Překlad rozhovoru s istanbulskými anarchisty o jejich zapojení v protestech, které se v červnu přelily celým Tureckem.

V návaznosti na informace o povstání v Turecku, které začalo na náměstí Taksim, jsme připravili rozhovor s anarchisty z Istanbulu. Mluví o pozadí vzpoury, vztahu mezi tímto povstáním a dalšími po celém světě a jeho důsledcích pro budoucnost Turecka.

Jakou roli v novém výbuchu sociálního boje hrály již dříve existující organizace?

Důležité pro tuto vzpoury je, že v jejím čele nestála žádná politická organizace. Žádný vůdce, žádná strana. Onen výbuch nastal třetí den protestů kvůli parku Gezi. Lidé vyšli do ulic, protože je rozezlilo násilí a brutalita policie – tedy násilí ze strany státu. Těch motivací, které vyhnaly lidi do ulic, bylo víc, ale žádná z nich neměla vztah k nějaké politické organizaci. Hnutí bylo zcela autonomní.

Jaké taktiky byly při konfliktech nejdůležitější? Kde se vůbec původně objevily a jak se rozšířily?

I když zde není žádná politická organizace, která by lidi řídila, jsou tu anarchisté, levičáci a další lidé, kteří již byli organizováni. Je důležité mít zkušenosti v oblasti střetů; jednotlivci z těchto politických skupin mluví s ostatními o tom, jak postupovat na ulici, a každý se může rozhodnout, co bude dělat. Byly některé významné iniciativy, jako je budování barikád, a za ním lidé, kteří podporovali snahy o organizování první pomoci, vaření a diskusí, co dělat dál. Lidé byli dychtiví hovořit o tom, co dělat. To je tady zcela nová věc. Informace, které byly sdíleny jednak prostřednictvím letáků v ulicích a zejména prostřednictvím sociálních médií, sdělovaly, jak čelit krokům policie, jak reagovat na slzný plyn, jaká jsou práva zadržených lidí apod. Musím uznat, že lidé využívali Facebook a Twitter užitečným způsobem.

Turecko

Porovnejte začátek okupace náměstí Taksim s předchozími protesty, jako třeba s demonstracemi na Prvního máje 2013. Kdo stál za jejich organizací a jaké byly jejich původní cíle? Proč zrovna okupace náměstí Taksim zažehla jiskru k tak mohutné účasti na protestech?

Nejprve si musíme ujasnit počáteční bod protestů. Tento rok byl pro sociální opozici zatím nejrepresivnější. Na Prvního máje vyhnala vláda demonstranty z náměstí. A já myslím, že to byl ten počáteční bod. Na Prvního máje také došlo ke střetům. A po něm nám nebylo na Taksimu dovoleno protestovat vůbec. Vláda zakázala jakýkoliv druh demonstrace. A to lidi naštvalo. Byli jsme v ulicích i po Prvním máji a protestovali kvůli různým věcem, ale zejména kvůli této situaci.
To nové ohledně okupace náměstí není v požadavcích či myšlenkách. Nová je reakce lidí, kteří viděli násilí ze strany státu. Před povstáním se věci jako „barikády“, „plynové masky“ a „házení kamenů na policii“ zdály lidem nepřijatelné. To se však hodně změnilo. Nyní lidé používají plynové masky a zpívají písně o barikádách.

Jak se promítly řecké sociálních boje, které se vedou od prosince 2008, do představivosti lidí v Turecku? A co nedávné nepokoje v severní Africe a hnutí Occupy v USA?

Myslím, že by se našly některé podobnosti povstání v Řecku roku 2008 a v Turecku 2013. Jde v obou případech o některé ekonomické skutečnosti, ale to nejsou ty pravé důvody. Ty situace jsou spíše vyjádřením lidí tváří v tvář státnímu teroru a násilí. Poté co policie zavraždila Alexise Grigoropoulose, se situace změnila. Legitimita státu zmizela. Lidé pochopili skutečný účel státu. A to je i nynější situace v Turecku. Zmizela legitimita státu.
Události z roku 2008 v Řecku přitáhly pozornost tureckých anarchistů. Konaly se solidární akce (do kterých jsme byli přímo zapojeni). Poskytlo nám to příležitost mluvit s lidmi o anarchismu. Netuším, jestli dění v Řecku hrálo vůbec nějakou roli při sebeorganizaci naší společnosti. Přinejmenším ale mohu říci, že rebelové v Řecku formovali představivost anarchistů v Turecku.
Po roce 2008 došlo v Řecku k dalšímu povstání v roce 2010. Tomuto povstání připisujeme větší význam, protože to bylo poté, co začali anarchisté především organizovat život a formovat jeho kontext. A to je důležité jak pro anarchismus, tak i pro společnost jako celek. Všechny analýzy budou nedostačující bez zkušeností s možnými budoucími cestami jak organizovat naše životy.
Naše skupina, Revoluční anarchistická akce, měla možnost diskutovat o podobnostech a rozdílech s kamarády, kteří přijeli ze Soluně a kteří se účastnili povstání roku 2008 a 2010. Na náměstí Taksim jsme uspořádali besedu se soudruhy, kteří přijeli vyjádřit solidaritu.
Pokud jde o hnutí Occupy, zdálo se, že lidi přitahovalo. Ale musím říct, že turecké povstání je více než nějaké reformistické požadavky skupin hnutí Occupy po celém světě. K tureckému hnutí Occupy se hlásí spíše liberální skupiny, které většinou mluví o humanismu, státní demokracii, environmentalismu apod.
ZDE je kritika Occupy od naší skupiny, Revoluční anarchistické akce.

