Filosofické zamyšlení z roku 2002 nad vývojem a perspektivami kyberprostoru v rámci protestního alterglobalizačního hnutí.

V první části článku se zaměříme na současnou debatu o strategii tzv. "anti-globalizačního hnutí", největší politické síly, která se objevila v poslední dekádě. V části druhé se blíže podíváme na strategii kritické kultury nových médií v post-spekulativní fázi po splasknutí "dotcom" mánie. Čtyři fáze globálního hnutí se stávají viditelnými, každá z nich má rozdílné politické, umělecké a estetické kvality.

ČÁST PRVNÍ

1. 90. léta a taktický mediální aktivismus

V období po pádu berlínské zdi se objevil termín "taktická média" jako renesance mediálního aktivismu, míchající tvořivě staroškolský politický aktivismus s tvořivým přístupem umělců pracujících s novými technologiemi. V průběhu raných 90. let začala být brána na vědomí genderová témata, mediální průmysl rostl geometrickou řadou a spolu se vzrůstající dostupností laciného DIY vybavení tento stav přerostl v artikulaci nového smyslu pro sebeuvědomění mezi aktivisty, programátory, teoretiky, kurátory a umělci. Média přestala být vnímána pouze jako nástroj boje, ale počala být zakoušena jako virtuální prostředí, jehož parametry byly neustále "ve výstavbě". Byl to zlatý věk "taktických médií", otevřený estetickým otázkám, experimentující s alternativními formami vyprávění.

Ačkoliv se tato osvobozující techno-praxe ihned netransformovala ve viditelná sociální hnutí, přesto představovala oslavu mediální svobody a byla sama o sobě obrovským politickým pokrokem. Tehdy užívaná média, videm počínaje, přes cédéčka, kazety, ziny, letáky a konče hudební styly jako rap nebo techno se divoce rozrůzňovala. Sounáležitost byl pocit, který politicky motivoval nejrůznější aktivity, ať již šlo o umění, výzkum či aktivismus, které již nebyly součástí politicky korektního ghetta a mohly tudíž zasáhnout i popkulturu, aniž to nutně znamenalo kompromisy se systémem. Vše bylo připraveno pro vyjednávání, nové koalice se mohly začít formovat. Současná celosvětová hnutí nemohou být pochopena bez pochopení tehdejšího velice osobního a značně rozrůzněného volání po digitální svobodě vyjádření.

2. 99 – 01: Období velkých mobilizací

Ke konci devadesátých let se postmoderní "doba bez hnutí" stávala minulostí. Zorganizoval se odpor zaměřený proti neoliberalismu, politice globálního oteplování, vykořisťování dělníků a řadě dalších témat. Vybaveno sítěmi a argumenty posbíranými během desetiletí politických analýz, počalo vyrůstat hybridní hnutí - masmédii chybně označkované jako anti-globalizační. Jedním z dílčích rysů tohoto hnutí byla očividná neschopnost a neochota zodpovědět otázku, která je typická pro všechna hnutí na vzestupu, pro všechny angažované generace: Co je třeba udělat? Nebyla tu a dosud není odpověď či alternativa - ať již strategická nebo taktická - k v současnosti existujícímu světovému řádu, k určujícím tendencím globalizace.

A to je možná nejdůležitější a nejvíce osvobozující myšlenka: není cesty zpět do dvacátého století k ochranitelskému národnímu státu a hrůzným tragédiím, kterými si prošla "levice". Je dobré si je pamatovat - ale stejně tak je dobré je odvrhnout - jsou minulostí. Otázka "co je třeba udělat?" by neměla být čtena jako pokus znovu vrátit do oběhu nějakou formu leninistických principů. Otázky strategie, organizace a demokracie patří všem obdobím. Rozhodně nechceme, aby se nám zadními vrátky navrátila stará politická veteš a stejně tak si nemyslíme, že tato naléhavá otázka může být, společně s našimi argumenty, diskreditována neustálým zdůrazňováním zločinů spáchaných pod praporem leninismu. Když se Slavoj Zizek dívá do zrcadla, možná že vidí tátu Lenina, ale to jistě neplatí pro každého. Je možné probudit se z noční můry, kterou v historii tzv. komunismus byl, a stále si pokládat otázku: „Co je třeba udělat?“ Může "multituda" zájmů a sociálních prostředí klást otázky, nebo je to pouze agenda definovaná kalendářem summitů světových politických špiček a kapitalistické elity?

