Анархистская федерация

Jak s autonomní politikou v Česku?

Přepis přednášky Arnošta Nováka ze semináře Autonomní politika po 21. století, který proběhl 13. února na Klinice.

Klinika

Rád bych tu promluvil o autonomní politice z perspektivy českého prostředí, nikoli o pohledu makropolitiky, ale spíš mikropolitiky zdola, kdy se člověk ptá, kterým otázkám čelíme a co můžeme v této situaci v české společnosti dělat. Chci nadhodit možné směřování, jak hledat odpovědi na tuto otázku, jak nad tím uvažovat, což souvisí s politickou imaginací, která je v české společnosti malá nebo mizivá a je třeba ji nějaký způsobem rozšířit. Nečekejte žádné návody, jak co udělat. Jde spíš o jakýsi výkop, jak uvažovat o autonomní politice v české společnosti.

Myslím, že naše uvažování je velmi reaktivní. Když začínáme politicky uvažovat, hodně se vyjadřujeme proti xenofobům, proti antiislamistům apod. Reagujeme na politickou agendu, kterou nám nastavují Konvička, Okamura, Zeman… Naše politika je tak velmi reaktivní, ale my nepotřebujeme být jen proti rasismu, proti xenofobii nebo proti kapitalismu. Je důležité přijít s nějakou vlastní politikou, která bude politikou autonomní.

Co autonomní politika je? Co prosazujeme? Co chceme?

Svou přednášku rozdělím na tři části. V té první velmi zjednodušeně a do určité míry povrchně nastíním situaci, v které se nacházíme, pojmenuji stěžejní problémy současné společnosti. V druhé části své přednášky bych chtěl mluvit o tom, jak tomu čelit, tedy o autonomii a autonomní politice. A třetí část se bude prolínat tak trochu s tou druhou a bude výkladem o konkrétních perspektivách autonomní politiky.

Současná situace

Nacházíme se ve společnosti, která je kapitalistická. Kapitalismus prochází historickým vývojem. Nyní jsme ve fázi neoliberálního kapitalismu, který se podstatně liší od fáze klasického průmyslového, byrokratického kapitalismu. Ten, jak ho známe z knížek z 19. a první poloviny 20. století, je založený na akumulaci kapitálu. Kapitalisté měli nějaký kapitál, který investovali, produkovali zboží, které prodali na trhu, aby získali peníze. Cílem byla akumulace kapitálu, jež se děla především skrze průmyslovou výrobu, která se odehrávala ve velkých továrnách, průmyslových komplexech, kde byli pracující dělníci velmi často koncentrovaní na jednom místě.

To mělo poměrně značný dopad na hnutí, které bojovalo proti kapitalismu. Toto klasické staré dělnické hnutí, které představovaly odbory nebo různé dělnické, komunistické, socialistické strany, bylo podobně jako ten klasický kapitalismus formované hodně top-down. Šlo o organizace, kde byla identita nějakým způsobem kolektivně sdílená, jasně daná a mohla se snadno vytvářet v prostoru a čase, protože se to týkalo lidí, kteří značnou část života pracovali na jednom místě, v jedné továrně, v jednom oboru, což byli hlavně horníci, hutníci apod. Vytvářet kolektivní identitu tohoto člověka bylo snadné. Vznikaly hierarchické organizace, ať už to byly odbory nebo politické strany, které reprezentovaly tuto kolektivní identitu hnutí. To si vytvořilo ideologii, kterou předkládalo proti ideologii kapitalismu, ať už to byl socialismus nebo komunismus. Byla to ideologie, která často vycházela z představy, že kapitalismus bude nahrazen komunismem nebo socialismem, buď na základě zákonitostí historického vývoje, nebo v případě anarchistických proudů tím, že kapitalismus bude svržen, např. v představě syndikalistů generální stávkou, u jiných anarchistických proudů sociální revolucí.

Nicméně existovala představa, že se boj s kapitalistickým systémem děje skrze hnutí, které je protipólem kapitalismu, a že je možné kapitalismus svrhnout. Byla to představa revolucí, které se odehrávají formou jednorázového aktu, představa „dobytí Zimního paláce“, intenzivního boje, který svrhne systém podobně, jako to bylo v případě dobytí Bastily. Tomu odpovídá i text Internacionály: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod.“ To je představa ideologií posledních velkých bitev.

