Nově vznikající experimentální čtvrť v nizozemském městě Almere má být z poloviny věnovaná městskému zemědělství. V čem se Oosterwold podobá českým zahrádkářským koloniím? A musíme se po příkladech dobré praxe v samozásobitelství poohlížet na Západě? Někdy by možná stačilo vyjít z toho, co už máme.

Říjnové slunce se zvolna kloní k obzoru a skupina vědců opatrně našlapuje po kluzké jílovité půdě kolem záhonů s kapustou. Jsme v Oosterwoldu, nově vznikající čtvrti nizozemského města Almere, pro kterou místní radnice přišla s ambiciózním plánem: padesát procent území musí být věnováno městskému zemědělství, jež posílí soběstačnost nejen Almere, ale i blízké amsterdamské aglomerace. Pro přítomné odborníky a odbornice na územní plánování a městské potravinové systémy je Oosterwold jako splněný sen. Navzdory dojmu novoty a průkopnictví je ovšem pěstování potravin ve městech stejně staré jako města sama.

Devět jídel od rozvratu

O propletených dějinách urbanismu a jídla píše ve své knize Hungry City (Hladové město, 2011) britská architektka Carolyn Steel. Ukazuje, že velikost měst byla historicky omezená objemem potravin, které bylo možné získat v jejich relativní blízkosti. Město zkrátka dokázalo uživit jen tolik obyvatel, kolik se jich mohlo najíst z přilehlých polí, pastvin nebo vodních toků. Změna tohoto jednoduchého vztahu přišla s rozvojem dálkové dopravy, který započal se vznikem železnice a výrazně jej urychlily možnosti chlazené přepravy i nové způsoby uchovávání potravin. Tento přelom, datovaný do doby průmyslové revoluce, vedl k oddělení měst od zemědělství jak prostorově, tak symbolicky. Moderní územní plánování proto dlouho chápalo zemědělství a produkci potravin jednoznačně jako záležitost venkova.

Nedlouho po průmyslové revoluci ale v řadě evropských měst začaly vznikat prostory, které tuto logiku zpochybňovaly – zahrádkářské osady, jejichž počátky se spojují s urbanizací a industrializací přelomu 19. a 20. století. Osady, které v té době zakládaly městské správy i soukromí podnikatelé, reagovaly na několik problémů rychle se zahušťujících měst. Noví pracující ve městech často bydleli v nuzných a stísněných podmínkách a chyběl jim přístup k zeleni a čerstvému vzduchu. Malá zahrádka představovala pro chudé dělníky zdroj potravin, který byl v souladu s jejich venkovskými kořeny. Autoritám pak systém osad vyhovoval proto, že se zde pracující třída zabavila a nepokoušely ji revoluční myšlenky.

O století později řeší Almere – ale i mnohá další evropská města – vlastně dost podobné problémy: dostupné a vyhovující bydlení, zásobování potravinami a kvalitu života svých obyvatel. Mění se politické systémy a způsob rámování, městské zahrady ale v různých formách zůstávají. Uplynulé století ostatně potvrdilo, že nezávislost měst na lokální produkci potravin je do značné míry iluzí. Městské zahrady se ukázaly být důležitým zdrojem potravin během obou světových válek i dalších krizí – ať už té finanční v roce 2008, nebo doznívající pandemické.

V kontextu nedávné krize způsobené protesty dopravců proti vysokým cenám pohonných hmot vznikl text Andrewa Simmse Nine Meals from Anarchy (Devět jídel od rozvratu). Britský environmentální analytik v něm varuje, že moderní města spoléhající na supermarkety a přesně načasované dodávky mají typicky zásoby potravin pouze na tři dny, tedy devět jídel. A protože od prázdných regálů nebývá daleko k sociálním bouřím, vyzývá Simms k podpoře lokálních autonomních potravinových systémů – ať už ve formě profesionálního zemědělství, nebo právě samozásobitelského zahrádkaření.

Příroda a komunita

Městské zahrady nicméně mají co nabídnout i těm, kteří se úpadku globálního potravinového systému neobávají. Zahrady jakožto prvky městské zeleně ochlazují městské klima, snižují prašnost a hlučnost, zachycují dešťovou vodu a pomáhají předcházet půdní erozi. Fungují jako záchytné body pro zvířata a vytvářejí místní ostrůvky biodiverzity. Výzkum Aleny Klimešové v roce 2015 porovnal rozmanitost rostlin v zahrádkářské osadě na brněnské Kraví hoře s nedaleko položeným veřejným parkem. Terénní šetření identifikovalo v zahrádkách více než dvojnásobné množství druhů, mezi nimi i řadu ohrožených.

