Anarchistický večírek knihy
Knihy, ziny, grafiky, přednášky, workshopy. …(more)
Peter Gelderloos se ohlíží za marnými nadějemi vkládanými do některých politiků, kteří jsou označováni za levicové. Dokud však budeme akceptovat, že moc mají mít v rukou jiní než my sami, pak se nikam nepohneme.
Co pravděpodobně udělá levice v nejbližší budoucnosti a jaký je její vztah k rozvíjející se katastrofě, která je nejviditelnější v hospodářské krizi, ekologické krizi, rostoucí represi, kriminalizaci trans a latinskoamerických lidí a pokračujících válkách a genocidách po celém světě?
Mým cílem je odpovědět na tyto otázky pomocí užitečné a přesné kritiky levice.
K tomu je opravdu důležité používat přesnou terminologii, a proto budu používat původní význam pojmu „levice“, tak jak se dodnes používá ve většině světových jazyků.* Hlavními výjimkami jsou angličtina a němčina, přičemž ani jeden z těchto jazyků není zrovna dobrým příkladem – angličtina kvůli své tendenci k politické nepřesnosti a němčina kvůli své tendenci k politickému zmatku.
Stručně řečeno, pojmy „levice“ a „pravice“ odkazují na pravou a levou stranu uličky v kongresu či parlamentu. Levice a pravice se od sebe značně liší, ale společnou mají politiku, která je orientuje na získání státní moci. Někteří se snaží získat moc prostřednictvím voleb, jiní prostřednictvím převratů nebo revolucí. Lidé na levici i na pravici jsou buď prostátní, nebo příliš nepřemýšlejí o tom, jak je stát nedílnou součástí dalších společenských problémů.
Levice a pravice nejsou totéž, ale rozdíl mezi nimi nestačí k tomu, aby nám zajistil svobodu, zastavil probíhající ekocidu, ukončil nadvládu bílé rasy a kolonialismus nebo zrušil patriarchát. Důvodem je, že ani levice, ani pravice nezpochybňují základní legitimitu státu. Většina levicových aktivistů věří, že stát je nezbytným nástrojem – možná dokonce tím nejlepším – k odstranění sociálních problémů prostřednictvím reforem. Na samém okraji levice někteří marxisté i nadále tvrdí (přičemž ignorují sto padesát let historických důkazů), že mohou stát využít jako nástroj revoluce, protože po jejich vítězství stát „odumře“.
Anarchisté a anarchistky nejsou součástí levice. Někteří se domnívají, že jsou, ale já si dovolím tvrdit, že se stali obětí zmatení, které je ahistorické, nestrategické a založené na nedbalé či neúplné analýze sociálního boje a politické moci. Nejedná se o sémantický ani sektářský argument. Pochopení skutečného rozdílu mezi pravicí a levicí a rozdílu mezi levicí a bojem proti všem formám útlaku je pro revoluční strategii zásadní.
Zjednodušeně lze říci, že politika pravice se mění velmi pomalu; na pravici se mění hlavně to, jak hlasitě a jasně prohlašují své skutečné záměry. V 80. a 90. letech například mnoho částí pravice skrývalo svůj rasismus za zdvořilým jazykem, ale ve 20. letech 21. století to už zcela zmizelo. Na druhou stranu levice, jak uvidíme níže, mění svou politiku cyklicky a systematicky, přičemž po skocích doleva následují posuny zpět do středu.
Pravice často hájí to, co nazývá „tradičními hodnotami“ nebo „zákonem a pořádkem“. Od dob Thatcherové a Reagana jsou jejich programy nesourodé, ale jedním rysem, který v průběhu času zůstal neměnný, je jejich sklon cítit se ohroženi snahami odhalit a zneplatnit přetrvávající formy nadvlády bílé rasy, kolonialismu a patriarchátu, jakož i výzvami k reformě kapitalismu či státu. Často na to reagují posilováním represivních institucí. To neznamená, že podporují pouze starší, minulé podoby moci. Kritické studie konzervatismu, zaměřené například na zakladatele konzervatismu Edmunda Burka, ukazují, že pravicoví politici nakonec podporují institucionální reformy stejně jako progresivisté (levicoví politici), jenže tyto reformy prezentují coby reakcionářské strategie na posílení autority státu, kulturní dominance západní civilizace a moci kapitalistické třídy. (Tady doporučuji knihu Coryho Robina The Reactionary Mind.)
Během posledních dvou století prosazovaly dominantní proudy na pravici i levici liberální řád (založený na myšlence přirozených práv, omezené svobodě projevu, volebním právu pro privilegované vrstvy, soukromém vlastnictví a ohrazování obecního majetku, legitimitě kapitálu a kolonialismu, právním státu otevřeném občanské participaci…). Významné výjimky se objevily na pravici u fašistů ve 20. a 30. letech. Dnes dynamické a vlivné části pravice opět zpochybňují liberalismus, a to prostřednictvím neliberálních či antiliberálních mocenských činitelů v Trumpově okruhu, jako jsou Stephen Miller, Peter Thiel a Steve Bannon, nebo ve spřátelených vládách, jako jsou Ben-Gvir a Smotrich v Izraeli a donedávna Orbán v Maďarsku. V rámci tohoto trendu si zaslouží zmínku také Modi a hnutí Hindutva v Indii, stejně jako politici typu Trumpa a Netanjahua – zastánci nadřazenosti bílé rasy, kteří jsou tak soustředěni na udržení moci, že rádi podporují ty, kdo podkopávají liberální instituce, jež jsou základem této moci.
Zatímco pravice hájí tiché hodnoty evropského osvícenství a průmyslové a vědecké revoluce (pořádek, sociální hierarchie, nadřazenost bílé rasy, soutěž, „tragédie obecně sdílených statků“, meritokracie – myšlenka, že bohatství a moc připadají těm, kteří si je zaslouží), levice se zasazuje za okázalé hodnoty téhož eurocentrického a koloniálního dědictví, a to:
● humanismus, pojetí univerzálních práv, které skrývá odcizené, na státu závislé, patriarchální, ageistické, na nadřazenosti bílé rasy založené a antropocentrické chápání osobnosti;
● pokrok, koloniální představa sdílená liberalismem i marxismem, že dějiny jsou lineární a budoucnost bývá lepší než minulost; tento zjednodušující narativ redukuje komplexní společnosti na jejich hegemonické prvky, což znamená, že kulturní rysy a technologie podporované nejúčinnějšími mocenskými strukturami dostávají alibi, že byly vybrány v nějakém neprůhledném, mystifikovaném procesu přirozeného výběru; tato záminka zase zneviditelňuje násilné, záměrné a strategické vymazání všech ostatních forem života, čímž proměňuje kolonizaci a sociální válku v nevyhnutelný postup dějin, v němž to, co je údajně pokročilejší nebo rozvinutější, nahrazuje to, co je „zaostalé“, „zastaralé“ nebo „irelevantní“, jako by se jednalo o přirozené kategorie;
● a rovnost, čímž se rozumí rovný přístup k institucím, které byly založeny nebo vybudovány v rámci koloniální expanze, jež násilně vnutila kapitalismus a moderní stát celé planetě; jinými slovy, aby získali svou lidskost – čímž se rozumí právo na existenci –, musí kolonizovaní, rasově diskriminovaní, zbídačení nebo lidé odlišného pohlaví participovat na svém vlastním odcizení a prokazovat loajalitu a poslušnost právě těm mocenským institucím, které řídí jejich útlak. Díky diskurzivnímu fungování rovnosti reformní feministky posilují patriarchální instituce, černošští politici a podnikatelé legitimizují nadvládu bílé rasy a tak dále.