Výsledkem poměrně ostrých sociálních střetů a třídních bojů byl po 2. světové válce sociální stát, tedy třídní smír, výsledek kompromisu mezi reprezentanty dělnické třídy, dělnickými boji a zájmy kapitálu. Avšak s tím, jak se v 70. a 80. letech začala prosazovat ideologie neoliberalismu jako politický projekt, začal se koncept sociálního smíru od 80. let rozpadat. To, co mj. pomáhalo na Západě držet sociální smír pokupě, byla hrozba východního bloku. V momentě, kdy v roce 1989 tato hrozba padá, křehký sociální smír a sociální stát se na Západě rozpadá a neoliberalismus se může naplno rozvinout. Na počátku 90. let se prosazuje myšlenka, že nastal konec dějin, což znamená totální nadvládu neoliberální ideologie, kapitalismu, volného trhu apod. Nicméně uplynulo nějakých 20 let od konce dějin a vidíme, že dějiny se utrhly ze řetězu a pádí dál, ani se nestačíme divit jak. Idea konce dějin je pryč stejně jako idea Komunismu s velkým K, jak píše Graeber, idea, že světlé zítřky jsou před námi, že jde o historickou zákonitost, že z kapitalismu se automaticky přejde ke Komunismu nebo že Komunismus je možné nastolit skrze nějakou jednorázovou událost. Všechno toto padá s koncem 20. století.

Ideologie neoliberalismu, neoliberální fáze kapitalismu je charakteristická důrazem na individualizaci. Individualizací není myšleno jen to, že odpovědnost je přenášena na bedra jednotlivce, tzn. že jak kapitalismus produkuje svoje strukturální rozpory, jako nezaměstnanost, produkuje problémy, ale řešení těch problémů je házeno na bedra jednotlivců. Takže se zodpovědnost přenáší na nás. Neoliberální kapitalismus vládne skrz neoliberální mentalitu, to znamená, že nevládne jen nad námi, ale vládne i skrze nás. Vládne skrze to, že vytváří nového člověka, s novou subjektivitou, tzv. podnikatele se sebou samým. Hlavní figury v neoliberální fázi kapitalismu jsou podnikatel a spotřebitel. Není tu místo pro roli občana, politicky aktivního člověka. To, co je dominantní, je podnikatel sám se sebou nebo spotřebitel, to jsou naše dvě hlavní role, s kterými se s námi v neoliberalismu počítá. Apeluje se na nás, abychom všichni byli podnikateli se sebou samými. Chce se po nás, abychom se neustále rozhodovali jako racionální ekonomický aktér, abychom veškeré naše aktivity vnímali jako investici do sebe samých (např. když se učíte jazyky, tak investujete do sebe), abychom sebe chápali jako kapitál, který je třeba investovat. Měli bychom udržovat dobré přátelské vztahy s lidmi, s kterými je to výhodné. A v ten moment, kdy sami sebe chápeme jako toho podnikatele se sebou samým, když v druhém vidíme konkurenta nebo objekt, díky kterému můžeme získávat výhody a postavení, se mění naše subjektivita.

Zároveň to ztěžuje potenciál ke kolektivnímu jednání. Kolektivní jednání je v neoliberální společnosti velmi problematické. Na jednu stranu se ptám, co z toho já budu mít, nakolik se mi to vyplatí, proč bych měl něco dělat zrovna já, ať se s tím vypořádá každý sám. A to najednou omezuje naši politickou imaginaci, co člověk může dělat. Politická imaginace se tím hrozně scvrkává. Já učím environmentální sociologii, takže se často zabývám životním prostředím, environmentálními problémy a tím, co se s nimi dá dělat. Můžeme méně létat letadlem, můžeme recyklovat, pořádně třídit odpad, nebo můžeme kupovat bio a fair produkty, můžeme kompostovat, ale když si všimnete, tak všechno, co vlastně můžeme, je uvažováno pouze v roli spotřebitele. Pouze jako jedinec. Co já s tím můžu dělat? Úplně se vytrácí imaginace kolektivního jednání, která by překročila vzorec spotřebitele, což je důsledek naší subjektivity, kdy politická imaginace neumožňuje nic jiného než třídit odpad nebo méně létat letadlem. Ale to je jen nepatrné procento toho, co se spotřebuje, vyprodukuje. Řešíme ocásek psa, ale ne psa jako celek.

