Spoluautoři nové dokumentární série představují svou teorii změny, jak překonat kapitalismus a stát.

Poté, co se lidé během pandemie covidu-19 starali o sousedy, se koncept vzájemné pomoci náhle dostal do centra zájmu po celých Spojených státech. Rychlost a pružnost, s jakou projekty vzájemné pomoci vznikaly, byly jejich silnou stránkou, ale zároveň to naráželo na skutečnost, že mnoha účastníkům chyběly předchozí vztahy, důvěra i společné politické závazky.

Co se od té doby stalo s hnutím vzájemné pomoci? Maroon a Cassa, dlouholetí aktivisté z organizace Mutual Aid Disaster Relief, jsou v ideální pozici, aby se s touto obtížnou otázkou vypořádali. Jsou spoluautory nové čtyřdílné dokumentární série The Elements of Mutual Aid. Poté, co pro tento seriál realizovali více než 60 rozhovorů a vydali se na šestiměsíční přednáškové turné, si našli čas na reflexi toho, co se naučili.

V následujícím rozhovoru diskutují o vývoji hnutí vzájemné pomoci v posledních letech, o strategiích, jak čelit vyhoření, a představují svou teorii změny směřující k překonání kapitalismu a státu.

* * *

Mohli byste na úvod čtenářům vysvětlit, proč oba v tomto rozhovoru používáte pseudonymy?

Maroon: Jo. Používáme pseudonymy, protože jako anarchisté máme větší zájem o propagaci naší práce než o naše osobní identity coby filmařů. Víme také, že naši práci pečlivě sledují fašisti, a proto chceme zachovat určitou míru anonymity, abychom ochránili sebe i naši komunitu.

V první epizodě jste tedy požádali mnoho svých respondentů, aby několika slovy popsali vzájemnou pomoc. Napadlo mě, že vám předám štafetu. Jak vy byste ji stručně popsali?

Cassa: Vzájemnou pomoc bych definovala jako praxi a hodnotu, která spočívá v uspokojování potřeb druhých, péči o sebe navzájem a budování moci mimo rámec státu.

Maroon: K tomu bych dodal, že vzájemná pomoc má svůj původ u našich příbuzných z říše hub, rostlin a živočichů a domorodé národy ji praktikují již desítky tisíc let.

Vzájemná pomoc jako koncept i praxe se zpopularizovala během pandemie. Nyní získávají na síle a popularitě demokratičtí socialisté s programy, které prosazují, aby stát lidem zajišťoval základní potřeby, jako je zdravotní péče a dostupné bydlení. Proč prosazujete vzájemnou pomoc namísto většího spoléhání se na stát při uspokojování našich potřeb?

Maroon: Model národního státu je relativně nový model sociální organizace, který pochází z evropské koloniální společnosti. Existuje však mnoho různých forem sociální organizace, které tu byly dřív a které stát přežijí. Je logické, že lidé, kteří v současnosti žijí v rámci států, chtějí, aby se stát stal spravedlivějším. Ale my věříme ve svět za hranicemi státu. Experimenty, které v současné době sledujeme a které jsou pro nás – inspirované domorodými obyvateli – nejzajímavější, jsou ty, které uvažují daleko za hranice státních útvarů a více se zamýšlejí nad tím, jak budovat územní společné samosprávy způsobem, který nebude reprodukovat evropskou sociální strukturu.

Vzájemná pomoc jako rámec nám umožňuje pohybovat se spíše horizontálně než hierarchicky či vertikálně a poskytuje nám prostor, díky kterému můžeme posilovat vzájemnou aktivitu namísto vytváření těchto struktur řízených shora dolů. Chceme vytvářet sociální struktury zdola a zleva – jak to formulují zapatisté –, kde se o sebe navzájem staráme.

Které z experimentů, o nichž jste se zmínili, vás nejvíc nadchly, zejména ty, o nichž se mluví ve vašem seriálu?

Maroon: Jedním z nejzajímavějších projektů (či sítě projektů), s nimiž jsme měli možnost spolupracovat, byla centra vzájemné pomoci v Portoriku, kde si lidé – konkrétně domorodé obyvatelstvo – přebírali území od státu a znovu si ho nárokovali pro sebe, a budovali tak teritoriální model soběstačnosti a samosprávy.

