Není od věci připomínat si kapitoly z dějin anarchistického hnutí, včetně tendencí, jako je participace na oficiálním parlamentním systému za cenu opuštění základních principů anarchismu.

Dvě desetiletí po druhé světové válce se stala dobou úpadku světového anarchistického hnutí. Represe ze strany totalitních režimů ve čtyřicátých letech a zvýšení životní úrovně v poválečném období síly anarchistů oslabily. Nový vzestup anarchismu přišel v době mládežnické vzpoury druhé poloviny šedesátých let. Jedním ze specifik neoanarchismu období Máje ’68 se stala syntéza klasického anarchismu a antiautoritářského marxismu. V padesátých letech vedl pokus uplatnit takovou ideologii k rozkolu a úpadku anarchistického hnutí ve Francii.

Ve válečných letech hnutí odporu se francouzští anarchisté ocitli před volbou bojovat s fašismem v jedné řadě s komunisty a gaullisty, nebo bojovat současně na dvou frontách. A navíc jako v těch nejlepších rodinách byl i tady kostlivec ve skříni – našli se takoví, kteří obhajovali spolupráci s fašisty pod praporem takzvaného integrálního pacifismu. Jak píše soudobý anarchistický filozof Daniel Colson, „určitý počet libertariánů použil heslo pacifistů CGT ,Lepší otroctví než válka!‘ ve vztahu k nacistům v roce 1938, a toto otroctví skutečně dovedlo mnohé z nich k tomu, že se stali horlivými služebníky Francouzského státu a nacismu“.

Takto se část francouzských anarchistů připojila ke kolaborantům, jiní bojovali s fašismem společně s gaullisty a komunisty, a jen někteří se rozhodli vystoupit proti vládě maršála Pétaina a nacismu samostatně a nespojili se s ideovými nepřáteli. Možná, že individuálním připojením se k hnutí odporu a opuštěním kurzu masového protitotalitního a antikapitalistického hnutí ztratili anarchisté historickou šanci.

Pro francouzský anarchismus se období od konce druhé světové války do druhé poloviny šedesátých let stalo epochou „přechodu pouští“. Padesátá léta byla časem intenzivního rozšíření marxismu mezi francouzskými intelektuály. Zároveň se stoupenci klasického anarchismu se objevili neoanarchisté, zastánci syntézy marxismu a anarchismu. Marxistickým proudem, který měl k anarchismu nejblíže, je levý komunismus nebo komunismus dělnických rad. Představitelé tohoto směru kritizovali Lenina a bolševiky za učení o vedoucí roli komunistické strany a chápali Sovětský svaz jako státně-kapitalistickou společnost. Už ve třicátých letech se vydavatel novin Komunistický dělník André Prudhommeaux přidal k anarchistickému hnutí. Když byla v říjnu 1944 založena Anarchistická federace, aby sjednotila všechny francouzské libertariány, manželé André a Dori Prudhommeauxovi se stali jejími členy. V listopadu 1946 vydal André Prudhommeaux v levokomunistickém měsíčníku Spartacus text napsaný z anarchistických pozic o občanské válce ve Španělsku „Anarchistické Katalánsko 1936–1937: ozbrojení lidu, kdo je CNT a FAI“. A mezi členy Anarchistické federace šířil texty spartakovců a německo-holandské levice.

Jedním ze zakladatelů libertariánského marxismu se stal bývalý trockista Daniel Guérin. V padesátých letech učinil generální sekretář Anarchistické federace Georges Fontenis pokus obrodit takzvaný platformismus. Ještě před válkou vydal Petr Aršinov, spolubojovník Machna, text „Organizační platforma všeobecného svazu anarchistů (návrh)“. „Platforma“ vyzývala k založení anarchistické organizace s jednotnou ideologií v čele s výkonným výborem. Proti platformismu navrhovali francouzský anarchista Sebastien Faure a ruský anarchista Volin takzvanou syntézu. Faure se stavěl za sjednocení všech anarchistů různých proudů v jediné organizaci. Pozice Volina byla jiná: anarchisté se měli pokusit vytvořit společnou ideologii a organizaci na základě následujících principů: anarchistický komunismus jako cíl, anarchosyndikalismus jako metoda a individualismus jako filozoficko-teoretický základ.

