Blíží se volby, a tedy čas politických stran. Pokusili jsme se jim podívat na zoubek recenzí obsáhlého sborníku o dějinách politických stran v českých zemích.

K rozsáhlému sborníku o politických stranách lze přistoupit různě. Člověk politicky socializovaný mj. pozůstatky národního obrození může vzpomenout výrok Palackého o tom, že Češi byli jednotní v nebezpečích, ale nedokázali si tuto svornost udržet ve šťastnějších obdobích a právě tím si přivodili mnohé problémy. Tak jako jiné názory tohoto velkého ideologa a historika předminulého věku, i tento je naší době poněkud vzdálen. Většinou hodnotíme pluralitu jako něco pozitivního, jako projev a zároveň i záruku svobody. Namísto abychom zatracovali nesoulad, voláme po veřejné diskusi jakožto jediném legitimním prostředku jak se dobrat většinově přijatelného řešení. Jednotu vnímáme spíše jako problematickou, jako něco, co má sklon se reprodukovat a vést k potlačování odlišných názorů, jako málo kvalitní základ pro hledání správných závěrů.

Z tohoto hlediska by množství politických stran v dějinách i současnosti českých zemí, zdokumentovaných dvaačtyřiceti autory na 1826 stranách dvou dílů sborníku svádělo k optimismu coby úctyhodné rozpětí dokumentující různost, a tedy vyspělost českého politického života už od dob c. a k. monarchie, byť s bolavými přestávkami v době německé okupace a pak mocenského monopolu KSČ. Jenže si nelze nepoložit otázku, zda tato pluralita není něčím falešná. Tedy zda strany skutečně představují onu pozitivní mnohost, anebo zda mají nějaký společný rys, který z nich naopak činí mnoho různých variací na stejné téma, téma, které je pro řadu lidí už poněkud oposlouchané (v současné ČR se to může projevovat např. nízkou volební účastí).

Neboť čím je politická strana? I když budeme mít na zřeteli historickou proměnlivost tohoto pojmu, obecně vzato se jedná o organizaci usilující o získání politické moci ve státě. Je tedy „státem ve státě“ – většinou ne v tom běžném významu, který poukazuje k mocenské autonomii, ale v tom smyslu, že jsou nuceny logikou své činnosti a konkurence s ostatními stranami napodobovat struktury státu v malém, s jeho hierarchií, rigiditou a strojovitostí. Z lidského materiálu je ve stranách tvarována struktura, která má především fungovat, a tak se poznenáhlu lidské mění ve strojové, organické v mechanické. Anarcho-primitivistický filozof John Zerzan píše o tom, že v neolitu se změnila kráva z živočicha ve „svého druhu stroj na přeměnu trávy v mléko.“ Podobně politická strana je strojem, který mění iniciativu a energii lidí, napřenou prapůvodně ke změně společnosti v (domněle) žádoucím směru v moc, především pro vůdce daných stran. Volnější spolky a spontánnější sociální hnutí se mění v pyramidovou strukturu strany s množstvím převodových pák, kontrolních mechanismů a podřízením se účelu jménem získání politické moci – a následně konzumování této moci spojené s prosazováním svých názorů a zájmů. Triumf mechanického není pochopitelně nikdy naprostý, a to právě zakládá dynamiku stran.

České politické stranictví

Šest kapitol popisuje stranický systém jednotlivých období, dalších jedenasedmdesát jednotlivé strany či skupiny stran. Kapitoly se snaží o jednotnou strukturu; jednotlivé části popisují vznik, program, organizační podobu, satelitní organizace, tisk, vnitřní poměry, zapojení do politického systému a obsahují zhodnocení významu daných stran. Zejména u menších nebo rychle se proměňujících subjektů ale bylo toto schéma někdy opouštěno.

V textu se setkáváme s honorační stranami šlechty i s dlouho dominující stranou staročechů a jejími vůdci Palackým, Riegrem a Bráfem (k dokreslení relativní nečetnosti a osobní provázanosti tehdejší politické elity uveďme poněkud „bulvární“ detail, že druhý byl zetěm prvého a třetí zetěm druhého). Setkáváme se s jejich přemožiteli z počátku devadesátých let – liberálně nacionalistickými mladočechy – i s těmi, kdo posléze porazili mladočechy, s novými masovými stranami artikulujícími specifické zájmy, tedy zejména se sociálními demokraty, národními sociály a agrárníky, a dále také s katolickými stranami, realisty či pokrokářským hnutím. Při četbě některých kapitol si uvědomíme rozdíl mezi tehdejším a dnešním stranictvím: na tehdejší strany byly navázány různé ekonomické a kulturní organizace, sloužící k uspokojování potřeb svých členů a zároveň k jejich politické socializaci v pro stranu žádoucím směru. Poznáme značný rozptyl politických stran v první republice i to, jak se tato mnohost dokázala takřka přes noc drasticky zredukovat a zglajchšaltovat v republice druhé. Kladem je i zahrnutí politických stran národnostních menšin, naopak zamrzí naprosto okrajová pozornost věnovaná ilegálním stranickým či protostranickým aktivitám za druhé světové války. Poznáme omezenou stranickou strukturu let 1945-1948 i její karikaturu a faktickou diktaturu KSČ v následujících čtyřiceti letech a samozřejmě také obnovu stranického života po roce 1989.

Radikální levice a KSČ

Vzhledem k šíři tématu není v moci jednoho recenzenta verifikovat všechna tvrzení. Pisatel této recenze může skromně přispět k tématu, které tvoří oblast jeho zájmu – tedy dějiny radikální levice a KSČ.

Kniha obsahuje dvě kapitoly o anarchismu – za Rakousko-Uherska a za první republiky. První z nich, vcelku zajímavá, se do knihy dostala vlastně omylem; autor se totiž domníval, že anarchisté založili roku 1914 svou stranu nazvanou Federace českých anarchistů komunistů. Ve skutečnosti tato federace nebyla stranou, na založení strany se anarchisté pouze domluvili s tím, že vznikne později, čemuž zabránila světová válka. Kapitolu navíc hyzdí chybně uvedený rok narození Petra Kropotkina (správný je 1842), v obou kapitolách se opakuje častá chyba ve jménu italského anarchisty Malatesty (jmenuje se Errico, nikoli Enrico). Kapitola věnovaná anarchismu za první republiky je dosti ovlivněna knížkou Jiřího Tůmy Na cestě ke komunistické straně z roku 1975. Je pravda, že se jedná o nejrozsáhlejší historickou publikaci k tématu, je však poněkud dobově zatížena a je záhodno, aby byla dalším bádáním překonána, ne pouze používána s úpravou ideologického hodnocení.

Pozornost naopak není věnována Hnutí revoluční mládeže z konce šedesátých let minulého století (ač se někdy samo označovalo za Revoluční socialistickou stranu), rovněž pozoruhodný pokus o demokratickou a přitom radikálně levicovou formaci Levá alternativa působící v letech 1989-1992 je pouze zmíněn.

V kapitole o meziválečné KSČ zarazí tvrzení, že tato strana „představovala v politickém systému ČSR v období let 1921-1938 v podstatě cizí element“ (s. 739). Počty členů, vliv na kulturním poli i fakt, že se v dané době jednalo o jednu z nejsilnějších komunistických stran ve světovém měřítku, ovšem nesvědčí o nějaké „cizosti“ KSČ – za předpokladu, že autor nepokládá za „politický systém“ pouze elity a ostatní politické strany.

V kapitole o KSČ v době její vlády se na s. 1247 dočteme, že Dubčekovo vedení odmítlo „stalinské metody permanentní revoluce, diktatury proletariátu a rigidního etatismu“. Jestliže s rigidním etatismem nelze než souhlasit, v dalších dvou případech autoři matou pojmy. S pojmem permanentní revoluce přišel jak známo Trockij a postavil jej proti Stalinovi – jestliže permanentní revoluce měla znamenat (co nejzjednodušeněji řečeno) nepřetržitý přechod od buržoazní revoluce k revoluci proletářské v zaostalých zemích, pak Stalin podle Trockého se svým despotickým režimem ustrnul na některém z mezistupňů. Užívají-li autoři tento pojem v jiném významu, měli by jej ozřejmit a protože k tomu není v tomto typu publikace prostor, měli se mu vyhnout. Podobně „diktatura proletariátu“ neoznačuje „stalinskou metodu“, ale klíčový pojem marxistické teorie už od dob samotného Marxe, pro nějž představovala výkon proletářské moci nad poraženými třídami. Označením Stalinova SSSR se autoři ve svém domněle antikomunistickém zápalu podílejí na šíření stalinských lží – onen režim byl přece očividně diktaturou nad proletariátem (a dalšími složkami společnosti).

