Anarchistická federace

Reforma a kontrareforma v byrokratickém bloku: ČSSR 1968

V novém čísle Existence, které vyjde v následujících dnech a je věnováno roku 1968, se objeví mj. dobový článek Situacionistické internacionály o pražském jaru. Přijměte jej jako ochutnávku u příležitosti 50. výročí vpádu „spřátelených“ armád.

1968

Skoro by se dalo říct, že historie posledních dvaceti let si dala jediný úkol: vyvrátit Trockého analýzy ohledně byrokracie. Trockij coby oběť jakéhosi „třídního subjektivismu“ po celý život odmítal chápat stalinské praktiky jako cokoli jiného než dočasnou úchylku, která je dílem uzurpátorské vrstvy, oné „termidoriánské reakce“. Jako ideolog bolševické revoluce nebyl schopen stát se teoretikem proletářské revoluce v časech stalinské restaurace. Tím, že tento Hegel zrazené revoluce odmítl nazvat vládnoucí byrokracii pravým jménem, tj. označit ji za vykořisťovatelskou třídu, ztratil sám schopnost podrobit ji věcné kritice. Teoretická i praktická impotence trockismu (ve všech jeho variantách) je do značné míry zapříčiněna tímto prvotním hříchem velkého mistra.

Podhoubí změn

V knize Enragés a situacionisté v okupačním hnutí (kapitola 1) jsme měsíc před ruskou invazí prohlásili: „Přivlastnění si společnosti ze strany byrokracie se nijak neliší od totalitního ovládnutí státu ani od výlučné vlády jeho ideologie. Současná situace v Československu, kde vládne svoboda slova a sdružování a cenzura zmizela, povede velmi brzy k jedné z následujících alternativ: buď dojde k represi, jež odhalí falešnou povahu těchto ústupků, anebo proletáři napadnou moc byrokracie nad státem a ekonomikou, neboť moc byrokracie bude nevyhnutelně demaskována, jakmile vládnoucí ideologie přijde na určitou dobu o ochranu ze strany všudypřítomné policie. Možný výsledek takového konfliktu působí velké starosti ruské byrokracii, neboť vítězství českých dělníků by ohrozilo samo její přežití.“ Naplnila se první možnost a napomohla tomu intervence „sovětských“ tanků. Základem vlády Moskvy nad „socialistickými“ zeměmi bylo vždy zlaté pravidlo ruské byrokracie: „Socialismus nesmí zajít dál, než kam dosáhne naše armáda.“ Kdekoli tato armáda sehrála hlavní roli při dosazování „komunistických“ stran k moci, má také poslední slovo, pokud její dosavadní chráněnci projeví sklony k nezávislosti, jež by mohly vládu totalitní byrokracie ohrozit. Ruský společensko-ekonomický systém byl pro tyto nové byrokratické režimy od počátku ideálem a vzorem. Věrnost tomuto archetypu však často narážela na specifické podmínky v ovládaných společnostech; jelikož se zájmy vládnoucích tříd v satelitních byrokraciích ne vždy shodují se zájmy byrokracie ruské, vztahy mezi nimi vždy obsahovaly skryté konflikty. Satelitní byrokracie se tak ocitají v pozici mezi kladivem a kovadlinou, ale vždy se nakonec přimknou ke kladivu, jakmile proletářské síly projeví touhu po autonomii. V Polsku a v Maďarsku to bylo stejné jako nyní v Československu: národní byrokratická „revolta“ neusiluje nikdy o nic víc než o nahrazení jednoho byrokrata druhým.

