Prívlastek virtuální bývá obvykle spojován se svetem médií. Oznacuje schopnost všech médií, ale predevším filmu a televize, vytváret pomocí umného naaranžování svoji vlastní realitu, která je natolik sugestivní, že dokáže naprosto zastínit pouhý skutecný svet. Ve virtuálním svete médií mohou být zcela libovolne a prakticky z niceho konstruovány události, o nichž pak publikum mluví a diskutuje, jako kdyby byly skutecne podstatné. Platí ovšem také opak. Dení, které není médii uchopeno a patricne zviditelneno, jako kdyby se ani neudálo. Nemluví a nedebatuje se o nem. Televize, konstatuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, umí dokonale zastírat veci práve tím, jak je ukazuje. Schopnost vytváret a udržovat jednotlivé fikce a celý fiktivní svet však není specialitou pouze televizních a filmových štábu. Zdaleka nelze vyloucit, že dnes tak populární kritika masových médií pricítá televizi i ty hríchy, které vymyslel a provozoval dávno pred ní a nezávisle na ní nekdo úplne jiný.

Na stopu skutecných pachatelu nás muže privést termín simulacrum, jenž bývá práve v souvislosti s virtuální realitou užíván postmoderními filozofy a sociology. V jejich pojetí predstavuje simulacrum schopnost hrát si na realitu a s realitou a umelý produkt této hry pak vydávat za neco skutecnejšího, než je originál. Díky moderní technice mohou být fiktivní obrazy libovolne množeny, vzniklé kopie zaplavují svet, takže u publika vzniká dojem, že jsou reálnejší než cokoliv jiného, co se takto úspešne nemnoží, ve velkém neprodává a masove nesleduje.

Moderní média však virtuální realitu nevymyslela, pouze ji díky dumyslným technickým aparátum náležite zviditelnila. Umení vytváret a šírit simulacra je doménou politiky, a to dávno pred vznikem filmu, televize a videa. Absolutistictí panovníci, kterí všechny své ušlechtilé i pochybné ciny dokázali zduvodnit zájmem státu, znali slovo simulacrum od rímského historika Tacita. V jejich pojetí znamenalo takovou fikci a takový klam, který slouží zájmum moci. Jestliže napríklad poddaným ubrali nekteré z jejich tradicních práv a svobod, doprovázeli to obradnými recmi o významu práva a svobody pro všeobecné blaho. Když odebírali šlechte nekterá z jejich privilegií, neopomenuli vytvorit cestné úrady a hodnosti, kterými reálnou ztrátu moci urozených fingovane vyvažovali.

Ucený právník Johannes Corvinus, soucasník Baltazara Graciana, doporucuje mocným panovníkum používat takové prostredky, skrze které bude prostý lid navnazen, aby uveril, že má to, co ve skutecnosti nemá. Radil vládcum, aby zákony, které rozširují jejich moc, vydávali za neco, co je hlubokým práním všeho lidu. Jestliže se z lidu presto ozve nesouhlas, má panovník znalý umení simulacra navenek projevovat svoji velkodušnost a vstrícnost, peclive si však má pamatovat, kdo všechno nesouhlas šírí.

Simulacrum v moderním provedení
Umení vytváret a dovedne udržovat fikce, které napomáhají expandující moci, prežilo všechny panovníky a s postupem doby nabídlo své služby demokratizující se spolecnosti. Poté, co byly v dusledku industrializace pocetné masy lidí vypuzeny ze svých tradicních domovu a zacal se rozpadat svet jejich komunit, cekal na ne hned na pocátku jejich kariéry moderních bezdomovcu virtuální fantóm bezpecného prístavu - nacionalismus. Pro svuj vznik potrebuje nacionalismus pomerne málo. Stací mu vetší množství lidí, kterí byli znejisteni a dezorientováni v dusledku rychlých spolecenských zmen. Tito lidé touží po nalezení nového bezpecí, po nové stimulaci a predevším usilují o novou a pevnejší identitu, jež by byla srovnatelná s tou, o kterou byli prudkými zmenami pripraveni. Takové rychlé spolecenské zmeny, jež dokáží masy znejistit a dezorientovat, prinesl v merítku nebývalém proces industrializace. Byl spojen se vzestupem moderního státu a s rustem jeho mocenského monopolu, ale také s jeho rostoucím vlivem na sociální zajištení bezprizorních mas a na provozování masového systému vzdelávání.