Tři klíčové, vzájemně propojené body pro pochopení levice jsou:
● proč má smysl označovat nevýrazné demokraty za zástupce levice;
● proč je zásadní vytvářet upřímné vztahy solidarity s řadovými členy, základem levice;
● proč musíme být ze strategického hlediska velmi opatrní, pokud jde o vztahy solidarity s levicovými ideology a organizacemi.
Proč bych sakra měl označovat demokraty za součást levice, když jsou tak zjevně bezbarvými umírněnými politiky?
Výše jsme se zabývali určitou stabilitou v politice pravice: vždy chce udržet utlačované a kolonizované národy v podřízeném postavení; vždy chce, aby stát posiloval svou moc (alespoň v oblasti armády, policie a řízení ekonomiky); a vždy chce, aby bohatí lidé mohli ještě víc zbohatnout.
Levice však vykazuje často neprozkoumaný pohyb mezi progresivními, a dokonce revolučními pozicemi a středem** tak umírněným, že bychom jej ani nemohli nazvat reformistickým. Pokud tuto tendenci prozkoumáme v historickém kontextu, uvidíme, že se jedná o strukturální, systematickou funkci levice.
Po celém světě existují socialistické strany, které jsou zcela neoliberální, což znamená, že podporují takzvaný volný trh, odstranění všech cel a obchodních bariér, zrušení ekologických a pracovněprávních předpisů pro podniky a privatizaci veřejných zdrojů, jako je zdravotnictví, školství a doprava. Tento rozpor není pouhým marketingovým trikem. Většina těchto stran vzešla z dělnických hnutí proti kapitalismu. V Německu se Socialistická strana (SPD), která je přímým potomkem politické strany, na jejímž budování se podílel Marx, stala natolik umírněnou a prokapitalistickou, že vznikla zcela nová strana, Die Linke neboli Levice. Pokud tato nová strana dosáhne dostatečného počtu volebních vítězství, aby se udržela na politické scéně, lze s jistotou předpokládat, že rok od roku se bude také posouvat zpět do středu politického spektra.
Ve Velké Británii je hlavní levicovou stranou Labouristická strana, kterou na počátku 20. století založili socialisté ze střední třídy a odborové svazy. V roce 1918 učinili vágní sliby, že budou usilovat o socialismus, a když se v roce 1945 dostali k moci, znárodnili mnoho veřejných zdrojů. Labouristická strana rychle zmírnila nebo zvrátila některé ze svých reforem, v 70. letech zaujala umírněnější postoje a v 90. letech se posunula tak daleko do středu, že podle měřítek předchozí generace by byla považována za umírněnou pravicovou stranu. V roce 2020, tváří v tvář narůstající ekonomické a sociální krizi, přijalo nové vedení Labouristické strany levicové závazky, jako je zdanění bohatých, zavedení bezplatného vysokoškolského studia a zmírnění omezení vůči imigrantům, avšak jakmile se dostali k moci, od těchto postojů upustili. Dodnes, i když jsou u moci, zastávají umírněné postoje.
Ve Spojených státech prosadila Demokratická strana skutečně sociálně a ekonomicky progresivní program pouze za vlád F. D. Roosevelta (30. a 40. léta) a L. B. Johnsona (1963–1969). Ostatní vlády kombinovaly politiku středu, umírněné pravice a umírněné levice. Americký volební systém je nastaven tak, aby znemožňoval prosazení třetích stran, a tak v dobách velkých společenských krizí, jako byla Velká hospodářská krize nebo bouřlivá 60. léta, to byli právě demokraté, kdo zavedl programy přibližující se sociálnědemokratickým modelům běžnějším v Evropě.
Je zajímavé, že levice se často sama sabotuje, aby zabránila nástupu k moci krajně levicových či radikálních prvků, i když to znamená, že sama o moc přijde. V roce 2015 se Jeremy Corbyn stal nejlevicovějším a nejprogresivnějším lídrem Labouristické strany od 70. let. V letech, kdy Corbyn vedl stranu, ale vládu ovládali konzervativci, dosáhla Labouristická strana historického nárůstu jak v počtu členů, tak v parlamentním zastoupení, čímž získala zpět velkou část podpory, o kterou přišla během umírněných let Tonyho Blaira v 90. letech. (Pro ty, kteří ho neznají: Blair byl podobný Clintonovi ve své podpoře privatizace, militarizace a škrtů v sociálních výdajích; pomohl proměnit Labouristickou stranu ve stranu milionářů a miliardářů, což vedlo k tomu, že mnoho voličů z dělnické třídy zůstalo doma nebo podpořilo pravici.)
V období před volbami v roce 2019 se Konzervativní strana nacházela v trapném stavu a proplouvala jedním fiaskem za druhým. Progresivní program labouristů mohl ve volbách v roce 2019 zvítězit, ale byl ostře odsuzován všemi mainstreamovými médii (která podle jedné studie zkreslovala Corbynovy názory v 75 % případů) a byl očerněn převážně smyšleným obviněním z antisemitismu. Mnozí z nejvlivnějších členů a podporovatelů Labouristické strany se podíleli na vyloučení progresivních sil, i když to znamenalo, že zvítězili konzervativci a mohli pokračovat v ničení britské ekonomiky a jejího globálního postavení. Labouristická strana musela čekat několik let, než se mohla vrátit k moci, tentokrát pod vedením centristů.
Podobně v roce 2016 v USA zmanipulovala spojenkyně Hillary Clinton Debbie Wasserman Schultz demokratické primárky, aby zabránila Berniemu Sandersovi vyhrát stranickou nominaci, a to i přesto, že Sanders v průzkumech veřejného mínění proti Trumpovi soustavně dosahoval lepších výsledků než Hillary Clinton. Výsledkem bylo, že Clinton získala nominaci a Trump se stal prezidentem.
