Podnětný rozhovor s Ugo Palhetou o definici fašismu, o procesu fašizace probíhajícím ve Francii a o taktice hnutí Rassemblement National

(Předchozí části rozhovoru ZDE, ZDE a ZDE)

Jak můžeme bojovat proti fašismu?

Je volební „přehrada“ proti Rassemblement National účinnou metodou k zastavení fašismu? Nebo je to tak, že jakmile se dostaneme do této fáze, už jsme víceméně prohráli? V jedné pasáži píšete, že „žádná republikánská fronta neukončí fašistickou dynamiku“. Proč?

Tuto volební „přehradu“ je třeba chápat jako čistě taktickou operaci ve velmi specifickém okamžiku: mezi dvěma koly prezidentských voleb. Nejsem proti taktickým debatám: je lepší postavit se Macronovi, nebo Le Pen? Heslem pro rok 2022 bylo: „Porazte Marine Le Pen u volebních uren, abyste pak porazili Macrona v ulicích“. Proč ne? Faktem zůstává, že ve většině případů bychom neměli vést tuto taktickou debatu, ale spíše strategickou: jak zvrátit fašistickou dynamiku? Jak rozšířit levicový blok s programem, který dokáže reagovat na očekávání lidových vrstev, menšin a mladých lidí? Jak můžeme dosáhnout sociálních vítězství proti Macronovu táboru atd.?

Tato taktika není účinným způsobem, jak zastavit fašismus. Může být užitečná ve velmi konkrétní a specifické situaci, ale není řešením. Obecněji řečeno, jsem velmi opatrný vůči veškeré rétorice typu „kdokoli kromě Le Pen“, „kdokoli kromě Bardelly“, „kdokoli kromě Trumpa“ nebo dokonce – v 90. letech – „kdokoli kromě Berlusconiho“, protože to nakonec vede k dalšímu vzestupu těchto sil. Založit celou svou strategii na „ofenzivě proti krajní pravici“ má minimálně dvě úskalí: 1. budujete svůj tábor pouze negativně jako prostředek k „zamezení nejhoršímu“, avšak cesta volby menšího zla často vede právě k „tomu nejhoršímu“; 2. ponecháváte krajní pravici monopol na tvrzení, že představuje alternativu k systému a zavedenému řádu. Vytváříte si image síly, která má zachovat systém, a posilujete rétoriku těchto krajně pravicových stran, které se prohlašují za „nepřátele systému“.

Nepopírám, že mohou existovat taktické debaty o tom, zda je lepší zabránit krajní pravici v nástupu k moci. Stalo se to například v Brazílii. V roce 2018 se ve volbách proti Bolsonarovi postavil kandidát Strany pracujících (PT) jménem Haddad. Domnívám se, že v daném okamžiku bylo nutné hlasovat pro Haddada proti Bolsonarovi, ale také si myslím, že politika PT ve vládě, zejména za vlády Dilmy Rousseff, pomohla Bolsonarovi k moci: došlo sice k určitým sociálním zlepšením, ale PT vždy respektovala neoliberální rámec.

Obecněji řečeno, pokud chceme čelit fašistické dynamice v Brazílii, Francii nebo Spojených státech, musíme vybudovat skutečnou levici založenou na programu, který se zříká neoliberální, rasistické a produktivistické politiky. Musíme rozšířit prostor pro tuto levici prostřednictvím politiky usilující o hegemonii, a to tím, že se vydáme do první linie, mimo oblasti, kde má současná levice silnou pozici. To znamená působit v oblastech, kde je levice slabá nebo neexistuje, budovat fronty a prosazovat politiku rovnosti, sociální spravedlnosti a lidové kontroly. Právě to typicky dělá hnutí Soulèvements de la Terre ve spolupráci s CGT, Solidaires, Confédération Paysanne a místními občanskými kolektivy v regionu Poitou v rámci konkrétních bojů, zejména v Sainte-Soline. To je opravdu důležité, protože se vydáváme na přední linii do oblastí, kde – na rozdíl od 20. pařížského obvodu – má krajní pravice silnou volební pozici.