Celek není součtem rozházených částí

Autoři jsou podepsáni jako „Jiří Malíř, Pavel Marek a kolektiv“, což by mohlo vést k představě o kolektivním díle. Ve skutečnosti však je každá kapitola samostatným textem, spojeným s celkem díla podobnou strukturou, vybraným tématem... a dál už vlastně ničím. To na jedné straně dává prostor jednotlivým autorům, přičemž někteří jej využili k sepsání čtivé a přehledné studie. Na druhé straně to vede k určitým disproporcím. Čtenář se může právem ptát, zda si sociální demokracie před první světovou válkou zasloužila menší prostor než pokrokové hnutí na Moravě a dokonce dvakrát menší prostor než katolické politické strany ve stejném období (a to navzdory tomu, že právě ona kapitola o sociální demokracii je vzorem dobře napsaného, přehledného a stručného textu).

Nepříjemné je rovněž překrývání – čtenář se musí tázat, zda je skutečně nutné, aby si četl na s. 602 a 633 jednu a tu samou citaci z Karla Kramáře (byť se jedná o citaci podstatnou a v prvním případě je reprodukována obsáhle, zatímco ve druhém jen velmi stručně). U navazujících kapitol také ne vždy jeden autor začne tam, kde druhý skončil.

Větší práce editorů z textem by mohla také vést k zachycení zarážejících formulací. Např. na straně 1228 čteme o situaci po únoru 1948: „Svobodné a pravdivé veřejné mínění zaniklo.“ Bylo by zajímavé vědět, co je to „pravdivé veřejné mínění“. Zarazí rovněž formulace, že KSČ a její vůdci v době své vlády „zcela řídili běh dějin československého státu“ (s. 1267-8). Pokud se odmyslíme od obsahu věty (velmi sporného, neboť dějiny československého státu významně ovlivňovalo mnoho jiných faktorů než moc špiček strany), pisatel recenze si není schopen představit co se skrývá pod pojmem „běh dějin státu“ a jak se taková věc „řídí“. Pečlivější redakce by také sjednotila datum úmrtí národně demokratického politika Františka Xavera Hodáče – v prvním díle (s. 604) se správně uvádí rok 1943, ve druhém díle (s. 1065) rok 1945.

Politické strany a politično

K oběma dílům je připojena fotografická příloha, v níž nalezneme vždy po šestadevadesáti tvářích úspěšných i neúspěšných harcovníků politické moci.

Kniha může sloužit jako slovníková příručka pro ty, kdo se dostávají do styku s politickými dějinami. V případě potřeby či zájmu mohou nalistovat tu kterou stranu – v lepším případě narazí na dobře napsaný text, který je výsledkem autorova hlubokého zájmu, v horším případě na průměrnou kompilaci sekundární literatury. Přečíst dílo od začátku do konce je trpkým údělem pro recenzenta, ne doporučenou cestou pro čtenáře. I tento způsob má ale své výhody – jednak lze srovnávat odbornou i slovesnou úroveň jednotlivých kapitol, jednak si z textu lze odnést ponaučení, že politické strany zdaleka nebyly a nejsou rozhodující silou pro tvorbu politiky v českých zemích, že vždy hrály na hřišti, které bylo převážně formováno jinými silami a aktéry. Alespoň pisatele těchto řádek kniha jen utvrdila v přesvědčení, že chce-li někdo poznat českou politiku v celé její komplexnosti, musí věnovat pozornost i dosud v české politologii nepříliš akcentovaným tématům, jako jsou sociální hnutí, láska a rodina, náboženství či třeba literatura a umění vůbec. Poznávat taková témata a jejich vztah k političnu bude obtížné, obtížnější než s větší či menší měrou kritičnosti reprodukovat dějiny více či méně úspěšných politických stran. Může to ale přinést úplnější obrázek.

Jiří Malíř, Pavel Marek a kolektiv: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu. Doplněk, Brno 2005, I. díl 1024 s., II. díl 804 s.

Mírně zkrácená verze vyšla v týdeníku A2.