Chci jasně říct, že nejsem příznivcem ani Bernieho Sanderse, ani Jeremyho Corbyna. Kdyby se dostali k moci, oba by podporovali systémy založené na genocidě, ekocidě a útlaku mnohem chytřeji, než by to dokázali umírnění nebo konzervativci. Pouze poukazuji na mechanismus, který je pevně zakotven v levicových volebních stranách: sabotovat vlastní stranu, místo aby se nechala příliš radikalizovat. To je jeden z důvodů, proč se po celém světě strany, které začínají daleko nalevo, časem vždy umírní.
Z historického hlediska nemá volební levice žádnou důvěryhodnost, ale lidé na to v kritických okamžicích nějak zapomínají. Nikdo nevěří, že by se demokraté skutečně zajímali o inherentní brutalitu a rasismus policie, a přesto v roce 2020, když lidé po celých Spojených státech vypalovali policejní stanice, začali demokratičtí politici od Minneapolis přes New York až po Washington skandovat: „Odeberte policii finance!“ Opatrné sliby demokratů o zrušení policie zmizely z médií po pár týdnech, ale to stačilo. Ve více než polovině země lidé změnili svůj pohled a uvěřili, že řešení může přijít shora, a v tu chvíli začalo povstání ztrácet na síle. Jak by to také mohlo být jinak? Lidé ztratili víru v sebe sama jako hybatele změny a vložili ji do politiků. Stali se pouhými diváky povstání. Pouze ve městech, kde se vzbouřenci odmítli bavit s těmi u moci – i emocionální dialog plný naděje a důvěry –, vzpoura pokračovala i po těch prvních týdnech.
Podobně v Řecku byly silné vzpoury a rozšířená praxe zabírání a společného využívání veřejných i soukromých prostorů poraženy, když krajně levicová strana Syriza navrhla referendum, jehož cílem bylo postavit se Mezinárodnímu měnovému fondu a Evropské unii a odmítnout splácet obrovský dluh, aby se místo toho mohla soustředit na financování sociálních služeb. Referendum vyhrálo drtivou většinou, Syriza však odmítla výsledky respektovat a Evropská unie Řecko i tak tvrdě potrestala, když násilně omezila financování nebo privatizovala většinu programů sociální péče. Jak by to také mohlo být jinak? Lidé svěřili revoluci jiným, aby ji za ně provedli.
Silná sociální hnutí v Chile, která se projevovala velkými pravidelnými povstáními, z nichž největší proběhla v letech 2019 až 2021, byla uklidněna levicovým návrhem na změnu ústavy země. Jedním z hlavních hlasů prosazujících tuto reformu byl Gabriel Boric, který vzešel z progresivních studentských organizací a studentského povstání o půl dekády dříve. Volby vyhrál s velkým náskokem a v jeho vládě i nejbližším okolí zasedalo mnoho socialistů, komunistů a dalších progresivních osobností. Nová ústava měla být z hlediska ekonomických a sociálních návrhů mimořádně progresivní – měla přiznat práva přírodě, LGBT komunitě i domorodým obyvatelům, zaručit právo na vodu, bydlení, zdravotní péči, potravinovou suverenitu a celou řadu dalších atraktivních prvků. Hnutí se z velké části rozpadla, inflace prudce vzrostla, média vyvolala obrovskou vlnu strachu, nová ústava byla v referendu zamítnuta a v následujících prezidentských volbách se k moci opět dostala pravice.
Jak by to také mohlo být jinak? Lidé dopustili, aby jejich osvobození bylo zkorumpováno, a proměnili projekt, který vlastníma rukama utvářeli, v byrokratickou záležitost vypracovanou v průběhu téměř tří let, ovládanou právníky, politiky, akademiky a odborníky. Ústavodárné shromáždění se chlubilo genderovou paritou a významným zastoupením domorodých obyvatel a LGBT osob. Jako obvykle identitární politika zakrývala skutečnost, že jen málokdo pocházel z nižších společenských vrstev, vlastně nikdo nebyl nedílnou součástí utlačovaných komunit bojujících za svá práva, nikdo z nich neměl problém spolupracovat se státem na jeho posílení a všichni souhlasili s tím, že budou zastupovat – tedy krást hlasy obrovským skupinám lidí – a redukovat všechny jejich potřeby a způsoby života na články, které se zapíšou na papír. Mezitím Boric upřednostňoval kapitalismus a vyslal armádu na jih, aby potlačila další povstání Mapučů, protože to je to, co státy dělají.
Lula, prezident jedné z největších zemí globálního Jihu, je již dlouho hrdinou levicových aktivistů po celém světě. A i když prosazuje další těžbu ropy a plynu v Amazonii, udržuje postavení Brazílie jako plantážní ekonomiky pro globální trh a používá nejrůznější taktiky k blokování suverenity domorodých obyvatel, je snadné ho mít rád, když jeho protivníci, rodina Bolsonaro, jsou doslova fašisti. Slovy jednoho brazilského přítele: „Když vyhraje Bolsonaro, zabijou nás; když vyhraje Lula, nechají nás umřít.“
Tento vzorec není náhoda. Je to primární účel levice. Abychom tomu porozuměli, musíme chápat strukturu společnosti nikoli jako politické spektrum sahající od pravice k levici, ale jako pyramidu propojenou mnoha vzájemně propletenými systémy útlaku. Většina lidí se nachází na samém dně. Drží nás tam mnoho různých sil. Naše zkušenosti s útlakem, a dokonce i míra a intenzita tohoto útlaku se pravděpodobně liší. Rozdíl je tak obrovský, že někteří z nás na dně mohou ostatním, kteří jsou v pyramidě ještě níže, připadat jako lidé žijící v luxusu, protože máme přístup k bydlení, vodě a dost peněz na to, abychom se mohli rozptýlit pár spotřebními statky – i když umíráme na zdravotní problémy způsobené toxiny v životním prostředí a jsme vystaveni škodlivým pracovním podmínkám, policejnímu dohledu, dluhům a nejistotě a nemáme žádnou kontrolu nad svými pracovišti, sousedstvími ani jinými životně důležitými prostory. V jiných případech si lidé na dně pyramidy mohou být vědomi formy útlaku, který zažívají, ale nejsou si vědomi nebo se nezajímají o druhy útlaku, kterým čelí ostatní lidé. Bude pro nás těžké spojit se v solidaritě, pokud si neuvědomíme, že sdílíme realitu útlaku. A naše solidarita nebude schopna odolat konfliktům a stresu boje, pokud nebudeme zůstávat ostražití a nebudeme se poučovat z obrovských rozdílů v typech a intenzitě útlaku, kterému čelíme.
