U výročí obsazení Československa „spřátelenými“ armádami přinášíme jeden z pohledů na události onoho roku – rozhovor s Rudi Dutschkem.

U výročí obsazení Československa „spřátelenými“ armádami přinášíme rozhovor s Rudi Dutschkem, v němž dotazovaný reflektuje události onoho roku. K Dutschkemu jsme sice jako anarchisté kritičtí, přesto si myslíme, že jeho pohled na dění roku 1968 není nezajímavý.

Rudi Dutschke (1940–1979) byl německý sociolog a aktivista, člen Sozialistischer Deutscher Studentenbund (Socialistický německý studentský svaz, SDS), jeden z lídrů studentského a antimilitaristického hnutí konce 60. let. V 70. letech v protiváze k radikalizující se části levice (RAF apod.) podporoval postupnou revolucionizaci a demokratizaci společnosti. Spolupracoval s disidenty východní Evropy. Zemřel na následky pokusu o atentát, který na něj spáchali v roce 1968. Rozhovor Jacquese Rupnika s Rudi Dutschkem vznikl těsně před Dutschkeho smrtí.

Jak vysvětlíte neschopnost radikální levice na Západě pochopit význam pražského jara?

Vysvětlení má historický charakter. Po ruské revoluci v roce 1917 žije větší část hnutí pracujících ve světě mýtem říjnové revoluce jako proletářské revoluce. Trvání na tomto mýtu má jeden důsledek: absenci nějaké kritické analýzy toho, co probíhalo v Sovětském svazu. V roce 1945 přispěl Sovětský svaz k vítězství nad fašismem a k obnovení Evropy. Jinými slovy, sovětský vliv znamenal na jedné straně (a v první řadě) osvobození, na druhé straně konec veškeré demokracie, konec toho, co se považovalo za úspěchy buržoazní civilizace. V období studené války měla levice znovu sklon ztotožňovat socialismus se Sovětským svazem (a v západním Německu s Německou demokratickou republikou, NDR). Právě v tomto kontextu se objevilo studentské hnutí 60. let. Pamatuji se, že v SDS měla většina lidí tenhle názor na východní Evropu. A nikdo o tom dokonce nediskutoval. Považovalo se to za druhořadou otázku, proto se ani neprojednávala. Pamatuji se, že po mém návratu z Prahy nemohl nikdo v SDS pořádně pochopit moje vyprávění o tom, co se tam děje. Spojovali ty problémy a procesy s liberalismem, ne se socialismem.

Teze o nebezpečí „restaurace kapitalismu“?

Víceméně. Ale neexistovalo tu žádné pochopení situace a skutečných problémů v zemi. Právě z toho důvodu levice na Západě nepochopila dynamiku sociální a politické emancipace ve východní Evropě. Proto se stala komunikace a spolupráce nemožná. Spíše se to převedlo na osobní aspekt než politický. Já jsem pocházel z NDR, proto jsem byl v kontaktu s Petrem Uhlem a dalšími.

Čím pro vás byla důležitá hnutí roku 1968 v Paříži a v Praze? Byl tam i přes to nepochopení nějaký společný jmenovatel?

Tehdy jsem si myslel, že se objevuje nový rozměr třídního boje ve střední Evropě v souvislosti s rostoucím tlakem současně v západní i východní Evropě. Československo udělalo základní krok kupředu z perspektivy politických změn ve východní Evropě. Dověděl jsem se o květnových a červnových událostech v Paříži, když jsem ležel v nemocnici. Bylo pro mě zřejmé, že porážka vážně zkomplikuje možnost spolupráce Východu se Západem. Porážka v Paříži a v západním Německu také umožnila komunistickým stranám vrátit se na politickou scénu. Moskva jim přikázala přečkat a především neúčastnit se boje, protože by to mohlo mít obtížně kontrolovatelné následky na Východě. Po pařížské porážce vyvstala otázka: zasáhnou Rusové v Československu? Dohadovali jsme se na tohle téma už v době mé cesty do Prahy. Byl jsem přesvědčený, že to není možné. Ale moji čeští přátelé studenti mi říkali: Jsi si tak jistý, a co rok 1956 – to je už minulost? Myslel jsem, že se to nemůže stát. Špatně jsem hodnotil situaci. Ale v červnu začala moje jistota slábnout. A potom jsem prožil hrozný šok, tak jako každý, kdo upřímně věřil v socialistické přesvědčení Sovětského svazu.

Nezdá se vám, že „nepochopení“ mezi Západem a Východem v šedesátém osmém souviselo nejen s různými kontexty a rytmy rozvoje, ale především s rozdílností cílů? Ideologicky toho bylo na obou stranách málo společného: Češi chtěli humanizovat marxismus, když ve Francii probíhal návrat k revoluční čistotě marxistické doktríny.

Přesně. Pamatuji se, že když čeští studenti přijeli do Berlína navštívit mě v nemocnici, říkali: je tak těžké mluvit s Němci… A měli pravdu. Ale nové setkání se odehrálo už po invazi, na Kongresu mládeže v Sofii, kde se navázaly nové vztahy; lidé z SDS chápali, že Češi jsou ochotni spolupracovat, aby se zbavili obojku oficiálních sofijských pořadatelů i komunistických organizací. Byl to krůček ke sblížení.

Jednota ve chvíli prohry, ale ne v počáteční fázi hnutí?

Ano, přesně tak. Tahle zkušenost byla krátkodobá. A jsem přesvědčen, že v nejbližších letech si západoněmecká levice uvědomí (už se to děje), že změna statu quo v Německé spolkové republice a západní Evropě není myslitelná bez spojení s politickým a sociálním osvobozením ve východní Evropě. Změna je v izolaci nemožná. Pochopení tohoto faktu kolosálním způsobem mění uvědomění.

Zdroj:
http://www.eurozine.com/articles/article_2008-05-16-dutschke-fr.html

Související odkazy na csaf.cz:
21. srpen: Poněkud nepříjemný pohled do zpětného zrcátka
Povstání ve Francii, květen-červen 1968
Nova levice v Ceskoslovensku: rozhovor s Jirinou Siklovou