Anarchistická federace

Úvahy nad Ratzingerovými úvahami

Postoj katolické církve vůči homosexuálům je dodnes palčivou ukázkou toho, že tato největší světová organizace s teroristickou a totalitní minulostí se nehodlá vzdát svých utlačovatelských praktik. Uměřená reakce našeho spolupracovníka si klade mnoho, i nečekaných otázek: Proč katolická církev zapomíná na to, že sexualita je biologickou záležitostí? Za co by měl být svatořečen Klement Gottwald? Jak je to se sexuální orientací Ježíše Krista? A kde jsou hranice mezi náboženstvím a klerikalismem?

Postoj katolické církve vůči homosexuálům je dodnes palčivou ukázkou toho, že tato největší světová organizace s teroristickou a totalitní minulostí se nehodlá vzdát svých utlačovatelských praktik. Uměřená reakce našeho spolupracovníka si klade mnoho, i nečekaných otázek: proč katolická církev zapomíná na to, že sexualita je biologickou záležitostí? Za co by měl být svatořečen Klement Gottwald? Jak je to se sexuální orientací Ježíše Krista? A kde jsou hranice mezi náboženstvím a klerikalismem?

Dne 3. června roku 2003 zveřejnila vatikánská Kongregace pro nauku víry dokument nazvaný Úvahy ohledně návrhů na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami. (1) Pro ty, kteří něco o postojích Vatikánu k danému tématu aspoň cosi matně tuší, jeho obsah asi těžko bude nějakým překvapením; ostatně dokument sám uvádí, že neobsahuje nové doktrinální části. Vatikánský odpor vůči registrovanému partnerství osob stejného pohlaví zůstává - a nejspíš ještě dlouho zůstane - neměnným. Přesto si snad onen dokument zaslouží několik poznámek. Či úvah o tom, zda argumenty v něm uváděné jsou tak pevnými a samozřejmými, za jaké je práce z tvůrčí dílny Kongregace pro nauku víry (nástupnická organizace Svatého oficia čili inkvizice) považuje.

Lze samozřejmě namítnout, nač rozebírat materiál, který rozhodně nemá celospolečenskou platnost, nýbrž je pouze dokumentem jedné z církví, avšak odpověď i na tuto otázku najdeme v jeho větách. V poslední větě jeho úvodu se uvádí, že "argumenty v něm uvedené nejsou určeny jen pro ty, kdo věří v Krista, ale pro všechny osoby angažující se při podpoře obecného blaha společnosti." A pak snad je logické, pokud se osoby, jež se takovými cítí být, rozhodnou na takový dokument reagovat. A to třeba i nesouhlasně. Neboť každý může "využít práva na námitku z důvodu svědomí".

Tato polemika s vatikánskými "Úvahami", jak již první slovo jejího názvu napovídá, není pochopitelně pro nikoho nijak závazná, nýbrž je určena jako námět pro další uvažování (i když lze vcelku přirozeně očekávat, že by mi jakožto autorovi případný souhlas polichotil). Neboť má-li být svobodná společnost, je třeba, aby bylo nejprve svobodné lidské myšlení. Ostatně vnitřní svoboda je jedním ze základních předpokladů i pro opravdový duchovní rozvoj každého jednotlivce.

Rovněž prosím, aby tato polemika, byť místy výrazně ostrá, nebyla chápána jako výzva k nenávisti vůči komukoli. Zejména ne vůči řadovým katolíkům a katoličkám. Poznal jsem i několik kněží, kteří jistě nebudou Vatikánu klást otevřený odpor, ale jinak jde o charakterní lidi. Polemizovat lze, a shledávám to žádoucím, nenávidět nikoli.

Že se vatikánské "Úvahy" neponesou v duchu zcela nezaujatém a objektivním, naznačuje už druhá věta úvodu celého elaborátu. Podle ní je homosexualita znepokojujícím morálním a sociálním jevem.

