V Hamburku se sešli vůdci světa, obyčejní lidé vyšli demonstrovat proti jejich sedánku do ulic. Stahujte, tiskněte a šiřte červencové číslo nástěnných novin A3!

V pátek 7. července vzplálo v Hamburku pár barikád a aut. Mediální poptávka byla naplněna, a i když šlo v rámci celkového rozsahu protestů proti summitu hlav 20 nejbohatších a nejmocnějších států o okrajovou věc, nemluvilo se takřka o ničem jiném. Paradoxní je, že nejméně ze všeho se vzrušovali obyvatelé zasažených čtvrtí, kteří z velké části vyjadřovali protestům podporu a intenzivně a s nelibostí vnímali všudypřítomnou policejní šikanu a nesmyslné řádění násilníků v uniformách.

V Hamburku se setkaly, přesněji řečeno – přiblížily se k sobě, dva zcela odlišné světy. Ti nahoře a ti dole. Privilegovaní, třímající v rukou moc, a neprivilegovaní, na které tato moc dopadá v jejich každodenních životech. Ti dole chtěli být zase jednou slyšet. Jejich argumenty se však neměly dostat k uším mocných přes policejní kordony, rány obušky a pěstmi, vodní děla a slzný plyn. Mocní si udělali párty za půl miliardy eur a nikdo nemohl říct ani slovo. Policie jednala v rozporu s dřívějšími rozhodnutími soudů, svévolně zakazovala a nařizovala, mlátila novináře a bránila jim v práci, napadala zejména nenásilné demonstranty… Její počínání bylo buď kombinací násilné nadrženosti a absence strategického uvažování, nebo mělo hlubší pozadí, o kterém můžeme pouze spekulovat. Jeho výsledkem zjevně bude posílení represivních pravomocí a další přidušení svobody projevu. Projevu, který zpochybňuje stávající kapitalistický „pořádek“, sociální nerovnosti či ničení přírody a klimatu. Projevu, který se nespokojí s tím, že si ti nahoře stejně udělají vše po svém, tedy ve prospěch vlastních mocenských zájmů a ekonomických zájmů svých sponzorů.

Že byla tisícovka lidí ze sta tisíc protestujících trochu divočejší a nenechala si od fízlů všechno líbit, nás, neprivilegované, nijak nepoplaší. Korporátní deníky zacílené na vystrašeného maloměšťáka můžou šířit morální paniku, my však nejsme tak přízemní, abychom nevěděli, že ryba smrdí od hlavy. K nestrategickým a nepolitickým projevům při velkých protestech a povstáních prostě dochází. Jde dost možná o jedinou možnost, jak se i lumpenproletariát frustrovaný dlouhodobou drobnou policejní a úřední šikanou může přihlásit o slovo.

Pokud máme přistoupit na tvrzení, že se začátkem července Hamburkem pohybovali šílenci, pak musíme ukázat jiným směrem. Šílenci, jak to asi má správně být, byli pečlivě střeženi v zóně, která nebyla určena pro běžné smrtelníky. Podávali si ruce, usmívali se na sebe, společně se fotili a rokovali, jak to s tím světem skoulí. Výsledkem bylo, že si chtějí dál hrát na svých pískovištích, třímat ve svých rukou moc a vydělávat prachy, a to bez ohledu na lidi a přírodu. Všichni představovali politickou reprezentaci kapitalistických společností, i když mnohé z nich fungují svérázným způsobem: státem zastřešované kapitalistické vykořisťování v Číně; ruští oligarchové spolupracující s vůdcem, který nemá faktickou opozici; pochybný „pučistický“ brazilský prezident čelící korupčním skandálům; saúdskoarabská diktatura, která je kvůli své ropě miláčkem Západu, i když se podílí na šíření islamismu… Většina z papalášů G20 je nějak spjata s průmyslem fosilních paliv, takže těžko čekat, že budou opravdu řešit probíhající hrozbu klimatických změn. Lidská práva jsou většině z nich pro smích, od tureckého autokrata bojujícího proti početné kurdské menšině a opozici přes xenofobního Trumpa a německou kancléřku děkující policejním mlátičkám za „excelentní práci“ po pokrytecké evropské politiky, kteří nechávají tonout tisíce lidí ve Středozemním moři. O Saúdské Arábii a Číně ani nemluvě. A tak summit G20 byl zejména o narcistním předvádění jeho hlavních hvězd v čele s Trumpem, Putinem a do všech záběrů se hrnoucím francouzským prezidentem.

Ochranka této neskutečné párty pak dala přes držku každému, kdo by se ji chtěl pokusit narušit. Jenže my dole se svého hlasu nevzdáme. My se bez těchto papalášů a jejich přátel z vojenských, ropných, uhelných, automobilových a kdoví jakých ještě korporací dokážeme obejít. Oni bez nás ne. Kdo by na ně makal? Třeba se jednou poštěstí a lidé přestanou věřit pohádkám o existující svrchované moci lidu a tu moc si skutečně vezmou. Ne tak, že půjdou a dobudou „Zimní paláce“, ale prostě se vykašlou na to, aby pracovali na ty, kteří je jen ždímají; aby se podíleli na vykořisťování obyčejných lidí na druhé straně planety; aby kupovali vše, co jim vnucují reklamy… Prostě přestanou poslouchat výzvy „veřejných činitelů“, vykašlou se na úřední vyhlášky. Prostě vezmou životy do vlastních rukou.

Tvrdí nám, že to není možné. Ale je to lež. Zakazují nám snít, aby se naše sny nemohly stát jejich nočními můrami. Jenže dokud neosvobodíme svou představivost a dokud nevystoupíme z rolí, které pro nás připravili, do té doby se nám budou na těch svých summitech smát, jací jsme to hlupáci, že si to necháme líbit.

A3 (červenec 2017) ke stažení ZDE.

Stahujte, tiskněte, šiřte!

Nástěnné noviny A3 vydává Anarchistická federace každý měsíc. Jsou určené zejména k šíření prostřednictvím výlepu v ulicích či vyvěšování na pracovištích a ve školách.

15.7.2017 Nakladatelství A3

Repression Publishing