Michael Albert představuje model participativní ekonomie.

Rozhovor a Michaelem Albertem přibližuje ekonomický model, jenž je založen na radách pracujících a spotřebitelů, na spravedlivém odměňování, rozdělení práce a participativním plánování. Participativní ekonomika, nebo zkráceně parecon, je podle Alberta vize jak řídit ekonomiku beztřídním způsobem. Přináší pracujícím a spotřebitelům příležitost samosprávně se vyjádřit k ekonomickému životu, solidaritu s ostatními, spravedlivé příjmy za jejich práci, různorodé příležitosti a možnosti a ekologickou rovnováhu. Model pareconu vychází do značné míry z anarchistických představ organizování svobodné a samosprávné společnosti a je v současnosti jedním z mála pokusů o formulování ucelené vize svobodného organizování společenských a ekonomických záležitostí.

Lidé už od pradávna touží po důstojné práci a rovnosti. Dějiny jsou plné povstání, vzpour a revolucí, které byly výrazem této lidské touhy. Jejím dalším projevem vždy byla lidská potřeba vytvářet utopie - představy světa, který by byl lepší než ten skutečný, světa, kde by malá skupinka lidí neovládala všechny ostatní. Svět ale takový - navzdory všem snahám - stále není. Nebyly však marné. Naši předci a předchůdci nám zanechali množství podnětných impulsů, které neustále rozvíjíme. Projekt participativní ekonomiky patří k této tradici a jeho rozvíjením můžeme i v současnosti čímsi přispět k neutuchajícímu zápasu za svobodu, rovnost a solidaritu pro všechny.

Parecon je ekonomický model, který v roce 1991 vytvořili Michael Albert (*1947) a Robin Hahnel (*1946). Oba jsou ekonomové a jsou také dlouholetými aktivisty. Michael Albert se v 60. letech 20. století stal členem hnutí Studenti za demokratickou společnost a zapojil se do protestů proti válce ve Vietnamu. V roce 1977 se podílel na založení vydavatelství South End Press, které dodnes pracuje podle principů pareconu. Později založil časopis ZMagazine, který stále vede, a internetovou stránku zcommunications.org. Robin Hahnel se v 60. letech také zapojil do protiválečného hnutí. Většinu života přednášel ekologickou ekonomii na Americké univerzitě. V 90. letech se začal zajímat o korporacemi sponzorovanou podobu demokracie a přidal se k hnutím, které jí vzdorovaly. Při demonstracích proti summitu WTO v Seattlu v roce 1999 patřil mezi nejznámějších ekonomické analytiky, kteří se snažili vzdělávat aktivisty z lidových hnutí. Od vzniku modelu pareconu se obě jeho klíčové osobnosti věnují jeho vylepšování a obhajobě.

Mezi klíčové instituce této ekonomické vize, kterou si dnes můžeme smysluplně představovat a prosazovat, patří:
* Produktivní majetek kontrolovaný a řízený těmi, jejichž životy ovlivňuje, který ale nikdo nevlastní - tedy participativní vlastnictví.
* Zaměstnanecké a spotřebitelské rady, ve kterých mají jejich členové individuálně a kolektivně slovo při přijímání těchto rozhodnutí v rozsahu, v jakém je tato rozhodnutí ovlivňují, ať už jako jednotlivce nebo skupiny - tedy samospráva.
* Odměna za společensky hodnotnou práci úměrná její délce, intenzitě a vynaloženému úsilí - tedy spravedlivá odměna.
* Dělba práce, při které každý pracovník vykonává několik úkolů naplánovaných tak, aby průměrná pracovní situace každého pracovníka opravňovala k míře rozhodování srovnatelné s ostatními - tedy vyvážené komplexy zaměstnání.
* Alokace pomocí kooperativního vyjednávání mezi zúčastněnými pracovníky a spotřebiteli, která bude probíhat prostřednictvím jejich rad - tedy participativní plánování.

Michael Albert

Jde samozřejmě jen o obecný model, jenž by fungoval případ od případu v jiné variaci. M. Albert odpovídá na otázky ohledně pareconu:

Jak parecon vznikl? Jaká je jeho historie?

Participativní ekonomika – parecon - vyplývá z mnoha bojů různých skupin obyvatelstva, které se pokoušely osvobodit od kapitalismu. Parecon konkrétně patří k anarchistickému a libertariánsko-socialistickému dědictví, k nedávným zkušenostem nové levice ze 60. let, ale stejně tak ke každému historickému povstání a projektu od počátku až dodnes, který se zaměřoval na odstranění třídní společnosti. Učil se z úspěchů a ze selhání.