Československo bylo vůbec první průmyslový stát, který se stalinistům podařilo ovládnout. Z toho titulu zaujímalo „privilegovanou“ pozici v mezinárodním vykořisťovatelském systému, který Rusové ustavili po roce 1949 a jehož rámcem se stala myšlenka „socialistické dělby práce“ pod hlavičkou RVHP. Bezostyšný totalitarismus Stalinovy éry měl za následek to, že když se čeští stalinisté dostali k moci, nemohli dělat nic jiného než servilně napodobovat „univerzální socialistický model“. Avšak na rozdíl od jiných byrokratických zemí, kde mělo k ekonomickému rozvoji a industrializaci teprve dojít, stála úroveň výrobních sil v Československu v přímém protikladu k ekonomickým cílům nového režimu. Po patnácti letech iracionálního byrokratického řízení byla česká ekonomika na pokraji katastrofy a její reforma se stala otázkou přežití vládnoucí třídy. To byl počátek „pražského jara“ a dobrodružné liberalizace, k níž se byrokracie odhodlala. Než se ale pustíme do analýzy této „byrokratické reformy“, prozkoumejme nejprve její kořeny v období čistě stalinistické Novotného vlády.

Po pražském převratu roku 1948 bylo Československo začleněno do takřka dokonale izolovaného systému Východního bloku a stalo se tak hlavní obětí ruské nadvlády. Jelikož bylo v tomto bloku nejvyspělejší, muselo nést náklady industrializace svých sousedů, kteří sami trpěli politikou extrémního vykořisťování. Po roce 1950 způsobilo totalitní plánování kladoucí důraz na metalurgii a strojírenství v ekonomice značnou nerovnováhu, která se neustále prohlubovala. V roce 1966 dosáhly investice do těžkého průmyslu v Československu 47 %, což bylo nejvíc na celém světě. Československo muselo totiž do SSSR, dalších „socialistických“ zemí a později i do zemí „třetího světa“, po jejichž ovládnutí Rusové toužili, dodávat suroviny (během pěti let vyplundroval Sovětský svaz padesátileté zásoby uranu v Jáchymově) a průmyslové výrobky (stroje, zbraně), přičemž si mohlo účtovat jen směšně nízké ceny, které ani nepokryly výrobní náklady a opotřebení strojního vybavení. Ideologii za tímto přístupem lze shrnout do fráze „výroba pro výrobu“, přičemž náklady nesli především dělníci. Už v roce 1953 se kvůli peněžní reformě, která měla za následek snížení platů a růst cen, vzbouřili plzeňští dělníci a jejich vzpoura byla okamžitě násilně potlačena. Mezi důsledky této ekonomické politiky patřila rostoucí závislost československé ekonomiky na dodávkách sovětských surovin a paliv, orientace na cizí zájmy, prudký pokles životní úrovně způsobený poklesem reálných mezd a nakonec – po roce 1960 – také pokles národního důchodu (růst zpomalil z 8,5 % v letech 1950–1960 na 0,7 % v roce 1962 a v roce 1963, vůbec poprvé v dějinách jakékoli „socialistické“ země, národní důchod skutečně poklesl). To byl varovný signál, který měl vést k zahájení reformy. Ota Šik odhadoval, že má-li být v roce 1968 dosaženo stejného růstu jako v roce 1958, bude potřeba zečtyřnásobit investice. Od roku 1963 se začalo i na oficiálních místech připouštět, že „československá ekonomika prochází obdobím vážné strukturální nerovnováhy a v různých oblastech života a společnosti, především v zahraničním obchodě, na domácím trhu a v investicích, se v omezené míře projevují inflační tendence“ (Československý zahraniční obchod 1968).

Byrokratická reforma a hlasy zdola

Začaly se ozývat hlasy, že ekonomiku je třeba urychleně transformovat. Profesor Ota Šik zahájil přípravu reformy, kterou po roce 1965 začaly ve větší či menší míře přijímat vyšší stupně státní správy. Nový plán Oty Šika se pustil do poměrně odvážné kritiky fungování ekonomiky v předchozích letech. Zpochybňoval ruské poručnictví a navrhoval, aby se ekonomika zbavila rigidního centrálního plánování a otevřela se světovému trhu. Za tím účelem bylo třeba překročit meze pouhé reprodukce kapitálu, ukončit systém „výroby pro výrobu“ (který byl dříve oslavován jako základní princip socialismu, ale nyní byl odsouzen jako protisocialistický zločin), zredukovat výrobní náklady a zvýšit ukazatel produktivity, který v roce 1960 činil 7,7 %, ale v roce 1962 už jen 3,1 % a v následujících letech dále klesal.

