rakousko-uherského protektorátu, bylo v Bosně a Hercegovině 87 procent obyvatel negramotných a na dva miliony obyvatel tu bylo celkem pět gymnázií.

Mladá Bosna byla antiklerikální, antišovinistická, rovnostářská organizace s velkými osvoboditelskými idejemi. Usilovala o odstranění habsburské monarchie revoluční cestou, o sociální spravedlnost a o ustavení federace jihoslovanských zemí. Národní uvědomění jejích členů směřovalo ke vzájemné solidaritě všech podrobených národů na Balkáně. Za dobu své existence se podílela na desítkách spiknutí, spoluorganizovaných i tajnými spolky v Dalmácii, Chorvatsku a Srbsku. Metody boje, mladobosenci živě diskutované, zahrnovaly jak stávky a demonstrace, tak i individuální teror.

Mladá Bosna byla pod silným vlivem anarchistických myšlenek. Už v červnu 1910 se bouřlivý obdivovatel Kropotkina Bogdan Žerajić (1886––1910) pokusil spáchat atentát na vojenského guvernéra Bosny generála Marijana Varešanina, vystřelil pět ran a poslední kulkou zabil sebe. Policie tajně pohřbila Žerajićovo tělo, ale nejdřív oddělila hlavu a naložila ji do lihu jako vzor typického anarchisty.

28. června 1914 členové tajného spolku Mladá Bosna zorganizovali v Sarajevu atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda. Nejdřív tiskařský dělník Nedeljko Čabrinović hodil na arcivévodu bombu, ale ta nevybuchla na správném místě. Potom Gavrilo Princip vystřelil na Ferdinanda z revolveru a zabil ho. Rakouské úřady zatkly a soudily 25 lidí zapojených do atentátu. Gavrilo Princip byl jako neplnoletý odsouzen ke dvaceti letům vězení, byl převezen do Terezína v Čechách a zemřel na tuberkulózu jen pár měsíců před rozpadem Rakousko-Uherska. Nedeljko Čabrinović před soudem prohlásil, že ho k účasti na atentátu vedlo jeho anarchistické přesvědčení. Zemřel ve vězení ve věku dvaceti let.

Zřejmě nejvlivnějším členem a hlavním ideologem Mladé Bosny byl Vladimir Gaćinović (1890–1917), který zároveň v roce 1911 vstoupil do srbské konspirační organizace Černá ruka. Jako student se v Ženevě seznámil s ruskými emigranty a díky nim s myšlenkami Bakunina, Kropotkina a ruských narodniků. Byl přítelem Viktora Kibalčiče-Serge, Marka Natansona, Martova a Trockého. V srpnu 1917 byl Gaćinović otráven, zřejmě přičiněním rakouských, srbských a francouzských tajných služeb (podle jiné verze se ho zbavila Černá ruka, s níž se mezitím názorově rozešel).

Mladá Bosna spolupracovala také se slovinskou skupinou Preporod z Lublaně. Styčným bodem byl totožný strategický cíl, tedy ustavení silného revolučního hnutí a osvobození a postupná integrace jihoslovanských národů. Nejaktivnějšími členy Preporodu byli France Fabjančič a Ivan Endliher. Endliher zemřel v roce 1915 ve vězení ve Štýrském Hradci, kam ho poslali po sarajevském atentátu.

Čabrinović a Princip

V osudný den bylo v ulicích Sarajeva sedm členů Mladé Bosny, jen dva z nich však použili připravené zbraně.