Velkým přínosem jsou městské zahrady i po sociální stránce. Označení zahrádkaření za hobby či rekreaci plně nepostihuje význam této aktivity pro psychohygienu, prevenci syndromu vyhoření i jiných psychických, ale i fyzických a sociálních neduhů. Ne nadarmo se práce na zahradě využívá v nejrůznějších institucích jako terapie. Pocit naplnění ze smysluplné práce a kontakt s přírodou – byť kultivovanou – zkrátka přispívá k celkové pohodě obyvatel měst. Kolektivní činnost v komunitních zahradách a zahrádkářských osadách posiluje sociální vazby a vztah k místu. To je důležité zejména pro lidi s omezenými sociálními kontakty – třeba důchodce, lidi na rodičovské dovolené nebo třeba nově přistěhovalé obyvatele.

Sociální vazby napříč skupinami a generacemi se upevňují i skrze zahrádkaření samotné. Může jít o vzájemnou výpomoc při péči o pozemek nebo o sdílení sazenic, zkušeností a dovedností a samozřejmě i samotné úrody. V tomto smyslu jsou zahrady prostorem autentické „sdílené ekonomiky“, která ovšem nespoléhá na digitální platformy, ale představuje reálnou alternativu k individualizovanému konzumerismu. Sdílení a společenskou soudržnost v mnoha kolektivních zahradách podporuje už společná infrastruktura nebo koordinovaná péče o společné prostory.

Odcizující urbanismus

Vraťme se ale do Oosterwoldu. Místní projekt přitahuje pozornost odborné komunity svou jedinečností. Většina evropských měst pěstování potravin spíše vytlačuje na okraj či za své hranice. Důvod k tomu je částečně prostorový – stěhování lidí do měst sice zpomalilo, přesto ale ve většině Evropy zůstává převažujícím trendem. Rostoucí města tak stojí před nelehkou volbou mezi suburbanizací, tedy rozléváním se do přilehlé krajiny, a zahušťováním, které ale často probíhá právě na úkor stávajících zelených ploch.

Rozvoji městského zemědělství nicméně brání také zmiňované (a podle mnohých přežité) dogma, že pěstování potravin do moderního města nepatří. Kritická geografka Chiara Tornaghi pro současný urbanismus používá těžko přeložitelný přívlastek food­-disabling, tedy „znemožňující produkci jídla“. Poukazuje na to, že odcizení městských obyvatel od produkce potravin způsobuje řadu problémů: narušení rovnováhy v tocích živin a energie, obezitu a další civilizační nemoci i ztrátu základního povědomí o přírodních cyklech, která se následně promítá do lhostejnosti k environmentální destrukci. Ačkoli řada samospráv na rétorické úrovni podporuje udržitelný a zdravý životní styl, reálně pro něj neposkytují místo. Městské zahrady tak podle Tornaghi přežívají v prasklinách stávajícího systému: často jsou zónované jako rekreační oblasti a nemají garanci dlouhodobé existence.

Vyčlenit pro zemědělství polovinu území nově vznikající čtvrti, jak to udělali v Almere, tedy představuje nebývale progresivní počin. Jedinečný je i způsob, jakým se má k tomuto stavu dospět. Oosterwold se prezentuje jako „DIY urbanismus“: vlastníci pozemků musí respektovat jen minimální pravidla, jako jsou stavební předpisy či požární bezpečnost, jinak mají ve výstavbě zcela volnou ruku podle principu „udělej si sám“. Kolektivně pak v rámci celého území musí dosáhnout zmiňovaných padesáti procent pro zemědělství. Šest let po zahájení výstavby vypadá vznikající čtvrť dost eklekticky. Zahrnuje biodynamickou farmu, která na čtyřech stovkách hektarů kromě polí pro řepu, mrkev, zelí a dýně zbudovala také několik obytných domů, ale potkáte tu i hobití domky zapuštěné do uměle vytvořeného svahu, stavby ze dřeva či slámy a jílu, o kus dál zase běžné řadovky vzniklé v rámci developerských projektů.

A jak jsou na tom zahrady? Na většině míst vznikají pomalu – noví vlastníci se v první řadě snaží postavit domy, mnozí z nich vlastníma rukama. Na pěstování zeleniny tak zbývá málo sil a času. Naši průvodci připouštějí, že Oosterwold přitahuje alternativně smýšlející nadšence, kterým ale často chybějí zahrádkářské dovednosti. Radnice navíc teprve dodatečně promýšlí mechanismy, kterými bude místní pěstování potravin podporovat nebo dokonce vymáhat. Jak říká Jan­-Eelco Jansma, který experimentální čtvrť zkoumá pod záštitou místní univerzity, ukazuje se, že zemědělská komunita nevznikne sama od sebe a spíš než represe a pokuty bude potřebovat pomoci se startem. Během naší prohlídky ale zaznívají i obavy z toho, aby radnice ze svých ambicí neslevila a z Oosterwoldu se nestala běžná rezidenční čtvrť, postavená ovšem na úrodné zemědělské půdě.

Akce Z

Oosterwold tak představuje nejen experiment s městským zemědělstvím, ale také (a možná především) otevřenou debatu o roli územního plánování a místních samospráv. Nápad na projekt vznikl v době finanční krize a radnice prodávala pozemky relativně levně – ovšem s nulovou infrastrukturou. Místní „pionýři“ tudíž museli investovat třeba i do veřejných cest a veřejná doprava do čtvrti proniká jen zvolna. Po první, komunitní škole je v plánu otevřít také veřejnou. Bolestným tématem je kanalizace: i tu si museli majitelé domů zprvu zajistit sami. Jejich řešení, spoléhající v mnoha případech na kompostovací toalety a kořenovou čistírnu vod, ale neodpovídala standardům pro kvalitu vody. Z právního posudku následně vyplynulo, že zajištění kanalizace je povinností radnice. Celá čtvrť se tedy musí připojit k centralizovanému systému, což ovšem přinese nákladné a komplikované úpravy už hotových domů.

Místní, které během návštěvy potkáváme, nesou podobná úskalí statečně. Naše skupina převážně západo­- a jihoevropských akademiků a akademiček zatím debatuje o tom, zda se za lákavým příběhem o inovativní komunitě ve skutečnosti neskrývá jen neoliberální přesun odpovědnosti samosprávy na jednotlivce. Mně ale na mysl přicházejí ještě další obrazy – černobílé fotky ze zakládání zahrádkářských osad v českých socialistických městech a nechvalně proslulé akce Z. Čeští zahrádkáři nestavěli – alespoň podle původních plánů – domy k trvalému obývání a na rozdíl od oosterwoldských měli zpravidla velmi nekvalitní půdu. Na jiném místě, v jiné době a za jiného politického režimu ale možná ožívá stejný budovatelský étos, který lze podle libosti číst jako svépomocnou vzájemnost nebo okolnostmi vynucenou kolektivní spolupráci. Nakolik nám odlišný kontext znemožňuje rozpoznat podobnosti a poučit se z nich?

Inovace z Východu

V Česku dlouhodobě pěstuje potraviny solidních čtyřicet procent obyvatel, nejnovější čísla z pandemických let jsou ještě vyšší [viz text na straně 28]. Ačkoli v poslední dekádě roste popularita i počet komunitních zahrad, podle výzkumu z roku 2020, nazvaného Prostory tiché udržitelnosti, nejvíce lidí zahrádkaří buď v soukromé zahradě u domu (73 procent), nebo na chatě (10 procent), či v zahrádkářské osadě (8 procent). A třebaže se samozásobitelství v posledních letech daří zbavit pověsti přežitého zvyku z dob socialismu, právě u zahrádkářských osad probíhá tato „změna image“ nejpomaleji. Veřejnost, politici a mnohdy i lidé angažovaní v jiných potravinových iniciativách považují zahrádkářské osady za veskrze konzervativní a silně hierarchické prostory, které členy a členky nutí k povinným brigádám a přísné úpravě vlastních pozemků, a ke svému okolí se chovají uzavřeně a nepřátelsky. Místa, jež více či méně odpovídají této stereotypní představě, nepochybně existují. Stejně tak ale najdeme osady, které pořádají dny otevřených zahrad, pálení čarodějnic a oslavy dne dětí, spolupracují s místními školami, organizují koncerty pod širým nebem nebo lekce jógy, experimentují s permakulturou a budují jezírka pro obojživelníky, případně se podílejí na zvelebování okolních prostranství. Na rozdíl od Oosterwoldu a podobných inovativních projektů mají čeští zahrádkáři potřebné znalosti i jasný způsob organizace. Mezi dalšími potravinovými alternativami u nás i v zahraničí navíc vynikají tím, že se jim daří oslovit lidi napříč společenskými vrstvami, ne jen vzdělanou střední třídu. Není načase do našich zahrádkářských osad vodit zahraniční delegace?

Odlišná rámování, jazyk či „image“ v zásadě podobných aktivit není jenom zajímavým předmětem pro filosofické reflexe – má i reálné důsledky. Hezky to ukazuje probíhající výzkum Michaely Pixové a Christiny Plank o městských politikách v oblasti udržitelných potravinových systémů. Strategické dokumenty pražského a brněnského magistrátu podle jejich analýzy vyjadřují jasnou podporu lokalizované produkci potravin, potravinové soběstačnosti a environmentální osvětě. Tyto priority jsou v souladu s cíli Evropské unie v oblasti cirkulární ekonomiky a krátkých potravinových řetězců, naopak jim ale chybí kontakt s místní realitou. Navzdory příznivé rétorice magistrátů totiž aktuální územní plány Prahy i Brna nadále umožňují rušení rozsáhlých území zahrádkářských osad, které výše zmiňované cíle už dávno naplňují a které mají v obou městech dlouhé pořadníky zájemců o zahrádku.

Slepota politiků vůči pravděpodobně nejrozšířenější tuzemské potravinové alternativě je do jisté míry pochopitelná. „Příklady dobré praxe“ v českém kontextu nejčastěji přicházejí ze Západu, právě Západ ale nemá k tématu samozásobitelství moc čím přispět. Vlastní potraviny si tu v porovnání se střední a východní Evropou pěstuje jen velmi málo lidí. Politiky a strategie se navíc často nesou v duchu fascinace novotou a snahou o inovativní řešení, nejlépe taková, jež zahrnují dobře zpeněžitelné technologické novinky. V debatách o udržitelných potravinových systémech tak pozornost přitahují vertikální farmy, akvaponické a hydroponické systémy nebo pěstování na střechách budov. Doporučení zasít do záhonku mrkev a namísto objevování nového jen zachovat to, co už máme, se prodává hůř.

Najít společnou řeč

Pochopitelné jsou jistě i některé výhrady, které k zahrádkářským osadám zaznívají. Většina dílčích nedostatků je nicméně řešitelná jinak než rušením osad. U některých „problémů“ by možná dokonce stačila jen změna perspektivy. To, co může na první pohled vypadat jako nevzhledné a esteticky nejednotné chatrče, lze chápat také jako projev lidové tvořivosti a kreativní recyklace nejrůznějších materiálů (plně v duchu cirkulární ekonomiky). Organizační struktury některých osad by jistě zasloužily trochu provětrat, na druhou stranu ale představují relativně funkční způsob kolektivní správy – ostatně s tím, jak zajistit skutečně rovnou participaci, se potýká snad každý komunitní projekt.

Z výzkumů víme, že většina zahrádkářů oceňuje zdravé jídlo „bez chemie“ – namísto kategorických odsudků používání postřiků je tak namístě podpora vzdělávání o environmentálně šetrném hospodaření, které na řadě míst už funguje. Někde také mohou oplocené zahrádkářské osady omezovat prostupnost území, zároveň ale vytvářejí bezpečný prostor pro své uživatele. Není to koneckonců specifikum zahrádkářů – vždyť i mnoho nově vzniklých komunitních zahrad nebo i dětských hřišť je z podobných důvodů obehnáno plotem. Řada osad se navíc veřejnosti alespoň příležitostně otvírá, a diskusi na toto téma by jistě pomohl partnerský – nikoli ohrožující – vztah s místními samosprávami. Ostatně i projekt v Oosterwoldu ukazuje, že cestu k zelenému a „jedlému“ městu provází řada bolestí a nedostatků. Možná, že to hlavní, co se naši zahrádkáři a především politici mohou naučit od těch oosterwoldských, je spolupráce na jejich postupném řešení.

Autorka je zahrádkářka a vědkyně, na Wageningenské univerzitě se věnuje výzkumu alternativních ekonomik v oblasti jídla a zemědělství.

1.12.2022 www.advojka.cz