Tento plán, model technokratické reformy, se začal zavádět v roce 1965 a plně vstoupil v platnost roku 1967. Vyžadoval jednoznačné zavržení administrativních metod potlačujících iniciativu: snažil se dosáhnout toho, aby měli výrobci na výsledcích své práce „zájem“, různým závodům poskytoval autonomii, odměňoval úspěchy a trestal nezdary, pomocí vhodných technických opatření podporoval rozvoj ziskových odvětví a ceny stanovoval s ohledem na světovou obchodní scénu, čímž postavil trh opět na nohy. Programu vzdorovaly konzervativní administrativní kádry, a tak se zaváděl jen po malých dávkách. Novotného byrokracie začala chápat, jaké by mohl mít tento podnik nebezpečné důsledky. Dočasný nárůst cen, který nebyl vyrovnán odpovídajícím navýšením mezd, umožnil této konzervativní vrstvě projekt očerňovat v očích dělníků. Sám Novotný se prezentoval jako obhájce zájmů dělnické třídy a na jednom setkání s dělníky v roce 1967 nová opatření otevřeně kritizoval. Avšak „liberální“ křídlo, které si uvědomovalo, jaké jsou skutečné zájmy byrokratického režimu v Československu, a bylo si jisto podporou obyvatelstva, se nenechalo zastrašit. Jak prohlásil jeden novinář z Kulturní tvorby (5. 1. 1967), „pro lidi se nový ekonomický systém stal synonymem potřeby změny“. To byl první článek řetězu událostí, které později nevyhnutelně vedly k dalekosáhlým společenským a politickým změnám. Konzervativní byrokracie, která neměla žádnou základnu, o niž by se opřela, mohla pouze připouštět své nezdary a pomalu se stahovat z politické scény: jakýkoli odpor z její strany by rychle vedl k explozi podobné té, k níž došlo v roce 1956 v Budapešti. Čtvrtý sjezd Svazu spisovatelů v červnu 1967 (spisovatelé a filmaři se už tou dobou těšili určité míře umělecké svobody) se vyvinul ve skutečné veřejné pranýřování režimu. „Konzervativci“ z posledních sil reagovali tak, že některé radikální intelektuály vyloučili ze strany a jejich časopis podřídili přímé ministerské kontrole.

Vítr revolty však foukal čím dál tím silněji a nic už nemohlo zadržet všeobecné nadšení pro změnu životních podmínek československé společnosti. Jedna studentská demonstrace proti výpadkům v dodávce elektřiny se po pokusu o násilné potlačení vyvinula v manifestaci proti samotnému režimu. Jedním z požadavků tohoto shromáždění, který se poté stal heslem celého opozičního hnutí, bylo nesmlouvavé trvání na pravdě – v kontrastu s „neuvěřitelnými rozpory mezi tím, co se říká, a tím, co se skutečně dělá“. V systému založeném na ideologických lžích byl takový požadavek vpravdě revoluční a intelektuálové jeho důsledky bez váhání rozvinuli až na samotnou mez. V byrokratických systémech, kde nic nesmí uniknout kontrole totalitní státostrany, vede i protest proti nejmenším detailům každodenního života ke zpochybňování veškerých stávajících podmínek, vyvine se ve všeobecný protest proti nelidskosti života, který jsou lidé nuceni vést. Studentská demonstrace se sice omezila na kampus pražské univerzity, dotkla se ale všech aspektů odcizení v životě československé společnosti a odsoudila je jako nepřijatelné.