Neoliberalismus má tedy dopad na nás na všechny tady. V každém z nás se to pere. Boj s neoliberálním kapitalismem se neodehrává jen někde na ulicích, na demonstracích, ale i v nás, v našich každodenních vztazích. A proto jsou důležitá místa, jako je Klinika, ale k tomu se ještě dostaneme.

Takže neoliberální kapitalismus, který se rozvíjel v době 70. a 80. let, dokázal velmi dobře využít rétoriku 60. let volající po svobodě, autonomii, flexibilitě, kreativitě… Tím vším oplývá, ale pokud se podíváme za jeho logiku, zjistíme, že je za ní obrovský imperativ přizpůsobení se. Musíte se přizpůsobit. A čemu? Zákonům volného trhu, ekonomické, tržní logice… Když začnu uvažovat, co budu v životě dělat, v čem se chci realizovat, najednou se musím přizpůsobit trhu práce. Jakmile se nepřizpůsobíte trhu práce, je to vaše chyba, nestudovali jste správnou školu, nejste dost flexibilní atd. Neoliberální kapitalismus oplývá obrovskou rétorikou svobody, tvořivosti, možností, ale najednou nad neoliberální společností visí úplně někde mimo zákony, podle kterých se musíme řídit, zákony ziskovosti, akumulace kapitálu, tržní logiky. Celá kapitalistická společnost je společnost heteronomní, která se řídí podle nějakých zákonů, které jsou mimo ni, nad ní, zákony, které nám zprostředkovává „věda věd“, tj. ekonomie, jež je vědou nad všechna náboženství, modlou neoliberální společnosti, která uznává její „zákonitosti“ fungování.

Pokud chceme čelit neoliberálnímu kapitalismu, znamená to zpochybnit princip, na kterém neoliberální společnost funguje, tzn. heteronomii společnosti, to, že nám jsou nějaké zákony a imperativy dány a že se jim musíme přizpůsobit, aniž bychom o tom mohli rozhodovat. Koneckonců i ona demokracie končí před dveřmi firmy, továrny, úřadu… Osm a víc hodin, co strávíte v práci, tam končí demokracie a nastává vláda šéfa a vlastníka. A toto téma je třeba opět otevřít a sféru výroby, produkce, ekonomiky si vzít zpět. Pokud tedy budeme zpochybňovat heteronomii neoliberální společnosti, dojdeme k tomu, že to, o co usilujeme, je společnost, která bude autonomní.

Požadavek autonomie

Co to znamená autonomní společnost? Je to taková společnost, která si sama stanovuje svoje vlastní zákony, pravidla, normy fungování i samotný smysl. Pokud smyslem neoliberálního kapitalismu je minimálně 3% růst HDP, tak na tom nehodlám participovat, to není autonomní společnost, ale heteronomní, kde se život celé společnosti přizpůsobuje co nejvyššímu růstu HDP. U autonomní společnosti si můžeme klást otázky, kam směřujeme, proč to děláme, co chceme apod. Autonomní společnost si určuje vlastní pravidla, vlastní smysl směřování a zároveň ví, že to dělá, že si zákony stanovuje sama. Nejsou to tedy zákony a pravidla daná bohem, králem, Václavem Klausem, Babišem nebo zákony volného trhu. Jsou to pravidla, která co nejdemokratičtěji stanovili sami lidé a zároveň o nich vedou debatu, reflektují je a vědí, že tyto zákony jsou měnitelné. Pokud se vývojem ukáže, že autonomní společnost chce jiné zákony, tak je možné je vždy měnit. Nejde o žádné přirozené zákony, o nic jednou provždy daného. Taková autonomní společnost zároveň vyžaduje schopnosti jedince, člověka nebo kolektivu, aby si tyto normy, pravidla a zákony vytvářel, aby je reflektoval, a zároveň je důležité, aby je zpochybňoval, tedy aby participoval na jejich vytváření, na jejich změně, aby když už je nastaví, je uznával, a zároveň je mohl kritizovat. Autonomní společnost je tedy přímě demokratická. Zapomeňte ale na nějaký Úsvit přímé demokracie, kde půjdete za plentu rozhodnout, jestli migranty ano nebo ne, jestli tady cikány chceme či nechceme. To není přímá demokracie. Přímá demokracie je také ten proces debaty, a to je mnohem důležitější než nějaký jednorázový akt.