Co obnáší oživení antifašistického boje?

Začíná to pochopením, že antifašismus je jednak jak specifický, tak i sektorový boj – jehož cílem je upozornit na Rassemblement National a malé krajně pravicové skupiny, zůstat ve střehu a zajistit, aby se tyto síly neuchytily tam, kde se dosud neuchytily, zejména v konkrétním městě, na univerzitě, ve čtvrti, vesnici atd. – a jednak je to zásadnější prvek – sice defenzivní, ale přesto tmelící – emancipační politiky.

V období před parlamentními volbami v červnu a červenci 2024 jsme byli svědky spojení sil mezi feministkami, antirasisty, odboráři, nezávislými médii atd. Všichni se cítili ohroženi krajní pravicí a tušili, že pokud by se dostala k moci v koalici s mainstreamovou pravicí, znamenalo by to kvalitativní skok vpřed. Všichni tušili, že by šla ještě dál v omezování práv menšin, demokratických práv, práv nezávislého tisku… a že je tedy nutné vybudovat koalici kolem alternativního programu, abychom krajní pravici porazili. NFP měla mnoho nedostatků, ale umožnila si představit rozchod s politikou, která nás za posledních 40 let dovedla tam, kde dnes jsme.

V širším měřítku pak, i když ne vše lze redukovat na otázku narativů, musíme dekonstruovat narativy, které normalizují Rassemblement National a vykreslují jeho nástup k moci jako nevyhnutelnost. To vše je demobilizující a šíří beznaděj, která vede k nečinnosti.

Domnívám se, že při reakci na krajní pravici a její potenciální nástup k moci je třeba se vyvarovat několika pastí:

1) Měli bychom se vyvarovat toho, co dělají Fabien Roussel z PCF a François Ruffin, když staví tradiční sociální boje (týkající se materiálních otázek) do protikladu k bojům, které jsou zároveň boji za rovnost. Tyto boje jdou ruku v ruce s bojem za osvobození samotného lidstva. Boj za rovnost je nedělitelný: není třeba stavět boj za lepší mzdy a veřejné služby proti feministickým a antirasistickým bojům. Navíc [v prezidentských volbách v roce 2022] kandidát, který se snažil tyto boje propojit (Mélenchon), získal 22 procent hlasů, zatímco kandidát, který se je snažil postavit proti sobě (Roussel), získal 2,28 procenta. To dokazuje, že zametání kontroverzních témat pod koberec a soustředění se na materiální otázky, o nichž se předpokládá, že jsou ze své podstaty sjednocující, není žádným zázračným řešením pro oživení levice. Nikde to nefungovalo. Ve Francii se za posledních 30 let nikomu, kdo tak postupoval, nepodařilo dosáhnout průlomu.

2) Neměli bychom stavět sociální a volební boje proti sobě. Volební boj je sám o sobě sociálním a politickým bojem, lidovým bojem v plném smyslu slova. Osobně to není můj šálek čaje, ale nemůžeme se k volebním otázkám stavět lhostejně: potřebujeme silné sociální boje, které jsou základem síly emancipačních hnutí, ale které lze v masovém měřítku přenést do politické arény, a tedy i do volební arény. Abychom si dokázali představit formy revoluční transformace v 21. století, budeme potřebovat dialektiku mezi sociálními a volebními vítězstvími. Nemyslím si, že se této otázce můžeme vyhnout.