Nedeljko Čabrinović se narodil v Sarajevu 20. ledna 1895 jako nejstarší z devíti dětí. Ve dvanácti letech ho otec vzal ze školy, a tak se nakonec stal tiskařským učněm. Už ve čtrnácti letech byl neobyčejně sečtělý. V roce 1911 začal pracovat v tiskárně sociálnědemokratické strany, vyzdobené rudými prapory, což v něm tehdy vzbudilo velké naděje. Realita ho však nemile zaskočila, jak napsal svému příteli: „Myslím, že největší drzostí je, že si tiskárna říká socialistická a že jí dali jméno Pravo naroda [Právo lidu]. Sem bys měl přijít, abys poznal, co je to vykořisťování… Od učně (asi desetiletého dítěte) vyžadují, aby přicházel ráno v pět hodin a pracoval do večera – zadarmo. A zdá se, že ho nakonec vyhodí, protože se začíná probouzet. Včera nám vyprávěl, jak se ho faktor (,socialista‘) vyptával, co děláme my, když tu není. Žádá od něj, aby nás hlídal, co říkáme.“ Odešel tedy záhy do Bělehradu a nastoupil do tiskárny, kde pracovali anarchosyndikalisté a tiskla se anarchistická literatura. Odtud si poslal domů kufr plný knih, když ale přijel také, zjistil, že matka anarchistické knihy pro jistotu spálila. Brzy nato vypukla v Sarajevu stávka, jíž se Čabrinović aktivně účastnil – a strávil za to tři dni ve vězení. Začátkem roku 1913 o něm sociálnědemokratické noviny napsaly, že je „buřič a lumpenproletář“. To už se pár měsíců znali s Gavrilem Principem, vedli spolu diskuse nad knihami, mimo jiné četli Williama Morrise, P.-J. Proudhona, J.-M. Guyaua, Nikolaje Černyševského, Svetozara Markoviće, T. G. Masaryka, Karla Marxe, Kláru Zetkinovou, P. A. Kropotkina. Literatuře se ostatně všichni mladobosenci věnovali velmi intenzivně a ne náhodou ji těch pár z nich, kteří přežili válku, pěstovalo profesionálně.

Gavrilo Princip se narodil ve vesnici Obljaj poblíž bosensko-chorvatské hranice 13. července 1894. Ve třinácti letech odešel za starším bratrem. Málem se stal habsburským důstojníkem, protože bratr ho chtěl zapsat do kadetky, ale nakonec mu vybral obchodní školu. Princip ale nechtěl být obchodníkem, keťasem, jakými v jeho rodné vsi pohrdali. Přesvědčil tedy bratra, aby mohl udělat rozdílové zkoušky na gymnázium. V roce 1911 se začal zajímat o politiku a aktivně pracovat v Mladé Bosně. V roce 1912 se přihlásil jako dobrovolník do srbské armády chystající se na válku s Turky, ale nebyl přijat. O to intenzivněji se začal angažovat v Mladé Bosně. S přáteli vyznával revoluční asketismus, morálku jednoduchého života, věřil ve vzájemnou pomoc. Přestože do poslední chvíle mladobosenci řešili otázku správnosti filozofie politické vraždy, Gavrilo Princip nepochyboval. Spolu s několika dalšími následoval příklad jednoho ze zakladatelů Mladé Bosny Bogdana Žerajiće.

Samozřejmou součástí atentátu bylo obětování vlastního života. Čabrinović těsně před atentátem rozdal všechen svůj skromný majetek matce, babičce a sestře. Byl ovšem nakonec stejně jako Princip zatčen a souzen. Princip vyšetřujícímu soudci 2. července 1914 sdělil: „Řeknu všechno úplně přesně a označím viníky, a to jen z toho důvodu, aby netrpěli nevinní lidé.“

Zničit autoritu

Je-li Mladá Bosna označována za teroristickou organizaci, pak je třeba tento přídomek vnímat v historickém kontextu. Individuální teror jako reakce na sociální a politický útlak nabývá v Rakousko-Uhersku nejpozději od 80. let podoby regulérního prostředku politického boje, nehledě na stejné metody praktikované v dalších zemích (zejména v Itálii, Rusku a Francii). Motivací byla, jak to v roce 1893 vysvětlil Kropotkin, „morální snaha zničit autoritu, aby mohla vzniknout společnost, která spojí svobodné, přirozené části lidstva“, přičemž „vina za zabití padá na každého muže a ženu, kteří záměrně nebo úplně lhostejně pomáhají zachovat společenské poměry dohánějící lidi k zoufalství“.

