Bilance ukrajinských protestů z pohledu běloruských anarchistů.

Protesty v Kyjevě pomalu utichají. Možná to ještě není konec a vláda dá lidem opět záminku k projevu jejich hněvu v ulicích ukrajinských měst. Už teď je ale možné vyvodit z dosavadních událostí určité závěry.

Vývoj Majdanu

Za dva měsíce vzdoru se ukrajinské protesty viditelně vyvíjely, srovnáme-li je s počátkem Euromajdanu. Jestliže všechno začínalo kvůli požadavku podepsat smlouvu s Evropskou unií, klidnou demonstrací na Majdanu pod plnou kontrolou opozičních stran, teď se tu Evropská unie připomíná stále méně, klidný protest přerostl v současné pouliční boje a opozice zcela ztratila kontrolu nad masami demonstrantů. Není tedy možné chápat Majdan staticky a opakovat to, co se říkalo na samém začátku protestů. Díky neúměrně tvrdým a nelogickým rozhodnutím vlády se Majdan z dění naprosto cizího anarchistům (jak svými cíli, tak způsobem organizace) vyvinul k sebeorganizaci, radikálním akcím a protestům proti policejnímu a vládnímu násilí.

Majdan a fašismus

Základní výtka vůči Majdanu ze strany levice a anarchistů se týkala aktivní účasti různých ultrapravicových skupin, které tam samozřejmě bezpochyby byly. Připomínají se útoky ultrapravičáků na představitele nezávislých odborů, na studentské aktivisty a feministky. Nicméně platí ještě důvody k neúčasti v protestech? Majdan prochází změnami, přičemž se všechno proměňuje velmi rychle a připomínat stále měsíc a více staré incidenty znamená jednoduše přenechat Majdan pravici a posílit tam její vliv. Praxe ukrajinských anarchistů, kteří se protestů účastní, ukazuje, že je možné dojednat příměří a zapojit se do protestů bez ohledu na účast nacionalistů. Někteří „odborníci“ na internetový boj v komentářích tvrdí, že by bylo třeba nejdřív vyhnat pravičáky a potom bojovat proti Berkutu a vládě. No, dávat rady od monitoru není zrovna nápadité. Objektivní analýza situace mluví o nemožnosti takového scénáře už jen kvůli velkému počtu a lepší organizovanosti lidí z tzv. pravicového sektoru.

Nelze si také nevšimnout, že za ty roky pouličních bojů jsme zapomněli, co to znamená „fašismus“ a v čem spočívá jeho současná hrozba. Fašismus nejsou keltské kříže, nejsou to „magická“ čísla 14/88, není to značka oblečení a dokonce to nejsou chuligáni od některých fotbalových klubů. Fašismus je v první řadě politická ideologie, která je charakteristická mimo jiné posílením státu, násilnými metodami potlačování jiných názorů, autoritářstvím, odmítnutím demokratických norem dokonce i v jejich liberální podobě. Kdo je na současné Ukrajině větším fašistou: vláda střílející do demonstrantů a přijímající policejní zákony nebo mladíci z pravicového sektoru, kteří vystupují proti těmto tvrdým opatřením? Kdo představuje největší nebezpečí? Tyto otázky vůbec nejsou rétorické. Co znamená přijetí nových zákonů pro levicové a anarchistické hnutí, se dá předpokládat. Obrat k autoritářství a kriminalizace protestního hnutí po přijetí těchto zákonů jsou naprosto zřejmé.

Posílení pravice samozřejmě neznamená nic dobrého. Ovšem copak neúčast anarchistů v protestech nějak narušuje vliv pravice? Nebo obráceně: nemohla by aktivní účast antiautoritářů vytvořit viditelnou alternativu k nacionalistům a napomoci šíření našich myšlenek? Už nevidíme logiku v neúčasti na protestech kvůli přítomnosti našich nepřátel. To jen posílí jejich pozice a podpoří další marginalizaci anarchistického hnutí. Prohra povstání se nevyhnutelně projeví u všech oponentů vlády, vítězství (v tuto chvíli nemáme samozřejmě na mysli vítězství sociální revoluce, ale svržení současné vlády a splnění základních požadavků protestujících) může napomoci růstu anarchistického hnutí jen za aktivní účasti samotných anarchistů. Jinak budou výsledky vítězství využívat jen liberálové a ultrapravice, což se opět negativně projeví na celém anarchistickém hnutí. Je pochopitelné, že účast může mít různé formy, které je těžké posuzovat, když nejsme na místě, ale které musí být viditelné a musí mít osvětový vliv na masy.

Kromě neúčasti v protestech kvůli významné přítomnosti nacionalistů je tu i druhé mezní hledisko – zapomenout na všechny rozpory a společně bojovat proti současné vládě. Na to můžeme odpovědět odkazem na dlouhou historii důsledků spolupráce anarchistů s autoritářskými silami, která vždy skončila pro anarchisty žalostně. Místo toho se ovšem stačí podívat na výroky z pravicového sektoru Majdanu a není třeba žádné velké moudrosti k tomu, abychom pochopili, jaké cíle sledují. Představitelé nacionalistů mluví o účasti svých lídrů v nové struktuře vlády a funkcích v SBU (Bezpečnostní služba Ukrajiny, totéž co běloruská KGB). Úkolem anarchistů v danou chvíli není účast v protestech kvůli změně vlády, přičemž by museli zapomenout na vlastní ideje a nepřátele, nejsou to rvačky s Berkutem, ale agitace mezi lidmi a rozšíření anarchistických názorů.