3) Nesmíme si představovat kulturní a ideologický boj jako výsadu pouze intelektuálů, kteří píšou knihy, články, komentáře atd. Samozřejmě jsou tyto články, knihy, webové stránky a nezávislá média, jako jsou Frustration, Blast a Contretemps, důležité, ba dokonce zásadní. Kulturní boj je však především boj militantní, boj organizační a také odborový, jehož cílem je zajistit, aby se na univerzitách, pracovištích, ve čtvrtích a vesnicích šířily myšlenky a aby jim lidé vdechli život a dali jim konkrétní podobu. Je důležité vzít si k srdci to, co říká Benoît Coquard o venkovských lidových vrstvách, které studoval: myšlenky rovnosti a sociální spravedlnosti – zkrátka levicové myšlenky – musí být ztělesňovány místními osobnostmi přímo v terénu. Dnes je to v některých oblastech součástí problému: tyto myšlenky již neexistují, již je neprosazují jednotlivci, organizace, hnutí ani kolektivy. Je třeba oživit a posílit celou organizační strukturu, zejména v oblastech, kde je sociální a politická levice slabá.

4) Musíme odhalit, demystifikovat a dekonstruovat krajní pravici a její program. Ne ani tak proto, abychom přesvědčili jádro voličů krajní pravice, které se z větší části nikdy nepřikloní k levici, ale spíše okrajové segmenty tohoto elektorátu, ty, které byly získány teprve nedávno, a především ty, kteří by se v příštích letech mohli přiklonit na jednu či druhou stranu a kteří se pohybují mezi levicí a pravicí. Jsou tu také lidé, kteří se v příštích letech budou politicky angažovat, kteří jsou v současné době ve věku mezi 13 a 16 lety a kteří se později stanou občany a možná i aktivisty. Je tedy třeba vést kulturní boj, abychom dokázali, že krajní pravice je stranou útlaku, ale také druhou stranou kapitálu, že není alternativou k systému a zavedenému řádu.

5) Nejde jen o to říkat, že musíme investovat do veřejných služeb a zvyšovat mzdy, ale také o to neustále se snažit dokázat, že je to možné, že to není utopie. Mnoho lidí s tím souhlasí, ale myslí si, že toho nelze dosáhnout. Kromě toho musíme i nadále bojovat v otázkách, v nichž jsme v menšině, protože pokud nebudeme hájit své postoje, ocitneme se v ještě větší menšině: jejich postup se děje na úkor našich ústupků, zejména pokud jde o migrační politiku, islamofobii a policejní násilí. Musíme důrazně prosazovat řadu postojů, i když jsme v menšině, abychom šířili odlišný narativ, například v otázkách nejistoty, drog a věznic.

6) A konečně, v tomto kulturním boji se nesmíme omezovat na nouzové návrhy nebo defenzivní postoje. Tyto požadavky musíme spíše propojit s celkovým projektem, s projektem pro společnost. V této oblasti jsme stále příliš nesmělí, protože jsme z 80. a 90. let zdědili jakýsi strach z toho, že bychom se zabývali utopickým horizontem společenské transformace, tedy společností radikálně osvobozenou od kapitalismu, imperialismu, produktivismu a rasismu. Musíme se pokusit načrtnout obrysy společnosti, kterou chceme: socialistické, ekosocialistické, komunistické, samosprávné… Tyto pojmy nejsou všechny stejné. Musíme však být schopni tato slova vyslovit a diskutovat o tom, co znamenají. To neznamená, že přesvědčíme většinu přes noc, ale připomeňme si, že jednou ze silných stránek komunistického hnutí ve 20. století, a dokonce i socialistických hnutí od 30. let 19. století, bylo to, že nabízelo alternativu, kterou vykořisťovaní a utlačovaní mohli vnímat jako lepší, žádoucí svět. Nesmíme to vzdát. To je v současnosti slabost levice: z oportunismu bychom si mohli myslet, že by bylo lepší tyto otázky neřešit a že bychom se místo toho měli soustředit na bezprostřední materiální problémy. Z dlouhodobého hlediska však vzdání se tohoto horizontu znamená omezit se na správu každodenní existence. Z hlediska politiky emancipace to znamená přijmout porážku ještě předtím, než vůbec začneme.