Kdysi jsem slyšel o stávce egyptských rolníků proti faraónovi, který jim přestal poskytovat jídlo a namísto šesti dnů práce na pyramidách v týdnu začal požadovat sedm. Mluví se o ní jako o první stávce. Myslím, že parecon se vrací až k tomuto povstání. Domnívám se, že je zavázán každé eseji, přednášce a knize a všem aktivistickým projektům a hnutím, které se pokoušely osvětlit nebo zrealizovat beztřídnost.

Jako beztřídní koncept se parecon zrodil, když si revolucionáři z různých táborů - Kropotkin, Rocker, Bakunin nebo Pannekoek - začali představovat a hledat beztřídní ekonomiku. Přesně to je parecon - beztřídní ekonomika. Není to kapitalismus, ale ani ekonomika ovládaná zhruba pětinou populace, která si monopolizovala právo na přerozdělování. V pareconu několik účastníků neovládá ty zbývající.

Model samotného pareconu s konkrétní koncepcí a definovanými institucemi ale vznikl později, když jsme s Robinem Hahnelem přemýšleli o našich reakcích na různé školy antikapitalistického aktivismu a vyložili naše názory v knize nazvané Pohled do budoucnosti asi před šestnácti lety (1991). Od té doby jsme parecon opakovaně vylepšovali. Částečně jeho koncepci, ale především formu, jakou o něm mluvíme.

Někdy lidé o participativní ekonomice mluví jakoby o něčem, co je v jejich hlavě. Jindy jakoby mluvili o věci, co existuje ve vnějším světě. Je to myšlenkový model nebo je to skutečný systém, něco jako místo, které jsme ještě nenavštívili? Co je participativní ekonomika? Výtvor, který popisujeme, nebo věc, kterou odhalujeme?

Jedno i druhé. Parecon je odhalovaná věc v tom smyslu, že pojmenovává ekonomiku s reálnými produkujícími a spotřebovávajícími pracovníky a spotřebiteli z masa a kostí, která jednou bude existovat. Ano, v tomto smyslu můžeme parecon charakterizovat jako místo, které jsme ještě nenavštívili. Přemýšlíme o něm, odhadujeme jeho vlastnosti a nakonec je odhalujeme. V tomto smyslu je parecon něco, co existuje kdesi ve vnějším světě, ne však v prostoru, ale v čase.

Parecon je také název určitého ekonomického modelu, svobodného výtvoru mysli, který usiluje zachytit podstatu skutečné budoucí beztřídní ekonomiky, ze které se budeme těšit. Model zvaný parecon se nachází v lidských hlavách. Ekonomika zvaná parecon se nachází v budoucnosti. Model umístěný v mysli se snaží popsat ekonomiku umístěnou ve světě. To, z čeho se budeme těšit, je ekonomika, která se objeví v budoucnosti. Model, který dnes máme v hlavě, možná budeme muset přizpůsobit nebo změnit, když se budeme dozvídat více o systému, jaký se snaží objasnit.

Myslím, že model je přesný, protože má široce definované vlastnosti. Myslím, že ho potřebujeme pro pomoc, kterou nám může poskytnout při zavádění systému. Model zde není pro zábavu. Nepotřebujeme ho na procvičování myšlení. Model má několik bezprostředních a praktických účelů. Existuje, aby poskytoval naději zreálňováním požadavku na novou ekonomiku. Existuje, aby poskytoval cíl, který nám může pomoci při současném úsilí zasévat zárodky budoucnosti. Existuje, aby pomohl vést naše požadavky a aktivismus spíše k cíli než jen k odporu. Model existuje, aby představil alternativní ekonomiku a pomohl nám ji dosáhnout. Proto musí zachytit kostru budoucí participativní ekonomiky. Musí odhalit vymezené cestičky. Nemusí se však zabývat detaily, které se budou případ od případu při každé události lišit.

Michael Albert

Bez kterých základních institucionálních prvků by ekonomika již nebyla pareconem? A kromě prvků nezbytných pro setrvání v rámci pareconu: jaký rozsah rozmanitosti a možností volby poskytuje jakákoli specifická participativní ekonomika?