Druhou stranou mince byla iluze o politickém atentátu jako roznětce masového revolučního hnutí, přičemž faktickým důsledkem individuálního teroru bylo zpravidla jen zesílení mocenských represí. Na Balkáně fungoval ovšem ještě jiný faktor, a to tradice tyranovraždy zosobněná legendárními postavami solitérních obětujících se hrdinů, jako byl srbský středověký rytíř Obilić, který zabil při bitvě na Kosovu poli tureckého sultána, nebo odbojní a tajemní zbojníci-hajduci. Politické vraždy tak nacházely ohlas všude tam, kde nebyly podmínky pro rozvoj masových revolučních nebo syndikalistických organizací (v tehdejší Bosně a Hercegovině bylo jen pět procent dělníků včetně sezonních zemědělských brigádníků).

Perspektiva, z níž mladobosenci posuzovali situaci, třebaže se na metodách boje všichni neshodovali, byla jasná: Bosna byla okupovaným územím a Gavrilo Princip střílel na tyrana a okupanta.

Jihoslovanský anarchismus

Když jsme se zmínili o vlivu anarchismu na členy Mladé Bosny, bude na místě aspoň stručně shrnout, jak anarchistické hnutí pronikalo do jihoslovanské oblasti a jakých nabývalo podob. Začalo to díky rodákům studujícím nebo pracujícím mimo Balkán ve druhé polovině 19. století. Ve Švýcarsku existovala například celá komunita jihoslovanských revolucionářů, kteří měli úzké kontakty se slovanskou sekcí Jurské federace a osobně s Bakuninem. Jihoslovanské anarchistické hnutí tohoto období bylo samozřejmě spjato s národně emancipačním bojem proti rakousko-uherské i turecké říši. V této souvislosti například v dubnu 1871 navštívil Lublaň Johann Most a v roce 1875 se snažil osobně podpořit povstání v Bosně Errico Malatesta. Začátkem 80. let zesílily represe proti radikálním socialistům v celém Rakousko-Uhersku, v roce 1884 se v Záhřebu, Klagenfurtu a Štýrském Hradci konaly soudní procesy, při nichž byla řada chorvatských a slovinských anarchistů odsouzena do vězení. Mezitím se ale anarchistické myšlenky aktivně šířily z Terstu a Ancony do Slovinska, na Istrii a do Dalmácie. Hned na počátku 20. století proběhly velké anarchistické manifestace ve městech jako Rovinj (1904) a Split (1908). Chorvatský učitel a novinář Miloš Krpan (1862–1931) zase založil v Dubrovníku poblíž Slavonského Brodu mezinárodní anarchistickou kolonii (rakousko-uherské úřady ovšem okamžitě zakročily).

Svébytný průběh mělo také pronikání anarchismu do Makedonie, kam ho přinesli makedonští studenti ze Švýcarska a z Bulharska. Vlivné byly myšlenky ruského anarchismu a narodnického hnutí, jejichž propagátorem mezi Makedonci byl Vasil Glavinov (asi 1869–1929). Ten s nimi seznámil Goce Delčeva (1872–1903), vůdčí postavu makedonského národně osvobozeneckého hnutí, které vyústilo v roce 1903 založením Kruševské republiky – první socialistické republiky na Balkáně, existující přesně tři měsíce. Makedonští anarchisté měli i vlastní teroristickou skupinu, která provedla v dubnu 1903 celou sérii útoků. Část členů skupiny zahynula při teroristických činech, další byli zatčeni a odsouzeni k dlouhým trestům.

Anarchistické ideje se ujaly i mezi mnoha srbskými socialisty a v prvním desetiletí 20. století se tu intenzivně rozvíjel anarchosyndikalismus. Vycházely tu noviny Proleter a Radnička borba (Dělnický boj), v Srbské socialistické straně dokonce vzniklo radikální křídlo pod silným vlivem anarchistů a anarchosyndikalistů (i když je fakt, že po nějaké době je všechny ze strany vyloučili). Jednou z nejznámějších postav tehdejšího anarchistického hnutí byl Krsto Cicvarić (1879–1944), zakladatel mnoha periodik a anarchistických klubů a autor knihy Anarchistický program (1909), který ovšem brzy po skončení první světové války hnutí opustil.

