Report z protinacionalistické demonstrace 17. listopadu v Praze.

I letošní 17. listopad se stal příležitostí pro množství veřejných shromáždění. Politici kladli květiny a věnce, aby se zviditelnili a nezůstali náhodou pozadu za svými konkurenty. Velmi příznačné je, že z komerčních důvodů byl památník z podloubí na Národní třídě přesunut na ulici. Největší účast měli akce spiritistické, vyvolávající ducha Václava Havla, mimo jiné s prapory EU a NATO. O mnoho méně početné pak byly akce protestní, které se nesly v nacionalistickém duchu a zpravidla oslavovaly současného vládce Hradu Zemana. Asi jedinou autentickou alternativou toho dne, která se vymezila vůči kapitalismu a zároveň se bojovně postavila nacionalistickému štvaní, byla ta, kterou svolala Iniciativa Ne rasismu! (INR).

K této akci se přihlásilo vícero skupin a jednotlivců. Mohli jste tu potkat anarchisty, feministy, antifašisty, socialisty, zelené, piráty… Sraz byl zvolen na desátou na prostranství před pražským hlavním nádražím. Tou dobou tu bylo zatím jen několik desítek demonstrujících, ale jejich počet neustále narůstal až na konečných zhruba 500 lidí, které o půl jedenácté uvítalo krátké úvodní slovo pořadatelů. Ti v něm neopomenuli pochvalně zmínit solidární iniciativy na podporu uprchlíků, zejména – vzhledem k místu konání akce – Iniciativu Hlavák. Následoval anglický překlad.

Po úvodním slovu přišel neotřelý projev feministického bloku, ve kterém se vystřídalo několik mluvčích a nechyběla ani sborová zvolání. Jejich proslov požadoval spravedlivější svět a jinou revoluci. Revoluci, která bude feministická. „Feminismus nezná hranice.“ Než došlo na pochod, zpříjemňovala chvíle čekání hudba z pojízdného sound systému. Čelo průvodu neslo transparent „Nacionalismus není alternativa“. Dál byly k vidění transparenty s hesly jako „Vzájemnost namísto dominance“, „Against rasist exclusion and deportations“, „Nacionalismus tady nemá místo“, „Nedej náckům žádnou šanci“, „Fight fotress Europe“, „Antinacionalismus – pohodička pro všechny“ nebo „Antifašismus patří do ulic“. Lidé si přinesli i cedule s různými slogany, některým nechyběl vtip, např. „Víc feminismu, míň debilismu“ nebo „Policie zabila Ježíše“ (od anarchokřesťanů ze skupiny Prázdné trůny). A samozřejmě tu vlály i anarchistické a antifašistické prapory.

První zastávka pochodu byla před Lidovým domem, sídlem vládní ČSSD. Tady zazněl proslov Socialistické solidarity, který kritizoval kapitalistický systém a konstatoval nebezpečí toho, jak populističtí demagogové využívají frustraci lidí volajících po silném národním státu. Je ale naopak potřeba ukazovat na alternativy bez vylučování různých skupin lidí. „Pokud se nenecháme rozdělit hranicemi, uděláme svět lepší.“ Poté si vzala slovo zástupkyně mladých zelených, která se pustila do populistů, oligarchů a korporací a mj. poukázala na nutnost překonání kapitalismu. Zastávka před Lidovým domem byla završena performancí, během níž se citovaly xenofobní a fašizující výroky politiků. Lidé pak reagovali bučením a házením hnědých papírových koulí, jejichž barva symbolizovala úroveň politických výroků.

Během průvodu se skandovala antifašistická a antikapitalistická hesla. Ze sound systému, který jel v zadní části průvodu, zněla hudba, občas prokládaná krátkými proslovy k tématu akce.

O půl druhé se průvod zastavil, tentokrát před pražským sídlem Zastoupení Evropské komise v Jungmannově ulici. Tady zazněl projev skupiny Antifa Vídeň. Poté následovala informace o tom, že aktivisté podporující kurdské milice v boji proti Islámskému státu zajišťováním polní nemocnice, Markéta Všelichová a Miroslav Farkas, se nyní nacházejí v turecké vazbě.

To už bylo jen kousek k cíli demonstrace na Jungmannově náměstí, kde pronesly projev aktivistky z kolektivu INR. „Je snazší plivat na ty dole než se snažit dosáhnout na ty nahoře, je snazší sahat po barevných tvářích než po neviditelné ruce trhu.“ Tím ale antifašistický 17. listopad rozhodně neskončil. Naopak by se dalo říci, že právě začal. Opodál ve spodní části Václavského náměstí měli zrovna sešlost okamurovci. Skvělá příležitost toto setkání narušit. To se nakonec i přes policejní nasazení podařilo a Okamurovi příznivci měli možnost zřetelně slyšet, že tu nejsou vítáni.

Zdařilou akci policie těžce nesla, a tak si v mohutné přesile za účasti různých složek, včetně antikonfliktního týmu a desítky tajných, smlsla svou klasickou buzerací na dodávce, která během akce zajišťovala ozvučení.

Od půl čtvrté se lidé začali scházet před právnickou fakultou na náměstí Curieových, aby se pokusili zabránit avizovanému pochodu ultrapravičáků židovským městem. V Letenských sadech se mezitím producírovala sešlost asi čtyř stovek ortodoxních zemanovců, páprdů hrajících si na domobranu, antiislamistů a neonacistů. Stovka se jich pak po čtvrté odpolední vydala na pochod Prahou. Přidali se k nim i někteří účastníci „levicové“ akce, na níž promluvili např. místopředseda KSČM Josef Skála nebo poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna, a fašistické akce Národní demokracie.

V té době na náměstí Republiky k necelé stovce lidí pronášel právní analýzu Jiří Černohorský zděšený tím, „jak je možný, že někdo zruší zákon na to, že cizinci nemůžou vlastnit naši zem“. To Blok proti islamizaci na Palachově náměstí musel místo části svých projevů poslouchat sound systém namířený z oken Vysoké školy uměleckoprůmyslové, která vyvěsila na budovu i transparenty s nápisy „Blok proti bloku“ nebo „Pod burkinami pláž“.

Deset minut před pátou přišla informace, že pochod z Letné byl kvůli možnosti blokády odkloněn a je třeba se přesunout k Rudolfinu. Těm nejrychlejším se podařilo vytvořit na konci Mánesova mostu blokádu vsedě. Ostatním protidemonstrantům znemožnily přesun policejní kordony. V tuto chvíli se sice policii povedlo jednotný postup antifašistů rozdrobit, nakonec se to ale ukázalo jako výhoda. Skupiny antifašistů se objevovaly decentralizovaně na různých místech, kudy měl pochod procházet, bez ohledu na to, jak mu policie operativně měnila trasu. Národovce tedy doslova po celou dobu po překročení řeky čekaly komplikace, zdržení, blokády, aktivní a hlasitý odpor antifašistů i kolemjdoucích, kteří se na místě ocitli náhodně.

I když se policii podařilo blokádu u Mánesova mostu odstranit, další se konala jen o pár desítek metrů dál a bránila ve vstupu do židovského města. Někdo se stavěl zemanovcům do cesty individuálně, za což ho mohlo čekat policejní zajištění. Protiakce probíhaly nenásilnou formou, na straně národovců byl znát vztek a někteří ho vyjadřovali poměrně agresivním chováním, rasistickými nadávkami a různými vulgaritami, další se spokojili se skandováním „Ať žije Zeman“, následovaným v přímém sledu heslem prvorepublikových fašistů „Nic než národ“ a nácky oblíbeným „Čechy Čechům“. Počet doplňovaly pohyblivé nenápadné shluky tajných. Nad tím vším pak bděl policejní vrtulník a všemožná policejní sledovací technika v ulicích.

Po dalších několika desítkách metrů byl odkloněný pochod zemanovců v Křížovnické ulici opět zablokován. V cestě mu bránil živý řetěz a lidé skandující „No pasaran!“, „Běžte domů, spletli jste si dobu“ apod. V půl šesté se na místo začali sbíhat těžkooděnci a plánovat zákrok. Z policejní dodávky se ozvala výzva k přítomným, po dvou slovech ji však zcela přehlušila houkačka policejního auta, čímž se nezúčastnění přihlížející poměrně bavili. Národovci tedy byli opět odkloněni a protidemonstranti drženi delší dobu v policejním obklíčení, perlustrováni a několik z nich zajištěno, mezi nimi i fotograf A2larmu či redaktor Deníku Referendum.

Nicnežnárodovci narazili na odpůrce po chvilce také u Mariánského náměstí. I tady nakonec policie obklíčila a dlouhou dobu zadržovala několik desítek protidemonstrantů. Ti si však udržovali dobrou náladu. Plynula zejména ze skvělého pocitu, že se nám podařilo pěkně znepříjemnit den téhle novodobé reinkarnaci fašounů. Další nelichotivé uvítání od antifašistů čekalo Zemanovy fanoušky na Betlémském náměstí, kde jejich akce v počtu asi padesáti nejvěrnějších končila.

Vždy jsme se stavěli proti různým podobám fašismu a rasismu a není důvod nečinit tak i nadále. Stejně jako připomínat, že za kapitalismus se v roce 1989 necinkalo klíči na náměstích. Žít v něm není rozhodně žádná výhra. V ulicích jsme tedy byli hlavně „za svobodnou a solidární společnost“, jak zněla druhá část názvu antifašistické demonstrace.

Související reporty:
http://denikreferendum.cz/clanek/24122-17-listopad-2016-zive-postrehy-z-protestu

http://a2larm.cz/2016/11/17-listopad-vsechno-pri-starem/

http://denikreferendum.cz/clanek/24129-rozdeleny-17-listopad-spojil-k-veceru-boj-o-zidovske-mesto

http://denikreferendum.cz/clanek/24131-jak-jsem-slavil-17-listopad-v-policejnim-antonu

http://a2larm.cz/2016/11/fotoreport-kazdy-za-svou-svobodu/

20.11.2016 AF

Antifašismus Rasismus Z domova Protesty