Počátkem padesátých let se v Anarchistické federaci sešly tři směry. Fontenis založil uvnitř federace tajnou skupinu Organizace – Myšlenka – Boj (Organisation Pensée Bataille, OPB). Jeho cílem bylo vytvořit z anarchistické organizace centralizovanou platformistickou „stranu“ na základě anarchomarxistické ideologie. Opačnou pozici zaujímali takzvaní anarchohumanisté, kteří vystupovali proti jakékoli centralizaci, tedy i proti přijímání rozhodnutí většinou hlasů. Centristickou pozici zaujímali stoupenci sekretáře pro propagandu Maurice Joyeuxe. V první polovině roku 1952, kdy se připravoval sjezd Anarchistické federace v Toulouse, si dal Fontenis s Joyeuxem schůzku. Maurice Joyeux vzpomíná ve svých memoárech, jak Fontenis řekl, že Anarchistická federace vyčerpala své zdroje a je nezbytné dodat jí novou sílu. A že jen dva lidé disponují dostatečnou autoritou, aby to uskutečnili – Joyeux a Fontenis. Ostatní jsou „frázisti, zabedněnci, nuly. Těch je třeba se zbavit.“ Federace musí mít dvojí řízení: jedno intelektuální v čele s Fontenisem a druhé dělnické v čele s Joyeuxem. Joyeux odpověděl, že nemůže přijímat rozhodnutí za zády lidí, s nimiž možná i nesouhlasí, ale kteří jsou jeho přáteli. „Potom bude válka,“ odpověděl Fontenis.

Sjezd v Bordeaux koncem roku 1952 umožnil Fontenisovi omotat si organizaci okolo prstu. V roce 1953 se postupně zbavil opozice. Členové jeho OPB definitivně převzali kontrolu nad Anarchistickou federací na sjezdu v Paříži (23.–25. května 1953) a v prosinci byla přejmenována na Federaci komunistů-anarchistů (Fédération communiste libertaire, FCL). V předvečer sjezdu zveřejnil Fontenis Manifest libertariánského komunismu, který byl pak přijat sjezdem. Odmítal diktaturu proletariátu a vystupoval za „přímou dělnickou moc“ proti všem směrům, které „jsou více či méně otevřeně v rozporu s dělnickým řízením, praxí uskutečnění vlády masovými organizacemi“. Podle francouzského historika Jeana Maitrona představoval Manifest syntézu anarchismu a osobitého leninismu a „spočíval v mezích platformismu, ale za hranicemi tezí Aršinova“. Poté co byly nejaktivnější skupiny Anarchistické federace – skupina Louise Michel a skupina z Bordeaux – vyloučeny, mnohé skupiny na znamení solidarity opustily federaci také. Ve dnech 25. až 27. prosince 1953 proběhl v Zeleném domě na Montmartru ustavující sjezd obnovené Anarchistické federace. Bylo v ní méně lidí než v FCL, a navíc míň mládeže. Bez ohledu na zaujatost ideologa obnovené federace Maurice Joyeuxe vůči pokusům o syntézu anarchismu a antiautoritářského marxismu byli mezi členy nové skupiny anarchomarxisté André Prudhommeaux a René Lefevre.

V roce 1954 bylo zveřejněno memorandum skupiny Kronštadt, které odhalilo existenci tajné skupiny Organizace – Myšlenka – Boj uvnitř předcházející Anarchistické federace. Byla tu popsána její struktura: „OPB je ilegální stranou, která má vlastní stanovy a deklarované principy. Má členy, kteří jsou v souladu se stanovami přes členství ve federaci především členy OPB. Vstup do organizace probíhá prostřednictvím komunistické strany po prověření minulosti budoucího aktivisty a po doporučení dvou garantů.“ V říjnu téhož roku členové obnovené Anarchistické federace vydali první číslo svého tiskového orgánu Le Monde libertaire.

