Článek Michaela Alberta z roku 2011, v kterém se zamýšlí nad přínosem anarchismu pro započaté století.

Tak jako většina sociálních hnutí je i anarchismus rozmanitý. Obecně vzato anarchista vyhledává a identifikuje struktury moci, hierarchie a nadvlády všude v lidském životě a snaží se je napadat v té míře, v jaké to dovolují podmínky a dohled justice. Anarchisté usilují o to eliminovat podřízenost. Zaměřují se na moc politickou, ekonomickou, na moc vyplývající ze vztahů mezi muži a ženami, na moc působící ve vztahu rodičů a dětí, na moc ve vztazích mezi kulturními společenstvími, na moc nad budoucími generacemi prostřednictvím účinků na životní prostředí a na mnoho dalších typů moci. Anarchisté pochopitelně napadají stát a korporace, ovládající domácí i mezinárodní ekonomiku, ale útočí rovněž proti každé instanci a manifestaci nelegitimní moci.

Proč tedy každý, komu jde o to, aby lidé měli přiměřenou vládu nad svými životy, neobdivuje anarchismus?

Problémy vyplývají z faktu, že být „oponentem nelegitimní moci“ může vést jednak k hnutím, jimž se nic nevyrovná co do vznešenosti, nebo na druhé straně k hnutím naprosto neúčinným.

Pokud anarchismus znamená především to první, dobří lidé jej budou obdivovat a anarchismus je bude přitahovat. Pokud však anarchismus znamená z větší části to druhé, pak vůči němu budou mít dobří lidé výhrady či k němu budou dokonce nepřátelští. Co tedy dnes představuje tu nepříliš obdivuhodnou nebo dokonce opovrženíhodnou verzi anarchismu? A co je tou verzí hodnou obdivu? A dokážou vůbec i ty obdivuhodné proudy upoutat dostatek pozornosti na to, aby byly úspěšné?

Opovrženíhodná je ta odnož anarchismu, která odmítá politické formy jako takové, či instituce jako takové, nebo dokonce obyčejné staré technologie jako takové, nebo která odmítá bojovat za jakékoli reformy vůbec, jako kdyby politické struktury, institucionální uspořádání či dokonce technické inovace ze své vnitřní nutnosti prosazovaly nelegitimní nadvládu nebo jako kdyby jednání s existujícími společenskými strukturami za účelem dosažení okamžitých, byť omezených zisků, bylo automaticky znakem pokrytectví.

Lidé zastávající tyto názory chápou podle všeho způsob, jímž současný stát užívá svou moc a vládne, jako nástroj utiskování většiny, a usuzují, že je to přímý důsledek snahy zavádět či přímo uzákonit nebo uskutečňovat sdílené cíle, nebo dokonce vůbec jakkoli spolupracovat ve velmi širokém měřítku s vládnoucí mocí, místo aby si uvědomili, že je to jen přímý důsledek vykonávání těchto činností určitým způsobem, ve službě úzkým elitám, takže potřebujeme pouze to, aby byly tyto funkce naplněny něčím pozitivnějším.

Pozorují, že většina či dokonce vlastně všechny naše instituce, když zajišťují lidem potřebnou organizaci, slavnosti, jídlo, dopravu, bydlení, služby atd., rovněž omezují to, co lidé mohou dělat, a to způsobem, který odporuje lidským touhám a lidské důstojnosti. Chybně z toho však vyvozují, že tomu tak je nutně u všech institucí jako takových, takže namísto institucí potřebujeme pouze dobrovolné spontánní interakce, z nichž se všechny stránky života vždy plynule a spontánně rodí a jsou v nich také plynule a spontánně řešeny. Ve skutečnosti jsou ovšem rozvinuté vztahy mezi různými populacemi a dokonce i mezi jednotlivci bez stabilních a trvalých institucí, které mají jasně koncipované a stálé normy a role naprosto nemožné. Chyba spočívá v tom, že zatímco institucionální role, jež nutí lidi popírat jejich lidskost a lidskou důstojnost druhých, jsou jistě ohavné, instituce, které dovolují lidem svou lidskost plněji a svobodněji vyjádřit, nijak ohavné nejsou, ale tvoří naopak součást, nedílnou součást spravedlivého společenského řádu.