Avšak: opravdu tomu tak je? Pro koho je znepokojující? V čem? Jak je to s tou morálností? Je opravdu znepokojujícím jevem, pokud někdo cítí erotickou náklonnost ke komusi stejného pohlaví? Pokud se takto vnucuje někomu, kdo o takovouto formu vzájemných vztahů nestojí ani omylem, pak jistě. Jenže tak tomu může být i při vnucování podstatně běžnější náklonnosti heterosexuální. (On ji chce - a jak vášnivě po ní touží! - ona jeho ne. Případně naopak - celý žánr takřka průmyslově chrlených románků z "červené knihovny" je založen právě na tomhle.) A je-li náklonnost vzájemná, co je zde potom znepokojujícího? Jistě, máme tu i Míšu Jacksona (plus například některé kněze, včetně těch katolických) a jeho aférky s mladými hošíky. Jenže podobně se dostal do problémů sochař Pavel Opočenský kvůli děvčatům "podměrečného" věku - a je snad kvůli tomu znepokojivým mravním jevem heterosexualita? Tak kde je ten problém?

Možným záchytným bodem by mohlo být to, že podle vatikánských "Úvah" je homosexualita znepokojujícím jevem netoliko morálním, ale i sociálním. Zde asi nezbude než tvůrcům dokumentu dát za pravdu. Například pokud spolu žili dva muži či dvě ženy a jeden z partnerů zemřel, ten druhý nedostane vdovecký či vdovský důchod ani náhodou. Pokud se jeden z partnerů dostane se závažnou diagnózou do nemocnice a ten druhý nemá šanci být informován o jeho zdravotním stavu, je to asi opravdu zneklidňující sociální, a koneckonců i morální, jev, naprosto odporující zdravému rozumu. Jenže není takovým právě z toho důvodu, že neexistuje zákonodárství, které by tyto záležitosti nějak upravovalo? A není to náhodou právě Vatikán, kdo se proti vzniku podobné legislativy staví? A není náhodou docela roztomilé, pokud Vatikán označí za znepokojující jev, na jehož znepokojivosti se tak výrazně podílí?

A v neposlední řadě se sluší dodat, že homosexualita (jakož i sexualita obecně) je i jevem biologickým, ne-li především biologickým. To, že jsme tuto významnou skutečnost uvedli až jako poslední, nás jistě příliš nectí, avšak omluvou budiž to, že vatikánský dokument ji opomíjí prakticky docela. Proč tomu tak je, těžko říci. Samozřejmě se nabízí lehce rýpavá myšlenka, že tato skutečnost se kardinálu Ratzingerovi, potažmo Vatikánu, jednoduše příliš "nehodí do krámu". Ono mravně se rozhořčovat nad něčím, co jsme krátce předtím sami označili za biologickou danost (a to vrozenou, i když pouze výrazné menšině jedinců), nepůsobí příliš přesvědčivě. Leč nevidouce do duší tvůrců vatikánských "Úvah", a nemajíce tak důkazů o nepoctivých úmyslech, připusťme, že šlo o pouhé opomenutí.

Uvážíme-li, kolik místa zabral komentář k jediné větě, pravděpodobně shledáme, že v podobném duchu v našich úvahách nad "Úvahami" pokračovat nelze, nechceme-li se prouvažovat k materiálu nestravitelného rozsahu, a tak při jejich pokračování poněkud zestručněme. Je to možné tím spíš, že některá tvrzení se v inkvizičních "Úvahách" opakují, v čemž vatikánské tvůrce rozhodně netřeba následovat.

Jednou ze základních premis dokumentu je tvrzení, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. S takto postaveným postulátem těžko polemizovat, takto je zkrátka definováno ve většině zákonodárství světa. Rovněž tvrzení, že pouze z pohlavního aktu mezi mužem a ženou může vzniknout nové potomstvo, můžeme bez problému přijmout. I když připustíme, že známe i oplodnění "ze zkumavky", vždy jde o spojení vajíček se spermiemi, tedy produktů mužských pohlavních orgánů s produkty těch ženských.

Potud by bylo všechno v pořádku. Poněkud méně samozřejmým ovšem už je tvrzení, prohlašující manželství a rodinu za základ společnosti. Vatikánský dokument totiž poněkud opomíjí, že toto uspořádání, v němž základní jednotku společnosti tvoří rodina vzešlá z monogamního manželství, je platné pouze v "západní" civilizaci. Jinde tomu může být jinak: stačí si připomenout polygamní manželství v muslimském světě. Kmenové struktury mnohých přírodních národů pak mohou být už naprosto odlišné. (A děti se i u nás v Evropě samozřejmě rodí i těm - ovšemže různopohlavním - dvojicím, které spolu žijí takzvaně "na hromádce" či "na psí známku", případně se zcela náhodou někde "intimně setkaly", třeba při příležitosti taneční zábavy, a v neposlední řadě mohou děti vznikat i jako "pracovní úrazy" pracovnic jistých zařízení, jejichž vchody bývají zdobeny červenými lucernami.) Opět se zdá, jako by se toto zjištění Vatikánu "nehodilo do krámu". Nemajíce však důkazů, připusťme, že jde opět o drobné opomenutí.

Nicméně s jeho důsledky počítat musíme. Přiznáme-li si totiž, že existují i jiné modely uspořádání společnosti než ten "západní" (navíc momentálně dost těžce drcený "globalizačními" tlaky), pak asi lze připustit i to, že ono "západní" či "euroatlantické" společenské uspořádání se také může v průběhu času vyvíjet. Již v roce 1969 napsal americký myslitel Gary Snyder ve svých Čtyřech změnách (jako reakci na tehdejší stav světa, mj. přelidnění planety, které se však od té doby ještě dále zvýšilo) také následující věty: "Komunita: Hledat jiné sociální struktury a formy manželství (jako je skupinové manželství a polyandrie), které poskytují rodinný život, ale s mnohem méně dětmi. Sdílet radost z výchovy dětí co nejšířeji, aby všichni mohli získat tuto základní životní zkušenost bez nutnosti se přímo rozmnožovat." (2)

Lze-li tedy zastáncům a prosazovatelům registrovaného partnerství osob stejného pohlaví něco vytýkat, pak snad to, že navrhují dílčí řešení ve prospěch poměrně úzké skupiny lidí, zatímco by možná bylo žádoucí prosazovat změny daleko hlubší a obecnější. (I když je to z jejich strany pochopitelné, uvážíme-li, s jakým odporem se setkávají i tak krotké návrhy, jako jsou ty jejich.) Nicméně zavedení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví by bylo rozšířením "oficiálně uznaných" a právně chráněných forem soužití lidí, tudíž by šlo o (byť snad příliš krátký) krok správným směrem a nebylo by důvodu se proti němu bouřit.

A zde je zřejmě vhodné místo pro odpověď na vatikánskou tezi, že je třeba chránit manželství. Není to třeba, aspoň ne proti registrovanému partnerství. Jím totiž není ohroženo. Pokud je známo, nikdo ze zastánců registrovaného partnerství zrušení manželství ve prospěch "prosazování homosexuálních svazků" nikdy nenavrhoval.

Jedním z vatikánských argumentů pro (mírně řečeno) nevhodnost zavedení registrovaného partnerství je tvrzení, že tyto svazky nelze uznat, protože "nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se." Je ovšem zajímavé, odkud to ve Vatikánu vědí. Že by se zeptali účastníků takových svazků? Nebo si sami takové svazky potají vyzkoušeli? Jenže ti, kdo se k nim otevřeně hlásí, si zákon o registrovaném partnerství přejí, čili asi na to doplňování se mají poněkud jiný názor. Protože pro ně takové svazky přirozenými, či lépe vrozenými, jsou. A ačkoli jsou lidé s takovými sklony ve společnosti vcelku nepatrnou menšinou, i jejich blaho je součástí blaha obecného (jímž se vatikánské "Úvahy" tolikrát zaštiťují). Uznání jejich svazků, například formou zákona o registrovaném partnerství, by k jejich blahu nepochybně přispělo, a protože účastníci svazků heterosexuálních (či kdokoli jiný) by tímto rozhodně nebyli dotčeni (manželství opravdu nikdo rušit nehodlá), celkové obecné blaho by se (navzdory představám Vatikánu) z tohoto titulu mohlo jedině zlepšit.