Ukrajina

Regiony

Velmi důležitou roli sehrály v protestech ukrajinské regiony. Právě v regionech (v první řadě ve Lvově) se rodilo současné protestní hnutí, regiony dokázaly podpořit demonstranty v Kyjevě v době aktivní fáze protestů, když pomáhaly zadržet trestné oddíly, právě tam byla propracována koncepce „nepolitického protestu“ (tj. bez primátu politiků vůči občanským aktivistům) a právě v regionech protesty dosáhly nejhlubšího vývoje v politické oblasti. Zatímco v Kyjevě protestující efektně bojovali s Berkutem a stavěli barikády, v regionech obsazovali budovy a zakládali národní sověty. Například na shromáždění v Sumách zorganizovali Národní radu. Kromě toho se rozhodli založit okresní Národní sověty a zajistit tak veřejnou kontrolu místních politiků, oddíly občanské milice a Národní sebeobrany, provést antikorupční vyšetřování v regionu. Ve Lvově řekl velitel Sokolov, zvolený protestujícími, kteří obsadili budovu okresní politické správy, že v nejbližší době sovět ustanoví výkonný výbor – „kontrolu přebírají sověty a ty vytvoří svoje výkonné výbory“. Podle Sokolova v tomto výboru nebudou politici, ale představitelé občanů, protože obyvatelé Lvova svým politikům nedůvěřují.

To jistě ještě není přímá demokracie a samospráva, ale toto hnutí má správný směr a hlavně tu všechno vzniká živelně z iniciativy lidí, bez jakéhokoli vlivu politických sil. Můžeme si jen představovat, v co by se mohlo vyvinout podobné hnutí, kdyby ho začali podporovat anarchisté.

Ukrajina

Úkoly pro Bělorusko

Jak se můžeme jako anarchisté z Běloruska poučit ukrajinskými událostmi? Zaprvé je nezbytná semknutost a organizovanost. Vždy když propuknou masové protesty, anarchisté nejsou zcela připraveni, nejsou dostatečně organizováni a jsou izolovaní od velkých mas. Smutná spirála, po které jdou všechna anarchistická hnutí.

V Bělorusku na rozdíl od Ukrajiny nemůže pravice sehrát důležitější roli v masovém hnutí, protože je ještě rozdrobenější, pasivnější a apatičtější než anarchisté. Opozice nemá skoro žádný vliv ani vážnost, je vnímána jenom jako oponent vlády, nikoli jako samostatná síla. To dává jakési šance i nepočetným, ale organizovaným a radikálním skupinám, které mohou sehrát důležitou roli v budoucích protestech. Ale aby se takovými staly, je třeba soustavná příprava, zaměřená na vnitřní rozvoj každého aktivisty, soudržnost různých skupin, kolektivů a iniciativ a účast v sociálních konfliktech s cílem vzbudit sympatie ve společnosti.

Už jsme připomněli důležitost regionů v ukrajinských událostech. Běloruská opozice věnuje velmi málo pozornosti této otázce a zve všechny protestující do Minsku na jakési nepochopitelné rituální akce. Anarchisté bohužel také velmi málo fungují v jiných regionech, snad s výjimkou Gomelu. A přitom mohou regiony sehrát velkou taktickou roli – oslabit počet státních represivních sil v hlavním městě, pomoci se zásobováním protestujících v hlavním městě (to všechno jsou základní věci, jak ukazuje praxe) atd.

Zjevně ne náhodou byly všechny významné úspěchy anarchistů a jim blízkých hnutí spojeny s regiony: machnovština v Guljajpoli, komuny ve španělské Aragonii, zapatisté v Chiapasu. Dokonce i v ukrajinských událostech mohli významnou roli sehrát anarchisté jen mimo hlavní město. V Charkově se stali spoluorganizátory protestů. Anarchisté tu nebyli nejsilnější politickou skupinou, a tak směřovali agitační činnost mimo Majdan. Podle názoru jednoho z charkovských aktivistů jim pomohla vysoká organizovanost. Ve Lvově anarchisté ze Sociálního odboje a jim blízcí aktivisté z Autonomního odboje obsadili jedno poschodí budovy, kde se zformoval Okresní sovět, a společně s ostatními účastníky okupace budovy brání místo před vlivem místních členů Ťagnybokova sdružení Svoboda.

Samozřejmě se nám teď zdá, že opakování ukrajinských událostí je v Bělorusku krajně nepravděpodobné. Ale ještě před měsícem nikdo ani na Ukrajině nečekal, jak se události vyvinou. Vyvíjely se nikoli podle připraveného scénáře, ale spontánně jako reakce na tvrdý a neadekvátní postup vlády. Možná, že se nic podobného v Bělorusku v nejbližší době nestane, ale je lepší být připraveni na události, které se nestanou, než zůstat nepřipraveni na to, co se uskuteční. Je také třeba si uvědomit, že zatím není řeč o žádné sociální revoluci. V lepším případě to bude demokratický převrat nebo buržoazně demokratická revoluce. Přesto neúčastí v ní anarchistické hnutí absolutně nic nezíská. A pokus rozšířit své ideje uprostřed vzdorujících mas může položit základ té poslední revoluce.

Ukrajina

Zdroj:
Майдан: выводы и уроки

Související odkazy:
Ukrajina: Majdan na vlastní oči
Krajní pravice v ukrajinských protestech
Ukrajina: #blackmaidan: Co dál?
Ukrajina: Prohlášení kyjevských anarchistů
Protesty na Ukrajině se stále radikalizují
O událostech na Ukrajině: Majdan 2013
Rozhovor: Ukrajinský Euromajdan a fašistické vlivy