Anarchistická federace

Pohodinda na Anarchistische Sommercampu

Reportáž z předloňského anarchistického kempu v Rakousku coby lákadlo na ten letošní.

plakát

V druhé polovině dubna 2016 zorganizovala Anarchistická federace malé propagační turné se zastávkami v Brně, Jihlavě a Praze, na němž představil organizační kolektiv letního anarchistického tábora v Rakousku svůj záměr a pokusil se pro něj nadchnout také nějaké účastníky z Česka. A proč také ne, když se měl konat nějakých 80 kilometrů od hranic.

Turné nezůstalo bez odezvy, a tak se nakonec ve dnech 12. až 21. srpna 2016 na severorakouském venkově nedaleko Linze sešel víc než tucet česky hovořících anarchistů a anarchistek, aby se zamíchali mezi množství dalších stejně smýšlejících, avšak česky nehovořících návštěvníků.

V první řadě je třeba říci, že rozhodně nešlo o žádné zakonspirované setkání. Propagace probíhala nejen prostřednictvím propagačních turné a interních kanálů, ale také na internetu a prostřednictvím plakátů v ulicích rakouských měst. V pozvánce byl stanoven i cíl setkání, a to „spojit jednotlivce a skupiny napříč hranicemi a posílit spolupráci uvnitř levicového a anarchistického hnutí. Alternativní společnost bez nadvlády nelze jen vyčíst z knih – je třeba ji vyzkoušet v reálném životě. Tábor nám může poskytnout možnost zkušenosti se samosprávou, otevřít nové úhly pohledu na to, jak žít pospolu, a poskytnout nápady na nové projekty. Kromě toho společné střetnutí kritických teorií a praxí pobízí k otázkám ohledně vlastního jednání.“

Je pravda, že rakouští anarchisté třeba jen na prostoru Vídně mají množství projektů, ale často se mezi sebou neznají a své aktivity příliš nekoordinují. Výsledkem měla tedy být „síť akcí a spolupráce, která přežije samotný tábor“. Zda se tento záměr podařilo naplnit, ukáže asi až čas. Tábor byl rozhodně skvělou příležitostí k navázání a utužení aktivistických kontaktů i přátelských vazeb, a to napříč hranicemi, které mezi nás staví „naše“ státy.

Principy

Organizace tábora se držela anarchistických zásad. Pořádající skupina zajistila jeho zázemí, postarala se o propagaci a zajistila potřebnou infrastrukturu. Na místě pak bez jakékoliv hierarchie fungovalo vše ostatní. A nebylo k tomu potřeba nic jiného než vědomí, že jsou si tu všichni rovni, a pokud chtějí, aby se cítili příjemně a byli respektováni, musí se stejným respektem umožnit příjemné prostředí ostatním. A problémem nebyla ani skutečnost, že se zde sešlo a více než týden spolu žilo několik stovek lidí. Někdo zůstal déle, jiný zas jen pár dní.

Ohleduplné chování bylo základním principem, který předpokládal, že se nebude trpět diskriminace a mechanismus útlaku žádného druhu a že se za to bude cítit každý zodpovědný. Na táboře fungoval také prostor, který byl k dispozici „jako místo setkávání a svobodného prostoru výhradně ženám a transgender lidem“. I když někteří z nás pomáhali stavět stany v tomto odděleném prostoru, dál nás nezajímal a některým z nás přišlo i nepatřičné, že na anarchistickém táboře něco takového je. Jsme přece anarchisté a anarchistky, tak proč vytvářet takové exkluzivní prostory? Na druhou stranu vznikly na základě dlouholetých diskusí, u nichž jsme nebyli přítomni, jelikož v našem aktivistickém prostředí se podobná témata nikdy moc neprobírala, nebo jen okrajově.

Dál někteří z nás měli zpočátku nedůvěru k předem zformované skupině Awareness group (z angličtiny – povědomí, uvědomění, připravenost), jejímž úkolem bylo zakročit zejména při překročení osobních mezí. Lidé ze skupiny sloužili jako kontaktní osoby v případě, kdyby byl někdo obtěžován. Trochu jsme se obávali, zda taková skupina nezavání určitou formou mezilidské policie. V jednu chvíli skutečně musela být upozorněna, že nemůže svévolně měnit program ostatních lidí, protože jí se zdá důležité přednostně řešit něco jiného. Vše ale spočívá v komunikaci a ochotě dojít k řešení. Záhy se však skupina ukázala jako přínosná při řešení jednoho problému, který sice nebyl nijak zásadní, pro někoho ale mohl být důležitý a neřešením situace hrozilo, že by mohla být znepříjemněna atmosféra kempu. Byla tedy vyhlášena možnost zapojit se do otevřené diskusní skupiny, která se po úvodní debatě z praktických důvodů rozdělila do čtyř menších skupin. Nakonec došlo ke konsenzu zúčastněných a o problému už nebylo slyšet. Je tedy dobré, pokud někdo něco pociťuje jako problém, začít to co nejdříve kolektivně řešit.