V roce 1955 vytvořila FCL mezinárodní organizaci Komunistická libertariánská internacionála (International Communiste Libertaire, ICL), do které vstoupil anglický kroužek založený Kenem Hawkinsem, jedna menší španělská skupina a italské hnutí Anarchistické skupiny přímé akce.

Poté se Fontenisova federace zúčastnila voleb, zcela v nich propadla a nato udělala stejně neúspěšný pokus zahájit ilegální boj.

V padesátých letech byli francouzští voliči poměrně aktivní a levicové strany měly jejich podporu. Diskuse o problému účasti ve volbách začala otištěním výzvy skupiny z Maisons-Alfort – Alforville (MAA) v interním zpravodaji organizace Lien. „Možná bychom měli přehodnotit pojetí absentismu, abychom poznali, jak odporuje základním ideám FCL: třídnímu boji ne na život, ale na smrt, přímé akci?“ psalo se ve výzvě. „Pokud systematicky bojkotujeme volby, neriskujeme nakonec, že ztratíme vliv v dělnické třídě? A naopak, pokud je předvolební boj formou třídního boje, můžeme posuzovat tuto otázku jako věc taktiky, spojenou s okolnostmi sociálního boje?“ V dubnu vyšel v bulletinu program sjezdu s připomínkou otázky možné účasti ve volbách a velký článek soudruha F. (Fontenise?) „Za revoluční prakticismus“. Základní myšlenky článku reprodukoval časopis Noir & Rouge:

a) antiparlamentarismus a revoluční prakticismus;

b) účast ve volbách, pokud existují reálné podmínky reprezentovat ve volbách revoluční pracující, s určením naší pozice v každém konkrétním případě;

c) důsledná kontrola zvolených poslanců prostřednictvím organizace;

d) účast ve volbách musí být jen jednou z forem agitace a v žádném případě nesmí dominovat jiným formám. „Můžeme se účastnit předvolebního boje, mít své představitele v zastupitelstvu nebo na shromážděních a chápat je jako agitátory, nikoli zákonodárce… Dá se říct, že taková pozice není reformismem, ale naopak revolučním prakticismem.“

Proti účasti FCL ve volbách vystoupily skupiny z Lyonu a Mâconu. Tito opozičníci psali: „Skupina považuje za nutné říct přímo, že text MAA (předvolební boj se stal formou třídního boje!) je podle jejího názoru atentátem na Deklaraci principů FCL, v níž se říká: ,Specifikum komunistické anarchistické organizace spočívá v tom, že vede boj spolu s utiskovanými a vykořisťovanými masami a vždy na principech přímé akce‘. Proto si skupina myslí, že problém účasti ve volbách musí být z programu sjezdu stažen.“

V dnech 28. až 30. května proběhl v Paříži sjezd FCL. Rozhodnutí o účasti ve volbách bylo přijato většinou hlasů. Proti byly skupiny z Lyonu a Mâconu a část pařížských delegátů.

Program FCL pro volby se prakticky nelišil od programů jiných levicových uskupení: boj za vysokou životní úroveň, boj proti válce a kolonialismu, boj za sekulární školy a zájmy mládeže, boj za „svobodu a důstojnost“ žen, boj za zájmy starých lidí.

Lze to hodnotit tak, že účast anarchistů ve volbách odporovala liteře a duchu anarchistické ideologie. Myšlenka účasti ve volbách bez cíle získat moc a za účelem propagace anarchistických idejí znamenala dobrovolný přechod anarchistů do pozice marginálů a ztroskotanců – jaký smysl má hlasovat pro uskupení, které neusiluje o to, aby se dostalo do parlamentu?

Ve volbách v roce 1956 navrhla FCL pro šest okrsků v prvním pásmu Seiny deset kandidátů. Hlas jim dal mizivý počet zhruba tří tisíc voličů. V těchto volbách vystupoval Fontenis společně se stalinistou André Martym, vyloučeným z komunistické strany, který se proslavil odsouzením anarchistů a dalších názorových odpůrců za španělské občanské války. To anarchisty od Fontenise rychle odehnalo. Pokus Fontenise a jeho druhů uskutečnit syntézu marxismu a anarchismu vedla nakonec k tomu, že Libertinská komunistická federace, kterou založili, nabyla horších rysů než trockistické skupiny. Podle francouzského badatele Christopha Bourseillera cítili „náklonnost k žákům ,Starce‘“. Vývoj k „anarchotrockismu“ byl usnadněn i tím, že mezi členy OPB byli také členové Mezinárodní komunistické strany a odpadlíci z Francouzské komunistické strany.