Vůdčí místo v hnutí potom převzala neobyrokracie, která se je pokoušela udržet v úzkém rámci svých reforem. V lednu 1968 byl přijat „Akční program“, který vedl k odstavení Novotného a vzestupu Dubčekova týmu. Kromě Šikova ekonomického plánu, který byl nyní definitivně přijat a začleněn do nového programu, vyhlásilo nové vedení hrdě jistá politická opatření. Byly garantovány téměř všechny formální „svobody“ buržoazních režimů. Tato politika, jež neměla v žádném byrokratickém režimu obdoby, ukazuje, jak mnoho bylo v sázce a jak vážná situace byla. Radikální proudy sice všech těchto ústupků bez váhání využily, ale samy je označily za opatření „objektivně nezbytná“ pro zachování nadvlády byrokracie. Skutečnou podstatu byrokratického liberalismu vyjevil poněkud naivně největší liberál mezi novými členy garnitury Josef Smrkovský: „Uznáváme, že k vývoji dochází prostřednictvím neustálých střetů zájmů v ekonomické, společenské a politické sféře; proto musíme hledat takový způsob politického vedení, který umožní vyřešení všech sociálních konfliktů, aniž by bylo nutno přistupovat k výjimečným administrativním zásahům.“ Nová byrokracie si však neuvědomila, že pokud se vzdá oněch „výjimečných zásahů“, jež jsou ve skutečnosti jediným nástrojem vlády, který má k dispozici, vystaví režim nemilosrdné radikální kritice. Svoboda sdružování, slova a kulturního vyjádření měla za následek skutečné orgie kritické pravdy. Pokud jde o „vedoucí úlohu“ strany, představa, že „strana už v základních organizacích musí mít autoritu neformální, přirozenou, založenou na pracovních a řídicích schopnostech a morálních kvalitách funkcionářů-komunistů“ (Akční program), vzala rychle zasvé a začaly se objevovat požadavky na vznik autonomních organizací dělníků. Koncem jara 1968 se Dubčekova byrokracie starala hlavně o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, což působilo poněkud směšně. Znovu potvrdila úmysl zachovat si politický monopol: „Kdyby se antikomunistické živly pokusily o útok na tuto historickou skutečnost [tj. právo strany na vedoucí úlohu] a chtěly svést vývoj našich národů na jinou cestu, zmobilizuje strana všechny síly našeho lidu i socialistického státu a takový avanturistický pokus odrazí a potlačí.“ (Rezoluce ÚV KSČ, červen 1968) Jestliže ale byrokratická reforma umožnila účast na rozhodování většině členů strany, bylo jen přirozené, že si totéž právo začala nárokovat i velká většina nestraníků. Ti nahoře spustili orchestr a nemohli se divit, pokud ti dole začali tancovat.

Od této chvíle se kritika revolučních proudů zaměřovala na liberální formalismus a jeho ideologii. Až dosud byla demokracie takříkajíc „vnucována masám“, stejně jako jim dříve byla vnucována diktatura, přičemž jakákoli skutečná účast jim byla odepřena. Všichni věděli, že Novotný přišel k moci jako zastánce liberalizace a že Dubčekův proud neustále ohrožuje „regrese v gomułkovském stylu“. Společnost se nemění změnou politické garnitury, ale tím, že se celá převrátí vzhůru nohama. Lidé se tak dostali až ke kritice bolševické koncepce strany jako vůdce dělnické třídy a k požadavku autonomní organizace proletariátu – což by pro byrokracii znamenalo rychlou smrt. Z hlediska byrokracie totiž může proletariát existovat pouze jako imaginární síla: byrokracie se jej snaží redukovat až do stavu, kdy to není nic víc než pouhá představa; chce ale, aby ta představa existovala a aby ve svou existenci věřila. Byrokracie zakládá svoji moc na své formální ideologii; může se však stát, že lid její formální cíle pochopí jako skutečný obsah, a tím pádem se byrokracie dostává s tímto obsahem do konfliktu. Kdekoli byrokracie ovládne stát a ekonomiku, kdekoli se zájem státu změní v zájem sám o sobě, a tudíž zájem skutečný, dostává se do konfliktu s proletariátem, stejně jako se reálný vývoj dostává do konfliktu s očekáváním byrokracie.