Nacionalismus se rozvíjí pocínaje 18. stoletím jako masové hnutí, které nabízí nové náležení obyvatelstvu vytrženému z jeho tradicních vazeb. Veškerou loajalitu vykorenených smeruje vuci národu a jeho státu, bez ohledu na to, zda takový stát již existuje, ci je zatím jen vysnenou metou. Nacionalismus nelze ztotožnovat s jakýmkoliv projevem oddanosti vuci vlasti. Takové projevy byly v historii pomerne casté. Pokud se však omezovaly na gesta vzdelancu, politiku ci umelcu a zustávaly bez hromadné odezvy, nefungovaly jako moderní nacionalismus.

Známý britský antropolog ceského puvodu Arnošt Gellner ve své pozoruhodné práci Národy a nacionalismus vystupuje proti rozšírenému presvedcení, podle nehož nacionalismus drímá jaksi od pocátku v jednotlivých národech, aby byl ve vhodné chvíli probuzen a uveden na scénu jako hrdina kulturního obrození. Gellner vysvetluje vznik nacionalismu mnohem prozaicteji. Je to pruvodní jev nutných organizacních zmen, které doprovázejí rané fáze industrializace. Prumyslová revoluce vyžaduje z duvodu ciste technických rozšírit vzdelání v celé populaci a unifikovat je. Deje se tak v zájmu hospodárského rustu, jenž by byl nemyslitelný, pokud by pretrvávala málo prehledná kulturní rozruznenost a pestrost tradicních pomeru. Velice nákladný vzdelávací aparát, který tuto kulturní homogenizaci zaostalého obyvatelstva zajištuje, muže být financován jedine státem. Potreby národní ekonomiky si vynucovaly propojit jednotný stát s jednotnou kulturou. Pokud mel být prumysl schopen chrlit výrobky ve velkých sériích, museli být také sami pracovníci, veškeré jejich myšlení a predstavy opracovávány prísne sériove.

Národy slouží v tomto technickém procesu pouze jako vhodný a dostatecne tvárný materiál. Pokud by nic podobného nebylo k dispozici, museli by to aktéri pokrokových prumyslových zmen pro zdar svého díla vymyslet. Národní uvedomení a národní jednota jsou, podle Arnošta Gellnera, práve jen umelé konstrukce, fikce, které jsou úcelove vytváreny a podporovány v zájmu vyšší úcinnosti, jež je naprosto nezbytná pro každou spolecnost, která chce na bežícím pásu vyrábet a stejne masove distribuovat své zboží. Nacionalismus tak skvele zapadá do logiky, která pozdeji rozhýbe celý virtuální svet. Také všechny pozdejší fikce jsou vymýšleny a peclive udržovány predevším kvuli tomu, aby svým tvurcum a provozovatelum zvyšovaly tržby.

Zcela prozaické potreby moderní ekonomiky se v prípade nacionalismu snoubí s pretrvávajícími absolutistickými ambicemi moderního státu. Jeho žárlive strežené nároky na absolutní loajalitu ze strany všech obyvatel již od pocátku novoveku vyrazovaly jeden za druhým všechny alternativní objekty vernosti. V prubehu rady staletí je tak zcela systematicky oslabována loajalita obyvatel vuci jejich mestu, vuci vrchnosti, fare, ci provincii. Veškerou oddanost si od nynejška nárokuje stát.