Pro Maurice Joyeuxe byl anarchomarxismus „nepřirozenou kombinací, bez perspektivy reprodukce“. Ideolog Anarchistické federace napsal ve svých vzpomínkách, že po diskusích s Fontenisem ho „zarazily nelogičnosti v anarchismu“, ale myslel si, že řešení problémů anarchistického hnutí lze najít „v samotné anarchii“, bez výpůjček z marxistické ideologie, která je anarchismu vnitřně cizí.

Poté ve francouzském anarchismu existovaly tři směry: syntéza, anarchomarxismus a anarchosyndikalismus. Po neúspěchu „platformistické“ reformy, učiněné Fontenisem, se Anarchistická federace vyzbrojila teorií syntézy rozpracovanou Volinem a Sebastienem Faurem.

Historie anarchomarxismu rozpadem Federace komunistů-anarchistů neskončila. Stoupenci anarchomarxismu odmítli autoritářství a politikaření Fontenise a v listopadu 1955 založili organizaci Anarchistické skupiny revoluční akce. Tato organizace vydávala časopis Černá a rudá.

Bývalý člen skupiny Frank Mintes charakterizoval ideologii neoanarchismu následovně: „Šlo o směs sociálních idejí Bakunina a libertariánských experimentů na Ukrajině a ve Španělsku (vláda pracujících sjednocených do všeobecného pléna, okamžitá odvolatelnost zástupců, pokud je to nutné, neustálá rotace na důležitých postech, odmítnutí politického vedení včetně anarchistického) s tím, co přinesli situacionisté, Reich, Marcuse, v menší míře Machajski (prakticky se neprojevil vliv Bubera, Fromma, Sartra a Camuse), a také americké a německé studentské hnutí. V praxi to znamenalo boj za cíle blízké ostatním tendencím levice, ovšem se zohledněním vlastních specifik, boj za odhalení kapitalistického vykořisťování ve formě zbožního fetišismu a kretenismu života podle principu ,metro, boulot, dodo‘ (doprava, práce, jídlo), tj. nic jen pro sebe a všechno k osvobození sebe a ostatních.“

V květnu 1967 se od Anarchistické federace odštěpila Anarchistická skupina Nanterre. Tato skupina se skládala ze studentů Univerzity Paříž X. Mladí anarchisté se brzy spojili se skupinou Černá a rudá. Poté se členové Černé a rudé rozhodli změnit strukturu hnutí a založit Skupinu neskupinu. Jeden z členů skupiny vysvětlil toto zvláštní pojmenování následovně: „V obecnějším politickém plánu si experiment Skupiny neskupiny vytkl poměrně vysoký cíl: nabourat klasické pojetí skupiny, ukázat, že je možná nová forma organizace, v níž může a musí být diskuse a neustálá rotace úkolů povinná, kolektivně regulovatelná.“

Vztahy mezi anarchomarxisty a stoupenci klasického anarchismu nebyly jednoduché. Ideolog Anarchistické federace Maurice Joyeuxe mluvil o této skupině velmi opovržlivě. „Nemůžu jako někteří jiní říct, že šlo o politické jádro, zvlášť když mnozí z nich následně završili kariéru v politické straně, že usilovali o obsazení Anarchistické federace, aby ji využili ke svým cílům; původně k tomu neměli ani prostředky, ani schopnosti, dokonce neměli ani takovou ideu. Šlo o křiklouny, kteří pro sebe – podobně jako mnozí jiní – krátce předtím objevili ,anarchii‘, konkrétně ,anarchii‘ divadla Cocteau, strašidelnou románovou buržoazii, ,anarchii‘ dějin nebo dějiny anarchie počátku století. Prostě tohle je bavilo.“ Nicméně nedostatky neoanarchismu byly pokračováním jeho předností. Amorfnost této ideologie jim na jedné straně umožňovala vidět nové problémy západní společnosti, ale na straně druhé nemohl neoanarchismus čelit nástupu buržoazní ideologie.