Přesto všechno hnutí rychle roste. Na první pohled se zdá, že užívá pěkně nudné a silně tradiční médium: masové mobilizace desítek tisíc lidí v ulicích Seattlu či stovek tisíc v ulicích Janova. A tak taktická média sehrávají důležitou roli tím, že vstupují v život. Od tohoto momentu se pluriformita kauz a identit stává realitou sebevymezení a sebeodlišení multitud. Je tady a již se nepotřebuje legitimizovat před vyššími autoritami, jako je strana, odbory nebo média. Ve srovnání s předchozími dekádami je to obrovský skok. Multitudy nejsou snem nebo teoretickým konstruktem, ale realitou.

Jestliže je tu strategie, není to kontradikce, ale součást toho všeho. Navzdory teoretickým úvahám tu není kontradikce mezi ulicí a kyberprostorem. Jedno podporuje druhé. Protesty proti Mezinárodnímu měnovému fondu, neoliberálním politikám EU a sjezdům stran stojí všechny před shromážděným světovým tiskem. Indymedia se vylíhla jako parazit korporátních masmédií. Namísto žebrání o pozornost se protesty uskutečnily před očima světových médií během summitů politických a obchodních elit, vyhledávaje přímou konfrontaci. Alternativně jsou vybírány symbolické stránky jako příhraniční regiony východ-západ EU, USA - Mexiko nebo detenční centra pro uprchlíky (frankfurtské letiště, centralizovaná eurocop databáze ve Štrasburku, woomera detention centre v australské poušti). Raději než protesty si nárokuje globální hnutí přidat k určující síle globalizace novou vrstvu globalizace zdola.

3. Zmatení a rezignace po 9. září

Na první pohled je budoucnost hnutí zmatená a rozčilující. Staří levičáci s velkým rozhledem jako Chomsky nebo Pilger a další z generace babyboomerů vysvětlující americký imperialismus a jeho unilaterální zahraniční politiku jsou vnímáni se zájmem, ale již neposkytují nějakou větší vizi. V polycentrickém světě konspiračních teorií mohou pouze dočasně pomoci zmateným. Žádného morálního odsouzení kapitalismu není již třeba, fakta a události hovoří samy za sebe. Lidi do ulic přivádí samotná situace, nikoliv analýzy (vynecháme-li takového Hardta a Negriho). Pár zbývajících levičáků již nemusí krmit hnutí ideologií, funguje perfektně i bez ní. "Nepotřebujeme vaši revoluci." Poté, co se sociální hnutí 70. a 80. let uzavřela ve strukturách nevládních organizací, měla co dělat, aby přežila. Nové sociální formace vyrůstají přímo z ulic a mediálního prostoru bez pocitu, že potřebují být reprezentovány vyšší autoritou ani heterogenními výbory zasedajícími v Porto Alegre.

Dosud bylo hnutí omezeno jasně definovanými časoprostorovými podmínkami. Stále to zabere měsíce zmobilizovat multitudy a organizovat logistiku, autobusy a letadly počínaje, přes kempy a hotely, a IMC centry konče. Toto hnutí je čímkoli jiným, než spontánním (ostatně to o sobě ani nikdy netvrdilo). Lidé, kteří cestují stovky nebo tisíce kilometrů, aby se zúčastnili protestů, jsou vedeni skutečnými starostmi, ne nějakou romantickou představou o socialismu. Otřepaná otázka: "reformu nebo revoluci?" zní ponejvíce jako vydírání, které má vyprovokovat politicky korektní odpověď.