Rozmery absolutistických státu tak vytvárejí základní pudorys pro rozvoj pozdejšího nacionalismu predevším v zemích západní Evropy. Absolutistictí panovníci jsou v tomto smyslu nikoli snad duchovními otci, nýbrž spíše mocenskými otci pozdejšího nacionalismu. Již hluboko v podmínkách absolutismu se zformovalo presvedcení, že práve stát je spolehlivým garantem jak ekonomické prosperity, tak také kulturní svébytnosti všech, kdo na daném území žijí. A práve skrze nacionalismus pozdeji stát získává možnost nabídnout krome své politické a hospodárské síly také další pritažlivé hodnoty. Nabízí pevné a bezpecné prístreší, nabízí velkolepý nový domov všem, kdo prišli o své skromné komunitní prístrešky zdedené ješte z dob tradicní spolecnosti.

Z ponekud jiné strany, avšak se stejnou dusledností narušuje a rozkládá všechny tradicní formy pospolitosti také mechanismus moderní ekonomiky. Trh rozbíjí zcela spolehlive tradicní formy závislosti a v tomto smyslu cloveka nepochybne osvobozuje. Nedokáže ho však sám o sobe dostatecne uspokojive integrovat v rámci nového celku. Trh nemá v popisu práce prekonávat všelijaké lidské úzkosti, uspokojovat potrebu participace ci neméne silnou potrebu prekrocení a pretrvání sebe sama, a už vubec nereaguje na pradávnou lidskou potrebu být necemu oddán a nekam patrit. Nic z toho není samo o sobe tržne zajímavé.

Nacionalismus jako virtuální domov
Proces modernizace byl pro mnohé vrstvy obyvatelstva bolestnou životní zkušeností. Velkolepá ideologie pokroku se do jejich každodenních životu promítla v podobe ztráty i tech mála jistot, které v omezených podmínkách predmoderní spolecnosti prece jen mely. Vuci novým rizikum, jež na ne v neznámém prostredí industrializace na každém kroku cíhala, je jejich tradicní pospolitosti príliš nechránily. Blízké sousedské vztahy i osvedcené rodinné svazky prestávaly fungovat spolu s tím, jak rostl pohyb a stehování lidí za prací. Najít domov nový nebylo v podmínkách prudkých zmen a všudyprítomné nejistoty pro pocetné zástupy vykorenených nijak snadné.

Jako na zavolanou prichází tehdy nacionalismus se svým lákavým slibem ucinit ze zeme nikoho nový a pro všechny útulný domov. V nejisté situaci, kdy staré už neplatí, a na nové ješte není spolehnutí, nabízí pomocnou ruku. Predevším slibuje pojistit proti nejvetší z nejistot, kterou lidé v podobných situacích trpívají - proti hluboké nejistote ohledne jejich vlastní identity. Ty, kdo již prestali být tradicními vesnicany, rolníky a remeslníky, ale pritom se nestali ješte ani moderními podnikateli, ani nositeli nekteré z nových profesí, nacionalismus ujištuje, že jsou prece jen nekým. Jsou prece zdatnými syny a dcerami toho nejstarodávnejšího, nejvyvolenejšího a nejúctyhodnejšího ze všech národu.

Umele vyvolaná víra v mimorádné schopnosti vlastního národa dokázala snížit nejistotu v symbolické oblasti, podobne jako ji snižovala v té dobe již solidne vyvinutá byrokratická mašinérie národního státu v oblasti administrativní. Zatímco díky byrokratum ví každý novopecený obcan zcela presne, co má v jaké situaci delat, díky svému zapálenému vlastenectví ví se stejnou jistotou, kým vlastne od nynejška je.

I když se oblíbené mýty probuzených národu hojne odvolávají na lidové a venkovské motivy, skutecnou líhní svežího vetru nacionalismu jsou zatuchlé úrady, v nichž vládne byrokracie. V nich se reálný stát z úrednického masa a kostí setkává se svým virtuálním romantickým obrazem, který si s takovou pécí pestuje. Nacionalismus parazituje na vykorenení širokých mas a byrokratický úrad je zde od toho, aby jejich šíri peclive registroval a jejich vykorenenost podle predpisu zaevidoval, náležite ukáznil a do budoucna iniciativne organizoval. Obe instituce, tedy byrokracie i vlastenectví, pusobí ve stejném smeru a navzájem se podporují. Jejich úkolem je držet pod kontrolou probíhající zmeny ve spolecnosti, a tím snižovat na bezpecnou míru obrovský pretlak nejistoty a úzkostí tech, kdo jsou s temito zmenami konfrontováni, tedy predevším stredních a nižších vrstev dezintegrovaného mestského i venkovského obyvatelstva.