(Pro úplnost dodejme, že mezi světovými válkami bylo anarchistické hnutí vystaveno represím diktatury krále Alexandra, po druhé světové válce zase represím maršála Tita. Hnutí znovu ožilo v 70. a 80. letech 20. století, kdy v Jugoslávii vyšly překlady Proudhona, Bakunina, Kropotkina, Daniela Guérina a Murraye Bookchina. Iniciativa tehdy vycházela z akademických kruhů těsně spojených s časopisem Praxis.)

Otázka nacionalismu

Proč se vlastně dnes všude mechanicky uvádí, že atentátníci byli nacionalisté? Jedním z důvodů je jejich spojení s nacionalistickou organizací Sjednocení nebo smrt, známou také jako Černá ruka. „Členové Mladé Bosny nepochopili, že Černá ruka jim dala nejen revolvery a bomby, ale i jed, aby je obětovala. Černá ruka z nich udělala mučedníky. Až do soudu to nepochopili, protože věřili svým ideálům. Ignorovali rozdíl mezi svojí organizací a Černou rukou, protože šli za svými ideami,“ píše současná anarchistka z Bosny a Hercegoviny, rozčarovaná dlouholetým ideologickým zneužíváním odkazu Mladé Bosny, a to nejen v rámci lokálního etnonacionalismu. Přes společný národně emancipační boj existovaly totiž mezi oběma organizacemi zásadní rozdíly. Sjednocení nebo smrt zastávalo tzv. velkosrbskou tezi, tedy nadvládu Srbska nad ostatními jihoslovanskými národy. Naproti tomu Mladá Bosna bojovala proti šovinismu i proti náboženské a národní nesnášenlivosti. Dalším rozdílem bylo pojetí politického atentátu: pro mladobosence v sobě nesl atentát filozofický význam jako zabití tyrana v zájmu všeobecného dobra, zatímco Sjednocení nebo smrt ho vnímala jako čistě taktický politický prostředek v boji proti jakémukoli nepříteli, což odpovídalo charakteru této spiklenecké organizace, mající členy i v oficiálních vládních strukturách a politických stranách. Černá ruka nechávala už v říjnu 1914 v novinách otiskovat prokazatelně lživé informace o Principově přání obnovit Srbské císařství. Není se tedy co divit, že „v 90. letech všichni srbští nacionalisté od Matiji Bećkoviće po Radovana Karadžiće oslavovali Gavrila Principa jako ,velikého Srba‘. Oslavovali Gavrila Principa jako Srba, protože se narodil jako Srb, ale ne ideje Mladé Bosny“. Demagogické politické argumenty založené na účelovém zamlčování historických podrobností jsou univerzálním prostředkem mocenského boje. Je tedy třeba mít se vždy na pozoru, když nám s nimi mávají před nosem.

Připomeňme ještě v souvislosti s otázkou nacionalismu fakt, že z anarchistické perspektivy není jednoznačně chápána ani otázka národní emancipace, případně její míry. Až právě zkušenost první světové války a meziválečný vzestup fašismu přinesly do anarchistického hnutí většinovou převahu antinacionalismu, respektive internacionalismu. Dnešní pohled na národnostní otázku vychází zejména z analýzy teoretika anarchosyndikalismu Rudolfa Rockera v knize Nacionalismus a kultura, vydávané postupně v různých jazycích od roku 1935. Mezinárodní deklarace a dokumenty anarchistického hnutí po druhé světové válce jsou založeny na Rockerově výkladu a interpretaci historického vývoje „národní myšlenky“. Ovšem část anarchistů v logické souvislosti se společenským vývojem na území, kde působila, myšlenku národně osvobozeneckého boje jednoznačně nezavrhla (typickými příklady jsou anarchistické hnutí v Koreji, bojující proti japonské nadvládě; židovští anarchosionisté, anebo například evropští platformisté, stavějící se z pozice „kritické podpory“ za národně osvobozenecký boj v Alžírsku, ve Vietnamu nebo v Irsku). Směřování k současnému nikoli antinacionalismu, ale spíše „mimonacionalismu“ ostatně probíhá v permanentních diskusích, odkazujících ke konkrétnímu místu a době, dodnes (připomeňme např. výhrady některých teoretiků vůči zapatistům, kteří vyjadřují jeden z klíčových směrů svého boje už názvem Zapatovy armády národního osvobození).

Cui bono?