Bylo opravdu krásné, že jsme mohli ten film o čtyři roky později přivést zpět do těchto komunit. Vrátit se do Portorika a vidět nezávislá hnutí, která stále vzkvétají a stále drží území, které si po hurikánu Maria vybojovali zpět. Budují kooperativní ekonomickou infrastrukturu, domorodou ideologii a samosprávu a přemýšlejí o tom, jak se o sebe navzájem starat na komunitní úrovni, místo aby lidem jen něco dávali.

Při sledování filmu mě zajímalo, zda ty sítě v Portoriku přežily. Zdá se, že u projektů vzájemné pomoci v pevninských Spojených státech dochází k velké fluktuaci. Co si myslíte, že umožnilo, aby sítě v Portoriku přetrvaly?

Cassa: Počáteční taktika center vzájemné pomoci, spočívající v obsazení opuštěných budov v době krize, je hlavním důvodem, proč se těmto projektům podařilo udržet se a růst. Na pevninské části Spojených států je přístup k prostorům velmi drahý a omezený. Proto jsme zde s řadou skupin diskutovali o rozdílech mezi situací v Portoriku a naší situací tady a o tom, jak se připravit na příležitosti k znovuzískání prostorů. Když máme k dispozici fyzický prostor, který slouží jako útočiště pro komunitu, výrazně se tím zvětší rozsah toho, co dokážeme, a typy projektů, které jsme schopni realizovat.

Součástí série jsou také rozhovory s hnutím Reclaiming Our Homes, které několik let okupovalo řadu domů v Los Angeles, i když ty byly mezitím státem zabaveny.

Musíme i nadále usilovat o znovuzískání budov, bytů a pozemků komunitami a pro komunity, protože znovuzískání zdrojů je zásadní pro naši schopnost dlouhodobě se o sebe navzájem starat. Je to náročné pod nadvládou impéria, kde je soukromé vlastnictví tak přísně hlídáno. Víme však, že s postupujícím rozvojem krizí se objeví nové příležitosti.

To rozhodně. Skutečnost, že musíme podepsat nájemní smlouvu, abychom si pronajali prostor, místo toho, abychom ho obsadili, centralizuje moc ve skupinách, které by jinak byly decentralizovanější.

Cassa: Ano. Ještě dodám, že silná sociální soudržnost je nezbytná k obraně čehokoli, co obsadíme. To je něco, co teď musíme znovu vybudovat, abychom až se příležitosti objeví, měli komunitní identitu s vazbou na místa, která si vezmeme zpět, a schopnost udržovat vztahy potřebné k udržení těchto obsazení.

Dospěli jste během natáčení a turné k nějakým novým poznatkům ohledně situace v oblasti vzájemné pomoci v USA? Co jste se naučili?

Maroon: V roce 2018 jsme se oba účastnili workshopového turné organizace Mutual Aid Disaster Relief, kde jsme navázali kontakt s desítkami komunit po celé zemi, učili se z toho, jak reagují na krize, a představovali naši teorii změny. Lidé se tehdy kolem tohoto pojmu mobilizovali mnohem hlouběji v duchu antiautoritářské a antifašistické politiky a v té době, v návaznosti na události ve Fergusonu, Standing Rocku a Trumpovo první prezidentské období, panovala mnohem větší, čerstvá energie. Společenské otřesy se tehdy také zdály být vzdálenější a stát si stále zachovával zdánlivou fasádu slušnosti.

V roce 2020 se tento pojem stal populárním. Důraz byl ale kladen na jednosměrnou distribuci zboží, zatímco vztahové aspekty a prvky odporu ustoupily do pozadí.

Otázka, kterou si tedy právě teď klademe, zní: Když nastane velká nouze – například během přírodní katastrofy nebo kolapsu globálního dodavatelského řetězce –, jak zabráníme ohrožení naší infrastruktury vztahů a otupení naší politické síly ve jménu distribuce zboží?

Domníváme se, že nejúčinnější součástí vzájemné pomoci je dlouhodobá vztahová infrastruktura zakořeněná v komunitě, nikoli ideologie coby hnací síla. To, že lidé o víkendech prostě „praktikují“ – a slovo praktikují zde zdůrazňuji velkými uvozovkami – vzájemnou pomoc, je něco zcela jiného než existence komunitní infrastruktury, která buduje odolnost, jako jsou sousedská shromáždění, svazy nájemníků, kolektivní bydlení, podpora vězňů, městské farmy, rozhlasové sítě, střelecké kluby, centra pro pomoc při katastrofách atd. V současné době pozorujeme hluboké vyhoření v souvislosti s konceptem vzájemné pomoci právě kvůli tomuto důrazu na distribuci na úkor ostatních klíčových prvků vzájemné pomoci.