Protiklad mezi sobeckostí a altruismem je také falešný. Státem podporovaná korporátní globalizace zasahuje každého. Nadnárodní organizace jako Světová obchodní organizace, Kyotský protokol o globálním oteplování nebo privatizace energetického sektoru již nejsou abstraktními novinovými články, jsou vyjednány byrokraty a (NGO) lobbyisty. Pochopení této věci bylo největším skokem vpřed poslední doby. Je pak toto poslední Internacionála? Ne. Není cesty zpět k národnímu státu, tradičním konceptům osvobození, logice překročení a transcedence, vyloučení a zahrnutí. Boj již není brán jako směřování k vzdálenému cíli, žebrání o morální podporu a peníze. V posledku jsme vstoupili do post-solidární doby. V důsledku bylo národněosvobozenecké hnutí nahrazeno novou analýzou moci, která je zároveň neuvěřitelně abstraktní, symbolická a virtuální a zároveň až odporně konkrétní, detailní a důvěrná (intimní, dokonalá).

4. Současná výzva: likvidace regresivního třetího období marginálního morálního protestu

Naštěstí nemělo 11. září žádný bezprostřední dopad na hnutí. Výběr mezi Bushem a Bin Ladinem byl irelevantní. Oba programy byly odmítnuty jako ničivé fundamentalismy. Všechny tak obvyklé otázky jako: "čí teror je horší?" byly obezřetně odmítnuty jako otázky odvádějící od tíživých otázek každodenního života: boje za životní potřeby, slušnou veřejnou dopravu, zdravotní péči, vodu atd. Jak sociální demokracie tak reálný socialismus závisely na národním státě, návrat do 20. století zní stejně hrozně jako katastrofy, které vyprodukovalo. Koncepce digitální multitudy je fundamentálně odlišná a založená na otevřenosti. Za posledních několik let kreativní boje multitud vydaly své plody v mnoha různých rovinách: dialektika otevřených zdrojových kódů, otevřené hranice, otevřené vzdělávání, vědomosti a znalosti. Přece jen je hluboký průnik koncepce otevřenosti a svobody do principů boje neoddiskutovatelným kompromisem k cynické a hamižné neoliberální třídě. Progresivní hnutí se vždy pojila s radikální demokratizací pravidel a přístupů, tvorby rozhodnutí a sdílení přebytečných kapacit. Obvykle to začíná na ilegální nebo nelegitimní veřejné půdě. V mezích analogového světa to vedlo ke všem druhům družstev, samosprávných podniků, které specifikovaly představu spravedlnosti postavenou na úsilí obelstít brutální režim trhu a na dalších způsobech vypořádání se s nedostatkem materiálních zdrojů.

Nehledáme pouze patřičnou rovnoprávnost na digitální úrovni. Jsme uprostřed procesu, který konstituuje souhrnnost revolučního bytí, stejně tak globální jako digitální. Musíme rozvíjet způsoby, jak načítat surová data z hnutí a bojů, a způsoby, jak tyto experimentální znalosti učinit čitelnými pro kódování a dekódování algoritmem jejich singularity, non-konformity a ne-zmařitelnosti; vymyslet, obnovit a updatovat narativnost obrázků opravdu globálního propojení do otevřenému kódu všech kolujících znalostí a instalovat virtuální svět.

Přenést tyto snahy dolů na úroveň produkčních výzev nových forem subjektivity, které téměř nutně vedou k závěru, že každý je expert. Supertok lidských zdrojů a lesk každodenní zkušenosti se dramaticky ztrácí v "akademifikaci" radikální levicové teorie. Raději v novém eticko-estetickém paradigmatu žije v pragmatickém vědomí afektivní práce, ve všudypřítomných bojích migrantů, stejně tak jako v mnoha dalších hranice překračujících zkušenostech, v hlubokých dojmech přátelství v prostředí sítí, stejně tak jako ve 'skutečném' světě.

ČÁST DRUHÁ

Pojďme se podívat na strategie internetového umění a kreativity. Kritická kultura nových médií čelí surovému klimatu rozpočtových škrtů v kulturním sektoru a rostoucímu nepřátelství a lhostejnosti vůči novým médiím. Ale nepřesouvá se moc do kyberprostoru, jak kdysi tvrdili Critical Art Ensemble. Není to tak, podíváme-li se na nespočetné pouliční pochody po celém světě.