Autonomie je vždy individuální a kolektivní. Individuální autonomie znamená jedince, který je schopný sám za sebe rozhodovat, být nějakým způsobem odpovědný, aktivní a také si vědomý svých limitů. Zároveň je nutné si uvědomit, že tohoto autonomního jedince velmi dobře využil a přetvořil ve svůj prospěch neoliberální kapitalismus, který také pracuje s autonomním jedincem, ale především jako s určitou monádou. V případě neoliberálního kapitalismu je autonomní jedinec monáda, uzavřená jednotka, člověk, který neustále počítá, kalkuluje, bloudí světem, naráží na další monády v rámci konkurence a snaží se něco vytěžit a získat.

Tato individuální autonomie musí být vyvažovaná a vyjednávaná v rámci kolektivní autonomie. Vždy tam bude napětí. Není možné jednoduché smíření. Neustále to bude lavírování mezi individuální a kolektivní autonomií, zvlášť v momentě, kdy jsme všichni socializovaní v kapitalistické neoliberální společnosti, kdy do nás od 90. let hustili, že každý jsme strůjcem svého úspěchu atd. atd. Neoliberální kapitalismus je nějakým způsobem v nás, takže boj o autonomní společnost zároveň znamená, aby byl člověk připravený měnit sám sebe. Jak kolektivní, tak individuální autonomie jsou pro autonomní politiku a společnost důležité. Není možné obětovat své já ve prospěch kolektivu a zároveň není možné až příliš své já, své ego uplatňovat na úkor kolektivu. Vždy tam bude napětí, které nelze úplně usmířit a provždy vyřešit.

Autonomní společnost je horizont, ke kterému budeme směřovat a který bude vždy jenom horizontem, jejž nikdy nelze plně dosáhnout. Protože i kdybychom dobyli onen „Zimní palác“ a na chvíli nastolili autonomní společnost, nikdy nevíme, co přijde za pět deset let, nebo co budou řešit naše děti. Společnost se dynamicky vyvíjí, takže vždy to bude určitý horizont, ke kterému budeme směřovat. Ale zároveň autonomní společnost není jen nějaký horizont, který vidíme, který nás inspiruje, je to i něco, co můžeme tvořit tady a teď. To je prefigurativní (předjímající) politika, která předjímá svůj cíl, kdy se snažíme, aby vztahy, co zde vytváříme, projekty, sociální centra, kooperativy, družstva, byly nějakým způsobem předobrazem společnosti, která je někde tam na horizontu.

Vybral jsem čtyři body, na nichž by autonomní politika v českém kontextu měla či mohla stát. Tím prvním bodem je politika první osoby. Byla hlavním bodem autonomní politiky již v 80. letech v Německu a vycházela z toho, že bojuji vždy sám za sebe. Jde o odmítnutí politiky reprezentace, tzn. že je tu někdo, kdo ví jak mě nejlépe osvobodit, jak věci vyřešit za mě. Anarchisté již na počátku 20. století říkali: „Neosvobozuj mě, osvobodím se sám.“ A o to v podstatě jde. Abychom emancipační boje vedli v první řadě sami za sebe. Bojuji já, bojuješ ty, společně toho můžeme vybojovat mnohem víc. Můžeme se spojit a bojovat za nás, nikdy ale nemůžeme bojovat za někoho jiného, někoho jiného osvobodit. Je to kritika všech paternalistických přístupů k Romům, bezdomovcům, uprchlíkům, migrantům… Když Klinika pomáhala uprchlíkům, tak to také byla politika první osoby. Vadili nám nálady v české společnosti a nechtěli jsme, aby nebyla xenofobní, pomoc uprchlíkům je symbolická a nemá ambice nahradit humanitární či charitativní pomoc.