Hlavními prvky modelu zvaného parecon jsou samosprávné zaměstnanecké a spotřebitelské rady, vyvážené komplexy zaměstnání, odměna za délku, intenzitu a vynaložené úsilí při společensky hodnotné práci a participativní plánování.

Myslím, že tyto institucionální prvky jsou pro model pareconu tím, čím soukromé vlastnictví, korporátní dělba práce, odměna za vlastnictví, moc a produkt a tržní alokace pro kapitalismus. Bez těchto charakteristických prvků není beztřídní ekonomika možná.

Kapitalismus se objevuje v mnoha podobách, které se od sebe často výrazně liší. Tuto odlišnost nezpůsobuje jen rozdílné obyvatelstvo, zdroje, úroveň technologie nebo rozdíly v jiných složkách společenského života v jednotlivých zemích, ale i nesčetné variace při zavádění klíčových ekonomických prvků, jakož i při zavádění obrovského počtu ekonomických prvků druhého, třetího a čtvrtého řádu. Totéž bude platit pro reálné participativní ekonomiky.

Různé formy participativní ekonomiky se tedy budou lišit v tom, jak budou měřit práci, jak budou vyvažovat zaměstnání, jak se budou setkávat rady a jak budou přijímat rozhodnutí, jak budou provádět participativní plánování, a navíc ve všech méně důležitých rysech v rámci pracovišť a komunit a mezi nimi.

Uváznout při hledání nepružného, neměnného vzoru je vysilující omyl. Parecon není nepružný ani neměnný. Nespecifikuje detaily všech budoucích pareconů víc, než nám jakýkoli obecný popis charakteristických prvků kapitalismu říká vše o USA, Švédsku, Chile a Jižní Africe. Model neukazuje nic víc, ani nic méně, než základní charakteristické prvky.

Proč považujete každý z charakteristických prvků pareconu za klíčový? Můžete začít vysvětlením, proč si myslíte, že bez samosprávných zaměstnaneckých a spotřebitelských rad by ekonomika nebyla parecon?

Při definování post-kapitalistické ekonomiky je jedním z rozhodujících cílů stanovení vhodného přístupu k rozhodování v jejím rámci. Pokud má být ekonomika beztřídní a splňovat naše nejvyšší očekávání (a Kropotkinova, Rockerova a všech ostatních), musí všem pracovníkům a spotřebitelům zajistit účast na rozhodnutích, která mají vliv na jejich životy.

Přesněji, pokud nikdo nemá obsadit výhodnější pozici, než mají ostatní, musí být každá osoba ve stejné míře zapojena do rozhodovacího procesu. Můžeme toho dosáhnout různými způsoby. Každý například může mít jeden hlas při každém rozhodování. To je ale očividně absurdní. Mnohá rozhodnutí na mě nemají téměř žádný vliv. Proč bych měl mít při nich stejné slovo jako lidé, kteří jsou přímo zainteresovaní a daleko víc je to ovlivňuje? Na druhé straně při rozhodnutích, která na mě mají velký vliv, bych měl mít silnější hlas než lidé dotčení okrajově. Když přemýšlím o této jednoduché představě a řídím se požadavkem, aby stejný model platil pro všechny, vyplyne z toho norma, která říká, že každý hráč by měl mít při ekonomickém rozhodování slovo podle toho, do jaké míry něj toto rozhodování ovlivňuje. Tato formulace stanoví ideál, který se snažíme dosáhnout. Samotná norma, kterou nazývám samosprávou, není pravdivá ani nepravdivá. Je to hodnota, která, když uvážíme její důsledky, se nám líbí nebo ne.

Další můj krok je v této zjednodušené úvaze následující: Pokud pracovníci a spotřebitelé budou mít vliv na výsledky v míře, v jaké jsou jimi dotčeni, kde budou tento vliv vykonávat?

Může to být nedostatkem představivosti, ale je velmi těžké představit si jakoukoliv jinou odpověď než tu, že pracovníci a spotřebitelé jej budou muset provádět na shromážděních a ve spojení s ostatními pracovníky a spotřebiteli. Někdy budou vystupovat samostatně a často ve skupinách, budou používat relevantní informace a prostředky a získají také náležitou sebedůvěru a schopnosti.