V Seattle se objevilo hnutí proti ekonomické globalizaci a nabralo obrátky jak v ulicích, tak na síti. Můžeme ale opravdu mluvit o synergii mezi pouličními protesty a online aktivismem? Ne. Co ale měly společné, je jejich (dočasný) konceptuální stav. Oba, jak reálné, tak i virtuální protesty riskují, že uvíznou na úrovni globální "demoverze", která nebude dále založena na aktuálních tématech a místních situacích. Znamená to, že nikdy nevybředne ze stavu betaverze. Na první pohled vypadá usmíření reálného a virtuálního světa jako atraktivní řečnický obrat. Radikální pragmatici vždy zdůrazňovali včlenění online sítí do skutečné živé společnosti, osvobozené od skutečných/virtuálních protikladů. Síťový aktivismus je, stejně jako internet sám, vždy hybridem míchajícím staré a nové, pronásledovaný geografií, genderem, rasou a jinými politickými faktory. Není žádná čistá odhmotněná zóna globální komunikace, jak prohlašovala cyber-mythologie 90. let.

Rovnice typu ulice plus kyberprostor, umění potkávající vědě, a 'technokultura' jsou všechno zajímavé multidisciplinární postupy, ale prokazují pouze malý efekt mimo symbolickou rovinu dialogu a diskursu. Je pravda, že tradiční obory jsou v defenzivě. Nová hnutí a média ale nejsou dosud natolik vyzrálá, aby dokázala klást otázky a námitky stávajícím silám. V konzervativním klimatu se požadavek "ztělesňovat budoucnost" stává jen slabým a prázdným gestem.

Na druhou stranu, volání mnoha umělců a aktivistů po návratu ke 'skutečnému životu' nám nedávají odpověď na otázku, jak alternativní modely nových médií mohou dozrát do stádia masové (pop) kultury. Ano, pouliční demonstrace zvedly míru solidarity a pozvedly nás od každodenního odcizení, které přinesla jednosměrná média. Navzdory 11. září a jeho pravičáckým dopadům získávají sociální hnutí po celém světě na významu a viditelnosti. Měli bychom si přesto položit otázku: Co přijde po "demoverzi" nových médií a hnutí?

Nejsou opojná 60. léta. Negativní, čistý a monerní stupeň "konceptuálu" narazil na zeď demoverze, jak ve své knize Snap to Grid popsal Peter Lunenfeld. Otázkou se stává: jak se dostat za prototyp? Co přijde, až se vyčerpá nynější éra summitů nadnárodek a jejich politiků? Jak dlouho ještě může hnutí růst a zůstat "virtuální"? Nebo v termínech IT, co přijde po demoverzi, po bezcenných powerpointových prezentacích, broadbandových testovacích verzích a flashových animacích? Vymaní se někdy linux z ghetta geeků? Faktor dobrého pocitu z otevřenosti stále narůstajících zástupů (Elias Canetti) se obnosí, nastane syndrom vyhoření. Můžeme se zeptat: Má vaše verze utopie dnes nějaké praktické využití?

Raději, než vymýšlení jiného konceptu, je třeba věnovat čas odpovědi na otázku, jak software, rozhraní a alternativní standardy mohou být instalovány do společnosti. Myšlenky na sebe mohou vzít podobu viru, ale společnost může odpovědět úspěšnějším antivirovým programem: přivlastněním si této taktiky a jejím využíváním pro své cíle, represí a ignorováním. Čelíme krizi rozšířitelnosti. Většina hnutí a iniciativ se ocitla v pasti. Strategie stát se "zrcadlem" (Guattari) již není pozitivním rozhodnutím, ale stálým znakem (stálou funkcí). Vytvořit úspěšný kulturní virus a dosáhnout milionů přístupů na váš webblog vás nepřevede za úroveň krátkodobého 'spektáklu'. Kulturní provokatéři již nejsou psanci, ale měli by v nich být spatřováni experti na guerillovou komunikaci.