Politika první osoby ale může snadno sklouznout k egoismu, nezájmu nebo zapouzdření. Bojuji si sám za sebe, ostatní mě nezajímají. Na to má dobrou odpověď Richard Day, kanadský sociolog a aktivista. Mluví o dvou věcech, které mohou takovému zapouzdření zabránit. Jednak je to tzv. bezdůvodná solidarita. Říká, že útlak je nutné vnímat v kontextu jiných útlaků. Není možné mít svůj útlak jako centrální osu boje. Tou už není třeba třídní konflikt, ale související řada konfliktů na úrovni genderu, pohlaví nebo rasy, etnika nebo ekonomického útlaku, a nejde říci, že je potřeba vybojovat nejprve ekonomický boj, jak se říkalo, zatímco ostatní boje nejsou tak důležité. Všechny boje mají nějakou legitimitu a je třeba je bojovat zároveň. Takže je možné, aby nějací autonomové, kteří bojují za sebe ve squatech, našli společnou řeč s lidmi ze sousedství, kteří bojují proti bourání školky. Je tedy důležitá role solidarity, abychom boje propojovali a nacházeli společné body. A potom Day mluví o tzv. „nekonečné odpovědnosti“, empatii. Je důležité být otevřený k poznání a zkušenostem druhého člověka. Být připraven poslouchat jeho hlas. To je i důvod, proč se Klinika připojuje k bojům za uprchlíky apod. Protože je otevřená různým zkušenostem a snaží se naslouchat hlasu jiných lidí.

Druhým bodem je přímá akce, způsob jednání, který odmítá zprostředkování. Mluvme ale o přímé akci jako každodenním jednání. Když mají lidé v nějaké komunitě problém třeba s vodou, mohou napsat starostovi, aby to zařídil, a on to buď zařídí, nebo budou dál psát a ztěžovat si. Druhá možnost je, že to budou řešit sami, zkrátka půjdou a studnu si vykopou a budou ji spravovat společně. A to je přímá akce, lidé nespoléhají, až za ně někdo něco vyřeší, ale začnou to řešit sami. Richard Day v této souvislosti mluví o dvou politikách – politice jednání a politice požadavku. Politika požadavku znamená, že žádáme někoho, aby něco vyřešil. Podle Daye se tím legitimizují autority, stát, kapitalisté. Oproti tomu klade politiku jednání, která je založena na přímé akci, samosprávě, vládě nad sebou samým. Někteří Daye kritizovali za jeho buď, anebo. Tak striktně položené to ale není. Některé skupiny vycházející z přímé akce v určitých momentech kladou požadavky. Nejde o dvě od sebe oddělené metody, ale je to spíš otázka míry, otázka ontologie, z čeho vycházíme. Pokud vycházíme z politiky jednání, pak jednáme a v určitý moment můžeme mít nějaký požadavek. Šlo by to uvést na příkladu Kliniky. Někteří tvrdili, že se Klinika zpronevěřila politice jednání tím, že přešla k politice požadavku a „dostala“ barák od Babiše. Já si myslím, že se Klinika stále drží v politice jednání ontologicky. Barák jsme obsadili, oni nás vyklidili, ale my jsme na základě nátlaku dali požadavek, že ten barák chceme. Babiš nám ho nakonec „dal“, jak někteří píší, a v ten moment nás část lidí kritizovala, že jsme se nechali koupit, že jsme se zaprodali. Ale podle mě se celý rok Klinika snažila dokázat, že je možné „dostat“ od Babiše barák a být zároveň antagonističtí ke státu, že je možné a dokonce nutné tyto dva typy politiky propojovat. Politika jednání musí být ontologií a v některý moment musíme dojít k tomu, že je třeba politika požadavku a že dochází k jednáním. Byli jsme kritizovaní, že jsme jednali, ale i ve válce spolu nepřátelé jednají. Jednání je důkazem toho, že vás nepřítel uznává, vaši sílu, legitimitu, pozici. V momentě, kdy s vámi nepřítel nechce ani jednat, to také může znamenat, že vás vůbec neuznává, že vás chce zničit. Je to tedy mnohem komplexnější a složitější.

Třetí bod se točí kolem commons. Všechny překlady, jako obecně sdílené statky, občiny apod., češtinsky tahají za uši. To, že čeština nemá výraz pro commons, vypovídá mnohé o naší politické kultuře a představivosti. Nemáme žádný český běžně zažitý slovník, který by s takovými pojmy pracoval. Je však důležité navzdory tomu, že nám nebude rozumět, koncept commons uchopit a rozvíjet na pozadí autonomní politiky. Koncept commons je něco jiného než „veřejný“. V českém uvažování se rozlišuje „soukromý“ a „veřejný“, jakoby bipolárně.