Zdá se to být jasné: někdy se budeme rozhodovat jako jednotlivci, někdy jako členové malé skupiny, někdy větší. Budeme mít, buď jako jednotlivci nebo jako členové skupiny, větší či menší slovo při rozhodování, podle toho, jak nás jeho výsledky ovlivní ve srovnání s tím, jak ovlivní ostatních. Tato logika vede k myšlence, že pracovníci a spotřebitelé vyjadřují a projevují své preference pomocí samosprávných metod jako jednotlivci, v malých kolektivech, v řadách celých pracovišť nebo čtvrtí, stejně jako ve sdruženích rad.

Pokud má být participace prostředkem samosprávy, pak by rady a další úrovně měly využít prostředky pro společné používání informací, diskutovat o alternativách a následně vypočítat preference, které přidělí každému pracovníkovi a spotřebiteli, hlas přiměřený míře, do jaké je ovlivněn. Vyčerpávající diskuse o cílech samosprávy by měly popsat rozdílné případy, metody atd. Obecně je však tato myšlenka jednoduchá. Někdy se lidé rozhodnou, že nejlepší je demokracie. Někdy se rozhodnou, že mohou vyžadovat rozdílnou sílu hlasů, například dvoutřetinovou nebo tříčtvrtinovou. Někdy se rozhodnou, že nejlepší je konsensus. Někdy preference projevuje jedna osoba nebo několik lidí, nebo všichni pracovníci v provozu nebo spotřebitelé na nějakém místě, ale vždy k tomu dochází v kontextu širšího celkového rozhodování o vstupech a výstupech, takže každý má přiměřený vliv na všechny výsledky.

Měl bych dodat, že zaměstnanecké a spotřebitelské rady mají dlouhou a povznášející historii v zápase pracujících a při revoluci na pracovišti a občas i při organizování komunit. Zřejmě proto si nedokážu jako hlavní dějiště rozhodování představit nic jiného než zaměstnanecké a spotřebitelské rady. Samotné pracovníky a spotřebitele tato možnost přitahuje vždy, když vznikne široké hnutí odporu. Parecon výslovně prohlašuje, že samospráva je norma pro rozhodování. Je to inovace, ke které se lidé již dlouho implicitně přiklánějí.

Michael Albert

Jak je to s odměnou za úsilí a oběť při společensky hodnotné práci? Jaká logika vás dovedla k tomu, že je to jediný způsob rozhodování o příjmu, pokud má být ekonomika pareconem?

Od normy odměňování očekáváme dvě věci. Zaprvé: chceme od ní, aby společenské výstupy rozdělovala eticky přijatelným způsobem. Každý by měl získat odměnu, která spíše odráží, než porušuje vhodné morální preference. Zadruhé: schéma odměňování by mělo lidi rozumně ekonomicky stimulovat. Aby bez plýtvání uspokojovalo potřeby, musí nutit k správnému využívání společenských aktiv.

Etické posuzování zapříčiňuje, že vás parecon odmění lépe, pokud pracujete déle, tvrději nebo ve vysilujících podmínkách, a že vyšší odměnu nezískáte za větší moc, za vlastnictví majetku nebo proto, že náhodou pracujete v odvětví vyrábějícím něco hodnotnějšího, že máte mnoho produktivních kolegů či lepší pracovní nástroje. Nedá se dokázat, že je to etický postup. Je to otázka hodnot. Můžeme říci, k čemu takový přístup vede a čemu předchází. Pro vás to může nebo nemusí být eticky přijatelné. No ať se vám to líbí nebo ne, je to tak.

Takový přístup vede ke spravedlnosti. Všichni jsme stejně ohodnoceni. Všichni vyděláváme se stejnými vyhlídkami. Nevykořisťujeme se navzájem. Nikdo nevydělává nepřiměřeně mnoho, protože nemůže pracovat mnohem déle ani tvrději než ostatní. Proto, když někdo vydělá více, všichni souhlasí, že je to opodstatněné. Důkladnější diskuse by samozřejmě otevřela konkrétnější problémy, ale základní hodnoty normy by měly být zcela jasné. Namísto odměňování za majetek, moc či dokonce výstup se parecon přiklání k odměnám za to, jak dlouho a těžce pracujeme a jaké nepohodlí musíme při práci snášet. Parecon tvrdí, že toto je náš příspěvek, za který si zasloužíme mzdu.