Jak probíhají tyto diskuse na turné? Když tenhle bod zmiňujete, nachází to u lidí odezvu?

Cassa: Jedním z hlavních témat, o kterých vedeme rozhovory s mnoha komunitami, je to, jak překonat propast mezi dárci a příjemci pomoci. Jak navázat skutečné vztahy a vytvořit opravdovou komunitu s lidmi a chápat naši práci jako skutečně vzájemnou. Mnoho komunit se v téhle otázce zaseklo a je to opravdu obtížné. Vyžaduje to, abychom se zabývali mocenskými vztahy, kriticky přemýšleli o tom, jak se chováme, a znovu budovali důvěru tam, kde pochopitelně chybí.

Musíme věnovat víc času upřednostňování tohoto typu rozhovorů. Musíme společně přemýšlet a vytvářet strategie a zapojovat nové lidi do těchto hodnot. Nemůžeme jen přijít na rozdávání jídla, rozdat jídlo a pak jít domů. Musí to jít hlouběji a být strategičtější.

Ano, to určitě. Podle mých zkušeností s projekty vzájemné pomoci z posledních let se hodně soustředíme na každodenní úkoly na úkor strategických otázek s širším záběrem. Lidé by možná chtěli o těchto otázkách diskutovat a klást je, ale panuje tu velké vyhoření. Jsou tu problémy s kapacitou. Chybí soudržnost či důvěra. Je to tedy složitá situace typu „co bylo dřív, slepice nebo vejce“, kdy chcete klást tyhle otázky, ale to vyžaduje další kapacity a vaše skupina sotva přežívá. Existují v USA nějaké projekty nebo sítě, o kterých si myslíte, že tento problém dobře řeší?

Cassa: Právě jsme byli v Beacon Hill v Seattlu, kde každý měsíc pořádají společné večeře, při nichž se obvykle řeší i nějaká diskusní otázka. Vytvářejí tak příležitosti pro lidi, aby navázali skutečné vztahy a zamysleli se nad svou situací a nad tím, jak ji řešit. Myslíme si, že je opravdu důležité, aby se scházelo více komunit, aby společně sdílely jídlo a vytvářely příležitosti k reflexi.

Maroon: Ano, a v souvislosti s tím je opravdu důležité, aby se lidé opírali o infrastrukturu lidových shromáždění.

V roce 2020, v návaznosti na vraždu George Floyda, začali lidé v Minneapolisu experimentovat s modelem lidových shromáždění při organizování se ve svých čtvrtích. Během posledních šesti let vybudovali infrastrukturu vztahů a vzájemné podpory – vytvořili propojené sítě péče, které umožňují mnoha lidem z dělnické třídy starat se jeden o druhého, aby mohli společně budovat kolektivní analýzu a sílu.

A když pak v jejich městě došlo k ofenzivě ICE, byli schopni se bránit. V čele obrany vlastních komunit nestály žádné organizace. Nebyla to ani ideologie. Byly to právě tyto vztahy a praxe, kdy lidé blokovali ulice, aby pořádali sousedské oslavy, a starali se o děti svých sousedů. Právě tak dokázali chránit své čtvrti; protože to praktikovali v každodenním životě a budovali etiku vzájemné pomoci, která v sobě obsahovala prvek „boje“.

Rád bych se na tu trajektorii růstu podívala hlouběji. Někdy lidová shromáždění začínají s velkou energií a pak postupně vyhasnou.

Cassa: Jsem si jistý, že tam určitě byly i slabé chvilky. Vsadím se, že někdy to drželo pohromadě jen pár lidí, ale i tak to zasévá semínka, a to má v těch zlomových momentech svou hodnotu.

Rozhodně. Ve filmu jste mluvili s několika bývalými členy Black Panthers. Zdá se, že Strana Černých panterů zřejmě vybudovala jednu z nejrobustnějších sítí vzájemné pomoci v historii Spojených států. Například každý den před školou krmili 20 000 dětí. Zajímalo by mě, jestli máš nějakou představu o tom, co to umožnilo? Jaké poučení si z toho můžeme vzít?

Maroon: Ano, udělali jsme rozhovory se dvěma významnými bývalými členy Black Panthers, Lorenzem Kom’boa Ervinem a JoNinou Abron-Ervin, kteří se později stali anarchisty. Oba se na stranu dívají střízlivě. Neromantizují ji. Jsou ochotni ji kritizovat.