Antifašistické hnutí se v posledních týdnech stalo terčem silných útoků, a to v návaznosti na smrt neonacistického aktivisty Quentina Deranquea, k níž došlo v únoru v Lyonu během fyzického střetu s antifašisty. Jak hodnotíte celou tuto politickou situaci, včetně nedávných komunálních voleb?

Domnívám se, že to, co jsme v posledních týdnech zažili, představuje zrychlení procesu fašizace ve Francii. Tento proces by neměl být chápán jako lineární trend, který postupuje pozvolna a neúprosně, ať se děje cokoli. Tento proces zahrnuje kvalitativní skoky, zlomové body, jako je ten, který právě prožíváme, kdy se ideologická a politická rovnováha sil může posunout jedním či druhým směrem. Myslím, že v tuto chvíli jsou obzvláště důležité dva aspekty.

Prvním z nich je démonizace hnutí La France Insoumise a antifašismu. K tomu sice dochází až po smrti neofašistického aktivisty Quentina Deranquea, avšak tento trend existoval už předtím a odráží globální vzorec (vzpomeňme si na Trumpovy sliby, že zničí Antifu „stejně jako jsme to udělali s kartely“). Antifašisté jsou terčem útoků a hanobení, protože stáli v čele většiny významných lidových hnutí posledních deseti let. Totéž se děje hnutí La France Insoumise, protože je to hlavní levicová organizace a protože již léta bojovně vyjadřuje tento masový odpor v rámci institucionální politiky. A možná především proto, že zpochybňuje nejzákladnější konsenzy francouzské politiky posledních 40 let tím, že se staví proti neoliberální, bezpečnostně orientované, islamofobní a proizraelské politice a agendám.

Druhým aspektem je normalizace krajní pravice. Významná část politických a mediálních elit přesouvá cordon sanitaire od krajní pravice směrem k radikální levici – zejména proti hnutí La France Insoumise –, aby umožnila sjednocení pravicových sil. Toto spojení bude nevyhnutelně zahrnovat Rassemblement National a s největší pravděpodobností proběhne pod hegemonií této strany. Znamená to sloučení „centrálního bloku“ (který je v současné době roztříštěný a značně oslabený) s krajně pravicovým blokem (z velké části ovládaným Rassemblement National). Cílem je znovu stabilizovat politický systém a zajistit volební legitimitu pro urychlenou politiku sociální a environmentální degradace, intenzivnějšího vykořisťování a zvýšení ziskovosti.

Tento vývoj je předmětem zvláštního zájmu zaměstnavatelů, kteří doufají, že budou moci dotáhnout do konce neoliberální agendu rozebírání a privatizace sociálního zabezpečení a veřejných služeb. Jak dokládá nedávné vyšetřování novináře Laurenta Mauduita, mezi většinou významných podnikatelských lídrů (a zejména v odvětvích spekulativního financování, fosilních paliv a zbrojního průmyslu) získala na síle možnost pravicové koalice pod vedením Rassemblement National, a to podle modelu podobného tomu v Itálii. Pro ně se to stalo věrohodnou a dokonce žádoucí možností.

Od tohoto okamžiku není nejpravděpodobnějším scénářem nutně formální spojenectví mezi organizacemi, což samotný Front/Rassemblement National vždy odmítal. Tato strana by se pravděpodobně pokusila absorbovat celé části tábora Emmanuela Macrona a strany Les Républicains, jak jsme viděli u [bývalého předsedy této konzervativní strany] Érica Ciottiho, a to slibováním ministerských postů a volebních obvodů, kde lze vyhrát. Období fašizace vždy spojuje tyto dva jevy: krajní pravici, která získává půdu pod nohama, zatímco buržoazní pravice se stává extrémnější a přizpůsobuje se jejím postojům: státní autoritářství, nestydatý rasismus, kriminalizace levice a sociálních hnutí atd.