Nacionalismus ve své velkorysosti slibuje, že pomuže nalézt virtuální domov také príslušníkum stredostavovské inteligence. Je to pochopitelné vzhledem k úloze, kterou má práve tato sociální vrstva sehrát v celém systému prumyslové kultury a prumyslove využitelného vzdelávání. Zatímco proces industrializace odvádí rolníky po statisících a milionech z venkova do neprirozeného prostredí odprírodnených mest, príslušníci inteligence se v této atmosfére mají stát svého druhu zahradníky. Jejich úkolem je peclive okopávat koreny národa, prihnojovat je tou správnou národní ideologií a neustále žasnout nad jejich zázracnou vitalitou.

Karikatura komunity
Moderní stát vysílá v podobe nacionalismu na všechny strany signály, jež mají obcany presvedcit, že práve on je prímo ze své povahy mnohem domáctejší než jakýkoliv jiný predstavitelný domov.

Není pritom nijak zvlášt vynalézavý. Všechny prvky, jež mají nový domov spolehlive integrovat, jsou jednoduše prevzaty z komunitní minulosti predprumyslové spolecnosti. Oproti ní jsou jen patricne nafouknuty a zveliceny.

Cleny tradicních venkovských i mestských komunit navzájem spojovaly cetné vazby príbuzenství. Nacionalismus tyto vazby rozširuje v podobe fiktivního pokrevního pouta na všechny príslušníky celého národa. I když neustále hovorí o kulture v podobe spolecného jazyka, sdílených zvyku, mentality a zvláštního ducha národa, konec koncu podrizuje kulturu genetice. Zoologie je nejen tajemstvím šlechty, jak pravil Karel Marx, ale také tajemstvím nacionalistu. Nekonecný seriál nacionalismu ruzných národu, jenž doprovází údajne zcela pacifistickou prumyslovou revoluci, je celý sestaven z obrazu, které jako kdyby byly vystriženy ze života kmenových pospolitostí dávných profesionálních válecníku spojených rodovými pouty.

Dalším silným pojítkem tradicních komunit bývalo sousedství. Mívalo mimo jiné významnou hospodárskou funkci, nebot umožnovalo celé obci sladovat spolecnou cinnost i bez použití penez. Nacionalismus velkoryse rozširuje fikci jakéhosi duverného sousedství na celé teritorium státu. Opet je to vec naprosto kuriózní, uvážíme-li, že se jedná o doprovod prumyslové revoluce, tedy procesu, který v ekonomické rovine definitivne vytlacuje všechny formy nepenežního hospodarení a nahrazuje je ekonomickými vztahy založenými výhradne na penežní forme styku. Také v tomto bode nacionalismus pracuje s velice pusobivými virtuálními obrazy, kterým v obycejné realite prakticky nic neodpovídá.

Konecne posledním z pevných pout, jež mely tmelit tradicní pospolitosti, byly neformální vztahy prátelství. Také ony mely své opodstatnení - pri absenci formálních byrokratických mechanismu v malých komunitách byly vlastne jediným zpusobem, jak zajistit obranu a další cinnosti, které mely existencní význam pro prežití celé obce. Nacionalismu pranic nevadí, že vyvolávat ducha prátelství a bratrství v moderní spolecnosti, která je spolehlive koordinována velkými byrokraciemi, je asi tak stejne rozumné jako dovolávat se bezplatné sousedské výpomoci ve svete ovládaném kalkulem penežní ekonomiky.

Jak vidno, nacionalismus ve všech prípadech nabízí ve velkém to, ceho lidé užívali v minulosti v mnohem skromnejším provedení a po cem se jim nejednou v nových pomerech stýská. Je to však nabídka, která prichází zoufale po sezóne. Cím méne jsou virtuální dary nacionalismu prakticky využitelné, tím úzkostliveji se je snaží jejich producenti balit do pritažlivého obalu, který proste nelze odmítnout. Je to obal zhotovený z posvátného.