Turecko

Vidí účastníci protestů nějaké spojení mezi opozicí vůči moci premiéra Erdogana v Turecku a probíhajícími boji proti vládě Muslimského bratrstva v Egyptě? Jak silný je dialog mezi demonstranty v Turecku a Egyptě?

Neexistuje žádný silný vztah mezi hnutími v Turecku a Egyptě. Máme nějaké kontakty na tamní anarchisty a dělíme se o své názory na povstání v Egyptě, a oni zas o své na nedávné povstání v Turecku. Je ale opravdu obtížné zorganizovat nějaký společný boj. Nejprve se musíme zaměřit na organizování doma.
Někteří lidé v ulicích používají turecké vlajky a vlajky s Kemalem Atatürkem, což jsou symboly kemalistů. Hlavní opoziční strana chce řídit hnutí, ale to je pro ně opravdu těžko zvladatelné, protože nemají žádnou logickou perspektivu k mobilizaci hnutí. Někdy používají stejný jazyk jako vláda – zejména když hodnotí lidi a skupiny pouštějící se do střetů s policií.
Požadavky lidí, kteří jsou v ulicích, nemohou být omezeny žádným druhem voleb nebo referendem. Lidé, kteří třímají kemalistické symboly, jsou v ulicích s Kurdy, s levičáky a anarchisty. Začínají chápat situaci a mění své názory. Začínají chápat, co je doopravdy „politika“.
Ale jak jsem uvedl, v ulicích jsou i lidé z hlavní opoziční strany, kteří chtěli změnit způsob akce.

Jaký je efekt široce citované rétoriky protestujících typu „nejsme aktivisté, jsme lidé“ nebo „nejsem radikál, jsem občan dodržující zákony“?

Tahle dvě vyjádření musíme oddělit. „Nejsme aktivisté, jsme lidé“ je velmi účinný způsob, jak vyjádřit ducha akcí. Stát se od začátku snažil akce marginalizovat. To je ústřední strategie vlády – protože mají 11 let hlasy většiny, snaží se definovat všechny ostatní jako „marginální“. Opozice v ulicích byla mainstreamovými médii zcela ignorována či označena za okrajovou, jako tomu bylo například na Prvního máje, jak jsem zmínil výše.
Nicméně taksimské povstání tento koncept změnilo. Lidé na ulicích byli velmi různorodí. Různé skupiny lidí byly utlačovány různými způsoby. Mnoho dodatků zákonů prosazených vládní stranou AKP ovlivnilo skupiny, jako jsou dělníci, ženy, homosexuálové, alavisté či různé menšiny. Takže „marginální“ ztratilo svůj význam, protože se všichni stali „marginálními“, a tak se z „marginálních“ stali „lidé“. Premiér nazval lidi, kteří byli do akcí zapojeni, „bir kaç çapulcu“, což znamená „několik raubířů“. Lidé se této rétoriky chytili, aby zamezili pokusům marginalizovat akce. Když byly akce například komentovány v televizním přenosu jako „marginální akce marginálních skupin“, objevil se jeden z demonstrantů v záběru, plácnul reportéra a zeptal se: „Kdo jsi říkal, že je marginální?“ Během podobného vysílání vešla do obrazu žena a zeptala se: „Kdo je marginální?“
Na druhou stranu kemalistická média zdůrazňují depolitizovaný charakter lidí v ulicích. To je pro ně důležité k ovládnutí hnutí. Ale realita taková není. „Jsem občan dodržující zákon“ není mezi demonstranty běžná rétorika. Jasnější je anarchistický charakter hnutí. To ale neznamená, že každý, kdo se účastní povstání, je anarchista. Jiný slogan je například: „Jsme lidé na ulici a proti celé policii, ACAB.“

Turecko

Došlo na debaty násilí versus nenásilí? Jak lidé reagovali na ty, kteří se pouštěli do bojovnějších akcí?