Podobně je tomu i s technologiemi. Kritikové hledí na montážní linky, zbraně a využívání energie, jež plundruje náš svět, a tvrdí, že existuje něco jako snaha o ovládnutí člověka pomocí technologií, jež s sebou nerozlučně přináší tento typ hrozivých následků, takže by nám bylo lépe bez technologií. Pochopitelně opomíjejí fakt, že i psací pero je určitá technologie, šaty jsou technologie a ve skutečnosti jsou veškeré lidské výtvory technologiemi a že život bez technologií by byl přinejlepším velmi krátký a surový. Úkolem tedy není technologii jako takovou ostře odsoudit a snažit se jí uniknout, ale vytvořit a udržovat pouze takové technologie, jež slouží lidským cílům a odpovídají lidským možnostem.

A konečně, pokud jde o reformy, slabošské názory připomínají, že z mnoha reforem vyprchaly jejich výdobytky a že elity dokázaly dokonce s jejich pomocí posílit svou legitimitu a rozšířit oblast své nadvlády, když nejprve jejich postupy garantovaly, poté si je přisvojily a nakonec je eliminovaly. To ale opět nevyplývá ze změny či reformy jako takové, ale ze změny pojímané, vyžadované a zaváděné reformistickými způsoby, které předpokládají udržování systému, a nikoli jeho zpochybnění. Místo toho je třeba nikoli neusilovat o žádné reformy, což by znamenalo jednoduše kapitulaci a uvolnění herního pole elitám, ale bojovat za reformy, které budeme koncipovat, prosazovat a uskutečňovat my, a to způsoby, jež povedou aktivisty k hledání ještě výraznějších výsledků v trajektorii změny, vedoucí nakonec k novým institucím.

Nebylo by vůbec třeba rozebírat zde „chybné směřování“ anarchismu a jeho antipolitické, antiinstitucionální, antitechnologické a antireformistické omyly. Je naprosto přirozené a pochopitelné, že lidé jsou zpočátku citliví vůči nedostatkům politických forem, institucí, technologií či při prvním setkání s reformními boji, jimž se momentálně nedaří, a obviňují pokaždé celou kategorii ze špatností té nejhorší instance každé z nich. Pokud by však byl tento omyl proto chápán jako přirozený postoj, představoval by jen zcela provizorní řešení. Koneckonců, bez politických struktur, bez institucí vůbec, a/nebo bez technologií, nemluvě o pokrokových reformách, by lidstvo stěží přežilo, daleko méně by prospívalo a sotva by naplnilo své rozmanité možnosti a schopnosti. Ovšemže média a elity se chopí jakéhokoli negativního zaměření anarchismu a ještě ho podpoří, vydávajíce jej za obraz veškerého anarchismu, vyzdvihnou v něm to mylné a bezcenné, aby vytlačily to hodnotné a celkově ho zdiskreditovaly. V tomto kontextu bývají někteří z nejextrémnějších (ale také nejbarvitějších) zastánců těchto kontraproduktivních názorů středem pozornosti médií. Celý tento neudržitelný a problematický přístup tak získává mnohem více pozornosti, kterou mu zaručuje spíš počet jeho stoupenců než jeho logika či hodnoty, a následkem toho také jistou tvrdošíjnost.

A co ten pravý směr současného anarchismu, méně viditelný v masových médiích? Zdá se mi mnohem více povznášející a inspirativní. Představuje daleko uvědomělejší popud k boji na straně utlačovaných v každé oblasti života, od rodiny přes kulturu, stát, ekonomii až k nyní značně sledované mezinárodní aréně „globalizace“, a vybízí ke kreativním a odvážným postupům, zaměřeným na dosažení bezprostředního zlepšení lidských životů, ačkoli v budoucnu povedou k prosazení zcela nových institucí.