Uctívání státní moci
Rodící se moderní stát, jenž vyžaduje z titulu své univerzálnosti veškerou a bezpodmínecnou loajalitu od všech svých clenu, se musel záhy utkat se silou, která co se týce nároku na univerzálnost nemela v predmoderní dobe konkurenci. Touto mocí byla v evropských podmínkách katolická církev. Absolutistickým monarchiím se darilo v rovine politické a organizacní postupne vliv církve zatlacovat. Výsledkem byl vznik chladne mocenských útvaru, které vše podrizovaly výpoctum vojenské a administrativní povahy. Proto je nekterí historici nazývají studenými monstry. Teprve od konce 18. století studená monstra zacínají roztávat, když loajalita obcanu vuci státu se má stát vecí nejen chladného rozumu, ale také horoucích srdcí. Práve za tímto úcelem je šíreno ono nové a zcela svetské náboženství - moderní nacionalismus.

Francouzský sociolog Emile Durkheim soudil, že každé náboženství slouží ve skutecnosti k tomu, aby se jeho prostrednictvím spolecnost jakousi mystickou oklikou klanela sama sobe a své dokonalosti. Moderní nacionalismus je vynález, jenž umožnuje tuto okliku pronikave zkrátit. Nacionalisté ve svém náboženském zápalu uctívají príslušníky vlastního národa, jako by to byli jacísi polobozi, kterí si v kolektivním tvurcím aktu dokázali stvorit útulný domov doslova z niceho. Už Jean Jacques Rousseau snil o novém náboženství, které po vzoru dávných pospolitostí má svá dogmata, své rituály, svuj uctívaný kult predepsaný zákony.

V prubehu francouzské revoluce bylo Rousseaovo obcanské náboženství poprvé široce praktikováno. Hlavní dogma nové víry praví, že stát je jediná instituce schopná zajistit verejné blaho. Ciní tak prostrednictvím svých zákonu, jimiž zákonodárci zjevují vuli lidu všemohoucího. Zákonodárci jsou ve své funkci podobni apoštolum. Clenové vlády, ministri, se pak stávají jakýmisi ministranty pecujícími o to, aby se s posvátnými zákony zacházelo podle predepsaných rituálu. Místo, kde se konaly schuze Shromáždení, se bežne nazývalo chrámem Ústavy. Text ústavy byl uverejnen v knížeckách malého formátu, aby ho každý mohl nosit stále s sebou, jako by to byl brevír ci svatá kniha, lící francouzský historik Albert Mathiez pohnuté casy francouzské revoluce.

Již od pocátku roku 1790 vztycovali obcané po celé zemi na verejných prostranstvích oltáre Vlasti. Nejprve tak cinili zcela spontánne, pozdeji byla jejich spontaneita posílena dekretem z 26. cervna 1792, v nemž se kvuli rychlejšímu postupu svobody nekompromisne prikazovalo: Ve všech obcích státu bude vztycen oltár Vlasti, na nejž bude vepsána deklarace práv s dodatkem - Obcan se rodí, žije a umírá pro vlast.

Jiným z oblíbených symbolu nového náboženství se staly stromy svobody. Vysazovány byly slavnostne a pokud jim nekdo ublížil, bylo to považováno za zlocin proti svobode, rovnosti a suverenite lidu. Tento zlocin byl podle zákona trestán ctyrmi lety vezení. Když kdosi pokácel strom svobody ve meste Amiens, kmen stromu byl zahalen cerným suknem a nesen na radnici v doprovodu hudby a cestné stráže, kterou tvorilo 9000 mužu ve zbrani.

Rodí se instituce státních svátku, což je jen dalším z dukazu posvátného charakteru moderního státu. Ceremonie spojené se státními svátky byly od pocátku velmi peclive promýšleny, aby byla v maximální míre zvýšena jejich pusobivost na obcany. V jedné z tehdejších prírucek a návodu na to, jak správne slavit státní svátky, jež pochází z pera jistého parížského faráre, cteme: "Do budoucna bude obcanským ceremoniím vždy predsedat úredník magistrátu anebo nejúctyhodnejší starec. Zahájí obradnou recí oslavující znovunabytou Svobodu. Mládež zazpívá písne, v nichž je velebena úcta k rodine a k mestu. Recníci poté pripomenou shromáždenému lidu historii pametihodných událostí, které vedly ke Svobode".

