Anarchistická federace

Noví interbrigadisté

Kritická diskuse s anarchisty o ozbrojeném boji v Rojavě – 2. část

(Pokračování rozhovoru s anarchistickou partyzánskou skupinou IRPGF, jehož úvod najdete ZDE.)

To nás přivádí k důležité teoretické pozici, kterou držíme jako IRPGF. Podle nás mnozí zahraniční příznivci, hlavně ze západu, si zde v Rojavě reprodukují své výsady a společenské postavení. Chceme tedy představit koncept „bezpečného boje“. Znamená to, že když je tato válka podporována Spojenými státy a západními mocnostmi, je bezpečné bojovat proti nepříteli a nečelit důsledkům toho, že jsou v organizaci, jejíž ideologie je apoistická (Apo je něžná přezdívka Abdulláha Öcalana, jednoho ze zakládajících členů PKK), a tak nebýt spojován s deklarovanou teroristickou organizací. Neexistuje žádný skutečný trest za zapojení se v Rojavě, pokud člověk nemá přímou vazbu na některé z radikálnějších skupin. Například turečtí občané, kteří bojují s těmito skupinami, jsou deklarováni jako teroristé ze strany Turecka, a dokonce i soudruzi Marxisticko-leninské strany (Communist Reconstruction) byli zatčeni a uvězněni, což vedlo k uzavření jejich kanceláří po celém Španělsku kvůli obvinění, že byli propojeni s PKK. Když ponecháme tyto výjimečné případy stranou, drtivá většina mezinárodních příznivců, kteří přišli bojovat s Daeshem a pomáhat Kurdům, je před stíháním v bezpečí.

Navíc to v některých případech reprodukuje často citovaný příklad o západních intelektuálech a aktivistech, kteří tleskají konfliktu za hranicemi, ale nejsou ochotni obětovat své pohodlí a výsady, aby zesílili boj doma. Někteří zahraniční příznivci mohou přijít a být revolucionáři po dobu šesti měsíců nebo roku, mohou si gratulovat a hýčkat sebevědomí a vrátit se zpět ke své spokojenosti a normální existenci. Nejedná se o většinu případů, ale je to stále problém. Také příchod na několik měsíců nebo rok není něco, co bychom chtěli bagatelizovat nebo se tomu vysmívat. Ve skutečnosti každý mezinárodní stoupenec riskuje svůj život prostě tím, že se rozhodne přijet do aktivní válečné zóny. V souladu s tím se zahraniční příznivci mohou učit dovednosti a nové perspektivy a riskovat životy zde v boji a pak se vrátit do svých domovů a pokračovat různými způsoby v boji tam.

Někteří zahraniční stoupenci dokonce změnili své ideologické postoje, a to v obou směrech. Nejvíce v pozitivním směru, když viděli, že osvobození žen a sebeorganizace jsou klíčovými součástmi osvobozeného života. Menšina změnila názor k horšímu tvrzením, že Kurdové jsou nekompetentní bojovníci, že revoluce selhala nebo se nezdaří a že příjezd do Rojavy neposkytuje neomezený boj a válku, kterou si přejí. To vše můžeme rozumně zahrnout do dalších diskusí o tom, co se stane, když se mezinárodní mocnosti otočí zády k projektu v Rojavě a už nebude využití pro revoluční síly? Bude velká většina mezinárodních příznivců ochotna bojovat proti tureckým silám, nebo dokonce i americkým silám? To se teprve uvidí.

Na rozdíl od výše uvedené skupiny mezinárodních stoupenců jsou zde ti, kteří sem přišli s hlubokou upřímností, jasností a analýzou svých ideologických pozic, regionální geopolitiky a partyzánské války. Různorodost, kvalita a množství komunistických, socialistických a anarchistických partyzánů je bezkonkureční ve srovnání s jakýmkoli jiným ozbrojeným konfliktem na celém světě. To poskytuje nové příležitosti a vedlo to k několika jedinečným inovacím, jako je Mezinárodní prapor svobody (IFB), stejně jako společné cvičení a operace, ale také vyvolává strach a nebezpečí opakování historie.

V konečném důsledku ti, kteří přišli z ideologických důvodů, nebo aby podpořili lid Rojavy a jejich boj, cítí, že jsou rovnocennými účastníky boje i sociální transformace, zatímco jiní, v tomto okamžiku rostoucí menšina, kteří přišli s vojenskými zkušenostmi nebo postojem vojensko-turistického typu, nejsou a v některých případech nechtějí být považováni za rovnocenné a tvrdí, že vědí o válce víc než místní síly. To může způsobit napětí a někdy i fyzickou konfrontaci a zastrašování.