Jedním z výstupů bylo zřízení tabule „Not a contract“, kam každý mohl přidat lísteček s tím, co by chtěl, aby se cítil bezpečně a pohodlně. Možná měla být tato tabule víc propagovaná, protože někteří se na ni třeba vůbec nepodívali. Jinak by respektovali přání lidí s dětmi a těch, co chodí bosi, aby se nikde nepovalovaly nedopalky nebo zátky, a kuřáci (kterých nebylo zrovna málo) by se ptali ostatních v okruhu deseti metrů, jestli jim nevadí, že si v jejich přítomnosti zapálí.

Zázemí

Místo konání nemělo chybu. Tábor byl situován v okolí menšího statku, jenž patří evidentně myšlenkově spřízněným lidem, kteří zde poskytují prostor pro konání menších festivalů. Část budovy statku byla přístupná, v části bylo zachováno soukromí jeho stálých obyvatel. Na vzdálenějších loukách byl prostor pro stany návštěvníků tak, aby nebyli rušeni případným hlukem z centrální louky, která se svažovala od statku přes kuchyni a „jídelnu“ až k velkému pódiu a kde bylo pomyslné centrum tábora. Hned na několika místech byla ohniště, u nichž se za svitu plamenů vedly neméně plamenné debaty (no, spíše nezávazný pokec při pivu) v menších skupinkách, které se rozcházely až před úsvitem.

Poslední mohykány od doutnajících polen brzy ráno střídali ti, kteří zajišťovali, aby hned po ránu bylo všechno na svém místě, tzn. oheň pod kotlem s vodou na čaj a kávu, naštípané dříví, prázdné lahve v basách, zapomenuté věci v krabici se ztrátami a nálezy… a hlavně od osmi připravená vydatná snídaně.

Kuchyně vůbec byla kapitola sama pro sebe. Zajišťovali ji anarchisté a anarchistky ze švýcarského kolektivu Retroduktion, které jsme už jednou potkali na velkém anarchistickém setkání v Saint-Imier v roce 2012. Zásadou bylo vaření na ohni za užití obnovitelných zdrojů – dřeva, a používání biopotravin. Kolektiv čítal asi osm lidí, k nimž se na kempu přidalo několik dobrovolníků především z řad naší výpravy – část vybavení, zásob a pomocníků poskytla brněnská Cocina Perdida. Schůzky kuchyně se konaly jednou, popřípadě dvakrát denně – navrhlo se, co se bude připravovat, odhadlo, kolik je čeho potřeba, a každý si vzal na starost nějakou činnost. Všechno pak jelo jak po veganském másle a výsledkem byly spokojeně naplněné útroby táborníků. Asi netřeba dodávat, že jídlo bylo veganské a hledělo se na potřeby alergiků. Ve čtvrtek večer pak ještě přibyl menší kolektiv s velkým friťákem, který po večerech obšťastňoval lidi s pozdním hladem desítkami kil domácích hranolků se sojanézou.

Hned u vchodu do tábora byla řada tabulí se základními informacemi a programem. Byla zde zopakována základní pravidla, popsán účel Awareness týmu, časy vydávání jídla nebo postup v případě potřeby obrany tábora. Jak stálo na jednom z ručně psaných plakátů: „Anarchistická společnost musí být schopna bránit se proti agresi např. ze strany fašistů.“ Důraz byl položen na bezotiskovost při užívání sebeobranných nástrojů, které byly připraveny na speciálním stanovišti a patřily mezi ně i otisků zbavené pivní lahve.