Sebeobrana proti násilí není během střetů žádným problémem. Ale některé levicové a kemalistické skupiny chtěly hnutí vnutit nenásilný charakter. No a třeba před dvěma dny se na náměstí konala vzpomínka na lidi, kteří byli zavražděni policií. Památeční akce znamenala jen položení květin na náměstí, ale policie opět použila násilí. Takže takové situace mění myšlení lidí ve prospěch „sebeobrany“ proti agresivním policejním jednotkám.
Díky riotům bylo poškozeno mnoho bank a nadnárodních korporací, ale také některé místní obchody, o nichž je známo, že patří fašistům nebo že patří starostovi Istanbulu či lidem, kteří mají úzkou vazbu na vládu. Vztek lidí byl konkrétní a duch riotů způsobil jejich militantní charakter. Slogan na jednom z transparentů to může pomoct vysvětlit: „Chystáme se vzít si zpět naši svobodu i s úroky, které jste vy vybrali na splátkách. Zájmová lobby.“ Byl podepsán „Zájmová lobby“, protože Erdogan se snažil tyto akce prezentovat jako „hru vnějších sil“ a obviňoval „zájmovou lobby“.

Jaká byla role sociálních sítí při šíření hnutí a jak ho limitovaly?

Když televizní stanice, noviny a mainstreamové zpravodajské portály cenzurovaly akce, lidé využili Facebook, aby se vzájemně informovali, a to nejen o novinkách, ale také ohledně toho, co je nutné pro další akce. Twitter se stal dalším dobrým prostředkem protestujících. Lidé sdíleli zprávy o situaci na barikádách a pozicích policie, ale také informovali například o adresách ošetřoven či o tom, co lidé potřebují. Lidé používali „nová média“ k organizování solidarity a podpory, stejně jako akcí. Dokonce i dnes tam obíhá spousta materiálu, jako jsou fotografie a videa policejního násilí. Lidé reagují na mainstreamová média a stále efektivně využívají sociální sítě pro komunikaci.

Turecko

Které z represivních strategií selhaly a které se autoritám naopak osvědčily?

Stále používají násilí. Odpor je nyní legitimnější. Hodnoty lidí se změnily. Vláda už hovoří o tom, že se bude ptát lidí na každou politickou strategii. Ale lidé se těď snaží mluvit o politických strategiích, které chtějí realizovat bez státu.
Na druhou stranu pokračuje stát po stále stejné cestě. Začali hon na čarodějnice na sociálních sítích. Profily lidí na Facebooku či tweety jsou využívány ke stíhání jejich autorů. Vedle toho probíhá množství razií v politických prostorech, kancelářích, redakcích, rozhlasových stanicích a v domech politicky angažovaných lidí. Bylo zatčeno mnoho lidí a mnozí z nich jsou stále ve vězení. Co se týče razií, jsou prováděny tajně (což znamená, že nemůžete vidět svého právníka po dobu 24 hodin, nevíte, z čeho jste obviněni) a mnoho irelevantních věcí je bráno jako „důkaz“, aby bylo možné vymyslet svědectví nebo skrýt důkazy o činnosti policie. Stát se pomocí těchto orgií snaží potlačit veškerou sociální opozici. Erdogan blahopřál policejnímu oddělení za chování policie v průběhu akcí, a to navzdory obětem, které zavraždili. Policista, který zastřelil Ethema Sarısülüka (zemřel poté, co byl střelen do hlavy), byl obviněn a je stíhán na svobodě. Zatímco tento útlak narůstá, roste i vztek lidí v důsledku státního teroru a bezpráví.

Jak to ovlivní budoucnost sociálních bojů v Turecku?

Myslím, že to závisí na organizovaných skupinách. Protože pro odpor je důležité nejen pokračovat v akcích, ale i kolektivně přemýšlet, jednat kolektivně a kolektivně formovat naše životy. Zkušenosti, které jsme získali při tomto povstání, nám pomohou v příštích bojích, stejně jako v Řecku v roce 2008 a 2010.
Jestliže se poté, co stát ztratil legitimitu, podaří zkombinovat hněv vůči kapitalistickému procesu s odolností proti společenské represi a lidé si sami zorganizují celý život, pak se nebojíme mluvit o sociální revoluci. Ale na to je příliš brzy. Jedná se o první kroky budoucí sociální revoluce.
Jako řekli naši soudruzi: „Naše století začalo.“

S revoluční solidaritou,
turečtí anarchisté – Revoluční anarchistická akce

Turecko

Zdroj:
Interview: Anarchists in the Turkish Uprising (vyšlo 4. července 2013)

Související odkazy:
Turecký premiér u nás není vítán
Istanbul od krve (VIDEA)
Turecko: Další oběť policejního násilí (VIDEO)
Náš hněv roste a s ním i náš boj
Vítězíme!
Vzbouřené Turecko
Čáslav: Solidarita s tureckými protesty
Praha: Demonstrace proti policejnímu násilí v Turecku
Čáslav, Kolín a Zruč nad Sázavou: Solidární výstava v ulicích k protestům v Turecku