Ruský strašák

Opoziční hnutí vzniklé v důsledku byrokratické reformy došlo však jen do půli cesty. Nemělo čas postoupit k logickým závěrům. Vytrvalou teoretickou kritiku „byrokratické diktatury“ a stalinského totalitarismu ještě ani nezačala přejímat většina populace, když neobyrokracie zareagovala poukazem na strašáka ruské invaze – hrozby, která se začala rýsovat už v květnu. Lze říct, že velkou slabinou československého hnutí byla skutečnost, že dělnická třída se téměř neprojevila jako autonomní a rozhodná síla. Témata „samosprávy“ a „dělnických rad“ začleněná do Šikovy technokratické reformy nijak nepřesahovala byrokratickou představu „demokratického řízení“ v jugoslávském stylu. To platí i pro alternativní projekt, který byl zřejmě dílem odborářů a který 29. června 1968 představili pracující Závodů Wilhelma Piecka. Kritika leninismu, jenž je podle „jistých filozofů“ sám o sobě „deformací marxismu, neboť ve své podstatě obsahuje logiku stalinismu“, nebyla – jak tvrdili ti pitomci z Rouge1 – „absurdní, jelikož se v konečném důsledku rovná popření vedoucí role proletariátu“ (!), nýbrž nejvyšším bodem, jakého může teoretická kritika v byrokratické zemi dosáhnout. Čeští revoluční studenti ostatně zesměšňovali Dutschkeho a jeho „anarchomaoismus“ s opovržením odmítali jako „absurdní a směšnou koncepci, která si nezaslouží ani pozornost patnáctiletého dítěte“.2

Všechnu tuto kritiku, která zjevně mohla vést jedině k praktickému zpochybnění moci byrokracie, Dubčekův režim toleroval, a někdy dokonce i podporoval, pokud sloužila k odsouzení přehmatů stalinistů a Novotného. Byrokracie skutečně odsuzuje své vlastní zločiny, vždy je ale představí jako skutky spáchané někým jiným: část sebe samé jakýmsi způsobem vydělí a povýší na autonomní entitu, kterou lze následně obvinit z protiproletářských zločinů (už od nejstarších dob se byrokracie ve snaze uchovat si moc ráda uchylovala k instituci obětního beránka). V Československu, stejně jako v Polsku nebo Maďarsku, byl nejlepší zbraní k zajištění podpory vládnoucí třídy ze strany obyvatelstva nacionalismus. Čím více se rýsovala ruská hrozba, tím více posilovala Dubčekova byrokratická moc; jeho tajným přáním zřejmě bylo, aby vojska Varšavské smlouvy zůstala natrvalo na hranicích. Československý proletariát by si však dříve či později uvědomil, že nejde o to, zda nějaký konkrétní byrokrat anebo třeba i byrokracie jako celek v danou chvíli zastupuje jeho zájmy; důležité je uvědomit si, co je byrokracie ve skutečnosti zač a co musí nezbytně činit, má-li jednat v souladu se svou přirozeností. Tehdy by proletariát přistoupil k příslušným činům.

Právě obavy z takového odhalení strašily byrokracii v Sovětském svazu a jeho satelitech. Představte si ruského (nebo třeba východoněmeckého) byrokrata při záchvatu takové „ideologické“ paniky: jak se trápí, jak je zmaten, jak ho děsí ono volání po nezávislosti a dělnických radách a řeči o „diktatuře byrokracie“, jaký má strach ze spolčení dělníků a intelektuálů a jejich hrozeb, že si své výdobytky obhájí se zbraní v ruce, a pochopíte, proč v této chaotické vřavě pravdy a svobody, komplotů a revoluce, pravil ruský byrokrat svému českému protějšku: „Raději strašlivý konec nežli strach bez konce!“

Pravá tvář byrokracie a odpor mas

Pokud kdy jaká událost visela ve vzduchu dlouho předtím, než skutečně nastala, byla to právě ruská intervence v Československu. Tak to alespoň museli vnímat ti, kdo dokážou číst moderní historii. Vojenský zásah se dlouho zvažoval a navzdory dopadům na mezinárodní scéně byl v podstatě nevyhnutelný. Dubčekovy riskantní – byť nutné – kroky zpochybnily základnu moci byrokracie v Československu, a tím ji ohrozily i v jiných zemích. Proto je nebylo možné tolerovat. Bylo vysláno šest set tisíc vojáků (téměř tolik, kolik jich mají Američané ve Vietnamu), kteří měli s Dubčekovou politikou rázně skoncovat. Ironické je, že když se ony „protisocialistické“ a „kontrarevoluční“ síly, jimiž byrokrati neustále strašili, konečně objevily, nenesly portréty Beneše a nebyly vyzbrojené „německými revanšisty“, nýbrž pyšnily se uniformami „Rudé“ armády.