Další panel sloužil pro pozvánky na jiné akce, např. klimatické akční kempy, jiný zas pro komunikaci, kam lidé mohli psát vzkazy, pozvánky, dotazy, poznámky k místu konání kempu nebo nabídky na spolujízdu. Jinde byly vyvěšeny mapy okolí, kontakty na lékařskou pomoc či obchody s otvírací dobou a pro ty nejnáročnější také tipy na dumpster diving. Samostatný panel tvořil rozpis služeb, kam se mohl každý dobrovolně zapsat a přiložit tak ruku k dílu na plynulém chodu tábora. Zajišťovat bylo potřeba úklid záchodů, mytí nádobí, krájení zeleniny nebo zábavu pro děti, aby se i jejich rodiče mohli věnovat jinému programu, než je dohled na vlastní ratolesti. Odrostlejší děti se daly brzy dohromady a hry si organizovaly samy tak, jak to prostě děti přirozeně dělají. Zajištění nárazových prací, jako bylo třeba skládání dovezeného dříví či potravin, probíhalo naprosto samovolně a téměř okamžitě za přispění těch, kteří byli zrovna poblíž. Nemálo lidí se docházelo ptát přímo do kuchyně, zda mohou s něčím pomoci, ale nabídka převyšovala poptávku.

Po pár dnech se vedle tabulí objevila zavěšená vana, na níž bylo zobrazeno, jak jsou na tom táborové finance. Ty byly potřebné k pokrytí základních výdajů spojených se zajištěním táborové infrastruktury, dovozem dřeva a nákupem surovin pro kuchyni. Náklady byly kryty z příspěvků. Doporučená částka při registraci byla osm eur na den, ale mohli jste přispět i víc, a pokud jste si tuto částku z nějakého důvodu nemohli dovolit, přispěli jste méně. Bylo by totiž nemyslitelné, aby byl někdo diskriminován či vyloučen jen kvůli nedostatku finančních prostředků.

Asi nejsledovanějším panelem byl ten s programem. Ačkoliv byla snaha základní program připravit již předem, šlo o velmi živelný proces. Každý totiž mohl nabídnout přednášku, workshop či zábavu podle svých schopností. K tomu byly připravené lístky, na které stačilo jen vyplnit anotaci dané akce, místo a čas. Nabídka byla opravdu veliká, takže přes den zcela běžně probíhalo ve stejnou dobu 4–5 workshopů. Z dalšího vybavení tábora jmenujme ještě několik větších stanů, bar, kuchyni uvnitř statku, místnost s počítači, další s hudebními nástroji, koncertní sál, freeshop s oblečením nebo několik stanovišť tříděného odpadu. V místní venkovní peci připravoval kuchyňský kolektiv chleba, sladkosti, opékané brambory apod. Dále tu byl sklad věcí k upotřebení, jako byly fixy, papíry, lepenky, barvy. Vedle kuchyně byla situována venkovní umývárna nádobí, nedaleko stanové plochy zase venkovní sprchy – kdo nebyl stavěný na studenou, mohl využít vodu ohřátou na slunci v černých vacích. Samostatný stan s koberci byl vyhrazen pro děti. Kdo chtěl, mohl si na stromech obklopujících statek vyzkoušet slaňování nebo trénovat rovnováhu při provazochodectví.

Z malého pódia se stal anarchistický infoshop, kde byly k mání ziny, knihy, časopisy, letáky, samolepky, zpravodaje, plakáty atd., vše zpravidla za dobrovolné příspěvky do přistavených kasiček. My jsme tu prezentovali Antifénix informačními materiály a benefičními pohlednicemi a tričky. Opodál se na nástěnce nacházely lístečky s adresami vězněných aktivistů a stručným popisem jejich kauzy. Jeden lístek byl věnovaný Martinu Ignačákovi, který si v tu chvíli „vychutnával“ další prodloužení vazby na Pankráci. Vedle infoshopu bylo možné zakoupit knihy u stánků anarchistických knihkupectví z Vídně. A v průběhu tábora se mezi stromy objevilo hned několik výstav fotek z různých akcí, zejména těch věnovaných změnám klimatu.

Mírně festivalový charakter akce se odlišoval tím, že na táboře nešlo o peníze, nikdo zde na nikom neprofitoval, nešlo o dokazování sociálního či subkulturního statusu předváděním značkového oblečení, uniformitou či různými pózami. Bylo fajn být zase mezi lidmi, jejichž oči a ruce nejsou přirostlé k chytrým telefonům a kteří respektují soukromí ostatních tím, že nefotí, i když žádný striktní zákaz ohledně focení nikde vyvěšen nebyl. S foťákem jsme viděli jen jednu dívku, která navíc na komunikační panel vyvěsila informaci, že z důvodu přípravy reportu bude pořizovat několik snímků, avšak tak, aby na nich nebyl nikdo vidět nebo poznat.