Aby měly podmínky odměňování stimulační složku, parecon prohlašuje, že práce, za kterou získáme mzdu, musí být společensky hodnotná. Pokud bych řekl: zaplaťte mi za hodiny, které jsem strávil skládáním hudby, okopáváním trávníků nebo hraním v sportovním týmu, nebudu přesvědčivý. Pokud bych takovou práci provedl já, nebude společensky hodnotná, protože ji nejsem schopen vykonávat tak, aby byla pro společnost užitečná. Prostě nemám takové schopnosti. Jestliže místo toho řeknu: zaplaťte mi za hodiny, které jsem strávil výrobou kol, léků nebo snad i za psaní společenských komentářů, a je to produkt, o který má společnost zájem a dokážu ho užitečně vyrábět, pak mi může být za mé úsilí zaplacena běžná odměna. Nemůžu jen tak postávat někde nablízku a říkat: hej, pracoval jsem, zaplaťte mi. Musím vytvořit výstup odpovídající času, o kterém tvrdím, že jsem ho strávil prací. Nejsem placený za hodnotu výstupu, který vytvořím. Pokud bychom měli uznat, že mou práci a práci ostatních členů rady stojí za to odměnit, musí vytvářet hodnotný výstup.

Myslím, že taková norma odměňování je pro beztřídnost nutná, protože není snadné představit si jiný přístup, který by vytvářel spravedlnost a vhodné podněty. Odměnu si zaslouží etika, trvání, intenzita a vynaložené úsilí při práci. Toto jsou atributy, ke kterým mohou motivovat pobídky. A pokud jde o výstupy - práce musí být společensky žádoucí a efektivní, abychom zajistili, že vše, co se vyrobí, bude ekonomicky rozumné.

Řekl jste, že vyvážené komplexy zaměstnání jsou pro beztřídnost také důležité a že bez nich ji nelze dosáhnout. Jak jste dospěl k tomuto tvrzení?

Chceme beztřídní společnost a podle definice třídy to znamená, že naše ekonomické instituce nemohou dát některým výrobcům větší moc, aby ji nepoužili k nahromadění nadbytečného bohatství, lepších podmínek atd.

Víme, že pokud umožníme lidem vlastnit výrobní prostředky a rozhodovat o jejich využití, zmocní se výstupů a nahromadí extrémně bohatství. Parecon, který se snaží o beztřídnost, to vylučuje. Potud je to jednoznačné.

Pokud ale někteří lidé poslušně provádějí pouze mechanickou a suchopárnou práci, zatímco jiní lidé vykonávají pouze práci, která ovlivňuje podmínky povolování, vyjde najevo, že první skupinu - tradičních pracovníků - ovládá ta druhá. Nazývám ji třída koordinátorů. Logika hledání vyvážených komplexů zaměstnání pramení z tohoto pozorování.

Pokud odmítáme, aby si někteří lidé monopolizovali opravňující podmínky a postavení, budeme potřebovat dělbu práce, která nepřidělí opravňující práci jen některým lidem a většině práci, která jí zbavuje vlivu. Tento posudek je základem pro volbu vyvážených komplexů zaměstnání, které prostě ukazují praktický způsob jak se vyhnout třídně rozdělené distribuci úkolů.

Samozřejmě, vážíme si odbornosti, ale v rámci vyvážených komplexů zaměstnání každý pracovník vykonává několik úkolů, které nejsou ani výhradně mechanické ani výhradně opravňující. Tak každého jeho ekonomická pozice srovnatelně a dostatečně připravuje na participaci v samosprávných radách. Musíme zavést vyvážené komplexy zaměstnání, v nichž všichni provádíme několik úkolů se srovnatelným opravňujícím vlivem, abychom se vyhnuli dělbě práce separující třídu nadřízených koordinátorů od třídy pracovníků pod nimi.

Michael Albert

Proč vůbec musíme v pareconu participativně plánovat? Nebylo by jednodušší zůstat při trzích nebo si vybrat centrální plánování? Jaká logika v sobě zahrnuje nepřekročitelnou potřebu této nové formy alokace?

Ano, byl by to určitě jednoduchý přístup, ale myslím, že nesprávný. Trhy i centrální plánování obsahují chyby, které nutí pracovníky a spotřebitele dělat volby odporující udržení samosprávy, solidarity, beztřídnost atd. Pokud bychom chtěli předestřít všechny důkazy, bylo by to dlouhé vyprávění. Logika je však zcela jednoduchá. Centrální plánování ze samotné definice uděluje nadměrný vliv plánovačům a snižuje vliv ostatních. Ukáže se, že plánovači potřebují v továrnách loajální spojence, takže když se prach usadí, budeme mít znovu výrobce s pravomocemi a bez nich - koordinátory a pracovníky. Ti první budou navíc přizpůsobovat rozhodnutí především svým zájmům a nikoli zájmům pracovníků. S trhy je to podobné, v některých souvislostech ale ještě horší. Tam, kde centrální plánování může pravděpodobně dojít k celkem přesným hodnocením, trhy nemohou. Zkreslují ceny, které se týkají veřejných a společenských statků, ekologických dopadů atd. Trhy stejně tak nutí aktéry, aby se chovali individualisticky a sobecky v tom nejhorším smyslu slova. Solidární chování trestá. A opět, trhy vyvolávají třídní nadvládu. V honbě za tržním podílem, při snaze konkurovat a vyhnout se neúspěchu, je nutné snižovat náklady. V určité chvíli je to možné dělat jen na úkor pracovníků a spotřebitelů. Aby se to dalo provést, potřebujeme skupinu, která je bezcitná k potřebám všech a při úsporných opatřeních neutrpí žádné ztráty. Je to třída koordinátorů, kterou firmy najímají, aby si zajistily zisky, a to i proti touhám po samosprávě.

Pokud bychom výše uvedené tvrzení detailněji prověřili, získali bychom důvody pro tržní abolicionizmus a také pro zapojení se do rozšířeného chóru proti centrálnímu plánování. Proč ale máme přijmout participativní plánování?

Základní argumentace znovu není komplexní. Upřednostňujeme společenské chování před protispolečenským. Chceme samosprávu, tedy informovanou účast s příslušnou úrovní rozhodovacích pravomocí. Chceme, aby se při rozhodnutích o možnostech zohledňovaly všechny společenské zisky a náklady. Tato přání nás přivádějí k tomu, že ti, kteří jsou rozhodnutími ovlivněni - pracovníci a spotřebitelé ve svých řadách - společně vyjednávají o výstupech. Domnívám se, že takový popud zcela postačuje k tomu, abychom zúžili hledání na participativní plánování nastíněné v modelech pareconu, nebo v každém případě na něco velmi podobného. Pracovníci a spotřebitelé vyjadřují preference. Pokud chceme samosprávu, nelze se tomu vyhnout. Musí zohlednit to, co říkají ostatní, a přizpůsobit se tomu. Tento proces tedy má obousměrnou dynamiku. Domnívám se, že když už jednou máte všechno toto na mysli, k zbytku vás v podstatě dovede nutnost přesného oceňování a přiměřeného hlasu pro účastníky. Takto jsme v každém případě s Hahnelem nastínili obrysy a přidali potřebné kroky a pomocné struktury, aby byl proces životaschopný a efektivní.

Participativní plánování je pouze dlouhodobé rozhodnutí anarchistů a decentralistických socialistů, že pracovníci a spotřebitelé by se měli o výrobě a spotřebě rozhodovat sami, v souladu se svými potřebami a touhami, aniž by je do něčeho nutila úzká elita nebo vládnoucí třída, doplněné o samosprávnou normu pareconu, která ho zreálnila, když mu dala institucionální obsah.

Proč by někdo měl brát vážně už jen možnost, že bychom tyto čtyři vámi určené prvky mohly považovat za žádoucí? Pokud by byl tento požadavek správný, nemělo by například mnohem více lidí mluvit a diskutovat o pareconu a hájit ho? Proč se o pareconu nepíše více recenzí či prací a proč nemá silnější podporu, když si to zaslouží?

Když jsme parecon prezentovali poprvé, byl naprosto neviditelný, stejně jako jakýkoli konceptuální model nebo argument při svém vzniku. O jeden a půl desetiletí později je ve velkém měřítku stále téměř neviditelný, pokud se však díváme pouze na svět antikapitalistů, věci se mění k lepšímu. Stále více lidí se dostává s pareconem do styku a začíná ho oceňovat. Myslím, že většina ho považuje za hodnotný. Proč však tento proces trval tak dlouho a proč se i dnes, když rostoucí počet řadových aktivistů bere parecon vážně, o něm pozoruhodně málo diskutuje a přemýšlí v tištěných médiích?

Jedna možná (mírná a bez širších závěrů) odpověď je, že nové myšlenky a formulace často potřebují hodně času, aby prosákly do povědomí, a ještě více času, aby je veřejnost ocenila. Myslím, že je to bezesporu část příběhu pareconu. Stejně si ale myslím, že to není celý příběh.