Sedm dní trval silný odpor veřejnosti, kdy se proti okupantům postavilo téměř veškeré obyvatelstvo. Paradoxní je, že na obranu reformistické byrokracie byly použity jednoznačně revoluční metody boje. Avšak to, co se neuskutečnilo v průběhu reforem, se rozhodně nemohlo uskutečnit v průběhu okupace: sovětské jednotky, které – zatímco stály na hranicích – umožňovaly dubčekovcům brzdit revoluční proces, jim po 21. srpnu rovněž umožnily dostat pod kontrolu veškeré revoluční hnutí. Sehrály přesně tutéž roli jako americké jednotky v Severním Vietnamu: zajistily to, že masy se jednohlasně postavily na stranu byrokracie, která je vykořisťovala.

Pražané se však hned na začátku instinktivně rozhodli, že nebudou bránit sídlo komunistické strany, nýbrž budovu Československého rozhlasu, která byla vnímána jako symbol jejich největšího výdobytku: práva na pravdivé informace a zavržení organizované lži. Proto noční můra všech byrokracií Varšavské smlouvy – svobodný tisk a rozhlas – strašila vládce sovětského bloku ještě celý další týden. Československá zkušenost ukazuje, jaké nesmírné možnosti bude mít jednou v rukou konzistentní a organizované revoluční hnutí. Vybavení dodané Varšavskou smlouvou (v očekávání možné imperialistické invaze do Československa!) využili čeští novináři ke zřízení pětatřiceti tajných vysílaček napojených na osmdesát nouzových záložních stanic. Sovětská propaganda, jež měla při okupaci sehrát zásadní roli, se tak ocitla v troskách; obyvatelstvo bylo nadále informováno o všem, co se v zemi dělo, a dostávaly se k němu instrukce liberálních byrokratů i radikálních skupin, které měly některé stanice pod kontrolou. Například na pokyn rozhlasu, že se mají sabotovat veškeré operace sovětské policie, se Praha proměnila ve skutečné „městské bludiště“, neboť z domů byly odstraněny názvy ulic a domovní čísla a nahradila je hesla v duchu Pařížského máje. Navzdory policii se Praha stala domovem svobody a příkladem revolučního „détournement“3 represivního urbanismu. Díky neskutečné organizaci proletářů se vojákům přímo pod nosem nadále svobodně tiskly a distribuovaly všechny noviny, zatímco Rusové jako pitomci hlídali u jejich redakcí. Několik továren se proměnilo v tiskárny, které vydávaly tisíce novin a letáků – včetně podvrženého čísla Pravdy v ruštině. Pod ochranou dělníků z ČKD probíhal tři dny tajný 14. sjezd komunistické strany. Právě kvůli tomuto sjezdu nemohli Sověti postupovat jako o dvanáct let dříve v Maďarsku a byli nuceni s Dubčekem vyjednávat. Díky svým jednotkám a hlavně díky vnitřním rozporům československé liberální byrokracie se jim však nakonec podařilo tým liberálů transformovat v jakousi vládu vichistického typu. Hlavní podíl na zrušení 14. sjezdu měl Husák, který myslel především na svou vlastní budoucnost a anulování sjezdu dosáhl poukazem na neúčast slovenských delegátů (kteří se ovšem nedostavili zřejmě na jeho doporučení). Den po podepsání „Moskevského protokolu“ prohlásil: „Tuto dohodu můžeme přijmout, neboť pokud budeme rozumní, umožní nám vyvést náš lid z této slepé uličky způsobem, za nějž se v budoucnu nebudeme muset stydět.“