Kultem státu má být prosycen celý systém vzdelávání. V dubnu roku 1972 navrhuje Condorcet novou organizaci verejné mimoškolní výchovy. Každou nedeli mají ucitelé konat kursy a prednášky urcené pro nejširší verejnost všeho veku, zvlášte ovšem pro mladé lidi, kterí ješte nesložili obcanskou prísahu. Jádrem techto kursu se má stát výklad ústavy a nove prijímaných zákonu.

Spolu s kultem státu a s výchovou k vlastenectví se rodí také politicky angažované umení. Rok 1790 zaznamenává nástup politiky na divadelní scénu. Národne uvedomelí herci predvádejí divadelní kusy, jejichž angažovanost signalizují již názvy: "14. cervenec 1789", "Svátek svobody aneb vecere vlastencu", "Obrozená Francie", "Vše pro svobodu", "Triumf republiky".

Pocátkem léta 1790 se uskutecnil ve Štrasburgu pri príležitosti jednoho z nove vzniklých státních svátku prvý známý obcanský krest. Pozdeji následovaly prvé obcanské svatby a prvé obcanské pohrby. Celá životní dráha obcana má být prostrednictvím techto obradu propojena s životem státu. Podle návrhu poslance Gohiera, predneseného v Národním shromáždení v cervnu 1792, má být obcan priváden pred oltár vlasti v každém významném období svého života - když se narodí, když v 18 letech získá zbran, když bude ve 21 letech vepsán do seznamu obcanu, když se ožení a když zemre. Podívaná, která se naskýtá pri krtu dítete, soudí Gohier, zaujme i tu nejméne citlivou duši. Stejne tak svatební predstavení, pri nemž si dva lidé vzájemne prísahají lásku a vernost. A ani ten nejvetší barbar se nevyhne pohnutí pri pohledu na mrtvého, treba by to byl jeho neprítel. Dodejme temto chvílím obcanské zabarvení, využijme okamžiku, kdy duše je takto vzrušena, abychom do ní dali vniknout ctnostem, které ji povznesou nad ni samotnou. Nový kult nacionalismu umožnil podržet modernímu státu aureolu posvátného a majestátního i poté, co došlo k definitivní rozluce s církví a s panovníkem. Nacionalismus tak od samého pocátku mení politiku v urcitý druh liturgie. Vytvárí svuj vlastní svet, svoji virtuální realitu, aby s její pomocí disciplinoval a nove orientoval beznadejne dezorientované masy. Nabízí jim novou identitu v prelomových dobách, které mohou být zároven vnímány jako doba velkých nejistot i nebývalých možností. Vzývání pospolitosti doprovází lidské kolektivní rituály od nepameti. Na nacionalismu je však zvláštní to, že jeho zbožštení národa jako velké a každého jednotlivce presahující kolektivity prichází v dobe, která je zároven na každém kroku proniknuta sílícím individualismem. Jak je možné, že moderní individua, plne zaujatá uctíváním sebe samých, jsou zároven pripravena pestovat nacionalismus, trebaže ten ve všech svých heslech vyzvedává proti individuálnímu zájmu zájem spolecný, kolektivní?

Privilegium neprivilegovaných
Vznik nacionalismu je spojen se zrodem moderní spolecnosti ve fázi její prevratné industrializace a pocínající demokratizace. Nacionalismus dokáže na obou techto historických procesech vydatne parazitovat. Nacionalismus spojuje ideu rovnosti, kterou si moderní clovek pracne vydobyl a vysoce si ji cení, s nutkáním po privilegovanosti, jež v sobe mnohdy ani vzorne emancipovaný obcan nedokáže tak docela potlacit.