Ten pravý anarchismus dnes přesahuje omezenost, jež v minulosti často doprovázela jeho snahy. Místo výhradně politického, antiautoritářského zaměření, jak tomu často dříve bývalo, být dnes anarchistou zahrnuje stále víc také kulturní a ekonomickou, stejně jako politicky zakořeněnou orientaci, přičemž každý aspekt je rovnocenný těm ostatním a také se všechny navzájem pronikají. Je to relativně nový rys anarchismu, alespoň v mé zkušenosti s ním, a je užitečné připomenout, že už před několika desetiletími, a možná dokonce i ještě zcela nedávno, by mnoho anarchistů řeklo, že anarchismus se sice pouští do všeho, jistě, ale vždy je přitom antiautoritářsky zacílen, spíš než aby současně vyzdvihoval jiné koncepty s jejich vlastními nároky. Tito anarchisté minulosti se domnívali, ať implicitně či explicitně, že analýza vycházející z všeobjímajícího antiautoritářského hlediska může vysvětlit tradiční rodinu lépe než analýza založená na koncepci příbuzenství, že může objasnit rasu či náboženství lépe než analýza založená na kulturně teoretických pojmech a že může vysvětlit výrobu, spotřebu a přerozdělování peněz lépe než analýza vycházející z ekonomických pojmů. Mýlili se, a je velký pokrok, že většina dnešních anarchistů to ví a že v souladu s tím rozšířili svůj intelektuální přístup, takže anarchismus dnes upírá svou pozornost nejen na stát, ale rovněž na vztahy mezi pohlavími, nejen na ekonomii, ale také na kulturní vztahy, ekologii a sexualitu. Tento anarchismus hledá svobodu v každé formě, kde ji lze nalézt, a všude, nejen skrze prizma mocenských vztahů, ale také v inspiraci bohatšími a rozmanitějšími koncepcemi.

Tento žádoucí anarchismus pochopitelně nejenže technologii jako takovou neodsuzuje, ale vstupuje s různými typy technologií do důvěrného styku a přiměřeně je využívá. Nejenže neodsuzuje instituce jako takové nebo politické formy o sobě, ale snaží se koncipovat nové instituce a nové politické formy, určené pro aktivismus a pro novou společnost, včetně nových forem setkávání, nových způsobů rozhodování, nových postupů koordinace atd., zahrnuje v to nejnověji také znovu oživené spřízněné skupiny, originální decentralizované struktury a všeobecná shromáždění.
A tento anarchismus nejenže neodsuzuje reformy obecně, ale razí si cestu, aby definoval a prosadil nereformistické reformy, chápané ve vztahu k bezprostředním potřebám lidských životů dnes, ale i s ohledem na jejich budoucí přínos, a nakonec vedoucí k úspěšným dalekosáhlým proměnám v budoucnosti. Jak jinak si vysvětlit snahy ochraňovat lidské domovy a umožnit návrat těm, kteří byli pro nesplácení hypotéky vystěhováni, abychom připomněli jen jeden z mnoha příkladů?

Proč tedy ale ten správný anarchismus nepřetrumfne ten nesprávný v přitažlivosti a nápadnosti, aby takříkajíc umetl cestičku pro naprostou většinu lidí na levici, které přitahuje ta lepší stránka anarchismu? Částečně je odpovědí, jak již bylo řečeno, fakt, že elity a média činí středem pozornosti ten nepříliš vhodný anarchismus, a dodávají mu mnohem více vážnosti a houževnatosti, než kolik by jinak vykazoval. Část odpovědi však také spočívá ve skutečnosti, že ta světlá stránka současného anarchismu je v mnoha ohledech příliš vágní na to, aby převážila nad ostatními věcmi. Co je příčinou této vágnosti? Domnívám se, že je jí fakt, že ten pravý anarchismus si neklade jasné a vyzývavé cíle.