Na samém vrcholu pyramidy stojí ti, kteří mají skutečný přístup k pákám moci, včetně vládních a vojenských vůdců, velkých vlastníků půdy a podnikatelů, ředitelů výzkumných či charitativních institucí, vedoucích pracovníků korporací a manažerů investičních fondů. Tato horní vrstva je bohatě odměňována za řízení celkového systému a formulování strategií k dalšímu hromadění moci.
Mezi vrcholem a dnem se nacházejí byrokratické, profesionální a podnikatelské vrstvy, které získávají určitou míru bohatství a nepatrnou moc tím, že vykonávají činnosti užitečné pro udržení pyramidy pohromadě. Patří sem technici schopní měřit neefektivitu či hrozby pro systém a formulovat reakce, stejně jako manažeři krizí a konfliktů, kteří dokážou uklidnit ty pod nimi. Krizoví manažeři si vedou obzvláště dobře, pokud jsou proaktivní, učí lidi ztotožňovat se se systémem, který je utlačuje, a přesvědčují je, aby jej reformovali, místo aby jej svrhli. Politika zastoupení je obzvláště účinná, pokud zástupci sdílejí s těmi pod nimi nějakou společnou vlastnost, nějakou identitu utlačovaných. Latinskoameričtí šerifové, černošští politici, transsexuální mediální osobnosti, akademici s doživotním jmenováním pocházející z dělnického prostředí, vysoce placení výzkumníci se zdravotním postižením.
Právě to je důvod, proč je levici dovoleno existovat: protože její představitelé oslovují ty v nižších vrstvách pyramidy coby zástupci utlačovaných, jako Mamdani a Alexandria Ocasio-Cortezová, nebo jako dobře mínění charismatičtí populisté v případě progresivních bílých cis mužů, kteří nikdy nezažili chudobu, jako Bernie Sanders. Zamyslete se nad tím, kdo a co sedí na vrcholu pyramidy. Miliardáři, kariérní politici, mocné státy a vojensko-průmyslové komplexy, kterým jsou planeta i lidé, kteří ji obývají, úplně ukradení. Proč by sakra tihle lidé a tyhle instituce – aristokratické rody sahající několik generací zpět a mocenské struktury, které se vyvinuly z monarchií nebo společností obchodujících s otroky – dovolili komukoli mluvit o reformách, svobodě, lidských právech, dekolonizaci, patriarchátu nebo ekosystémech?
Aby ochránily samotnou pyramidu před vzpourou.
Proto se na pravici a levici uplatňují odlišná měřítka loajality. Pravice chce vždy uhasit oheň, což v systému, který produkuje jen pouště a benzín, z dlouhodobého hlediska nikdy nefunguje. Úkolem levice je hrát si s ohněm, nebo přesněji řečeno, zachytit ho a udržet pod kontrolou, aby poháněl motory reforem a obnovy, místo aby spálil celý systém. Pravice však má hluboce zakořeněnou nedůvěru vůči komukoli, kdo oheň okamžitě neodsoudí, a samotná pyramida se ohně ze své podstaty bojí, a proto levici nedůvěřuje. Reagan tedy může uzavřít dohodu s Íránem a Trump může prokazovat laskavosti Rusku – obojí jsou prohlášenými nepřáteli vlády USA –, a přesto jsou to právě ti z levice, od demokratů po socialisty, kdo jsou předvoláni před McCarthyho nebo obviňováni Trumpovou administrativou z antifašistických sympatií.
Levice musí neustále dokazovat svou loajalitu, aby uspokojila paranoidní pravici, že nezačne revoluci ani nezruší sociální hierarchii reformami. Proto většina levice učí své řadové členy, aby své touhy po lepším světě směřovali k zlepšení národního státu, který jim vládne.
Řadoví členové levice, její podpůrná základna, nepatří do středních ani horních vrstev pyramidy. Pocházejí z obrovské masy na samém dně pyramidy, stejně jako my. Právě proto si zaslouží zvláštní pozornost, protože komplikují jakoukoli dogmatickou charakteristiku levice. Vedení levice je kapitalistické, koloniální, zastávající nadřazenost bílé rasy, patriarchální a represivní, bez ohledu na svůj původ či individuální záměry. Někteří z nich jsou od samého počátku rození politici a pokrytci, zatímco jiní jsou postupně nuceni k pokrytectví převládajícími potřebami instituce, jíž slouží. Ale drtivá většina řadových členů levice upřímně touží po lepším světě, jen si k jeho dosažení zvolili nesprávnou cestu. Házet je do jednoho pytle s jejich vůdci znamená odmítat uznat jejich schopnost učit se a růst. Znamená to také odmítat vidět, že bychom se od nich mohli něčemu naučit.
Solidarita znamená podporovat boje druhých, aniž bychom od nich očekávali, že nás budou následovat nebo se připojí k naší organizaci, straně či ideologii. Vzájemné učení je proto nedílnou součástí solidarity. A tady je důvod: solidaritu můžeme projevit pouze tehdy, pokud již sami bojujeme. Ti, kdo se identifikují pouze jako spojenci druhých a nedokážou ve svém vlastním životě najít důvody k boji, mohou poskytovat pouze charitu. Jinými slovy, musíme si sami určit svůj vlastní boj a důvěřovat své vlastní analýze – do určité míry. Učení má vždy sociální rozměr. Lepší pochopení naší konkrétní situace a promyšlenější globální analýzu získáváme porovnáváním a dialogem o situacích a analýzách ostatních. Při rozhodování, s kým budeme komunikovat a jak se od nich učit, uplatňujeme vlastní kritéria a vlastní úsudek. Identita spojence potlačuje naši vlastní aktivitu a od samého začátku z nás dělá pokrytce.
To je další důvod, proč jsou heterogenní, decentralizované boje inteligentnější než jednotná hnutí: více se učíme prostřednictvím neshod a je snazší ocenit výhody a nevýhody různých, protichůdných postupů, pokud nevycházíme z egoistické, racionalistické představy, že existuje jedna nejlepší odpověď, na které se všichni musí shodnout.
To znamená, že různí lidé a různé situace vyžadují různá řešení a že experimentování a rozmanitost nám pomáhají poznat, co je pro nás nejlepší. Neznamená to však, že neexistuje nic jako špatná odpověď. Samotná historie levice je tragikomickým eposem nesprávných odpovědí. Tvrdit, že levice volí chybné cesty k sociální revoluci, zní arogantně, ale myslím, že existuje dostatek důkazů k tomu, abychom s jistotou mohli prohlásit, že anarchismus má v tomto bodě pravdu, že existují hluboce zakořeněné, vnitřní chyby, které vedou levici k sebedestrukci. Navíc anarchisté a anarchistky nejsou jediní, kdo mají oprávněnou kritiku levice, ani všichni anarchisté a anarchistky nesdílejí stejnou kritiku.