Je pravda, že Strana Černých panterů dokázala koordinovat nejen program bezplatného jídla pro děti, ale také autobusovou dopravu k vězňům a hlídky proti policii. Dokázali poskytovat i lékařskou podporu, jako například testování na srpkovitou anémii. Jejich programy na přežití zahrnovaly tolik různých prvků a my si je pamatujeme díky ústřední stranické identitě. Měla název, měla členy a byla vysoce disciplinovaná.

To však bylo také příčinou jejího pádu, a právě před tím nás varuje naše starší kamarádstvo – před vytvářením stranické politiky, která centralizuje jednotlivé charismatické vůdce a může tak být sťata. Přesně to se stalo s Black Panther Party. Vnitřní boje, spiknutí a represe vedly k pádu vedení, což následně vedlo ke zničení organizace.

Mnozí ze starších členů Panterů hovoří o decentralizaci jako o vítězné strategii. Neidentifikovatelnost je pro nás vítěznou strategií, protože pokud je stát schopen identifikovat klíčové nezávislé vůdce a následně je z hnutí odstranit, je hnutí ztraceno. Vidíme, že ke stejným závěrům docházejí i lidé, kteří byli součástí Black Liberation Army, jako například Ashanti Alston, také bývalý člen Black Panther Party. V tom období zintenzivněného boje musela existovat podzemní složka, méně viditelná složka, kterou stát nedokázal potlačit.

Je působivé mluvit o programech přežití Strany Černých panterů a o všech těch lidech, které každý den živili. A zároveň je právě teď hnutím vzájemné pomoci živena spousta lidí, aniž by za ním stál jediný vůdce nebo jediná politická strana. Myslím si, že rozptýlení úsilí je ve skutečnosti vítěznou strategií, na rozdíl od vytváření jediné formy, kterou bychom měli následovat.

Souhlasím, že je těžší zbavit moci méně čitelná decentralizovaná hnutí, ale nejsem si jistá, jestli nesouvislé uzly postrádající soudržnou a koordinovanou strategii můžou vybudovat sílu nezbytnou k tomu, aby se postavily proti masivním silám státu a kapitalismu. Například Rojava – území na severu a východě Sýrie, kde miliony lidí praktikují decentralizovanou organizaci – byla původně založena politickou stranou PYD. Co si o tom myslíš?

Maroon: Ano, to je skvělá otázka. Právě jsme četli práci Jamese Stouta Against the State, kde píše o anarchistech, kteří šli do války ve Španělsku, Myanmaru a Rojavě. Jedním z hlavních bodů, na které se zaměřuje, je měřítko a napětí mezi anarchistickou politikou decentralizace a odmítání hierarchické moci na jedné straně a schopností čelit formální vojenské moci a také udržet rozsáhlé území jednou osvobozené od národního státu na straně druhé.

Mluví o eskalačním žebříčku, kdy se postupuje od malých partyzánských oddílů a povstaleckých milicí k formalizovanějším strukturám, které jsou schopny udržovat decentralizovaný model velení a řízení, jenž nevytváří hierarchii nad lidmi zapojenými do militantního boje – a už vůbec ne nad obyvatelstvem. Myslím, že se z jeho analýzy, vycházející z přímých vztahů s lidmi v Rojavě a Myanmaru, dá hodně poučit. Přemýšlejí o tom, jak by vypadalo vybudování libertinské socialistické společnosti, jejímž jádrem by bylo genderové osvobození, ekologie a decentralizované rozhodování zdola a zleva. A tak se shodujeme – věříme ve vytváření větších struktur, které jsou srozumitelné pro pracující třídu, ale nesrozumitelné pro stát, a které jsou dostatečně zodpovědné a zralé na to, aby spravovaly území.

To dává velký smysl. Moc děkuji za váš čas. Je ještě něco, o čem byste chtěli mluvit? Kde vás a váš seriál lidé najdou?

Maroon: Ještě jednou děkuji za promyšlené otázky. Jedna věc, kterou jsme nezmínili, je, že jsme k filmu vytvořili diskusního průvodce. Navrhli jsme ho tak, aby si ho skupiny mohly společně přečíst a společně vést diskusi.

Máme vlastní webové stránky a účet na Instagramu. Seriál je zdarma k dispozici na YouTube a na open-source platformě Kolektiva.

Zdroj:
https://truthout.org/articles/mutual-aid-isnt-a-handout-its-a-framework-for-resistance/
(16. srpna 2026)

27.9.2026 Ella Fassler

Autonomy