Historicky byl anarchismus vždy soustředěn na politickou sféru života. Ale ani zde – přestože má za sebou dlouhou historii – nám anarchismus dnešních hnutí dosud nevyjasnil, jaká by měla být politika anarchismu. Za předpokladu, že společnosti musí v politické sféře plnit své rozhodovací, zákonodárné a prováděcí funkce, a nutně to činí prostřednictvím institucí, na nichž se občané podílejí a které sami ustavují, by mělo být zřejmé, jaké tyto instituce mají být. Spočívá-li špatný trend v tvrzení, že zavrhujeme jakékoli politické instituce a dáváme přednost pouze spontánním interakcím svobodných jedinců, odehrávajícím se tváří v tvář, kdy každý dělá, co chce, bez omezení, jak je tedy formulováno lepší hledisko toho správného trendu? Jaký druh struktur s jakými společenskými rolemi a normami bude v anarchistickém politickém zřízení uskutečňovat politické funkce, aby zároveň prosazovaly hodnoty, které vyznáváme?

Je možná předčasné očekávat od nově se šířícího anarchismu, že ze svého nitra vyprodukuje přesvědčivou vizi budoucího náboženství, etnické identity nebo kulturní komunity, nebo budoucí vizi příbuzenství, sexuality, rozmnožování či společenských vztahů, nebo dokonce budoucí vizi vztahů výroby, spotřeby a přerozdělování peněz. Ale zdá se mi, že pokud jde o dosahování a uskutečňování společného politického programu a o obranu proti jeho zneužívání, pokud jde o rozsuzování sporů a utváření a posilování norem kolektivní součinnosti, právě zde se jedná o věci, u nichž by anarchismus měl být. Nicméně, byl někdy učiněn nějaký vážný anarchistický pokus o vysvětlení, jak by se měly řešit soudní spory? Jak by se měly nalézat rozsudky? Jak by mělo být dosahováno právní a politické koordinace? Jak by mělo být nakládáno s přestupky a s roztržkami? Jak by měly být pozitivně zaváděny společné programy? Jinými slovy řečeno, jaký je kompletní anarchistický soubor pozitivních institucionálních alternativ k současné legislativě, soudnímu systému, policii a různým dalším exekutivním činnostem? Nejde mi pochopitelně o nějaký detailně propracovaný plán, ale přinejmenším o stanovení minimálních klíčových rysů, jež učiní svět politické samosprávy napohled přijatelný a inspirativní.

Jaké instituce, v nichž by rozvinuli solidaritu, rovnost, samosprávu se spoluúčastí všech členů, rozmanitost a všechny další životu prospěšné a osvobozující hodnoty, které zastávají, jaké instituce, jimiž by také zajistili nutné politické funkce, anarchisté hledají?

Ohromné počty obyvatel rozvinutých společností nejsou ochotny riskovat to, co mají, jakkoli málo to v některých případech je, aby usilovali o cíl, který jim není jasný. Jedna věc je dokázat lidi naštvat a přimět je, aby se spojili v relativně skromném počtu prudkých a oprávněných protestů za zlepšení toho, co máme. Jinou věcí je udržovat trvalý, pozitivní aktivismus desítek milionů lidí. Když se něco takového objeví, tak jako například nedávno v Egyptě, je tu jasný cíl – svrhnout diktátora, nastolit demokracii. Ukazuje se, že demokracie není zase tak úžasná. Není úplně dokonalá. Nevyřešená otázka, nejasnost při hledání následujícího kroku pro jednání shromážděných milionů, desítek milionů, se ukazuje ve srovnání s jasností cílů, žádoucích cílů, které skutečně vycházejí najevo, jako mnohem obtížnější.

Jak často se nás lidé musí ptát, o co nám jde, než jim dáme seriózní, dostatečně rozsáhlou, pečlivě promyšlenou a přesvědčivou odpověď? Opět, nejde o nějaké detailně propracované plány – jež představují beztak jen nemožné a chybné vodítko. Jde o přesvědčivý a naléhavý obraz klíčových struktur toho, za co bojujeme a co uskutečňujeme, jako lešení, na kterém se konkrétní detaily objeví až v praxi.