Zkusím vysvětlit commons z úplně jiného úhlu. Předevčírem sem přišel J. X. Doležal s fotografem, chtěl jít do knihovny a vyfotit se tam s knihou Karla Marxe s tím, jak je to bizarní 25 let po revoluci. Někteří lidé z Kliniky mu řekli, že tady není vítaný, a on operoval tím, že „mě nemůžete vyhodit, vždyť Klinika je veřejný prostor, já si budu stěžovat, že mě odsud vyhazujete“. Na základě této historky se můžeme bavit, jestli je Klinika veřejný prostor. Já myslím, že není. Co je veřejný prostor? Veřejný prostor jsou ulice, parky, to, co je běžně veřejně přístupné a zároveň je institucionálně spravované státem – veřejné instituce, veřejné školství… My k tomu máme možná přístup, ale nemáme na to žádný vliv. Na druhé straně máme to, co je soukromé, to jsou naše byty, továrny, doly, které patří Bakalovi a kde rozhoduje Bakala. Ale pak je něco mezi tím, něco, co není ani veřejné, ani soukromé. Klinika není soukromá, tady nejste u nás doma, ale zároveň není veřejná. Doležal tvrdil, že ta budova patří státu. De jure ano, ale důležité je, kdo a jak ji užívá. Pro mě je Klinika commons, tzn. že jde o situačně sdílený statek, je tady kolektiv lidí, který tento prostor, jenž má dveře a zamyká se, demokraticky spravuje. I když je to prostor otevřený veřejnosti, neznamená to, že je veřejný. Jsou tu určitá pravidla fungování, Klinika stojí na nějakých principech, netoleruje rasismus apod. Je to něco, co se snaží odlišovat a vystupuje z logiky soukromý/veřejný, tedy kapitalistické logiky. Klinika tedy znamená společně sdílený statek, může to ale být nějaký pozemek, družstvo, podnik…

Český překlad je ale zavádějící, důležitější než statek je to, jak se s ním nakládá. Proto mluvíme o commoning, o sdílení, které je velmi důležité. Fungujeme autonomně, tzn. že je tu kolektiv lidí, který si nastavuje pravidla, každou neděli je tu plénum, kde se společně dohadujeme, jak bude tento prostor fungovat. Snažíme se ho co nejvíc vymanit z kontroly státu, který se sem snaží dosáhnout skrze různé předpisy, vyhlášky, starostku, policii… Nikdy nebudeme jako nezávislý ostrov, vždy tu budou intervenovat různí aktéři. Je to spíš taková iluze nezávislosti. My také nechceme být nezávislí, ale intervenovat do okolní společnosti. Autonomie není o nějaké autarkii, uzavřenosti.

A čtvrtým bodem je samospráva. Souvisí s předchozími body a v českém kontextu je důležité ji zdůrazňovat. Znamená, že se na věcech podílí samotní lidé. Nemáme ani ředitele, ani uklízečku, musíme se o všechno postarat sami. A najednou stojíme před spoustou problémů, které jsme si přinesli z běžného života. V kolektivu Kliniky jsme čelili debatě ohledně pravidel. Někdo řekl, ať si ty pravidla každý nastaví sám, individuálně. Na to jiní řekli, že pravidla musíme stanovovat kolektivně. Je vidět, že i v našem kolektivu se střetává to kolektivní s individuálním.

Příklad Kliniky

Na Klinice se nijak neuzavíráme a myslím, že bychom měli mít ambice a potenciál nebát se interagovat s okolím. Myslím, že anarchistické, autonomní, radikálně levicové hnutí z 90. let, a mělo k tomu své důvody, bylo hrozně opatrné – aby nás nikdo neindoktrinoval, nekontaminoval, aby nás nikdo neovlivnil… Měli bychom mít ambice a sebedůvěru, abychom principy fungování autonomie kontaminovali lidi v prostředí kolem nás. To se ukázalo na příkladu sbírky pro uprchlíky. Klinika nebyla žádným centrem, řídicím orgánem, ale spustila dominový efekt, který hodně dlouho fungoval na principu horizontality, nehierarchie a samosprávy na rozdíl od velkých humanitárních organizací. Spousta lidí se s tím nějakým, na české poměry velmi zajímavým a tvořivým, způsobem setkala. Autonomní politika by se neměla bát toho, že bude někým kontaminovaná, a víc intervenovat do společnosti.