Demokracie steží dokáže nastolit ve spolecnosti tolik žádanou rovnost a pritom zároven zarucit lidem tolik závidenou privilegovanost. Práve to však zcela lehce splní i ten nejprimitivnejší nacionalismus. Umožnuje podržet demokratickou ideu rovnosti, a pritom všem príslušníkum národa dedicne garantuje prímo rodovou privilegovanost, jakou by jim mohla závidet i drívejší šlechta. Celý národ se v nacionalistickém opojení stává jediným privilegovaným stavem. Být clenem národa je typicky stavovské právo, nabyté zcela automaticky, pouze faktem zrození. Proto musí být nacionalismus ze své povahy povýšenecký proti druhým národum, nebot každá privilegizace je možná jedine v kontrastu s diskriminací druhých, a v rámci vlastního národa prodchnutého hodnotou rovnosti nelze tuto operaci již provést.

Tím se zároven vysvetluje, proc bývá nacionalismus tak ochotne prijímán také nejnižšími vrstvami, které ve své obtížné životní situaci nemívají jinak pro vznosné teorie príliš porozumení. Práve pro ne musí být pouhá formální tržní rovnost silne problematická, nebot oni z ní rozhodne príliš neprofitují. Nacionalismus se snadno stává obrannou reakcí tech, kdo jsou z výhod trhu vylouceni, at již se jedná o jedince, velké sociální skupiny ci celé národy. Ideologie trhu prudce zvyšuje ocekávání a ambice všech jednotlivcu, všech vrstev a všech národu. U tech jednotlivcu, vrstev a národu, u nichž z duvodu nejruznejších nejsou tato ocekávání naplnena, dochází pravidelne k rozvoji nacionalismu jako náhražkové ideologie rovnosti, zvláštní formy rovnosti, která dokáže své verné privilegizovat.

Nacionalismus pritom od samého pocátku fixluje. Vlast, kterou prezentuje jako tu nejopravdovejší komunitu, ve skutecnosti žádné komunitní rysy vubec nemá. Za zdáním vlídné a všeobjímající velké pospolitosti se ukrývá moderne tuctová, anonymní a neosobní spolecnost s navzájem zastupitelnými atomizovanými jedinci. Nacionalismus hlásá tisíciletou kontinuitu, ale pritom vdecí za svuj vznik nedávné prumyslové revoluci, tedy paradoxne jednomu z nejvetších a nejhlubších zlomu v lidských dejinách. Podobne obhajuje právo na kulturní jedinecnost, pritom však vyrustá práve v dobe pocínající celosvetové kulturní unifikace. V nacionalismu se tak skutecné pomery zrcadlí presne obrácene, než jakými jsou ve skutecnosti. Podobne budou fungovat i všechny pozdejší virtuální obrazy.

Dodejme ješte, že nacionalismus je založen také na velkém sociologickém nesmyslu. Predstírá totiž, že ryze neformální vztahy jako je meziosobní solidarita, lidské sympatie ci vlídné prátelství, mohou být produkovány ve velkém, tak jako ve velkém produkuje moderní spolecnost jiné své služby a zboží. Jako kdyby vytvárení a pietní oprašování vrelých príbuzenských vazeb a sousedských kontaktu mohla mít v popisu práce byrokratická mašinérie národního státu. Úzké príbuzenské a prátelské vazby mohou zajisté cinnost moderní byrokracie v nejednom prípade významne ovlivnovat. Korupce však ješte není vlastenectví.

Nacionalismus, který sám sebe prezentuje jako strastiplné hledání a posléze konecne štastné nalezení domova, je sám podstatnou soucástí práve tech procesu, které puvodní tradicní domovy v epoše rané industrializace bez milosti rozmetaly. Moderní stát ve svém nacionalistickém provedení nabízí proto tak intenzivne svým príslušníkum atrapu domova, aby si nikdo z nich nepovšimnul, že to byl práve on, kdo lidi o jejich puvodní, tradicní domovy pripravil. Nacionalismus tak funguje jako vysoce úcinná droga, kterou moderní bezdomovci užívají práve proto, aby zapomneli, proc vlastne zacali brát drogy.