Proč se například o pareconu nepsaly ani velmi kritické rozsáhlejší práce a ani takové, které by ho mírně nebo agresivně podporovaly? Myslím, že odpověď má dvě části.

První část říká, že v tomto období se relativně málo napsalo, ať už ve formě recenze nebo jinak, o jakékoli ekonomické vizi. Dokonce i v alternativních médiích se nedostatečně diskutovalo nejen o pareconu, ale také o jiných ekonomických vizích (a vlastně vůbec o jakékoli vizi). Ve skutečnosti by v tomto bodě někdo mohl namítnout, že parecon získal o dost větší pozornost než jiné vize. Takže se domnívám, že velkou částí problému je averze k vizím. Vyhlaste něco nového o kapitalismu, rasismu nebo čemkoli jiném a bude se to rozpitvávat tak, až vám z toho bude nevolno. Vyhlaste něco o tom, co by mělo nahradit kapitalismus, rasismus atd. - a nastoupí sílící ticho. Platí to bez ohledu na obsah prohlášení.

Myslím si však, že dokud averze k nespecifikovaným vizím vysvětluje dlouhé a pomalé tažení jakýchkoli vizionářských požadavků, druhá část odpovědi, zvláště v případě pareconu je, že parecon obsahuje atributy působící proti tomu, aby je brali vážně lidé provozující vydavatelství recenzí a jiných tištěných publikací. Pokud tedy parecon získá širokou podporu levice, vzroste v levicových institucích tlak na změny směrem k uspořádání dle představ pareconu. Vzestup feminismu nebo černošského hnutí je nepřesná, ale poučná analogie. Když tyto široké perspektivy získaly sílu, vznikly velké tlaky na snížení rasismu a sexismu v levicových hnutích a projektech. Tyto tlaky zároveň aktivně podporovaly, aby je nahradila kulturní rozmanitost a feminismus. K těmto rámcům stejně vznikl značný odpor, a to nejen ze strany lidí, kteří je vnímali jako hrozbu pro vlastní postavení. Myslím, že totéž platí pro parecon. Lidé, kteří vlastní nebo spravují levicové projekty, publikace a hnutí, si často, buď implicitně nebo explicitně uvědomují, že pokud by převládl ekonomický pohled pareconu, jejich současné levicové agendy by narušil posun směrem ke spravedlnosti, samosprávě a konkrétně vyváženým komplexům zaměstnání.

V minulosti mohlo periodikum, které nevydává recenze o pareconu nebo pro něj nebyl parecon vůbec přitažlivý, legitimně prohlásit, že je to proto, že parecon je jen soubor poznámek pod čarou bez velké podpory. A také proto, že periodika ve skutečnosti nedostávala žádné práce o pareconu. To, že si takové práce nežádaly, nemůže dokazovat aktivní odpor, jen nedostatek náklonnosti k vizi v jakékoli formě nebo jen její upřímnou neznalost. Dnes však několik levicových periodik dostávají (v některých případech mnoho) příspěvků a aktivně je odmítají. Myslím, že je to velmi očividně jiná situace než neškodná nevšímavost.

Souhlasím s vámi, že bez ohledu na příčiny tohoto stavu je relativní nedostatek lidí, kteří vážně diskutují o kvalitách pareconu v různých tištěných médiích, velkou překážkou jeho rozšíření. Potenciální čtenář uvažuje: Měl bych se prokousat touto knihou? Měl bych studovat tuto internetovou stránku? Měl bych pracovat na pochopení myšlenek? No, možná bych neměl. Konečně, mé oblíbené časopisy je nezmínily. Počkám a uvidím, zda parecon získá věrohodnost ještě předtím, než investuji svůj čas, abych to zjistil. Myslím, že takové pochybnosti čtenářů, zda vzít parecon vážné, které způsobila nepřítomnost skutečné diskuse v tištěných médiích, účinkovaly více než jedno desetiletí. Když se na to díváme tímto způsobem, vzestup počtu lidí, kteří si našli k pareconu vztah navzdory absenci diskuse v tištěných médiích, je spíše prokazatelně nápadně rychlý než pomalý. V každém případě, ať pomalu nebo rychle, zda zbrzděně nebo přirozeně, pozornost dosahovaná pareconem se blíží úrovni, která si bude vynucovat veřejné uznání modelu. To si myslím, nebo v to zcela jistě doufám.

Michael Albert

Jakou změnu může parecon přinést již dnes? Je to jen vize pro budoucnost, nebo ji můžeme uplatnit v současnosti? A pokud je to tak, jak?

Pokud by se týkala pouze budoucnosti, proč bychom na ní pracovali teď? Ne, myslím, že parecon má úžasný význam již dnes a stejně v nejbližším období, protože se daří rozvíjet naše aktivity. Myslím, že pokud by měl mít současný postup větší úspěch, záviselo by to značně od realizace vize. Právě to je podle mě ve skutečnosti hlavním cílem neustálé obhajoby potřeby vize a argumentace ve prospěch pareconu.

Potřebujeme ekonomickou vizi a jiné vize, abychom překonali cynismus, který tvrdí, že represivní podmínky nemají žádnou alternativu. Potřebujeme ekonomickou a jiné vize, abychom získali náhled, který nám umožní začlenit zárodky budoucnosti do naší současné organizační práce a aktivismu. A potřebujeme ekonomickou a jiné vize, abychom nasměrovali a tvarovali naši kritiku stávajícího stavu a naše požadavky a činnosti, které mají tento stav změnit tak, aby nás naše úsilí vedlo k vytouženému cíli. Bude to lepší, než se točit v kruhu, nebo v horším případě vytvářet nový svět, který si nepřejeme a neočekáváme.

Parecon nám v současnosti naznačuje, že bychom měli žádat příjem, který nás posune směrem ke spravedlnosti, a moc, která nás posune směrem k samosprávě. Předpokládá, že si musíme vydobýt změny umožňující zavést vyvážené komplexy zaměstnání. Předpokládá, že musíme bojovat za přetvoření a omezení trhů, které nás přivede k participativnímu plánování. Objasňuje, proč je vhodné zakládat zaměstnanecké a spotřebitelské rady a proč by naše hnutí měla být při rozhodovacích procedurách, úkolech a formách odměňování vnitřně uspořádána podle modelu pareconu. Předpokládá, že reorganizuje naše instituce v souladu s našimi ekonomickými cíli tak, jak nám to umožňují dnešní omezující podmínky, abychom se naučili více o jejich budoucím zavádění, a také proto, abychom inspirovali a přinášeli prospěch lidem v současnosti. A může nám říct hodně nejen o tom, za co bojujeme našimi požadavky, kampaněmi atd., ale především o tom, jak mluvit o našem úsilí. Měli bychom diskutovat o našich projektech a požadavcích způsobem, který povede k lepšímu pochopení touhy po strukturách a výstupech pareconu.

Když lidé říkají, že vize nemá žádný vlastní význam, jsem bezradný. Pro mě je to jako říct někomu, kdo hledá svůj terminál na letišti: „Není důležité kam chcete jet, jen mi řekněte, jak se teď cítíte. To bude na určení vašeho terminálu stačit.“ Ten problém je pochopitelný - dokud nevíte, co se snažíte dosáhnout, nemůžete vytvořit dobrou strategii pro aktivisty, dobrou organizační strukturu, vést dobrou politiku uvnitř hnutí ani ve vztahu k širší společnosti. Bez vize můžete vaši strategii přizpůsobit vašim možnostem a prostředkům. Můžete zařídit, aby odporovala všemu, co nemáte rádi. Nemůžete ji však nasměrovat tak, abyste dospěli na místo, které preferujete. Kolikrát musí lidé přetrpět porážku aktivismu bez jasného nasměrování, než povýšíme potřebu cíle na důležitou prioritu?

Zdroj:
Text pochází z rozhovoru Michaela Alberta s Chrisem Spannosem „Parecon dnes“.
Použit byl slovenský překlad Petera Vitteka ze stránek utopia.sk.
Anglický originál naleznete zde: www.zcommunications.org/parecon-today-by-michael-albert.

Základní literatura:
Domácí stránka pareconu: www.zcommunications.org/topics/parecon
Michael Albert a Robin Hahnel: Politická ekonomie participativní ekonomiky (ZDE)
Michael Albert: Parecon - život po kapitalismu (ZDE)
Michael Albert a Robin Hahnel: Pohled do budoucnosti - participativní ekonomika pro 21. století (ZDE)
Michael Albert: Cesta k pareconu - program pro účastnickou ekonomiku (ZDE)
Ve slovenštině vyšla kniha Michael Albert: Naša nádej - Svet bez kapitalizmu, Vydavateľstvo SSS, 2009

Vyšlo v Existenci č. 2/2011.