Stejně tak, i když možná máme docela dobré pochopení státu – lepší než kdokoli na levici –, stále se máme ještě hodně co učit. Každé konkrétní anarchistické hnutí, jehož jsem kdy byl součástí, mělo hluboce zakořeněné nedostatky, které omezují to, čeho můžeme dosáhnout – neprozkoumané problémy pramenící z patriarchální, odcizené, racionalistické (strojová spiritualita) a koloniální kultury, v níž jsme socializováni.
Můžeme se naučit lepším postupům, které nám mohou pomoci překonat všechny tyto slabosti prostřednictvím solidarity s ostatními, kteří možná mají zkušenosti, které my nemáme. Tato solidarita musí najít rovnováhu mezi sebedůvěrou a pokorou, jasností a zvědavostí.
Musíme budovat vztahy v boji nejen s lidmi, kteří v současné době věří ve vůdce a politiku levice, ale také s mnohem větší částí společnosti, kterou lze označit za „apolitickou“. Koneckonců, politika je hřiště, kde je hra zmanipulovaná, a mnozí z těch, kteří se nikdy neobtěžují jít volit nebo tak činí na protest, vědí o boji o přežití hodně. Všichni z nás, bez ohledu na naše zázemí nebo předpokládanou úroveň uvědomění, se musíme hodně naučit o tom, jak kolektivizovat boj o přežití.
Opakující se historickou chybou anarchistů a anarchistek, kteří se snaží budovat solidaritu s apolitickými vrstvami na samém dně pyramidy, je jakási romantizace lumpenproletariátu. Ale víte co? Všichni máme co učit a všichni se máme co učit, a násilí utlačovatelské společnosti se šíří směrem dolů, stejně jako dezinformace a škodlivé mýty společnosti postavené na lžích. Jde o to, že se musíme naučit plavat v moři hrubé nedokonalosti.
Po celém světě se lidé potýkají s problémy, k nimž se levice vyjadřuje. Brát tyto lidi vážně, zapojovat se do dialogu s nimi, učit se od nich, ukazovat, proč jsou návrhy levice odsouzeny k neúspěchu, a šířit příklady, vzpomínky a představy o tom, jak můžeme skutečně řešit základní příčiny těchto problémů – to vše jsou zásadní činnosti, které mohou zmařit schopnost levice dusit a korumpovat masová úsilí směřující k smysluplné sociální transformaci.
Vzhledem k tomu, že v Indii, Izraeli, USA, v celé Evropě i Latinské Americe sílí stále vražednější pravicové režimy, dává smysl, že mnozí z nás vkládají více energie právě do odporu proti pravici. Na mnoha místech jde o základní otázku přežití. Přirozeně to znamená, že spojenectví s těmi, kdo se rovněž cítí ohroženi pravicí, se zdají být smysluplná. A smysl skutečně mají, alespoň z taktického hlediska. Avšak jakékoli spojenectví s levicí, které nepodkopává levicové vedení a ideologii, je škodlivé pro revoluci i pro naše dlouhodobé přežití.
Jinými slovy, pro naše přežití je zásadní rozvíjet a šířit historicky podložené pochopení systematických vzorců levice. Nejzákladnějším bodem je pochopit, že stát pro nás nikdy nebude dobrý. Nikdy nebude nástrojem našeho osvobození, nikdy nebude ekologický ani antikoloniální.
V průběhu 20. století antikapitalistické síly na levici několikrát zvítězily v revolucích a převzaly moc v celých zemích. A přesto se jim ani v jediném případě nepodařilo kapitalismus úspěšně zrušit, ani jen dočasně. Pouze změnily kapitalistickou strukturu řízení, čímž daly větší kontrolu státu a menší soukromým podnikům. Nešlo o transformativní změnu, ale pouze o změnu míry. Ve všech zemích světa je kapitalismus řízen kombinací státní kontroly a soukromého kapitálu. Od Číny přes SSSR až po USA podporuje státní ideologie rozvoj a cíl, metoda i měřítko pro hodnocení úspěchu vycházejí z akumulace kapitálu a rozšiřování těžebních a výrobních sil. I údajně výjimečná období, jako byl takzvaný válečný komunismus v raném Sovětském svazu, byla jen standardní variantou toho, co státy všude dělají, aby v momentech extrémní nestability udržely v chodu minimální ekonomiku. Jinými slovy, levice prohrává, i když zvítězí.
Je sice pravda, že my anarchisté a anarchistky jsme nikdy žádnou revoluci nevyhráli, ale během revolucí, kdy se anarchistům podaří na měsíce, či dokonce roky osvobodit území, dochází k intenzivnímu rozkvětu a experimentování s jinými formami ekonomiky a rozhodování, včetně zrušení peněz, námezdní práce a soukromého vlastnictví. Anarchistické revoluce nezkrachovaly proto, že „nefungovaly“ nebo byly příliš utopické. Zkrachovaly částečně proto, že pokaždé, když se přiblížíme k úspěchu, levice nás bodne do zad, i když to znamená předat vítězství pravici.
Anarchisté hráli klíčovou roli v mexické revoluci, ruské revoluci, povstání v Patagonii v Argentině, povstání Biennio Rosso (1919–1920 v Itálii), komunitě Šinmin (1929–1931 v Mandžusku) a ve španělské občanské válce. Ve všech těchto případech pomohla záměrná marginalizace a pomluvy či přímo otevřená represe ze strany levice porazit anarchisty a omezit či zablokovat revoluci. V polovině těchto případů byla levice hlavním viníkem potlačení revoluce.
Když se amazighští revolucionáři s podporou španělských anarchistů pokusili ve 30. letech 20. století zahájit antikoloniální povstání v severní Africe, jejich snahu zablokovaly prokolonialisticky orientované socialistické strany Španělska a Francie a Komunistická strana ovládaná Moskvou, protože nechtěly, aby anarchisté dosáhli jakýchkoli vítězství. Dějiny 20. století by byly zcela jiné, kdyby ve 30. letech 20. století v Africe vypukla úspěšná antikoloniální revoluce – autonomní, nikoli diktovaná časovým harmonogramem a preferencemi kolonizátora. Byla to levice, konkrétně komunisté, kdo tuto lepší budoucnost zničil.
Stejně tak Moskva zajistila, aby po zdlouhavém boji prohrála antifašistická strana ve Španělsku, aby mohla uzavřít výhodnou smlouvu s nacisty. Nešlo jen o Stalinův odklon: Lenin uzavřel během první světové války pakt s císařským Německem. Císař mu pomohl vrátit se do Ruska, aby jeho strana mohla kooptovat probíhající revoluci, a Lenin dodržel svou část dohody tím, že donutil sovětskou vládu postoupit Němcům většinu Polska a Ukrajiny a stáhnout se z války, čímž ukázal, že má stejný pohled na „nižší“ slovanské národy jako vůdci carského Ruska a že je ochoten připustit smrt dalšího milionu dělníků na frontě, pokud to znamená, že se dostane k moci.