Přiznejme Vatikánu pravdu v jednom: homosexuální styky skutečně "odlučují pohlavní úkon od předávání života." Jenže to není důvodem k jejich neuznávání. V opačném případě by bylo třeba úředně rozpustit všechna manželství, která zůstala bezdětnými, ať už proto, že manželé děti prostě nechtějí, či z důvodu neplodnosti. (Do jaké doby po svatbě by byla žena povinna přijít do jiného stavu, aby manželství nebylo zásahem shora zrušeno?) Paradoxní v této souvislosti je to, že dokonce není možná církevně platná rozluka takovýchto manželství, i kdyby o ni zúčastnění manželé žádali (například když je neplodný jen jeden z dvojice a jeho protějšek by si chtěl najít někoho jiného, plodného). Přestože i zde je odloučen "pohlavní úkon od předávání života." Neb co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. (Určitou nadějí by bylo, pokud by neplodný partner svou neplodnost před sňatkem zatajil; pak by z tohoto důvodu snad mohlo být takové manželství z církevněprávního hlediska prohlášeno za neplatné od samého počátku. Pokud by však neplodnost vznikla až po svatbě, možné by to nebylo.) Pro výchovu dětí je jistě žádoucí stabilní rodina, ale dogmatické trvání na jejím zachování někdy může někdy přinést víc škody než užitku. Zvlášť když plnohodnotná rodina ještě jaksi nestačila vzniknout. Inu, více měření stejným metrem by to asi chtělo.

K ještě zajímavějším závěrům lze dospět, pokud vezmeme vážně poněkud obecněji formulovaný argument (v "Úvahách" rovněž obsažený), že "homosexuální svazky" "nejsou s to řádně přispívat k plození a přežití lidské rasy". Pomiňme skutečnost, že "přežití lidské rasy" je ohrožováno spíše ekologickými důsledky přelidnění planety (a konzumního přístupu k životu v bohatších zemích) než přirozeným vymíráním populace. Dovedeme-li totiž výše citovaný argument ad absurdum, můžeme se ptát, a to se vší naléhavostí, proč dosud nebyl blahořečen Klement Gottwald. Tím, že za pomoci StB nechal v roce 1950 rozprášit mužské řeholní řády, totiž neudělal nic jiného, než že zbavil uznání svazky, které rovněž nikterak "nejsou s to řádně přispívat k plození".

Jaké tedy je opravdu relevantní kritérium, které svazky mají a které nemají být uznávány? Jelikož Vatikán z Gottwaldova rozehnání řeholí nikterak nadšený nebyl, stejně jako to, že nikterak nezasahuje proti manželstvím bezdětným, již naznačil, že plození dětí tím jediným kritériem není.

Ale jak to kritérium formulovat obecněji? Jedna formulace se nabízí: uznány buďtež takové svazky mezi lidmi, do kterých všichni jejich účastníci vstupují dobrovolně, které je činí šťastnějšími a přitom nečiní újmu těm, kdo stojí mimo tyto svazky. Rodiny založené na manželství, páry osob stejného pohlaví, lhostejno, zda jejich partnerství je erotického rázu či nikoli (Ono - obecně vzato - erotického rázu být nemusí, jinak bychom například na základě Janova evangelia museli mít naprosto jasno v Ježíšově sexuální orientaci! (3) Mohlo ovšem jít i o evangelistovu autosugesci ve smyslu "podle sebe soudím tebe". Už proto, že v ostatních evangeliích se nic o žádném zvláštním vztahu Ježíše se kterýmkoli z apoštolů nepíše.), jakož i různé formy komunitního života - to vše uvedená kritéria splňuje (lidem v nich je dobře a lidé vně nejsou jimi ohrožováni) a není důvodu je aspoň v nějaké základní míře nechránit.

Jiným z argumentů proti registrovanému partnerství jsou obavy, "že tyto svazky narušují řádný rozvoj lidské společnosti, hlavně tehdy, pokud by jejich vliv na společnost měl vzrůst". V čem Vatikán toto narušení vidí, je otázkou a neurčitá a záhadná tvrzení ve vatikánských "Úvahách" na ni nikterak neodpovídají. To, že by po schválení zákona o registrovaném partnerství většina společnosti náhle "zteplala", si totiž nedovede představit snad ani ten nejodvážnější spisovatel vědeckofantastické literatury. Ostatně ani zkušenosti ze zemí, kde podobná legislativa již byla schválena, ničemu podobnému ani v nejmenším nenasvědčují. (Existující globální oteplování má příčiny opravdu, ale opravdu jinde.) Takže výsledkem by mohlo být leda zvýšení obyčejného lidského respektu vůči "takto postiženým" osobám. Případně že osoby, jejichž sexuální orientace je bisexuální tak někde "půl na půl", se z nějakého důvodu ocitnou v registrovaném partnerství s osobou stejného pohlaví, zatímco nyní mají možnost jedině běžného (tj. heterosexuálního) manželství. Takových osob však je zjevně dost nepatrné množství. Takže čím je vlastně narušován "řádný rozvoj lidské společnosti"?

Po všem, co zde již bylo uvedeno, zůstává asi nejproblematičtější otázkou kolem registrovaného partnerství možnost adopce dětí takovými páry. Je jisté, že adopce dítěte heterosexuálním párem je bližší přirozené rodině než adopce párem stejnopohlavním. Pro dítě je jistě lepší, pokud má v rodině jak mužský tak ženský vzor. Jenže jednoho z těchto vzorů může být zbaveno i dítě, kterému jeden z rodičů zemřel, případně děti z rozvedených manželství. Zde je dogmatické uplatňování zásady "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" rovněž spíše na škodu; pokud se manželství rozpadlo ze zcela vážných důvodů a nebylo možno je zachránit, je tak zbylý rodič zbaven možnosti opatřit dítěti ten druhý vzor (naštěstí pouze v případě, že by trval na sňatku uzavřeném církevně - pokud je řádně rozveden, do nového civilního manželství vstoupit může). Jelikož děti bývají při rozvodech takřka automaticky svěřovány do péče matkám, jde zpravidla o chybějící vzor mužský. Takže jde zde Vatikánu opravdu o komplementaritu pohlaví?

Překážkou pro takovéto adopce (stejnopohlavními páry) mohou být i obavy, jak by takové dítě bylo přijímáno spolužáky ve škole. Pokud by denně slyšelo, že "to je ten, co bydlí u těch dvou buzíků", jistě by to pro ně byl zážitek těžce frustrující. (Kdo ale přispívá k podobným náladám ve společnosti?) Pokud by jinak velmi podobné podmínky pro adopci skýtal jak pár různopohlavní, tak stejnopohlavní, je jistě přirozené dát při rozhodování přednost tomu prvnímu. Nicméně ani k tomuto problému není vhodné přistupovat dogmaticky. Představme si čtrnáctileté dítě, jemuž při dopravní nehodě zahynuli oba rodiče a nejbližším, ne-li jediným příbuzným je strýček bydlící o dva baráky dál, kterého ono dítě dobře zná a který žije s partnerem stejného pohlaví. Jak se rozhodne naše svědomí? Dáme dítě radši do do úplně cizí rodiny, ne-li rovnou do děcáku, do zcela neznámého prostředí, jen aby poučky doktríny zůstaly zachovány?

Snad ještě pár slov k odkazům na Bibli, které se k homosexualitě staví negativně. Toto však může být argumentem platným jen pro ty, kdo tuto knihu mají za základ svého vyznání. (Ale ani pro ně nemusí - možná bychom se podivili, v jakém společenském uspořádání bychom se ocitli, pokud bychom brali doslovně všechna biblická ustanovení, aspoň ta, která si neodporují navzájem. Přesto k tomu nedošlo, což je dokladem, že ne vše je i v křesťanských církvích bráno smrtelně vážně.)

Přesto existují lidé, kteří, ač z biblických tradic vzešlí, se o této problematice vyjadřují – byť snad víceméně okrajově - poněkud odlišně. Ukázkou budiž následující citace ze Štampachovy knihy A nahoře nic...:

"Lidé na tvůrčí duchovní cestě neopovrhují sociální a dějinnou skutečností. Nenechávají ji na pospas chladnokrevným lumpům, tyranům, manipulátorům a zlodějům, kteří v ní obvykle vládnou. Jsou sami lidmi práce a jsou s ostatními lidmi práce solidární v jejich zápasech. Jsou doma u těch, které krutý sociální mechanismus pro zdravotní nebo duchovní stav poslal na okraj takzvaně slušné společnosti. Nebojí se hájit práva náboženských, etnických, politických nebo sexuálních menšin. Nezdráhají se přispívat k radikálním sociálním reformám. Snaží se hledat rovnováhu mezi sobeckým individualismem a zotročujícím kolektivismem - přesněji řečeno, ne jejich kompromis, nýbrž tvůrčí řešení mimo jejich omezující rámec." (4)