Pokud se ale někdo nemusí stydět, pak je to československý revoluční proletariát – ovšem až na to, že se ve své naivitě spolehl na Husáka, Dubčeka a Smrkovského. Teď už ví, že se může spolehnout jen na své vlastní síly a že jej nakonec zradí i Dubček a Smrkovský, právě tak, jako jej kolektivně zradila neobyrokracie, když ustoupila Moskvě a přejala její totalitní politiku. Emotivní náklonnost k té či oné celebritě je pozůstatkem starého světa, pochází z dob, kdy se proletariát nacházel na samém dně. Listopadové stávky a lednové sebevraždy poněkud zpomalily proces „normalizace“, který nebyl zcela naplněn až do dubna 1969. Jakmile se byrokratická moc ukázala ve své pravé podobě, střetla se rovněž s mnohem účinnější opozicí. Všechny iluze jedna po druhé zmizely a s nimi i přimknutí československých mas k reformistické byrokracii. Rehabilitací „kolaborantů“ ztratili reformisté naději na jakoukoli veřejnou podporu v budoucnosti. Revoluční vědomí dělníků a studentů se prohloubilo spolu s tím, jak se utužovala represe. Návrat k metodám a „úzkoprsé stupidní mentalitě padesátých let“ již nyní vyvolává prudké reakce mezi dělníky i studenty, jejichž propojení je pro Dubčeka, jeho nástupce i jejich společné pány skutečnou noční můrou. Dělníci hlásají své „nezcizitelné právo odpovědět na jakákoli extrémní opatření svými vlastními protiopatřeními“ (podnět dělníků z ČKD adresovaný ministru obrany z 22. dubna 1969). Restaurace stalinismu odhalila jednou provždy iluzorní charakter jakéhokoli byrokratického reformismu a vrozenou neschopnost byrokracie „liberalizovat“ svoji nadvládu nad společností. Její „socialismus s lidskou tváří“ neznamená nic jiného než zavedení pár „buržoazních“ ústupků do jejího totalitního světa, přičemž dokonce i tyto ústupky okamžitě ohrožují samu její existenci. Jediný způsob, jak polidštit „byrokratický socialismus“, spočívá v tom, že jej revoluční proletariát zničí, nejen „politickou revolucí“, ale úplným rozmetáním stávajících pořádků a praktickým rozpuštěním „byrokratické internacionály“.

Nepokoje z 21. srpna 1969 ukázaly, do jaké míry byl v Československu obnoven obyčejný stalinismus a také do jaké míry jej ohrožuje kritika ze strany proletariátu: ani deset mrtvých, dva tisíce zatčených a hrozby zatčením nebo vypovězením loutky Dubčeka nezastavily pasivní rezistenci českých dělníků, která ohrožuje samo přežití ekonomického systému jejich domácích i ruských vykořisťovatelů.

Poučení z krizového vývoje

Ruská intervence uspěla v tom smyslu, že se jí podařilo zpomalit proces změny v Československu, mezinárodní stalinismus za to ale zaplatil nesmírnou cenu. Byrokratické režimy na Kubě a v Hanoji, přímo závislé na „sovětském“ státu, mohly intervenci svých pánů jen tleskat, což se dělo k velkým rozpakům jejich trockistických obdivovatelů a vůbec všech ušlechtilých duší na levici. Castro vojenský zásah obsáhle zdůvodňoval jako nezbytný kvůli hrozbě obnovení kapitalismu – čímž jen demaskoval skutečnou povahu svého vlastního „socialismu“. Vojenskou agresi podporuje i Hanoj a arabské byrokratické státy, přestože samy čelí cizím okupantům; v tomto případě se ovšem jedná o akci, kterou provádějí jejich samozvaní ochránci.