Zasekl jsem se v minulosti? Možná, ale tato historie je stále relevantní, protože vzorec se nezměnil.
Důležitější než specificky anarchistická historie je skutečnost, že dnes po celém světě existují protistátní domorodé národy, které uchovaly komunitní společnost a zabránily proniknutí kapitalistických vztahů. Jinými slovy, domorodé boje úspěšně dosáhly skutečného antikapitalismu. Některé části levice vnímají tyto komunity jako příklady „primitivního komunismu“ a jako překážku v materiálním pokroku směrem ke skutečnému komunismu; levicové vlády na takové komunity často uplatňovaly genocidu a nucenou asimilaci, zatímco jiné části levice se jen verbálně hlásí k právům domorodých obyvatel, ale zároveň podporují těžební ekonomiky, jejichž skutečným výsledkem je genocida a krádež půdy. Ty nejlepší části levice prosazují malé rezervace, kde mohou domorodé národy, které považují za stále „nedotčené“ a „autentické“, žít jako exponáty v muzeu, jako by to byly půvabné malé relikvie minulosti. Levice nebojuje za zvrácení kolonialismu, za podporu navrácení půdy domorodým obyvatelům a za kulturní přežití, ani se nepoučila z nejkomplexnějších příkladů antikapitalismu na planetě.
Mnozí z nás však nežijí v místech, kde domorodé komunity vedou inspirativní revoluční hnutí, a pro morálku je špatné a pro strategickou analýzu ne zrovna ideální, pokud naše jediné příklady účinného boje pocházejí z daleka. Další příklad nebezpečí vstupu do koalice s levicí tedy můžeme najít v nedávné historii antifašismu. Myšlenka antifašistické aliance nebo společné fronty byla v Evropě zpočátku využívána jako strategie komunistické strany k ovládnutí a eliminaci anarchistů a socialistických rivalů na levici. (Stalo se to poté, co němečtí komunisté uzavřeli tichou alianci s nacisty, aby se zbavili sociálních demokratů, ale jakmile se to obrátilo proti nim a nacisté vyhráli volby, komunisté začali mávat vlajkou antifašismu.)
V desátých letech 21. století nebyl antifašismus tak dramatickým neúspěchem, ale šlo o částečný neúspěch, který si zaslouží připomenutí a analýzu, abychom neopakovali stejnou chybu. Krátce předtím, než Trump vyhrál volby v roce 2016, začala skupina radikálních levicových aktivistů a špatně informovaných anarchistů bít na poplach, že se blíží fašistický převrat. Na straně kladů pomohli rozšířit praxi, kdy se bílí rasisté pořádně zmlátili a blokovaly se pochody a shromáždění krajní pravice. Anarchisté a další antirasisté to však mohou dělat (a dělali to) bez nutnosti jakékoli politiky lidové fronty nebo vágního šíření paniky.
Všechno ostatní bylo spíše negativní: odmítli poskytnout užitečnou definici pojmu „fašismus“, přispěli k zamlčování genocidní a rasistické povahy demokracie, často mluvili, jako by smrtící násilí ze strany pravice bylo něčím novým (čímž upřednostňovali perspektivy bílých, cisheterosexuálních lidí a střední třídy před zkušenostmi černochů, domorodých, queer, trans, migrantů a nižších tříd), činili nesprávné předpovědi, aniž by kdy přiznali své chyby a prozkoumali ve své analýze problémy, které k těmto chybám vedly, šířili alarmistické popisy, aniž by šířili užitečné postupy, které by lidem pomohly připravit se na budoucnost, o níž slibovali, že přijde za jeden či dva roky, a šířili zmatek ohledně skutečné struktury moci, když tvrdili, že 6. leden 2021 představoval „pokus o převrat“. Pro kriticky smýšlející lidi by mělo být obrovským, sakra varovným signálem, že jazyk hovořící o bezprostředně hrozícím fašismu a pokusu o státní převrat používalo také progresivní křídlo Demokratické strany, progresivní autoři v mainstreamových médiích, jako je New York Times, a autoritářské sekty, jako je PSL!
Jeden dobře informovaný přítel, který se po celou tuto dobu intenzivně věnoval investigaci, informování o krajní pravici a šíření odporu proti ní, mi nedávno s odstupem času řekl, že pokračující posedlost několika krajně pravicovými organizacemi po roce 2017, namísto zaměření se na mnohem širší a hlubší problémy, jako je nadřazenost bílé rasy, hranice atd., pomohla těmto skupinám zůstat v centru pozornosti a pokračovat v náboru nových členů i poté, co už byly poraženy v ulicích.
Nemyslím si, že je náhoda, že dynamika této organizované činnosti vyprchala, jakmile se prezidentem stal demokrat, a že ve stejném období získali levicoví antifašisté, jako jsou socialisté a komunisté, velkou popularitu a obrovské platformy na sociálních médiích, v podcastech a u některých velkých vydavatelů, a to i přesto, že sociální hnutí předchozí generace většinou věděla, že socialistům a komunistům nelze důvěřovat kvůli historii 20. století a kvůli parazitickému přístupu, který skupiny jako PSL nebo ANSWER zaujímaly vůči protestním hnutím. (Podrobnější kritiku antifašismu předkládám v textu Diagnostika budoucnosti.)
Na závěr ještě jedno varování: i když je nyní velká část levice rozhořčena ohrožením demokracie, má zároveň sklon k autoritářství. Není pochyb o tom, že Trump soustřeďuje značnou část moci v Bílém domě. Abychom našli jiného prezidenta, který by do své funkce soustředil tolik moci, museli bychom se vrátit až k… FDR, sociálnědemokratickému miláčkovi levice.
Co se týče krádeže hlasů, jistě, Trump a většina republikánů se zjevně snaží zmanipulovat volby. Ale manipulace s volbami je stejně demokratická jako jablečný koláč. Tak se tahle hra hraje. Trump se jen odmítá chovat diskrétně, protože je to idiot hladový po pozornosti. Copak už všichni zapomněli, že W. Bush ukradl volby v roce 2000 tím, že vyřadil tisíce hlasů, ale Demokratická strana odmítla napadnout ty nejkřiklavější případy podvodu, protože používá stejné taktiky?