* * *

Dnešní hnutí jsou v nebezpečí, že uvíznou v sebeuspokojující poloze protestu. Jestliže je přístup k politickému rozhodování efektivně blokován, další medializace problému vypadá jako jediná dostupná možnost. Nicméně se získáváním větší a větší "vážnosti značky" v termínech globálního povědomí se může obrátit v inflaci akcií: mohou být vyplaceny, mohou rychle ztratit na významu a stát se bezcennými. Hrdé "Vždy máme co říci!" zvedá morálku minoritních multitud, ale ten samý moment přenáší legitimní boj na úroveň oficiálních "Komisí pravdy a usmíření" (často parlamentních či kongresových), poté je zkáza dovršena.

Namísto vznášení požadavků po smíření reálného a virtuálního zde voláme po důsledné syntéze sociálních hnutí a technologie. Namísto plácání o tom, že "budoucnost je teď" - pozice převzaté z kyberpunku, můžeme dosáhnout mnohého z radikálního přehodnocení technické revoluce posledních 10 - 15 let. Například pokud se umělci a aktivisté mohou nějak poučit z vzestupů a následného pádu dot-com, může to být právě důležitost marketingu. Pozornost věnovaná dot-com ekonomice se ukázala jako zbytečná.

Toto prostředí je skutečně tabuizovanou znalostí. Dot-coms investovali celý svůj kapitál do reklamy (ve starých médiích). Jejich víra, že médii generovaná pozornost okamžitě zapojí uživatele a promění je na zákazníky, byla bezdůvodná. To samé se dá říci o aktivistických stránkách. Informace nás "formují". Jenomže nové vědomí ústí do méně a méně smysluplných akcí. Aktivisté pouze začínají chápat dopady tohoto nového paradigmatu. Co když informace pouze obíhají kolem ve svém vlastním paralelním světě? Co se bude dít, až se i pouliční demonstrace stanou součástí spektáklu?

Zde popisovaná rostoucí úzkost a polarizace nás nutí ptát se po limitech nového mediálního diskursu. V éře realtime globálních událostí nám ukazuje pohled Erza Pounda na umění jako anténu lidské rasy jeho pasivní vnímavou povahu. Umění již není iniciačním prvkem. Jeden může být rád, když vůbec reaguje na současné konflikty a sektor nových uměleckých médií není výjimkou. Nové mediální umění se musí smířit s podmínkami jako hardware a software vyvinutý před lety.

Kritická praxe nových médií byla pomalá, aby reagovala na vzestup a pád dot-com mánie. Ve spekulativních zlatých časech nové mediální kultury (začátek až polovina 90. let, před vzestupem www) skočili teoretici a umělci dychtivě po dosud neexistujících technologiích, jakými je virtuální realita. Kyberprostor generoval bohatou sbírku mythologie: otázky odtělesnění identity byly divoce diskutovány. O pět let později, když internetové akcie létaly střechou, jen málo z prvotního vzrušení v intelektuálních a uměleckých kruzích bylo opuštěno Experimentální technokultura se rozplynula v komerci. Kultura nových médií se ocitla v trvalé stagnaci jak ve smyslu koncepce, tak i financování. S miliony nových uživatelů shromažďujících se na síti se nemůže umění již dále zachovat ve svém malém světě festivalů, mailinglistů a workshopů.

Zatímco umělecké instituce nových médií žebrají o přízeň a portrétní umělci stále pracují v první linii technologického rozvoje, realita je ale jiná. Multidisciplinární ochota ke spolupráci je celou dobu nízká. V nejlepším jsou produkty umělců pracujících v nových médiích demoverzemi popsanými Lunenfeldem. Často však nedosahují ani této úrovně. Umění v nových médiích, definované několika svými institucemi, zřídka získává pozornost diváků mimo svou elektronickou subkulturu. Heroický boj za etablování na sebe odkazujících 'nových mediálních uměleckých systémů' skrze horečnou specifikaci děl, koncepcí a tradic může být označen za slepou uličku. K přijetí nových médií hlavními muzei a sběrateli prostě nedojde. Proč čekat několik dalších dekád? Proč vystavovat síťové umění v bílých krychlích? Většina organizací zabývajících se novými médii, jako jsou ZAM, the Srs Electronic Centre, ISEA, ICC nebo ACNI, jsou ve své techno-nevinnosti bezradné. Buď nejsou kritické, nebo jsou ve svých koncepcích radikálně utopistické. Od doby, co sektor nových mediálních umění zaznamenával stálý růst, se ocitá ve stále větší izolaci, neschopen vyjádřit se k problémům současného globalizovaného světa, kterému dominuje teror (válka proti terorismu). Uvědomme si konečně, že technologie není nadále 'novou', trhy s ní padly a nikdo o ni už nechce ani slyšet. Je malý zázrak, že současný (vizuální) svět umění pokračuje v léta trvajícím bojkotu interaktivních nových mediálních prací v galeriích, na bienále a show, jakými je Documenta XI.