Pokud jde o ty členy „byrokratické internacionály“, kteří nad Československem ronili slzy, všichni si tak počínali z vlastních nacionalistických pohnutek. „Československá kauza“ přišla hned po šoku, který Francouzská komunistická strana utrpěla v souvislosti s revoluční krizí v Máji 1968, a zasadila jí další těžký úder: strana, jež je nyní rozdělena na tradiční stalinistickou, neostalinistickou a ortodoxně stalinistickou frakci, si nedokáže vybrat mezi věrností Moskvě a vlastními zájmy na buržoazní politické šachovnici. Italská komunistická strana byla sice při odsouzení invaze odvážnější, důvodem byla ale prohlubující se krize v Itálii a zvláště rány, které zde utrpěl její „togliattismus“. Byrokratické režimy v Jugoslávii a Rumunsku využily intervenci jako příležitost k upevnění své moci, když si znovu získaly podporu obyvatelstva vyděšeného ruskou hrozbou – hrozbou, jež je v tomto případě spíše domnělá než skutečná. Stalinismus již připustil existenci titoismu a maoismu coby jiných podob sebe sama a vždy bude tolerovat určitou formu „rumunské nezávislosti“, pokud to přímo neohrozí „socialistický model“ věrně reprodukovaný v jiných zemích. Kritikou „ruského imperialismu“ ze strany Číny a Albánie se ani nemusíme zabývat: ve shodě s logikou svého „antiimperialistického“ deliria Číňané Rusům nejprve vytýkali, že v Československu nezasáhnou stejně jako předtím v Maďarsku (viz Peking News, 13. 8. 1968), a vzápětí odsuzovali „odpornou agresi“ z dílny „brežněvovsko-kosyginovské fašistické kliky“.

„Mezinárodní spolek totalitních byrokracií se zcela rozpadl,“ napsali jsme v Internationale Situationniste č. 11. Československá krize pouze potvrdila pokročilost rozpadu stalinismu. Stalinismus by nikdy nebyl schopen sehrát tak velkou roli při potlačování dělnického hnutí po celém světě, kdyby ruský totalitní byrokratický model tak úzce nesouvisel s byrokratizací starého reformistického hnutí (německá sociální demokracie a Druhá internacionála) a s rostoucí byrokratizací moderní kapitalistické produkce. Avšak nyní, po více než čtyřiceti letech jeho kontrarevolučního vlivu, se revoluce znovu rodí všude možně, vnáší strach do srdcí pánů Východu i Západu, dotírá na ně v jejich rozbrojích i v jejich hluboké spřízněnosti. Odvážné izolované protesty, k nimž po 21. srpnu došlo v Moskvě, ohlašují revoluci, která jistě brzy propukne v samotném Rusku. Revoluční hnutí nyní zná své skutečné nepřátele a odcizení, jež je důsledkem obou stávajících forem kapitalismu – té buržoazní i té státně byrokratické –, již nemůže uniknout jeho kritice. Tváří v tvář nesmírným úkolům, které před ním leží, nebude toto hnutí jistě marnit čas bojem s přízraky a podporou pouhých iluzí.

září 1969

 

Poznámky překladatele:

1 Rouge – týdeník Revoluční komunistické ligy, francouzské trockistické strany.

2 Německý studentský vůdce Rudi Dutschke navštívil Prahu na přelomu března a dubna 1968. Na pozvání Milana Machovce diskutoval se studenty FF UK, kteří jeho postoje většinou přijali se značnými výhradami (viz Jaroslav Pažout: Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Prostor, Praha 2008, s. 167–174).

3 Détournement (č. odklon, zneužití) – umělecká technika vyvinutá v padesátých letech Lettristickou internacionálou a později adaptovaná Situacionistickou internacionálou, spočívající v převzetí starších materiálů a jejich využití k jiným, často protichůdným nebo podvratným účelům.

 

Přeloženo z anglické verze textu publikované na webu libcom.org s přihlédnutím k francouzskému originálu. Redakčně upraveno.

 

Související odkazy:
Nepochopení šedesátého osmého
21. srpen: Poněkud nepříjemný pohled do zpětného zrcátka


21.8.2018 Nakladatelství AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

All You Need Is Less

5. 10. 2018, Brno

Benefiční koncert na Food Not Bombs …(více)

Benefit pro Save the Syrian Children

6. 10. 2018, Praha

…(více)

Výzva k akci: Mezinárodní den proti militarizaci mládeže

12. - 18. 11. 2018, Praha

Join us in this week with your own nonviolent actions, and be part of this global movement resisting the recruitment of young people's minds and bodies into violence. …(více)