My jako IRPGF jsme jak rovnocenní, tak autonomní účastníci a samozřejmě jsme spojenci, kteří podporují obranu lidí. Podle nás se to navzájem nevylučuje. Přesto je naše autonomie v některých ohledech omezená, protože jsme součástí mnohem většího odporu s poloformalizovanou vojenskou strukturou a souborem spojenectví. Jsme pod YPG, což znamená, že jsme pod SDF, který v tomto okamžiku spolupracuje s některými americkými vojenskými silami a jinými západními zeměmi při útoku na Daesh. Vidíme to jako pragmatismus a samozřejmě to nezmění naše názory, že Spojené státy jsou pro nás stejným nepřítelem jako Daesh nebo jakýkoli jiný stát. Přesto také uznáváme, že jde o zahraniční politiku Spojených států, která vlastně vedla k vytvoření Daesh, a musí být nakonec odpovědné za boj proti nim.

Spolu s komplexním souborem spojenectví a mezinárodních pravomocí má tento boj jak místní, tak i mezinárodní charakteristiky, což jej činí ještě důležitějším a nutnějším pro obranu. To, co nyní zkoumáme a učíme se skrz sebekritiku, teorii a praxi, je vztah internacionalistických revolučních anarchistů k domorodému boji, který se považuje za součást mezinárodního revolučního hnutí, jež se bude šířit mimo své „hranice“.

Protože většina naší energie je zaměřena na ozbrojený boj, máme v současné době omezené projekty v občanské společnosti. Momentálně pracujeme na podpoře anarchistických iniciativ a schopností v rámci občanské společnosti. Přesto se sociální transformace netýká výhradně projektů v občanské společnosti. Například místní arabští vesničané ze sousedství základny, v níž jsme umístěni, přijíždějí každý druhý den, aby nám dali mléko a jogurt, které vyrábějí, zatímco my jim dodáváme cukr nebo jiné komodity, které nemají, jako akt vzájemné pomoci. To vytváří vazbu solidarity a kolektivního života. Máme také pozitivní vztah s několika arménskými rodinami v regionu. Jednoduchý akt pití čaje s někým a polibek na tvář je prvním krokem k vytváření vztahů, které z dlouhodobého hlediska mohou pomoci položit základy, na nichž vzniknou projekty vedoucí ke společenské transformaci.

Mezinárodní bojovníci, zejména anarchisté a komunisté, se už nějakou dobu v Rojavě organizují samostatně. Proč tomu tak je? Jaký je váš vztah k ostatním kurdským strukturám?

Jak jsme se zmínili v první odpovědi, většina mezinárodních anarchistů, apoistů, socialistů a komunistických bojovníků, kromě dalších, kteří se více identifikují jako antifašisté a antiimperialisté, se už nějakou dobu pokouší v Rojavě organizovat samostatně. To není něco nového. Odpověď na tuto otázku bude vyžadovat popis historické situace turecké levice a četných ozbrojených skupin, které v regionu působí.

V rámci turecké levice, konkrétně levice, která je zapojena do ozbrojeného boje a která udržuje partyzánské jednotky, se vztah mezi skupinami časem změnil a přizpůsobil. Bývaly doby, kdy se strany turecké levice navzájem vnímaly jako nepřátelé, stejně jako vnímaly turecký stát nebo kapitalistický systém. To vedlo k násilí mezi stranami, a dokonce k úmrtím. Přesto historie ukázala, že turecký stát je mnohem silnější a odolnější, než mnozí očekávali. Dříve drtivá většina turecké společnosti nepokročila v boji, protože mnoho stran, které jsou tradičně marx-leninské, dogmaticky věřilo, že se to přirozeně stane jako důsledek historické nutnosti. Až když se v Turecku blížilo referendum a Erdoğan měl volbou „ano“ nebo „ano“ prakticky zajištěné vítězství, viděly strany nutnost sjednotit se a bojovat společně. To ale neznamená, že by to nedělaly už dříve. Ve skutečnosti mnoho politických stran, z nichž největší byla PKK, spolupracovalo s ostatními partyzánskými skupinami v rozsáhlých horských oblastech Turecka, sdílelo zdroje a trénink, a dokonce uskutečňovalo společné operace. Bylo to 6. března 2016, kdy se v Turecku začala psát historie vytvořením Lidového sjednoceného revolučního hnutí (Halkların Birleşik Devrim Hareketi). Tato jednotná fronta přivedla deset hlavních politických stran zapojených do ozbrojeného boje do jedné struktury, aby pod společným praporem bojovali proti vládě Erdoğana a tureckému státu.