Návštěva zpoza hranic

Hrubým odhadem se na táboře mohlo vystřídat na 400 lidí, převážně z Rakouska. Bylo tu ale možné seznámit se také s lidmi z Německa, Švýcarska, Polska, Velké Británie, Francie, Turecka a dalších zemí. Jak už bylo řečeno, nechyběla ani „delegace“ z Česka, kterou z poloviny tvořili členové a členky Anarchistické federace.

I když pro naprostou většinu účastníků byla mateřským jazykem němčina, maximum debat a workshopů se vedlo v angličtině. Zároveň v pozvánce na tábor stála výzva, aby se lidé neuzavírali do existujících přátelských kruhů. Je však pravda, že kvůli jazykové nevybavenosti některých z nás bylo těžké se úplně rozplynout mezi ostatní, takže jsme trávili hodně času pospolu. Pro ty jazykově zdatnější ale bylo samozřejmostí překládat pro své opožděnější kamarády, takže i ti se mohli účastnit některých workshopů. Navíc pro aktivisty, kteří si chtějí procvičit cizí jazyky (zejména angličtinu), jsou podobná setkání velkým přínosem. Naučíte se ale i spoustu regionálních výrazů. Od jednoho ze soudruhů jsme mimo jiné pochytili výraz „pohodinda“, když komentoval naše rozpoložení při poobědové siestě. Nedalo nám to nevzpomenout na jistého „odborníka na extremismus“, který o anarchistech prohlásil, že chtějí vlastně jen takovou tu pohodičku pro všechny. Takže anarchie v praxi.

Aby nevznikl dojem, že jsme se jen váleli s nacpanými pupky, je třeba říci, že jsme se zapojovali do chodu tábora poměrně aktivně. Od ranního úklidu přes výpomoc v kuchyni až po mytí nádobí. V kuchyni jsme připravili dokonce několik samostatných jídel, jako byly bramboráky nebo smaženice se zeleninou. Akce bramborák se ukázala jako pekelná záležitost, protože nastrouhat dva obrovské pytle brambor, a především z nich pak usmažit nad ohněm bramboráky pro víc než 200 lidí bylo poměrně náročné a téměř nekonečné. I příprava smaženice zabrala dost času, zejména proto, že na houby jsme nejdřív museli vyrazit do nedalekého lesa. Udělali jsme si tedy takový houbařský workshop, jehož výsledkem byla přepravka hřibů hnědých, které doplňovala muchomůrka růžovka a pro nás do té doby neznámý hřib příživný. K tomu jsme přidali zeleninu z dumpsteru a nakonec si s ostatními moc pochutnali.

Mimoto jsme pomáhali na začátku stavět některé společné stany, zajistili vykopání odtokového kanálu z kuchyně a náš člen vedl jeden z workshopů. Tolik naše příspěvky ke společnému dílu. Vedle toho jsme kolektivním úsilím vytvořili a začali testovat novou deskovou hru „Vzhůru až na dno“.

Ke konci tábora jsme ve spolupráci s Diskoteror soundsystemem uspořádali i menší taneční party s benefičním koktejl barem, na kterém jsme nabízeli alkoholické i nealkoholické nápoje. Celá akce byla velice úspěšná, lidé tančili i pili jako o život a celý výtěžek z této akce ve výši 5600 korun poputuje na podporu kampaně Antifénix.

Program

Jak jsme již uvedli, program tábora byl bohatý a rozhodně bylo z čeho vybírat. Nemá smysl vypisovat všechny workshopy, přednášky a diskuse. Jeden den byl například věnován převážně antifašistickým tématům. Několik dní probíhal trénink armády klaunů nebo workshop základů anarchismu. Situaci ve svých zemích představili například anarchisté z Turecka a Chile. Témata dalších akcí se pohybovala od kritiky kapitalismu přes praktické otázky organizace (např. workshop o předcházení nikam nevedoucím debatám) až po alternativní vzdělávání nebo flirtování a navazování vztahů v queer a antiautoritářských kruzích. Mohli jste se učit poznávat divoce rostoucí byliny a jedlé rostliny, na což druhý den navázala komentovaná ochutnávka bylinných čajů.

My jsme se účastnili workshopů jen omezeně. Například toho, který spojoval nenásilnou komunikaci a bezpeněžní ekonomiku, což zpočátku vypadalo jako dvě nesouvisející věci. Nenásilná komunikace vychází z nehodnotícího popisu, souvisejících pocitů a snahy dobrat se obecných potřeb, které za daným problémem stojí, a na základě toho definovat požadavek. Bezpeněžní ekonomika na to navázala právě v otázce uspokojování potřeb, od nichž by se měla odvíjet. Mohli jsme tedy cvičit komunikaci podle představeného modelu a na závěr ve skupinkách teoreticky modelovat fungování bezpeněžních vztahů.