Dva z nejautoritářštějších režimů v dnešních velkých zemích, Rusko a Čína, jsou oba produktem levice, a přesto jsou oba natolik sociálně konzervativní, ekocidní, koloniální a odtržené od úvah o rovnosti a společném blahu, že prostě nikam na spektru pravice–levice nezapadají.
Demokracie není žádnou ochranou a podpora demokracie ze strany levice je podmíněná, nikoli trvalá. Jediným způsobem, jak uniknout brutalitě pravice a zradě levice, je pochopit, že stát je náš nepřítel. Žádná podoba státu není slučitelná s naší kolektivní svobodou a přežitím.
V této závěrečné části se zaměříme výhradně na USA, Kanadu a Evropu. V současné době je odpor roztříštěný. Někdy propuká v mohutných vlnách, jindy se reguluje sám, často je neformální a často se zaměřuje na jedinou otázku. Vzhledem k nedostatku formálních hnutí, která by bylo třeba kontrolovat, se levice orientuje zejména na volební cykly.
Současnou levici můžeme rozdělit do tří segmentů. Nejumírněnější část, která má také nejvíce zdrojů, chce inkluzivní stranu nebo koalici. Stranu pro miliardáře a milionáře, ale s lepším marketingem. Stranu pro transfoby i queer lidi, pro rasisty i lidi, kteří jsou terčem rasové diskriminace. Rozhodně podporují Izrael, podporují NATO a EU, pravděpodobně podporují právo na potrat, většinou podporují Ukrajinu a jsou proti Rusku, nepodporují válku proti Íránu, a pokud se jim podaří sehnat finance, podporují umírněné dotace na zelenou energii, mírné regulace umělé inteligence a obnovení některých sociálních programů, které pravice drasticky omezila. S velkou radostí obětují trans osoby, černochy a migranty.
Střední segment chce především vyhrát volby. Věří, že sjednocená levicová koalice je k tomu nejlepší cestou, a spíše podpoří široké spektrum politik, přičemž v konzervativních oblastech budou kandidovat umírnění kandidáti a v progresivních oblastech progresivní kandidáti. Pravděpodobně budou prosazovat program, který podporuje sociální výdaje na zdravotnictví nebo školství, ale vyhýbá se tématům „zvláštních zájmů“, jako jsou lidská práva marginalizovaných skupin.
Progresivní část chce zrušit co nejvíce pravicových opatření a posílit programy sociální podpory v oblasti zdravotnictví, přístupu k potratům, školství, zaměstnanosti a bydlení. Chtějí ukončit válku proti Íránu a snížit či zrušit finanční podporu Izraeli, i když od tohoto posledního cíle pravděpodobně upustí, pokud narazí na nějaké potíže. Rozhodně chtějí zvýšit investice do zelené energie a omezit agresivní razie, zadržování a deportace imigrantů. V Evropě však progresivisté – pokud se dostanou do vlády – pravděpodobně „imigranty a cizince“ (čímž často myslí všechny lidi jiné barvy pleti) obětují, protože evropská levice teprve začíná vážně řešit základy své společnosti založené na nadřazenosti bílé rasy.
V nadcházejících volbách v USA se finančně silnější umírnění usilovně snažili vytlačit progresivisty, ale nyní jsou všichni kandidáti již definitivně potvrzeni a snaží se vytvořit alespoň zdání jednoty.
Na ulicích většina levice obrátila pozornost k volbám, i když v některých případech se soustředí na místní organizování protestů proti datovým centrům nebo proti ICE. Na mnoha místech budou připraveni protestovat proti nejzávažnějším případům zasahování republikánů do voleb.
Po volbách je vysoká šance, že demokraté budou ovládat jednu nebo obě komory Kongresu. Následující dva roky budou rozhodující zkouškou, která ukáže, zda se naučí spolupracovat na blokování politiky a rozpočtů Trumpovy administrativy, nebo se místo toho soustředí na mocenské boje uvnitř strany.
Tyto dva roky, během nichž nebudou představitelé levice schopni prosadit na celostátní úrovni žádný ze svých programů, budou pro autonomní hnutí klíčovým obdobím k posílení bojů, které mají přímý dopad na naše blaho. Doufám, že anarchisté a anarchistky a další to budou dělat s předvídavostí a s ohledem na historické poučení. To znamená organizovat se a bojovat tak, abychom dokázali rozpoznat a napravit své chyby a abychom byli otevření a inkluzivní vůči skutečným lidem z nejrůznějších prostředí. Znamená to rozvíjet formy boje, které jsou neslučitelné s reformistickými a volebními organizacemi a vylučují je; rozvíjet strategické postupy a transformační vize, které reagují jak na bezprostřední, tak na dlouhodobé potřeby; a budovat infrastrukturu hnutí, zkušenosti a dovednosti, které nám umožní kolektivní přežití v době, kdy se situace bude stále zhoršovat.
Protože na obzoru nás rozhodně čekají další těžkosti. Naše výdaje za potraviny budou kolísat, ale pravděpodobně zůstanou vysoké, stejně jako náklady na bydlení a hrozba násilí ze strany pravice. Bude také dále narůstat nebezpečí ekologických katastrof, zdravotních problémů a nedostatečného přístupu ke zdravotní péči.
V roce 2028 je nevyhnutelné, že mnoho lidí opět obrátí pozornost k volbám. Chceme být v tu chvíli v lepší situaci, kdy více lidí bude mít historický základ pro trvalou nedůvěru k vládě, více lidí bude inspirováno přímými zkušenostmi z boje a solidarity a více lidí bude schopno uspokojit některé ze svých potřeb prostřednictvím radikálních projektů.
V roce 2028 nepochybně dojde k boji o moc na pravici i na levici. Pokud se demokraté v mezidobí dvou let naučí spolupracovat, budou účinnější. Myslím si však, že je pravděpodobnější, že se to odehraje na veřejnosti, když umírněné křídlo bude sabotovat progresivní křídlo a progresivisté odhalí korupci umírněných. Na tento boj se už připravují: demokraté vyhodnotí výsledky z 3. listopadu, aby zjistili, jaké volební sliby a marketingové strategie jsou při vyhrávání voleb účinnější. Největší pravděpodobnost nesprávného výkladu výsledků mají umírnění představitelé establishmentu, což znamená, že progresivisté budou potřebovat velké vítězství, aby získali podporu centristického křídla a otřásli stranou.
Je velmi nepravděpodobné, že by v roce 2028 ekonomika fungovala dobře nebo že by Trump měl vysokou podporu veřejnosti. Stejně tak je nepravděpodobné, že by do roku 2028 dokázali republikány ovládnout inteligentní konzervativci, kteří se nehlásí k hnutí MAGA. To znamená, že v roce 2028 pravděpodobně zvítězí demokraté, pokud je nebudou sabotovat mainstreamová média a jejich umírněné křídlo.