Samozřejmě se také musíme podívat na historii Středního východu obecně, abychom pochopili, jak různé turecké strany fungovaly v různých zemích a jak se podílely na různých konfliktech. Například Komunistická strana Turecka/Marxisti-Leninisti (TİKKO), ASALA a PKK operovaly v Libanonu (údolí Beqaa) a cvičily společně vedle PLO a palestinských, libanonských a mezinárodních partyzánských skupin, dokonce vedly i společné operace. V Sýrii si PKK zakládala své sídlo a otevírala kanceláře a školicí zařízení v Rojavě, a to od 80. až do poloviny 90. let. Abdullah Öcalan byl schopen pracovat poměrně svobodně za podpory syrského režimu, který viděl Turecko jako nepřítele. Turecko-syrské napětí a hrozba války by přiměly Háfize al-Asada, aby zrušil všechny vztahy s Öcalanem a vyhnal ho ze syrského území. Rozpad Sovětského svazu donutil odejít mnoho tureckých a mezinárodních partyzánských skupin do ilegality a omezil jejich mobilitu, zdroje, výcvik a operace. Syrská občanská válka a začátek revoluce v Rojavě poskytly další příležitost pro turecké strany, které byly ilegální, tajné a v horách, aby přišly zřídit základny v Rojavě, čímž podpoří boj, stejně jako volnější a efektivnější organizování a komunikaci. To vedlo k tomu, že v Rojavě byly založeny karargahy (ústředí).

S rozšiřováním boje v Rojavě a kvůli potřebě sdílet zdroje, informace a vojenské operace vytvořily tyto strany s vedením MLKP v Rojavě Mezinárodní svobodný prapor (International Freedom Battalion, IFB). Tento experiment ve společném řízení a velení, který sjednotil různé strany a skupiny pod jedním praporem k boji, byl prvním svého druhu v Rojavě a předcházel vzniku Jednotného lidového revolučního hnutí (HBDH). Tento experiment měl smíšené výsledky. IFB se například řídí zásadami demokratického centralismu, se kterým my jako IRPGF nesouhlasíme. Byli bychom raději, aby to bylo horizontální a rovnostářské pro všechny skupiny a členy. Navíc je drtivá většina skupin, stran a bojovníků v rámci IFB turecká, což vede ke zkreslení mezinárodního charakteru. Dokonce i kurdské síly označují IFB jako çepê turk nebo „tureckou levici“. Přesto se domníváme, že to mělo pozitivní a symbolickou hodnotu, stejně jako různé vojenské úspěchy. Ukázalo se, že různé strany a skupiny, včetně IRPGF, mohou společně pracovat, cvičit se a bojovat proti společnému nepříteli, spojit svou energii a síly k dosažení vítězství jak v boji, tak i v občanské společnosti.

Mezinárodní prapor svobody, i když je přímo pod velením společného vedení různých stran a skupin, je koneckonců pod velením sil YPG a SDF. Zatímco jsme autonomní z hlediska našich vojenských struktur, organizace jednotky a pohybu, očekáváme příkazy a směrnice přímo od YPG o naší pozici a pohybech na bojišti, stejně jako zbytek IFB. To nás situuje přímo pod velení YPJ/G, a proto i my sdílíme jejich aliance a bojiště s těmi, s nimiž vedou společné operace. Strany a skupiny si však zachovávají autonomii jako samostatné subjekty mimo strukturu IFB, aby mohly vyjadřovat nesouhlas s postoji kurdských sil, a dokonce aby kritizovaly určité politiky a rozhodnutí. I když jsme součástí IFB, pečujeme o pozice, názory a perspektivy, které vyjadřujeme při používání názvu a struktury IFB. V konečném důsledku se IFB ukázala jako jedinečný experiment a laboratoř, která přináší (krajním/ultra)levičákům a radikálům všech barev a přesvědčení možnost, aby bojovali pod jednou jednotkou a velitelskou strukturou.

Pokračování příště.

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/critical-discussion-on-armed-struggle-with-anarchists-in-rojava/


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy