Abychom shrnuli článek britského nezávislého novináře Roberta Fiska, musíme konstatovat, že pokud chtěl český ministr "obrany" Jaroslav Tvrdík skutečně vystihnout povahu chystané války proti terorismu, měl namísto antraxu do sněmovny přinést něco úpně jiného...

Seděl jsem v tomto týdnu na podlaze starého betonového domu na předměstí Ammánu a cpal si do pusy velké kusy ovce a vařené rýže namáčené v rozehřátém másle.

Postarší vousatí muži z Maanu – nejislamističtějšího a nejneposlušnějšího města v Jordánsku – seděli kolem mne, noříce své ruce do masa a vařené rýže a povzbuzujíce mě ať jím víc a víc až do chvíle, než jsem byl nucen zdůraznit, že my Britové jsme toho už za posledních sto let snědli na blízkém východě tolik, že už skutečně nejsme hladoví. To u nich vyvolalo jen mumlání, dokud mi neodpověděl jeden starý muž: „Nyní nás jedí Američani.“

Skrze otevřené dveře, za nimiž déšť stékal na dláždící kameny, vlál ostrý vítr z východu, z jordánských a iráckých pouští. Každý v pokoji věřil, že prezident Bush chce iráckou ropu. Ve skutečnosti si každý Arab, kterého jsem za posledních šest měsíců potkal vysvětluje právě tím (a jenom tím) nadšení pro útok na Irák. Mnoho Izraelců si myslí to samé. A já také. Až bude v Bagdádu instalován americký režim, naše ropné společnosti budou mít přístup ke 112 miliardám barelů ropy. Spolu s neprokázanými zásobami můžeme ve skutečnosti kontrolovat až čtvrtinu ropných zásob celého světa. A že nadcházející válka není o ropě?

Americký department pro energii ohlásil počátkem tohoto měsíce, že roku 2025 bude dovoz ropy pokrývat asi 70 % celkové americké domácí poptávky. (Před dvěma roky to bylo 55 %.) Jak během tohoto týdne drsně poznamenal Michael Renner z Worldwatch Institute, „americká ropná naleziště jsou v narůstající míře vyčerpávána, právě tak jako mnoho ropných polí mimo země OPEC. Mnoho budoucích dodávek bude muset pocházet z oblasti Zálivu.“ Není divu, že celá Bushova energetická politika je založena na vzrůstající spotřebě ropy. Asi 70 % prokázaných ropných rezerv je na blízkém východě. A tato nadcházející válka není o ropě?

Podívejme se ve statistikách na ukazatel zásob pro ropnou produkci – počet let, kdy budou zásoby ropy setrvávat na současných mírách produkce – sestavený Jeremym Rifkinem v Hydrogen Economy. V USA, kde již bylo více 60 % zjištěné ropy vytěženo, je tento ukazatel pouze 10 %, právě tak jako v Norsku. V Kanadě to je 8:1. V Íránu 53:1, v Saudské Arábii 55:1, ve Spojených arabských emirátech 75:1. V Kuvajtu to je 116:1. ale v Iráku to je 526:1. A tato nadcházející válka není o ropě?

I kdyby si Donald Rumsfeld netřásl se Sadámem Husajnem srdečně rukou v roce 1983 – krátce poté, co tato osobnost Velkého otce začala používat proti svým odpůrcům plyn – a neukázal tak, jak málo současným vládcům Pentagonu záleží na lidských právech a zločinech proti lidskosti, je tu ještě analýza Joosta Hiltermana toho, co se ve skutečnosti dělo na konci osmdesátých let.

Hilterman, který připravuje zničující knihu o USA a Iráku, se opírá o hromady odtajněných amerických vládních dokumentů – jen aby objevil, že poté, co Sadám zplynoval 6 800 kurdských Iráčanů v Halabdži (což je více než dvakrát tolik než počet lidí, kteří zemřeli 11. září ve Světovém obchodním centru 11. září 2001), Pentagon se rozhodl bránit Sadáma tím, že za tato zvěrstva částečně obvinil Írán.