Co se týče tohoto posledního bodu, v posledních letech již došlo k překročení významných bodů zlomu, zejména s rostoucím počtem státních zákazů antirasistických, antikoloniálních nebo antifašistických skupin (a hrozbou ze strany Ciottiho a dalších, že zakážou La France Insoumise). Taková dynamika by se s velkou pravděpodobností ještě zintenzivnila, pokud by se k moci dostalo Rassemblement National, zejména v případě sociálních nepokojů a politické krize. Jakmile se tato represivní spirála jednou roztočí, je velmi obtížné ji zastavit.

Z tohoto pohledu odhalily nedávné komunální volby alespoň čtyři klíčové body.

Zaprvé je tu skutečnost, že výše zmíněné „spojení pravicových sil“ je žádoucí jak na vrcholu politického establishmentu (a mezi zaměstnavateli), tak na úrovni běžných občanů, tedy v rámci pravicového elektorátu, a to zejména mezi jeho nejbohatšími vrstvami. Nikdy předtím nebylo překrývání pravicových a krajně pravicových voličů tak výrazné. To se projevilo jednak silným výsledkem [krajně pravicové kandidátky] Sarah Knafo v Paříži, zejména v některých z nejbohatších čtvrtí (v těch s nejvyšší koncentrací manažerů ze soukromého sektoru), a jednak [ve druhém kole] jejím odstoupením z voleb ve prospěch pravicového kandidáta.

Zadruhé tyto volby neodhalily žádnou „hnědou vlnu“, ale spíše stabilní, pomalý, avšak nepopiratelný nárůst volebního vlivu Rassemblement National v malých a středních městech (strana, která dříve ovládala tři města s více než 30 000 obyvateli, tento počet zvýšila na dvanáct, což je stále jen malé číslo). Tyto volby rovněž ukázaly posílení jeho dominance v určitých regionech (zejména na pobřeží Středozemního moře), ale také jeho obrovskou slabost ve velkých městech. Rassemblement National sice může klidně vyhrát příští rok prezidentské volby, ale v hlavním městě země stále nedokáže dosáhnout více než 2 procent hlasů.

Za zmínku stojí také silné výsledky, kterých dosáhla strana La France Insoumise ve čtvrtích a předměstích velkých měst (Paříž, Lyon, Toulouse, Lille, Marseille), a schopnost Francouzské komunistické strany udržet si pozice ve svých tradičních baštách. To dokládá významný volební potenciál radikální levice ve Francii, která se jeví jako jediná síla schopná zastavit celkový úpadek levice v posledních deseti letech.

A konečně, volební neúčast – hlavní příznak krize politické reprezentace – nadále roste. Letos dosáhla nejvyšší úrovně v historii komunálních voleb (s výjimkou voleb v roce 2020, které se konaly v nejhorší fázi pandemie). Ani radikální levici, ani krajní pravici se nepodařilo zvýšit volební účast u celých skupin obyvatelstva, které se necítí zastoupeny nebo se už necítí zastoupeny. To je jedna z hlavních výzev pro hnutí La France Insoumise, neboť se sice může dostat do druhého kola prezidentských voleb tím, že zmobilizuje svou zavedenou volební základnu a rozšíří ji o část středolevicového elektorátu, avšak bez výrazného nárůstu volební účasti mezi mladými lidmi a městskou dělnickou třídou je matematicky nemožné, aby toto druhé kolo vyhrálo.

Podobně zůstává zcela otevřená otázka politického a aktivistického boje ve venkovských a polovenkovských oblastech a v malých a středních městech. Podle mého názoru by to nemělo být ponecháno na těch – zejména na Françoisovi Ruffinovi nebo Fabienu Rousselovi –, pro které jediné řešení problému spočívá v tom, že se připojí k démonizaci hnutí La France Insoumise a opustí environmentalismus (v případě Roussela) či antirasismus (v případě obou), nebo dokonce začnou výt spolu s islamofobními vlky.

Zdroj:
https://www.versobooks.com/blogs/news/is-fascism-winning-in-france-interview-with-ugo-palheta

28.8.2026 Verso

Antifascism Theory World