Napadají mě tři oblasti, v kterých by měla intervenovat, oblasti, které pokrývají celý náš život. Koresponduje to s nedávnou konferencí o squatingu v Barcoloně, která byla rozdělena do tří dní na témata squating jako bydlení, squating v prostředí pracovišť a squating, který se týká sociálních prostor. Tyto oblasti pokrývají náš život počínaje výrobou až po sociální oblasti. Tzn. že principy autonomní společnosti by se měly týkat jak pracoviště, tak sféry dostupného bydlení a sféry sociálního prostředí.

Příklad Kliniky ukazuje, že nejjednodušší, kde začít, je v té sféře sociální, protože tam máme nejvíce času, nejvíce možností a relativně nejvíc moci. Sociální centra jsou začátkem cesty. Cesta je zároveň cíl, ale je to cesta. Kliniku bych přirovnal k tělocvičně. Někteří z nás tam posilují, aby měli svaly, a zároveň je to posilování baví. Stejně tak Klinika nás těší, ale zároveň je to prostředek, jak měnit čtvrť, kde jsme, Prahu, kde žijeme, a potažmo českou společnost.

Zároveň by tu měla být ambice propojovat se s dalšími konflikty a iniciovat další ve sféře pracovišť a bydlení. Je důležité nespoléhat se jen na sféru spotřeby, byť kolektivní, ale nastolit i otázku pracoviště, jako se to děje třeba v Řecku na příkladu továrny Vio.Me.

Další typy hnutí, které ve světě fungují na principech autonomní politiky a hodně se točí kolem commons, se točí kolem problému přístupu k vodě. V Praze je veškerá voda privatizovaná, nemáme ji v rukou my, ale náš přístup k ní kontrolují nadnárodní společnosti. Pro autonomní politiku může být přístup k vodě, jako ke commons, docela důležité téma. Nebo MHD je také druh commons, který by měli mít pod kontrolou lidé, kteří ve městě žijí. Stejně tak prostor ve městě. Je legitimní, když si nějaká nadnárodní společnost koupí část Žižkova a bude si tam stavět vlastní čtvrť? To jsou nějaká témata, která skrze commons můžeme uchopit jako téma samosprávy, přímé demokracie i autonomní politiky.

Aby autonomní politika nebyla jen protestní, abychom nereagovali na to, co nám někdo nastoluje, a neříkali jen, že nechceme, že jsme proti apod., je důležité být trošku autonomní „Babiš“, nabídnout lidem nějakou perspektivu, aby pro ně byla naděje, nějaký příklad, něco, co funguje. Lidé pak nejsou takové ovce a dokáží ukázat svůj potenciál, jako to bylo se sbírkou pro uprchlíky. I Kliniku začínala poměrně malá skupina, následně se ukázala spousta lidí, kteří se jakoby objevili odnikud a jsou skvělí, vytváří sociální vztahy na mikroúrovni a potenciál, který v nich leží, byl nějakým způsobem aktivován.

Takže autonomní politika, když to shrnu, není žádná poslední bitva. Je hodně bitev, a když nás porazí, je třeba se oklepat a jít do další bitvy. Neexistuje žádné svržení státu a kapitálu. Gustav Landauer, anarchista z počátku 20. století řekl přibližně toto: Stát není žádný stůl, který můžete svrhnout, stát je sociální vztah, který sami vytváříme. Sociální vztah je mnohem těžší rozbít nebo změnit, protože máme nějaké zvyky, návyky, nějakou představivost. Zapomeňme tedy na nějaké svržení státu, svržení kapitálu. Politika není černobílá. Já jsem třeba velký kritik insurekcionistického anarchismu, který si myslí, že když zapálí pár aut, vyloupí banku apod., tak to bude ta jiskra, která zažehne někde pod státem dřímající svobodomyslnou společnost, která stát svrhne a zpod „stolu“ vstanou samí anarchisté. Sorry, fakt nevstanou. Naše vize bude vždy na horizontu a cesta pro nás bude cíl.

Související odkaz:
Autonomní politika pro 21. století


Что пишут на других сайтах

Ссылки