Nově odtajněné dokumenty ministerstva zahraničí dokazují, že s nápadem přišel Pentagon – který neustále podporoval Sadáma – a státy, kterým američtí diplomaté předali instrukce k prosazování linie irácké trestuhodnosti, ale nediskutovat detaily. Ovšemže, žádné detaily, protože celý příběh byl vylhaný. To, připomeňme si, následovalo pět let poté, co Direktiva o národní bezpečnosti USA 114 – přijatá v roce 1983, tedy ve stejném roce v němž Rumsfeld navštívil Bagdád – poskytla formální souhlas pro půjčkové garance a ostatní úvěry pro Bagdád. A tato nadcházející válka je o lidských právech?

V roce 1997, v době Clintonovy administrativy, založili Rumsfeld, Dick Cheney a skupina dalších pravičáků Projekt pro nové americké století, lobbyistickou skupinu požadující „změnu režimu“ v Iráku. Ve svém dopise z roku 1998 prezidentu Clintonovi vyzvali ke zbavení Sadáma moci. V dopise Newtu Gingrichovi, který byl tehdy předsedou Sněmovny reprezentantů napsali: „měli bychom nastolit a udržovat silnou americkou vojenskou přítomnost v regionu a být připraveni na užití síly na ochranu našich životně důležitých zájmů [sic] v Zálivu – a, pokud to bude nutné, pomoci zbavit Sadáma moci.“

Seznam signatářů alespoň jednoho z obou dopisů zahrnuje Rumsfelda, Paula Wolfowitze, nyní Rumsfeldova pentagonského náměstka, Johna Boltona, nyní státního podtajemníka pro zbrojní kontrolu a Richarda Armitage, Powellova státního podtajemníka na ministerstvu zahraničí , který minulého roku vyzval Ameriku, aby splatila svůj „krvavý dluh“ libanonskému Hizballáhu. Zahrnuje také Richarda Perleho, bývalého podtajemníka pro obranu, nyní předsedu komise pro užití vědy v obraně, a Zalmaje Chalilzáda, bývalého konzultanta ropné společnosti Unocal, který se stal americkým zvláštním velvyslancem v Afghánistánu – kde Unocal usiloval o vypořádání s Talibanem kvůli plynovodu napříč afghánským územím – a který byl nyní, zázrak nad zázraky, jmenován zvláštním Bushovým úředníkem pro – ano, uhodli jste – Irák.

Seznam signatářů ale také zahrnoval našeho starého přítele Elliotta Abramse, jednoho z nejprošaronovštějších mezi americkými proizraelskými úředníky, který byl odsouzen pro svou roli ve skandálu Írán-Contra. Právě Abrams srovnal izraelského premiéra Ariela Šarona – činěného „osobně zodpovědným“ izraelskou komisí za masakr 1 700 palestinských civilistů v masakru v Sabře a Šatíle – s (nastojte) Winstonem Churchillem. A tato nadcházející válka – celý ten zápas ve střelbě, spolu s „životně důležitými zájmy“ (tedy ropou) v Zálivu – byl zosnován už před pěti lety muži jako jsou Cheney a Chalilzád, kteří byli naftaři až po své manikúrované špičky prstů.

Byl jsem skutečně velice zničen, když jsem slyšel, že někdo už zase vyhrabal druhou světovou válku, aby ospravedlnil další pole smrti. Není to tak dlouho, co se Bush velmi nadšeně nechal portrétovat jako Cucrchil stojící proti appeasementu těch, kdo nechtějí válku. Ve skutečnosti celá Bushova strategie vůči hnusnému a stalinistickému režimu v Severní Koreji – „skvělé“ rozhovory, které vedou diplomati USA s Drahým Korejským Vůdcem, který má zcela jistě zbraně hromadného ničení – zapáchají tím nejhorším druhem chamberlainovského appeasementu.

Navzdory tomu, že Sadám a Bush si sebe vzájemně zaslouží, Sadám není Hitler. A Bush určitě není Churchil. Ale nyní se nám tvrdí, že inspektoři OSN našli něco, co by mohl být dostatečně důležitý důkaz pro to, aby šlo jít do války: jedenáct prázdných chemických hlavic, které mohou být klidně 20 let staré.

Svět šel před 88 lety do války, protože arcivévoda byl zabit v Sarajevu. Před šedesáti třemi lety šel do války, protože nacistický diktátor napadl Polsko. Ale kvůli jedenácti prázdným hlavicím?

Tady jde prostě o ropu. I starci, sedící kolem hodů z rýže a skopového by s tím souhlasili.

Z The Independent 18. ledna 2003 přeložil OS.