Kritické přezkoumání role umění a kultury se v dnešní společnosti sítí zdá být nezbytné. Přenesme se za 'taktické' záměry zúčastněných hráčů. Umělečtí inženýři žvanící o alternativních lidsko-strojových rozhraních, sociálním softwaru nebo digitální estetice efektivně operují v dobrovolně přijatém vakuu. Věda a business úspěšně ignorují tvůrčí komunitu. A co hůře, umělci byli aktivně posláni ve jménu 'použitelnosti' na vedlejší kolej, tlačeni hnutími odporu proti webovému designu, vedeného IT-guruem Jakobem Nielsenem. Revolta proti použitelnosti právě přichází. Laurence Lessing namítá, že jsou internetové inovace v ohrožení. Mladší generace se otočila zády k otázkám mediálního umění a pokud se vůbec nějak angažuje, tak pouze na poli anti-korporativního aktivismu. Po pádu dot-com internet ztratil sovu imaginativní atraktivitu. Výměnné sítě a telefonování mohou toto vakuum vyplnit pouze dočasně. Kdysi tak přitažlivé vynálezy se stávají součástí každodenního života. Tento dlouhodobý trend dnes akceleruje, vážně narušuje budoucí nároky nových médií.

Další problém je otázka generací. Video a nákladné interaktivní instalace jsou doménou baby boomerů 68 roku, generace 89 roku se chopila volného internetu. Síť se ale pro ně ukázala být pastí. Zatímco moc leží v rukou stárnoucích baby boomerů, sázka na vzestup nových médií stále nebyla vyplacena. Zatímco se spekulativní kapitál vypařil, není zde dále žádný udržitelný výnosný systém, který by internet nahradil. Pomalu pracující byrokracie vzdělávacích institucí dosud nepodchytily krizi nových médií. Univerzity jsou stále v procesu otevírání oborů nových médií, ale to bude v určitém bodě zastaveno. Předsedové a jejich zástupci, kterým dnes táhne na šedesát, musí mít ze své trvalé sabotáže upřímnou radost. Co je vlastně na těch nových médiích tak nového? Technologie byla švindl podporovaný kriminálníky z Enronu a Worldcomu. Studentům stačí posílání emailů a surfování po webech v hlídaných, filtrovaných a kontrolovaných intranetech. Tváří v tvář tomuto vzrůstajícímu technocynismu potřebujeme rychle analyzovat ideologii chamtivých 90. let a jejich techno-liberalismu. Pokud nová média rychle neodstřihneme od minulé dekády, povede jejich izolace dříve či později k jejich konci. Transformujme společně cvrkot nových médií v něco zajímavějšího - než to někdo udělá za nás.

Florian Schneider, Geert Lovink

Z časopisu Fibereculture (2002, str. 5- 6) přeložil -bc-
(Text v angličtině dostupný ZDE.)

Florian Schneider – filmař, novinář a producent v oblasti nových médií z Michova. Je organizátorem festivalu Make World a webu www.wastun.org o globálních a sociálních hnutích.
Geert Lovink – nezávislý mediální teoretik a internetový kritik ze Sydney. Autor Dark Fiber, práce o kritické internetové kultuře, a Uncanny Networks, rozhovorů s mediálními teoretiky a umělci.