Nacionalismus, respektive glorifikace národa je jedním z pilířů státní moci, a tedy i expanzivní, militaristické formy státní ideologie. Válečné konflikty ovšem mají i docela pragmatickou stránku. Nevznikají totiž ze dne na den, mají svá (do maximální možné míry) vykalkulovaná přípravná stadia: musí se to zkrátka někomu rentovat. Pro zajímavost uveďme jeden vlastně banální příklad: po puči v Srbském knížectví v roce 1903 se Srbsko začalo vymaňovat z ekonomické závislosti na sousedním Rakousko-Uhersku, což se mimo jiné projevilo soutěžením zahraničních zbrojařských firem o dodávání zbraní Srbsku. Kvůli zakázkám v Srbsku lobbovali francouzští, britští, němečtí zbrojaři, ale také rakouská Škoda. Škodovku Srbsko odmítlo jednak kvůli neodpovídající kvalitě zbraní, jednak aby nebyla jeho bojová schopnost závislá na potenciálním vojenském nepříteli. Následovaly sankce ze strany monarchie, tzv. celní válka, která na léta výrazně omezila srbský export. A pointa? Podílníkem ve Škodovce byl tehdy sám následník František Ferdinand d’Este a firma dostala předem ujištění o srbské zakázce z nejvyšších mocnářských míst. Patří tahle epizoda do tzv. velké historie nebo je jen dokladem každodennosti boje o posílení osobní moci a zisku, kde se užité prostředky mění, ale vždy je světí účel?

Zbrojařské firmy dostávaly během první světové války obrovské státní zakázky, jednotlivé státy si poskytovaly úvěry, vybrané banky je se ziskem zprostředkovávaly, v zadlužených státech stoupala inflace, byznysmeni bohatli, civilní obyvatelstvo chudlo a hladovělo. Za první světové války zahynulo celkem 9 442 000 lidí, což bylo čtyřikrát víc než ve válkách za předchozích šedesát let dohromady. Válka stála v přímých i nepřímých nákladech 338 miliard dolarů. Taková lapidární bilance první světové války dostatečně jasně ukazuje ekonomickou hodnotu válečného konfliktu a bezcennost lidského života z hlediska institucionalizované moci. Je zřejmé, komu to prospívá. Tehdy jako dnes.

A je tragédií naší současnosti, že beze zbytku stále platí slova Fráni Šrámka vyřčená před více než sto lety:

„Ale nemohlo ve mně nekřičeti celé mé vědomí a svědomí člověka, když jsem se ptal, co je strašnější, zda ona nepřirozenost sama, jíž je militarism, či ono dobrovolné, slepé, oddané setrvání v oné nepřirozenosti; co jest bídnější, zda ono rafinované, umělé vyrábění strašného omylu nahoře, či ono nadšené oddávání se strašnému omylu dole. Neklamu se, a neklamte se dneska, prosím vás, už nikdo o tom, že stát je pacientem a že na umělém prodloužení jeho života záleží těm, jimž byl vlivným strýčkem; jest třeba živiti jeho neschopnost zdravými plícemi a zdravou krví poddaných. Pochybuje někdo, že ti, kdož nahoře po špičkách chodí kolem lože významného pacienta, neodváží se všeho, aby oddálili konec?“

Zdroje:

* Ло Буздяк, «Млада Босна» и анархист Неделько Чабринович, samo-sekundu.blogspot.cz/2014/06/blog-post_3653.html

* Vladimir Dedijer, Sarajevo 1914, Bratislava 1969

* Вадим Валерьевич Дамье, Анархизм против национализма. In Россия: Средоточие народов и перекресток цивилизаций, Санкт-Петербург 2012, s. 126–132

* Trivo Inđić, История анархизма в бывшей Югославии, www.libfront.org/2014/istoriya-v-yugoslavii

* Jaroslav Křížek a kol., První světová válka, Praha 1968

* Л. Перович, Влияние идей П. А. Кропоткина на сербскую научную и общественную мысль, oldcancer.narod.ru/150PAK/3-08Perovic.htm

* Fráňa Šrámek, Bacil militaristický, Práce 1905, r. 1, č. 22, s. 3–4

Vyšlo v Existenci č. 4/2014 na téma Válka.