Zabýváme-li se libertariánským socialismem ve Francii v předvečer Máje ’68, nemůžeme vynechat Situacionistickou internacionálu. Myšlenky situacionistů vznikly ze syntézy tradic evropské umělecké avantgardy a libertariánského marxismu. Po druhé světové válce zůstaly po surrealismu už jen po celé Evropě rozptýlené izolované skupiny disidentů. Z těchto skupin vznikla Situacionistická internacionála. Situacionisty ovlivnily i myšlenky členů skupiny Socialismus nebo barbarství, ve které byl nějakou dobu hlavní situacionistický ideolog Guy Debord.

Ve své knize Společnost spektáklu Debord tvrdil, že hlavní hnací silou současného kapitalismu není výroba, ale spotřeba. Třídní nadvláda se od nynějška projevuje především ve formě kultury a ideologie, ne hrubého nátlaku. V podmínkách pasivity, kterou spektákl zrodil, kladli situacionisté důraz na agitaci a propagandu, ne na třídní boj. Situacionistická propaganda používala v boji se spektáklem jeho vlastní znaky a symboly.

Vztahy anarchistů a Situacionistické internacionály byly dost složité a nejednoznačné. Anarchisté byli pro situacionisty „starými levičáky“, brali je jako neschopné pochopit problémy nové epochy a jednat nově.

Anarchisté považovali situacionismus v první řadě za eklektickou bohémskou ideologii: „Marxisté tam najdou kromě jiného historický materialismus, trockisté nutnost permanentní revoluce, anarchisté spontánnost mas, surrealisté teorii spektáklu, stalinisté kult své vlastní elity, nihilisté paroxysmus, politikáři všeho druhu zálibu ve vybroušené taktice.“

Zároveň viděl Joyeux u situacionistů dvě myšlenky užitečné pro rozvoj libertariánského socialismu. Zaprvé „situacionismus navrhoval obracet se přímo k lidem a ignorovat jejich prostředí, stát a jeho služby, integrované do společnosti spotřeby“. Navíc se situacionisté domnívali, že vztahy ve skupině je třeba budovat tak, aby každý dělal práci odpovídající jeho schopnostem, přičemž tyto schopnosti nemají nikomu přinášet žádné výhody.

Většina veteránů anarchistického hnutí myšlenky situacionistů ignorovala, ale situacionismus ovlivnil mladé anarchisty. Například v prosinci 1966 zveřejnil mladý anarchista Guy Bodson pod pseudonymem Guy Antoin v časopise Anarchistické federace Monde Libertaire článek „Co je situacionismus?“. V té době vznikla v Anarchistické federaci skupina Sisyfos ze Saint-Cloud, jejíž členové dychtivě četli situacionisty. Dne 12. ledna 1967 napsali otevřený dopis na podporu Situacionistické internacionály a 6. dubna 1967 opustili Anarchistickou federaci, aby založili Anarchistickou revoluční skupinu, blízkou právě situacionistům.

A tak vedl pokus francouzských anarchistů vytvořit syntézu anarchismu a marxismu ke vzniku dvou tendencí v libertariánském hnutí.

První představoval „anarchobolševismus“ Fontenise a jeho stoupenců. Neúspěšně se pokusili proměnit anarchistické hnutí v politickou stranu na základě principů „demokratického centralismu“. Reprezentanty druhé tendence přitahovala v marxismu především filozofická kritika buržoazní civilizace. A jejich myšlenky ovlivnily i další vývoj současného anarchismu.

* * *

Zdroj:
А. Н. Сидоров, Анархистское движение во Франции после Второй мировой войны и идеология „анархо-марксизма“ (1945–1968), in Прямухинские чтения 2009 года, Москва 2011, s. 56–62; překlad mb.

Česky a s poznámkami a odkazy vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2018.

21.9.2026 Andrej N. Sidorov

History