Nabídnout politickou vizi, která zahrne legislativu, způsob jejího uvedení do praxe, soudní rozhodování a jeho prosazování a která v celé šíři ukáže, jak může být vše účinně vykonáváno neautoritativním způsobem, jenž uvádí do života pozitivní výsledky, to by nejen poskytlo našemu současnému aktivismu velmi žádanou dlouhodobou naději, ale také by to zformovalo naše bezprostřední odpovědi dnešnímu volebnímu, zákonodárnému, právo vynucujícímu a soudnímu systému a rovněž oporu mnoha našim strategickým rozhodnutím.

Neměla by tedy dnešní anarchistická komunita vytvořit takovou politickou vizi? Myslím, že by měla, a pevně doufám, že k tomu brzy dojde. Jistě, mám obavy, že dokud tu nebude široce rozšířená složka anarchismu, která by předložila nějaké pozitivní a věrohodné politické cíle, a možná i cíle v jiných oblastech života, bude ta negativní složka anarchismu, popírající všechny politické struktury a dokonce i všechny instituce – jakkoli malá ve skutečnosti může být –, stále značně viditelná a stále bude silně redukovat potenciál přitažlivosti anarchismu.

Někdo bude namítat, že anarchismus již předložil více než dost různých vizí. Příliš mnoho vizí potlačí vynalézavost a schopnost inovace. Moje odpověď zní, že se jedná o stejný typ omylu, jako je zavrhování politických struktur či veškerých institucí, všech technologií a jakýchkoli reforem. Problémem není vize sama o sobě. Problémem je vize, která je zastávána a vlastněna pouze elitami a která slouží jen elitám. To, co přesně potřebujeme, je veřejnosti přístupná vize, politická či jakákoli jiná, která bude skutečně sloužit celé populaci. Vize, která nebude příliš přesahovat hranice našeho myšlení. Vize, která nepůjde za rámec našich oprávněných cílů. Chceme samosprávnou budoucnost. Dobře, a jaké základní centrálně definované instituce jsou nezbytné k vytvoření samosprávy pro naše děti a děti našich dětí? A budou schopné ji realizovat? Naším cílem by nemělo být činit dnes rozhodnutí, která jsou právem jejich a před která budou postaveni ve své budoucnosti. To by znamenalo uzurpaci jejich svobody, přestoupení našeho pole působnosti. Avšak mají-li si vládnout a spravovat své věci sami, bude nutné definovat politické instituce odpovídající systému samosprávy. Poskytnout jim je, to je věc naší politické odpovědnosti. Předvídat je, to je náš vizionářský politický úkol.

Jaký je tedy potenciál toho správného anarchismu? Domnívám se, že jsem vyložil, že pokud anarchismus doopravdy uznal potřebu kulturně, ekonomicky, stejně tak jako politicky založených pojmů a praktik a pokud anarchismus dokáže podpořit vizi vycházející z jiných hnutí, týkajících se nevládních zásahů do sociální oblasti, zatímco sám poskytne přesvědčivou politickou vizi, a pokud se anarchistická komunita dokáže vyhnout zvláštním omylům ohledně technologií, politických struktur, institucí jako takových a pokusí se prosadit nereformistické reformy, potom jsem přesvědčen, že anarchismus má mnoho důvodů, proč se o to snažit, a může se stát v 21. století hlavním zdrojem inspirace a moudrosti při úsilí učinit náš svět mnohem lepším místem pro život.

Zdroj:
Anarchism?!
(Text byl napsán v prosinci 2011 jako příspěvek pro turecký časopis Özgür Gündem)

Jméno Michaela Alberta (*1947) je známé zejména v souvislosti s ekonomickým modelem nazývaným parecon (participativní ekonomika), který v roce 1991 vytvořil společně s Robinem Hahnelem. Michael Albert se v 60. letech stal členem hnutí Studenti za demokratickou společnost a zapojil se do protestů proti válce ve Vietnamu. V roce 1977 se podílel na založení vydavatelství South End Press, které dodnes pracuje podle principů pareconu. Později založil časopis ZMagazine, který stále vede, a internetovou stránku zcommunications.org.

Text vyšel v Existenci č. 2/2012.