Jaký vliv budou mít velcí kapitalisti? V roce 2028 budou průmysl fosilních paliv, odvětví umělé inteligence a AIPAC podporovat republikány a umírněné demokraty, stejně jako excentričtí miliardáři vyznávající nadřazenost bílé rasy, jako jsou Musk a Thiel. Kvůli ekonomickému chaosu způsobenému Trumpem bude většina zbytku kapitalistické třídy podporovat demokraty… pokud stranu neovládnou progresivisté, ale nedokážou přesvědčit titány průmyslu a financí, že umí hrát podle pravidel, dělat kompromisy a chránit investice. Starosta New Yorku Mamdani patří k nové generaci socialistických progresivistů, kteří jsou velmi talentovaní v uklidňování obav bohatých.
Jejich šance nejsou drtivé, ale je pravděpodobnější, že v roce 2028 zvítězí demokraté.
Pokud zvítězí umírněné křídlo, pravděpodobně se pokusí obnovit ochranu práva na potrat, budou mlčet k dehumanizaci trans lidí, budou se snažit neřešit policejní násilí, sníží financování ICE, ale obnoví tišší mechanismus deportací, provedou několik kosmetických změn, aby zvrátili ty nejkřiklavější způsoby, jakými Trump zasahoval do všech resortních byrokracií, ale ponechají většinu jeho regulačních změn a personálních přesunů v platnosti, obnoví financování univerzit a dalších kulturních a výzkumných institucí, stáhnou se z války proti Íránu, pokud ta bude stále probíhat, pokusí se napravit vztahy s Evropskou unií a poslat na Ukrajinu více vojenské pomoci, zmírní rétoriku na podporu Izraele, aniž by však podstatně omezili materiální podporu, postupně sníží dotace na fosilní paliva a zvýší dotace na obnovitelné zdroje energie a schválí mírné navýšení financování několika programů sociální péče. Díky své politice si nezískají mnoho přátel, a zejména pokud se ekonomická situace většiny voličů výrazně nezlepší, je velká šance, že se udrží u moci pouze jedno volební období, za což budou vinit všechny kromě sebe samých.
Pokud zvítězí progresivní křídlo, pravděpodobně se pokusí zvrátit většinu regulačních změn provedených Trumpovou administrativou (v oblasti ochrany práce, zdraví a životního prostředí, DEI v náborových politikách), zbavit se mnoha úředníků najatých nebo jmenovaných za Trumpa, co nejvíce obnovit přístup k potratům, obnovit financování vědeckého výzkumu a umění, obnovit některá lidská práva trans osobám, nemluvit o policii, zlepšit přístup ke zdravotní péči a dostupnějšímu bydlení, zavést ochranný dohled nad vývojem umělé inteligence, částečně omezit finanční podporu Izraeli a přijmout několik represivních opatření, ukončit většinu forem vládní podpory pro odvětví fosilních paliv a případně najít legislativní způsoby, jak přimět tyto společnosti, aby hradily náklady na sanace, drasticky navýšit financování zelené energie a částečně nebo zcela omezit financování ICE, přičemž by se deportace omezily, ale zcela nezrušily. Je nepravděpodobné, že by odstranili hraniční zeď. Pravděpodobně by se pokusili přijmout zákon, který by ukončil gerrymandering a zajistil spravedlivější volby (tak aby strana s menším počtem hlasů nemohla získat více křesel, jako je tomu v současném systému), ale je velká šance, že by to umírnění členové strany nebo Nejvyšší soud zablokovali.
Kdyby je nesabotovala jejich vlastní strana, pravděpodobně by získali druhé funkční období.
A není příliš těžké pochopit proč: jako někdo, kdo si po celý svůj dospělý život nemohl dovolit zdravotní péči, bych rozhodně ocenil snazší přístup k programu Medicaid. Byl bych velmi šťastný, kdyby moji přátelé měli bezpečnější přístup k potratům a péči potvrzující genderovou identitu. Vůbec by mi nevadilo, kdyby Izrael měl méně raket, kterými může zabíjet děti.
Mnohé ze změn, které si progresivisté přejí, jsou změny k lepšímu: posouvají nás z extrémně hrozné situace o pár stupňů dolů k situaci, která je sakra hrozná. Je důležité si uvědomit a sdělit, že to nestačí k našemu přežití, natož k naší důstojnosti a blahobytu. Protože si jako nástroj zvolili stát, nebudou schopni skoncovat s rasistickými režimy v policejní práci a vězeňství, na hranicích a při deportacích. Protože jejich zvoleným nástrojem je stát, nebudou schopni skoncovat s utrpením námezdní práce, gentrifikace, nejistoty a chudoby. Protože jejich zvoleným nástrojem je stát, nebudou schopni nám dát významnou moc nad našimi vlastními životy. Protože jejich zvoleným nástrojem je stát, nebudou schopni vyřešit probíhající ekocidu, která každému z nás hrozí vyhynutím.
Napsal jsem výše uvedený text, protože je důležité porozumět našemu nepříteli. Je důležité předvídat nástrahy, s nimiž se pravděpodobně setkáme na cestě k revoluci.
Skutečně důležitá otázka však nikdy nezní: „Co udělají oni?“ Ale: „Co uděláme my?“
Poznámky:
* Ano, někteří španělsky i dalšími jazyky mluvící lidé začali podléhat anglickému rozmlžování významu, ale historické a přesné používání pojmů „levice“ a „liberál“ atd. v těchto jazycích stále přetrvává.
** Moje analýza se zaměřuje na levici a pravici. „Centristé“ ve skutečnosti nemají konzistentní politické hodnoty, jsou to prostě ti, kdo se snaží zabránit rychlým politickým změnám, kdo chtějí normalizovat či popularizovat ošklivé nebo nerozumné hodnoty tím, že se staví do kontrastu s „extrémem“ napravo nebo nalevo od sebe, nebo ti, kdo se prostě snaží uplatnit moc tím, že se takticky staví mezi jiné mocenské bloky, připraveni zprostředkovat kompromis nebo vstoupit do koalice s kterýmkoli křídlem politického spektra.
Zdroj:
https://petergelderloos.substack.com/p/the-left-thats-left
(9. října 2026)
Knihy, ziny, grafiky, přednášky, workshopy. …(more)
Vítejte ve slopocénu! Výtvory umělé inteligence mění internet. Můžou ho i zabít?
denikalarm.cz 9.11.2026[VegaNana] Časť 6: Ako by vyzeral tvoj príbeh, keby s tebou vybabral zamestnávateľ
www.priamaakcia.sk 10.8.2026Operace Fénix a Síť revolučních buněk: dekáda marného hledání levicového extremismu v Česku
denikalarm.cz 27.7.2026