Spíše jako perličku ocitujme "argument", podle kterého "církev učí, že křesťanský sňatek je účinným znakem úmluvy mezi Kristem a církví." Pokud si uvedené tvrzení vysvětlíme doslovně ad absurdum, můžeme se ptát: Neměly by tedy v církvi být pouze ženy? Vždyť výskyt mužů by mohl znamenat homosexuální úmluvu mezi Kristem a církví! A přece muži v církvi jsou. A pokud jde o církev římskokatolickou, v ní dokonce jsou vyšší stupně svěcení přístupny pouze mužům. Zajímavé, že? (Tak jak je to s tou Ježíšovou sexuální orientací?)

Nikdo samozřejmě nemá právo nutit kteroukoli církev, aby takovýmto (nebo jakýmkoli jiným) svazkům žehnala, avšak žádná církev naopak nemá právo nutit zbytku společnosti, jaké svazky mezi jakými osobami budou odmítány. Či jiná pravidla, která jsou vlastní jen jednomu určitému vyznání či skupině vyznání. (A samozřejmě by taková církev neměla bránit v odchodu těm, kdo s některými jejími věroučnými články nesouhlasí. A to ani například citovým vydíráním v podobě hrozeb posmrtným věčným zatracením za tuto "zradu".)

Hranice mezi duchovností (která může člověka povznášet), byť třeba vykonávanou formou církevně organizovaného náboženství, a klerikalismem (který naopak velmi často zotročuje) totiž vede nejspíš zhruba právě tudy.

Poznámky

(1) Jde o překlad pořízený spolupracovníky internetových stránek http://www.partnertsvi.cz. Ten vznikl zřejmě vůbec jako první, ještě dříve než "oficiální" česká verze z dílny České biskupské konference, případně další překlad, který je dostupný na http://res.cathlica.cz. Ve zmíněných překladech má dokument nepatrně odlišný název, avšak jeho smysl, jakožto i smysl celého odkumentu je stejný. (Všechny verze jsou dostupné ze stránek http://www.004.cz.)

(2) Snyder, Gary: Čtyři změny (Four Changes) - česky (překlad Jolana Navrátilová) uveřejněno v knize: Lužný, Dušan: Zelení bódhisattvové - sociálně a ekologicky angažovaný buddhismus, vydala Masarykova univerzita v Brně, 2000. ISBN 80-210-2464-X

(3) Zejména Jan, 13, 23; podle kralického překladu doslova: "Byl pak jeden z učedlníků Ježíšových, kterýž spolehl na klíně jeho, jehož miloval Ježíš." Ekumenický překlad poněkud "stydlivě" uvádí, že onen učedník se nacházel "v Ježíšově těsné blízkosti", a upřesnění oné těsné blízkosti se nachází až v poznámce pod čarou. S tím, že doslovným překladem je právě ona poznámka pod čarou. Zmínky o učedníku, "jehož Ježíš miloval", jsou i na jiných místech evangelia, přičemž v poslední kapitole evangelia (Jan 21, 20-25) Jan přiznává, že oním učedníkem byl on.

(4) Štampach, Ivan Odilo: A nahoře nic... (strana 111), nakladatelství Portál, Praha, 2000, ISBN 80-7178-396-X
Verze pro tisk 6.1.2004 Miloš Hlávka
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Anarchismus v Brazílii: historie a výzvy současnosti

22. 7. 2019, Praha

V Brazílii anarchistická praxe předcházela organizaci hnutí v sociálním a politickém kontextu. Na začátku 20. století byl rozšířen v odborech a družstvech skrze revoluční syndikalismus. V průběhu 20. století čelilo anarchistické hnutí v Brazílii různým interním problémům a bylo znovu sjednoceno na začátku 21. století. Anarchismus v Brazílii v současnosti není homogenní, ale je robustnější a vyspělejší ve svých metodologiích i v praxi než většina levicových stran. Ve vztahu k Bolsonarově vládě anarchisté jednají diskrétně, ale zato efektivně. Překlad do češtiny zajištěn. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme