Rok po smrti antropologa Davida Graebera se objevila kniha, na níž spolu s archeologem Davidem Wengrowem pracovali deset let. Autoři přesvědčivě ukazují, že lidstvo mělo vždy možnost žít jinak.

Kniha Úsvit všeho. Nové dějiny lidstva se zabývá historií lidstva v dobách, kdy se podle klasického pojetí vůbec žádné dějiny nekonaly, protože tehdejší lidé o sobě nezanechali žádné písemné zprávy. Okamžitým světovým bestsellerem se stala vloni v říjnu proto, že důkladně vyvrací slavné neoliberální heslo „alternativa neexistuje“, a naopak trvá na tom, že cesty, kterými se dějiny ubíraly, byly vždy výsledkem rozhodování mezi různými alternativami. A že stejně tak i dnes máme ve svých rukou a hlavách možnost rozhodnout o tom, kudy náš svět půjde dál.

Kniha má sedm set stránek a napsali ji antropolog David Graeber a archeolog David Wengrow během desetileté spolupráce mimo své běžné výzkumné a akademické povinnosti. Graeber byl z dvojice tím známějším díky svým mezinárodně úspěšným knihám o ekonomické antropologii, svému anarchistickému zaujetí i veřejným politickým aktivitám; u jeho jména najdeme v médiích i popisek „nejvlivnější levicový myslitel současnosti“. Wengrow se specializuje na prehistorický Blízký východ a jejich společnou práci umožnilo přestěhování Graebera do Velké Británie v roce 2005 poté, co kvůli svému radikalismu přišel o možnost stálého místa na univerzitách ve Spojených státech. Naštěstí práci stihli dokončit předtím, než Graeber v jednašedesáti letech v září 2020 náhle zemřel – i když úsečný a trochu nevýrazný konec knihy napovídá, že závěrečné poselství mohlo být silnější.
Kde jsme se zasekli?

Představu, že úvahy o dnešku a zítřku lze odvíjet od poznání archaické kultury, může české čtenářstvo znát z úspěšných spisů egyptologa Miroslava Bárty. Ten tvrdí, že objevil neměnné historické zákonitosti rozvoje a úpadku, a že pokud jej neposlechneme a nevrátíme se ke starým dobrým pořádkům, skončíme špatně. Nic takového samozřejmě v Úsvitu všeho nenajdeme. Ačkoli autoři zevrubně polemizují s důležitými, u nás i z překladů známými jmény včetně teoretika kolapsu Jareda Diamonda, Yuvala N. Harariho a dalších, primitivní konzervativní normativismus Bártova typu se ani neobtěžují zmiňovat. Dospívají k něčemu docela jinému: „Znamená to, že jsme mohli žít s radikálně odlišnými představami o tom, co je skutečně lidská společnost. Znamená to, že masové zotročování, genocida, vězeňské lágry, a dokonce ani patriarchát a systém práce za mzdu nikdy nemusely nastat. A na druhé straně to také naznačuje, že i dnes jsou možnosti lidského zásahu mnohem větší, než máme tendenci si myslet.“ Důkazní či spíš výchozí materiál spočívá v archeologických výzkumech posledních desetiletí a jejich interpretaci v rámci kulturní antropologie, jíž ale podmiňuje analytická kritika nevyslovených ideologických předpokladů dosud převažujícího přístupu k desítkám tisíců let tzv. prehistorie.

    Dopad, který by u nás kniha mohla mít, může být velmi silný, a tedy způsobit nejednu prasklou žilku mezi našimi konzervativními domorodci.

Graeber a Wengrow napsali knihu, která patří k žánru „celosvětových dějin“, tedy velkých intelektuálních konstrukcí. Nehledají údajnou původní přirozenost (to samo sobě už patří k teologickým a evolucionistickým představám), ale kladou si otázky: „Kde jsme se jako lidstvo zasekli v jedné podobě sociální reality a jak se stalo, že vztahy založené konec konců na násilí a nadvládě jsou pro nás normální? Jinak řečeno, jak jsme se dostali do tak hluboké a zásadní krize, v níž nyní vězíme?“ Identifikace tohoto rozcestí by nám totiž mohla pomoci s tím, co s tou krizí dělat.

Autoři vycházejí z archeologických objevů posledních tří desítek let, které jsou známé uvnitř odborné komunity, nedostaly se však zatím do obecnějšího povědomí, takže s tím, co z nich vyplývá, jiné obory neumějí pracovat. Právě v posledních desetiletích totiž mimoevropská archeologie velmi pokročila a do mapy lidských dějin se tak rovnoměrněji dostávají všechny obyvatelné kontinenty. To podstatné, co Graeber a Wengrow s těmito informacemi učinili, ovšem nespočívá jen v rozšíření prostoru, ale i času. Jejich dějiny světa se tedy neomezují na posledních přibližně pět tisíciletí, ale začínají kdesi před sto tisíci lety a soustředěněji se věnují době od mladšího paleolitu, tedy od přibližně pětatřiceti tisíci lety před naším letopočtem. Klíčový zvrat spočívá v tom, že za primární zdroj informací o minulosti považují materiální doklady zjišťované právě archeologií, a nikoli pouze nebo hlavně to, co zachytila písemná reprezentace.
Dekolonizace světových dějin

Druhý, možná ještě radikálnější obrat je to, že Graeber s Wengrowem chápou globalizaci se vší vážností jako impuls dekolonizace. Odmítají proto klasické, fundamentálně eurocentrické hranice mezi dějinami a prehistorií vymezené výskytem písemných památek. To je mnohem významnější moment, než si obvykle uvědomujeme. Ztotožnění té pravé, sebereflexivní lidskosti pouze s literárními kulturami je totiž obvyklé nejen v historiografii, ale i ve filosofii. O ostatních kulturách se předpokládá, že žili jakýmsi přírodním, ne plně sebe-vědomým způsobem: autoři tomu říkají „mýtus hloupého divocha“. V této knize se naproti tomu dějiny odehrávají po celém světě, během desítek tisíc let a mezi všemi možnými kulturami a způsoby života včetně tzv. primitivů. Na produkci poznání prostřednictvím praktických dovedností se navíc velkou měrou podílejí ženy.

Dekolonizace je neuralgický bod, jehož dopad si obvykle nepřipouštíme. Privilegované místo ztrácí nejen kultura bílého muže a písmo, nemluvě o monoteismu a moderní racionalitě, ale i pěstování obilnin, zemědělský způsob života a ztotožnění civilizace se státem. Všude žili a žijí lidé stejné hodnoty a důstojnosti. Mysleli a jednali velmi různě, ale všechny je musíme vzít vážně, pokud chceme mluvit o lidstvu a jeho světě. Zasekli jsme se, když hegemonii získal civilizační balíček, v němž se propojily prvky, které se jindy a jinde objevovaly v odlišných souhrách: usedlé zemědělství, koncept pozemkového majetku, násilná moc hierarchie, patriarchát (vedoucí k monoteismu) a války, jež jsou podmínkou vzniku otroctví. Podle autorů „jsme ztratili schopnost se svobodně přetvářet tím, že přetváříme vztahy mezi sebou“, když došlo ke znejasnění protikladu mezi péčí a nadvládou, tedy někde tam, kde se hodnoty evropské společnosti doby železné zformulovaly jako patriarchální právo nadvlády a vlastnictví v římské otrokářské společnosti.
Člověk-korýš, pískovec, v. asi 50 cm. Mezolitická rybářská kultura, Lepenski Vir (Srbsko), 7. tisíciletí př.n.l. Narodni muzej, Beograd. Foto Mickey Mystique, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Revoluce, která nebyla

Kniha završuje rychlou recentní proměnu uvažování o prehistorii. Jen deset let uplynulo od publikace Klause Schmidta o monumentálních kamenných skulpturách a architekturách z doby kolem 10 tisíc let př. n. l., nalezených v turecké lokalitě Göbekli Tepe. Tento objev přispěl nejen k aktuálnímu doceňování uměleckých památek z dříve opomíjené etapy mezolitu (tzv. střední doba kamenná od konce poslední doby ledové do nástupu neolitu, tj. přibližně 11–5 tisíc let př. n. l.), ale vynutil si také uznat, že monumentální stavby nejsou podmíněny existencí města, písma ani státu, jak jsme dosud předpokládali. Teprve před pěti lety vyšly úvahy Jamese C. Scotta o tom, že přechod k závislosti na pěstování obilnin (možná si ze školy pamatujete zastaralé označení „neolitická revoluce“) nejen nebyl rychlý, ale po několik tisíciletí dokonce ani jednoznačný. Závislost na zemědělství, jak známo, přinesla ve srovnání se způsobem obživy tzv. lovců a sběračů více jistoty, ale za cenu značného množství nevýhod včetně nemocí, horší kvality výživy, výrazného zvýšení počtu pracovních hodin až po svázanost s pozemky, a tedy nemožnost změnit místo pobytu v případě lokální ekologické krize, jíž koncentrované zemědělství vyvolává.

V neposlední řadě zemědělství podporuje nerovnost, patriarchát a násilí – aniž by je však, jak autoři podrobně ukazují, nutně vyvolávalo. Zdůrazňují, že rovnost a hierarchie se objevují společně jako vzájemně závislé koncepty, tedy že existovaly i společnosti, kde tato dichotomie vůbec nevznikala, a že tedy ani o jedné nelze mluvit jako o přirozeném stavu lidstva. Pokud je něco původního, pak je to pohyblivost a variabilita, možnost společně a rozumně dohodnuté volby mezi pro a proti různých systémů, šance zastavit se a začít žít jinak. Takové situace lze z archeologického materiálu doložit stejně jako to, že různá přechodná řešení opravdu fungovala, třeba i několik tisíc let. Jen se nám o takových společnostech dochovalo velmi málo informací, které jsme navíc dosud neuměli nebo nechtěli vidět. Podobně to platí o společnostech, v nichž prestiž a moc nebyly organizovány kolem vlastnictví výrobních prostředků, tedy půdy, nýbrž kolem symbolických hodnot duchovního světa, jak tomu snad mohlo být v peruánském Chavín de Huántar během let 1200–500 př. n. l.
Domorodá politika

Už postmoderna přišla s tím, že nedává smysl chápat lidské dějiny, jako kdyby se řídily automatismem vzorců „velkých vyprávění“, ať už by mělo jít o křesťanské spění od stvoření přes Ježíšovu oběť k Poslednímu soudu, o vědecko-technický pokrok jako nositele svobody, o budování nacionalistického státu nebo o marxistický historický materialismus. Graeber a Wengrow ale překračují neoliberální porozumění právě radikální dekolonizací. Odmítají považovat civilizace bez státu a písma za inherentně méněcenné a jejich dějiny za pouhé nepodstatné přežívání: všude se lidé rozhodovali o společném životě, a tedy provozovali politiku. Pro porozumění dynamice pohybu mezi různými možnostmi organizace společného života, obživy a smyslu, jimiž lidstvo disponovalo, stanovují vlastní tři kritéria svobody – ta jsou jádrem jejich knihy. Je to možnost odejít jinam, pokud mi někde situace nevyhovuje, možnost pohybovat se tam a zpět skrze struktury sociální reality a možnost beztrestně neposlechnout držitele moci. Různá společenská uspořádání pak charakterizují poněkud schematicky podle toho, zda se v nich uplatnily jedna, dvě nebo všechny tři formy nadvlády: suverenita podpořená násilím, byrokracie rozvíjející poznání a politika založená na charismatu.

Autoři na – připusťme, že místy až únavně – obrovském množství materiálu ukazují, že tu vždycky byla nějaká alternativa. Vyprávějí o řadě společností a komunit od amazonských domorodců přes obyvatele Severní Ameriky i jihovýchodní Asie až po „ztracená“ tři tisíciletí raně neolitických společností Předního východu, Balkánu a černomořských stepí, které se oněm negativním externalitám záměrně a úspěšně vyhýbaly tím, že tzv. „zahrádkářské zemědělství“ a polodivoké pastevectví praktikovaly jen jako doplněk sběračství a lovu. Popisují ještě nedávno zcela neznámé lokality s desítkami tisíc obyvatel severně od Černého moře ve 4. tisíciletí př. n. l. nebo na Mississippi v 11.–14. stol. n. l. Má nebo nemá smysl o nich uvažovat jako o městech?

V závěru své práce Graeber s Wengrowem upozorňují, že jednou z nejvážnějších překážek nového porozumění je nedostatek představivosti dnešní společnosti nesený setrvačností jazyka. Pojmy jako civilizace, kultura, město či stát jsou zatíženy významy, jež se zformovaly v evropské tradici. Jakkoli je tato tradice nesporně cenná, ale jako nástroj k přesnému a poctivému přemýšlení o globalizovaném světě se již stává nedostatečnou. Provokativní povahu knihy výstižně charakterizuje moment, od nějž začíná její výklad: Kondiaronk, významný politik a myslitel národa Huronů (Wendati) ze severozápadu Ameriky, se stal v polovině 18. století diskusním partnerem francouzských osvícenců; coby zajatec byl dokonce na čas v Paříži. Řada osvícenských myšlenek, které tvoří i základ evropského postosvícenského uvažování o moderní společnosti a její politice, je výsledkem právě této debaty, a tedy zahrnuje i domorodé perspektivy.
Politika vědy

Je jasné, že radikální kniha vyvolá vedle obrovského zájmu i značný odpor. Nejsnazší je delegitimizace prostřednictvím sporů o dokladový materiál. Vůbec nepochybuji, že mají pravdu archeologové a antropoložky, kteří se ozývají, že v tom či onom případě si Graeber s Wengrowem vybrali jen části specializovaných publikací, a hlavně že data interpretovali odlišně od původních autorek a autorů. Jejich dílo ale patří do specifického žánru „všeobecných dějin světa“, a v jeho rámci by mělo být hodnoceno. K osvícenským výkladům o lidské přirozenosti se autoři přímo hlásí hravým používáním nadpisů kapitol ve stylu literatury 18. století. V českém intelektuálním závětří je na místě dodat, že specialisté mohou považovat takové všeobecné dějiny za nevědecký žánr, ve skutečnosti však jsou to právě z nadhledu vystižené ideje, co skutečně formuje i specializovanou vědu, která je tolik věrná detailu. Nemluvě o tom, že výklad o smyslu dějin společnost oprávněně vyžaduje od humanitních věd i v době extrémní specializace.

Více či méně důkladné polemiky s odlišnými názory a interpretacemi zabírají v recenzované knize nemalou část vlastního textu, a také většinu ze stostránkového poznámkového aparátu, přesto autoři připouštějí, že se věnovali především prezentaci vlastního výkladu. Sympaticky také působí opakující se připomínky toho, jak málo je naše poznávání vzdálené minulosti jednoznačné a spolehlivé – totéž ovšem platí o všech, kdo se dobou bez písemných pramenů zabývají, byť to sami na poli akademické vědy připouštějí jen vzácně. Je ale důležité mít na paměti, že celá diskuse o tom, zda vzít vůbec radikální knihu vážně, zároveň spadá do kritického stavu naší dnešní civilizace. Je součástí aktuálního sporu o pravdivost a přesvědčivost standardní vědy v prostředí neoliberální postmoderny, sporu o efektivitě jejích ověřovacích postupů a o mocenském rámci, z něhož nikdy nemůže vystoupit – tak, jak to ostatně prožíváme v aktuální krizi pandemie i klimatického a environmentálního rozvratu u řady dalších vědeckých oborů.

Překlad do češtiny se již chystá. Lze jen doufat, že bude opravdu kvalitní, aby vedle samozřejmé správnosti odborné terminologie zůstala zachována její mimořádná čtenářská vstřícnost, didakticky efektivní postup výkladu a nevytratily se ani inteligentní ironií odlehčené pasáže. Dopad, který by pak u nás kniha mohla mít, může být velmi silný, a tedy způsobit nejednu prasklou žilku mezi našimi konzervativními domorodci. Vždyť ti se ještě nevyrovnali s postmodernou, a už by měli začít brát vážně její překonávání! Ostatně čteme-li o tom, jak zásadní roli při vzniku moderního pojetí společnosti v Evropě hrála koloniální konfrontace, nemůžeme si neuvědomit hlubší rozměry naší intelektuální provinčnosti. Samotnou knihu lze samozřejmě snadno zavřít a odhodit, třeba i nedočtenou. Skutečný vliv by mohla mít teprve tehdy, pokud by dostatek lidí dokázal přetavit její myšlenky v praktické politické činy a změnit uspořádání, v němž spolu žijeme – tedy zachovat se svobodně.

Autorka je profesorkou dějin umění na UMPRUM.

24.1.2022 a2larm.cz