Zájemce o radikální historii z našich řad přilákal workshop právě na toto téma. V úvodu byly představeny oficiální dějiny coby dějiny elit, vítězů a technologického pokroku. Radikální historie však vypadá jinak, a především píše dějiny zdola, z pohledu neprivilegovaných a často i prohrávajících; dějiny odporu, boje za důstojnost, svobodu a ekonomické jistoty. V praktické části jsme pak dostali asi 15 fotografií, na nichž byli lidé při různých událostech (Kobanê, španělská revoluce, Kronštadt, Černí panteři, sufražetky…). My jsme si ve dvojicích vybrali po jedné fotce a budovali příběh, kdy jsme se vžili do postavy na fotce nebo jejího autora. Následně se fotky promítaly a vyprávěly se příběhy. Přínosem bylo, že jsme si uvědomili, že lze budovat emocemi prostoupené příběhy z dějin hnutí odporu na základě obrazů, které jsou rámovány skutečnými událostmi. I celkově klidná atmosféra kempu umožnila zpomalit a vnímat obrazy jinou optikou než ve zrychleném světě práce a konzumu. Na konci byla možnost nahlédnout do publikací o historii, obrazově bohatých knih a komiksů.

Co se týče nočního života, mohli jste se s pivkem nebo moštem hřát u ohně a s ohněm v srdci navazovat kontakty s ostatními. A zhruba obden jste si mohli užívat hudební produkci v koncertním sále, nebo si tam zajamovat s dalšími rytmuchtivými nespavci bušením takřka do čehokoliv.

Dojmy

Anarchistický kemp na nás udělal hluboký dojem. Skutečně nešlo, jak zdůrazňovala pozvánka, „o dovolenou v běžném smyslu“. Po návratu do zaměstnání se nešlo ubránit dotěrným myšlenkám po smyslu odcizené práce pod tlakem a pro zisk kapitálu. Vždyť jsme si právě sáhli na praxi, která zcela nenásilně skloubila volný čas, politickou aktivitu, možnost přímé participace na chodu komunity a svobodnou práci, a to celé v ne zrovna zanedbatelném množství lidí.

Možná by se dalo ledacos vytknout a zlepšit. Chybělo kupříkladu nějaké generální plénum, které by se sešlo třeba dvakrát během doby konání tábora. A taky něco na způsob kolektivního představení se, aby měl každý přehled, kdo všechno na táboře je, a podle toho budoval dočasnou i trvalou spolupráci na konkrétních aktivitách po skončení tábora. Je otázka, jak by to fungovalo při tak proměnlivém složení, ale za pokus by to asi stálo.

Ignác k táboru dodal: „Přišlo mi trochu škoda, že nebylo jak pomoci místu samotnému, což bych velice rád. Třeba kdyby měli připravenou hromadu dřeva, tak jim ho mohli lidé v takovém obrovském počtu naštípat na celou zimu. Ta energie velkého počtu lidí sjednocená v určitých myšlenkách by tak byla ještě lépe vidět.“

Některým z nás se potvrdilo, že i když existují obecná pravidla, až konkrétní příklady je uvádějí do praxe jejich uvědomováním si v konfrontaci s prožívaným. Pro někoho bylo naprosto nové sdílet prostor s lidmi s tělesným postižením (bylo zde např. několik vozíčkářů či jeden nevidomý) nebo s větším množstvím translidí. Marek v této souvislosti svou zkušenost popsal: „Když jsme se mezi sebou bavili, zda konkrétní osobu brát jako holku nebo kluka, došli jsme k závěru, že samotná otázka je naprosto nesmyslná. Protože je to v první řadě člověk a na genderu vůbec nezáleží. Jelikož mi chybí zkušenosti s přítomností lidí, kteří jsou v normativní společnosti považováni za ,jiné‘, uvědomil jsem si, že určitá nejistota, která mě nutí nad věcmi přemýšlet, může u těch méně přemýšlivých naopak vést k odmítání ,jiného‘ a k různým formám xenofobie, které z toho plynou.“ Tak zase příště!

(Vyšlo v Existenci 4/2016.)

 

Více o letošním anarchistickém kempu v severním Rakousku, který se bude konat 1. až 8. 8. 2018, najdete ZDE.


21.5.2018 táborníci z AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme