Vyzýváme anarchisty a anarchistky k účasti na čtvrteční demonstraci za svobodnou a solidární společnost.

Anarchistická federace (AF) se bude účastnit demonstrace, kterou ve čtvrtek 17. listopadu pořádá v Praze Iniciativa Ne rasismu! (INR) pod názvem „Nacionalismus není alternativa: Za svobodnou a solidární společnost“. Pokud vám v tom nic závažného nebrání, dorazte také. Akce začíná na prostranství před Hlavním nádražím (Vrchlického sady) v 10.00.

Následuje prohlášení INR k demonstraci:

Ve čtvrtek 17. listopadu hodláme demonstrovat v ulicích Prahy. Přineseme do veřejného prostoru téma solidarity bez hranic a kritiku nacionalismu politického mainstreamu. Zároveň nepřenecháme ulice ultrapravici k jejich vlastní propagandě. Přidejte se!

Centrum Prahy, stovky lidí na náměstích v rukou třímají české vlajky a dovolávají se vlády pevné ruky. „Slušní Češi“ spolu se známými postavami ultranacionalistického podsvětí nabádají k útokům na „vlastizrádce“, kteří prý ohrožují národní suverenitu. Slova o české kultuře, národních hodnotách a strachu o naše děti nejsou slyšet pouze na podobných akcích. Legitimitu vypjatému nacionalismu dodávají svými výroky vrcholní političtí představitelé. Zdá se, že už není problém, když vicepremiér zpochybňuje romský holocaust a o Romech mluví jako o těch, co nechtějí pracovat. Zdá se být už normální, když ministr vnitra říká, že Česká republika nepřijme ani jednoho jediného uprchlíka, a když jeho podřízený, zodpovědný za českou migrační a azylovou politiku, zasedá v diskusních panelech po boku známých xenofobů, o válečných uprchlících mluví jako o ekonomických migrantech a snahu EU řešit alespoň částečně migrační krizi označuje za neomarxististický experiment. To vše v situaci, kdy ve vlnách Středozemního moře tonou další a další lidé na útěku a kdy desetitisíce dalších živoří v děsivých podmínkách přeplněných táborů v Řecku a jinde.

Právě politický mainstream posouvá politickou praxi stále více doprava, k populismu a autoritářství. Vyvolávání pocitu ohrožení spolehlivě funguje jako nástroj odlákání pozornosti od reálných problémů. V atmosféře strachu se věnuje mnohem méně pozornosti absenci sociálního bydlení, nízkým mzdám nebo podfinancování důležitých sektorů jako školství a zdravotnictví. Populistická rétorika upozaďuje problémy lidí v reálné hmotné nouzi a věnuje se vytváření abstraktních hrozeb, jako například ohrožení národních zájmů a úpadek tradiční rodiny. Již zmiňované národní hodnoty bychom prý měli za každou cenu bránit, i když není zcela jasné, co se pod tímto souslovím vlastně skrývá. Někdy by se mohlo zdát, že jde hlavně o právo na levné pivo a párek a vládu nad osudy „našich žen“, které musí pro potěchu českých mužů zůstat obnažené.

S výjimkou Okamurovy SPD dopadly ultrapravicové politické strany, kterých je na české politické scéně hned několik, v nedávných senátních a krajských volbách tristně. To však není důvod k radosti. Představují totiž jen špičku ledovce české reakcionářské politiky. Tím, kdo reálně prosazuje v praxi fašizujicí opatření, jsou strany politického mainstreamu. A to jak na centrální, tak na lokální úrovni. Nejde o nic nového. Jak však vypadá zavádění takových opatření do praxe za podpory občanů, můžeme pozorovat od minulého léta, kdy byly kvůli hrozbě, kterou údajně ztělesňují lidé na útěku, zavedeny kontroly na hranicích, ve vlacích a na dálnicích a do ulic byly vyslány vojenské hlídky. Kvůli údajnému riziku teroristického útoku se také navyšují rozpočty policie a objevují se návrhy na posílení jejích pravomocí. Několik málo uprchlíků, kteří do země spíše zabloudili, bylo zavíráno na dlouhou dobu do zpoplatněných detenčních zařízení. Veřejnost proti porušování jejich lidských práv příliš neprotestovala. Našlo se naopak dost takových, kteří aktivně hlásili policii každého člověka trochu tmavší pleti, na kterého v kritickém období narazili. Jedno, jestli šlo o členy folklorního souboru z Afriky nebo partu zahraničních brigádníků odpočívajících po práci na poli u silnice. Bez větší pozornosti se také vrací drábkovské nucené práce pro nezaměstnané. To jak snadno byla uvedená opatření přijata, politické strany ujistilo, že autoritářská a zpátečnická politika bude do budoucna funkčním prostředkem, jak si udržet přízeň voličů.

17. listopad je v českém kontextu vnímán jako národní svátek. Slaví se konec autoritářského režimu, o kterém se obvykle uvažuje jako o něčem, co bylo národu vnější, co ho utlačovalo. 17. listopad je v rámci nacionalistického narativu symbolem emancipace z područí cizích národů a znovuzařazení se mezi ostatní suverénní národy svobodného a demokratického západního světa. Tato znovunalezená „národní svoboda“ však nebyla výhrou pro každého. Zapomíná se na to, že změna režimu nepřinesla jen větší výběr spotřebního zboží a svobodu cestovat pro střední třídu. Změna se dotkla i méně privilegovaných vrstev společnosti. Staronová národní hrdost ve spojení s antikomunismem, který de facto znamenal silný odpor ke všemu levicovému, legitimizovala negativní dopady přechodu k neoliberálnímu kapitalismu – mimo jiné nárůst nerovností, sociální vyloučení a rostoucí nezaměstnanost – a ve vyhrocené podobě vedla až k rasistickým vraždám v 90. letech a k řadě pokusů o pogromy v době ekonomické krize. Obě tyto stránky jsou neoddělitelnou a často přehlíženou součástí jednoho nacionalistického příběhu.

Naším záměrem ale není hloubat nad 27 let starou událostí, ani hledat inspiraci v předlistopadovém autoritářském komunismu, který do velké míry získal svou legitimitu také nacionálním útlakem, konkrétně etnickou poválečnou očistou. Chceme adresovat problémy, které jsou palčivé teď a tady. V den, kdy budou město obcházet historické sentimenty, hodláme přinést do veřejného prostoru kritiku, která v něm žalostně chybí – kritiku nacionalismu a konceptu národního státu.

Uprchlickou krizí nezačalo nic nového. Ta pouze znovu ve veřejném prostoru odkryla sentimenty, o kterých si liberální část společnosti mohla myslet, že jsou dávno zapomenuty. Výzvy ke zbavování lidských práv těch, kdo se postavili nacionalistickému běsnění nebo podali pomocnou ruku lidem na útěku, či ke střílení lidí na hranicích a věšení „vlastizrádců“, nelze považovat za pouhý výstřelek krajní pravice. Český nacionalismus v sobě nese historii útlaku, vyloučení a násilí vůči těm, kteří byli považováni za jiné. Češi Romy nikdy nevnímali jako sobě rovné a i v často idealizované první republice byli ti druzí objektem státních represivních politik. Druhá světová válka pak rozvázala Čechům a Češkám ruce v konečném řešení romské otázky – v koncentračních táborech v Letech a Hodoníně u Kunštátu, odkud byli ti, co přežili, odesláni následně do Osvětimi. Romové i v současnosti čelí každodennímu rasismu a velká část z nich také chudobě, potížím se sháněním práce a bydlení a dalším problémům. Romové nebyli v české historii jedinou utlačovanou menšinou – stačí si vzpomenout na antisemitismus Druhé republiky, nebo poválečný odsun všech, kteří měli v dokumentech německou národnost, včetně mnoha antifašistů a těch, kteří přežili koncentrační tábory. Rasismus se v české společnost stává normou. Drtivá většina Čechů a Češek má negativní vztah k Romům a dalším lidem, kteří nejsou dost bílí na to, aby byli považováni za „slušné Čechy“. Ani „bratři Slováci“ nebyli po čas existence společného státu ve zcela rovnoprávném postavení. Vztah Prahy k obyvatelům Slovenska byl vždy zatížen paternalismem a jakýkoliv projev nesouhlasu byl Čechy odsuzován coby nacionalistický.

Podobnou historii má za sebou snad každý národní stát. Ne náhodou. Národy nejsou „přirozenými entitami“ se starobylou historií, ale produktem modernity, jenž vznikl ruku v ruce s kapitalismem. Národy plní funkci, kterou nezastává žádná jiná forma identifikace. V kapitalismu vládne konkurence, která neumožňuje, aby byli všichni vítězi. Národní identifikace umožňuje jedincům, kteří v této konkurenci neuspěli, aby se cítili součástí vítězství těch druhých. Stát svým právním aparátem, represivními složkami a jinými funkcemi vytváří podmínky pro to, aby tato soutěž mohla fungovat. To, ve které zemi se kdo narodí, do velké míry spoluurčuje jeho šance na trhu. V kapitalismu máme všichni zájem na tom zlepšovat ekonomický výkon vlastní země, protože tím zlepšujeme i vlastní šance na úspěch. Kapitalismus, národ a stát jsou tak spolu pevně svázané. A toto sepětí se prohlubuje v dobách krize, kdy se zvyšuje konkurence na trhu práce a kdy je třeba hledat viníky vlastního neúspěchu.

Národ se reprodukuje pomocí obrazů vnějšího a vnitřního nepřítele. Do role vnějšího nepřítele byly nedávno obsazeny „masy uprchlíků“, které se podle tohoto narativu snaží bezpracně získat podíl na „našem národním bohatství“, případně se chtějí zmocnit „našich žen“ a zničit „naší kulturu“. Úlohu vnitřního nepřítele v perspektivě nacionalistů zastávají v současnosti tzv. neomarxisté, kteří v nacionalistickém diskurzu zaujímají podobnou roli, jakou ve své době hráli bolševici nebo zednáři. Ve skutečnosti je však touto nálepkou označována nesourodá skupina lidí od liberální pravice a středu, až po radikální levici a anarchisty.

Občas slýcháme, že je třeba dát nacionalismu „pozitivní obsah“ a že národní identita je nenahraditelná. I když nacionalismus v minulosti sehrával emancipační roli, historie ukazuje, že od chvíle, kdy se v konkrétních zemích stal „úspěšným“, vedl vždy dříve nebo později k vylučování některých kategorií lidí, a to bez ohledu na to, zda je národ pojímán na etnickém nebo občanském principu. Také dělení na „zlý nacionalismus“ a „hodné vlastenectví“ je iluzorní. Národ jako kategorie sociálního ohraničování ze své podstaty vede k vylučování „jiných“ a k homogenizaci „našich“, od kterých vyžaduje přizpůsobení a loajalitu. Z takového přístupu zkrátka nelze vyloučit negativní obsah.

Takováto analýza situace může znít depresivně, přesto však nelze zapomínat na pozitivní události posledního roku. Současně s vlnou nenávisti se vzedmula vlna solidarity a překvapivě velké množství lidí se zapojilo do praktické pomoci uprchlíkům. Část společnosti je stále ještě schopna v krajním případě projevy nenávisti alespoň odsoudit. Toto může být základem pro rozvinutí důsledného antinacionalismu. Pokud chceme jít ve svém uvažování více do hloubky, nemůžeme zůstat pouze u odsuzování násilí a výzev k toleranci. Je třeba jasně ukázat na jádro problému – společnost založenou na národech, patriarchátu a kapitalistické ekonomice. Zatímco sociální a feministické boje lze v naší společnosti v alespoň omezené míře zaznamenat, problematika národů a národních států doposud nebyla kriticky reflektována. Je na nás, abychom budovali alternativy, jdoucí proti národu, státu a kapitálu.

Současná progresivní levice nemůže exkluzivní národ využívat k mobilizaci. V kontextu „uprchlické krize“ je nutné se proti nahlížení světa prostřednictvím optiky národních identit vymezit. Chceme svět, kde se všichni (včetně těch nově příchozích) budou moci svobodně a plnohodnotně identifikovat se svou čtvrtí, partou přátel, hudebním stylem nebo čímkoliv dalším, s čím budou chtít, aniž by jim při tom byly nacionalistickou perspektivou určovány meze.

Právě proto hodláme 17. listopadu demonstrovat v centru Prahy. Přineseme do veřejného prostoru téma antinacionální solidarity a kritiku nacionalismu a rasismu politického mainstreamu. Zároveň nepřenecháme ulice ultrapravici k jejich vlastní propagandě. Přidejte se!

Proti každému nacionalismu – za solidaritu bez hranic!

VIDEOPOZVÁNKA: https://vimeo.com/191339229

Pozvánka na webu INR (s trasou pochodu): https://nerasismu.noblogs.org/nacionalismus-neni-alternativa-vyzva-k-ucasti-na-demonstraci-17-listopadu/

Pozvánka na Radaru: https://radar.squat.net/en/node/111313

Pozvánka na FB: https://www.facebook.com/events/219850405102067/

Text letáku „Jak se chovat na demonstraci a pravomoci policie (právní minimum)“ ZDE

14.11.2016

Antifašismus Z domova Akce