Krátký článek, který popisuje rozdílné koncepty moci v klasickém anarchismu devatenáctého století a současném postanarchismu.

Moc je v moderním anarchistickém myšlení ústředním tématem. Zatímco dříve byl anarchismus spojován především s autoritou – respektive s jejím odmítáním –, dnes anarchistvo hovoří v intencích moci a protimoci. Tato změna perspektivy souvisí se vznikem „postanarchistické“ teorie: anarchismu, který čerpá z postmoderního a poststrukturálního myšlení a který je spojován s Toddem Mayem, Lewisem Callem a Saulem Newmanem.

Vůdčí postavy anarchismu 19. a počátku 20. století – Pierre-Joseph Proudhon, Michail Bakunin, Petr Kropotkin – rozhodně otázku moci nepřehlížely. Naopak, dokonce i Proudhon, často považovaný za nejvýraznějšího anarchistu z této trojice, hovořil s nadšením o kolektivní moci dělnictva. A mnozí další lidé chápali prosazení anarchismu coby formu zrušení moci. Tento koncept však nebyl podroben analýze – na rozdíl od práva, autority, Boha nebo vědy. Pokud autorstvo 19. století o moci hovořilo, mělo obvykle na mysli jednu ze dvou věcí: represivní aparát státu, nebo osvobozující potenciál kolektivní akce. Tyto dva aspekty moci byly zpravidla stavěny do protikladu tak, že kolektivní akce byla považována za klíč ke zničení státu a jeho utlačování svého obyvatelstva.

Zásadní pro tuto teorii byla tehdejší idea moci. Podle tohoto pojetí se moc týkala boje proti fyzické síle (neboli, jak by řekl Max Weber, státnímu monopolu na legitimní násilí). Moc státu tak byla typicky ztotožňována s policií, ozbrojenými silami, věznicemi, mučením, tělesnými a hrdelními tresty – a později také se sledováním –, zatímco moc utlačovaných byla různě ztotožňována s barikádami, teroristickými či guerillovými akcemi, spontánními vzpourami, organizováním rolnictva a dělnictva v syndikátech, etickou proměnou a rozvojem dalších nehierarchických zdola organizovaných struktur.

V 70. a 80. letech 19. století, kdy byly vzpomínky na Pařížskou komunu ještě velmi čerstvé a optimismus ohledně vyhlídek na evropskou revoluci vysoký, bylo spojení mezi mocí a fyzickou silou velmi silné (ačkoli tolstojovské anarchistvo nutnost a oprávněnost tohoto spojení vždy odmítalo). Totéž platilo na počátku 20. století, kdy se anarchismus znovu zapojil do revolučních válek. Nestor Machno, který během občanské války vedl anarchistický odpor proti kontrarevolucionářským silám a bolševickým tendencím na Ukrajině, charakterizoval revoluční akci jako schopnost dobýt nebo vyhladit utlačovatele. Moc revolucionářstva závisela na zjevné donucovací síle.

Ve druhé polovině 19. století a znovu po porážce republikánského uskupení ve španělské občanské válce se důraz přesunul k etickým a komunitním aspektům kolektivní moci: ke schopnosti utlačovaných skupin nacházet způsoby života, organizace a chování – často výslovně nenásilné –, které nenapodobovaly represivní praktiky státu. Tento způsob uvažování o moci se dočkal obrody v 60. letech 20. století v díle anarchistů, jako byli Colin Ward, George Woodcock a Paul Goodman. Woodcock tuto změnu vystihl, když starý anarchismus popsal jako „bojovnou barikádu“. Nový anarchismus podle něj „zapomněl na Španělsko a neměl pochopení pro romantismus atentátníka s dynamitem… Byl to militantní pacifismus“.

Jedním z předpokladů postanarchistického uvažování je, že klasický anarchismus má úzkou strukturální představu o moci a mylně se domnívá, že moc může a musí být zrušena. May rozlišuje mezi „strategickým“ a „taktickým“ filozofickým přístupem k moci. První z nich – který zachycuje pozici klasického anarchismu – předpokládá, že moc odkazuje k ústřední problematice a že vychází v zásadě nebo z většiny z místa, na něž se tato problematika zaměřuje (hospodářský systém, stát atd.). Naproti tomu taktická politická filozofie naznačuje, že „neexistuje žádné centrum, v němž by měla být moc lokalizována“. Moc se sice může shlukovat kolem konkrétních míst, ale tyto body koncentrace nejsou body původu a moc se rozšiřuje do mnohých dalších míst i do vzájemného působení mezi nimi. Stejně jako May i Call čerpá z Michela Foucaulta, aby rozvinul svou myšlenku. Když Call shledává klasický anarchismus vinný z posedlosti kapitálem a státem, odmítá zjednodušující model moci „shora dolů“ a tvrdí, že moc je přítomna v jakémkoli společenském vztahu. Dodává, že moc v sobě vždy zahrnuje odpor. Odpor, protimoc nebo antimoc se však v ničem nepodobá boji klasického anarchismu, který byl motivován myšlenkami emancipace a mylně předpokládal existenci lidského subjektu se svobodnou vůlí. Proč? Protože na jedné straně postanarchismus charakterizuje represivní povahu kapitalismu novými způsoby, přičemž si bere příklad ze surrealismu a situacionismu, a na druhé straně popírá možnost dosáhnout stavu osvobození. Odpor je tedy spočívá v experimentování v každodenním životě a dále v unikání z ubíjejících diskurzů a vědomí buržoazního kapitalismu prostřednictvím permanentního odporu nebo – po vzoru Gillese Deleuze – rizomatického jednání a myšlení.

Rozdíl mezi klasickými a postanarchistickými postoji by se neměl přeceňovat. Přestože postanarchistvo zpochybňuje racionalistickou epistemologii velké části anarchistického myšlení 19. a 20. století, politický význam této revize není tak velký, jak se někdy tvrdí. Pokud jde o argumenty týkající se moci, je srovnání těchto dvou pozic zavádějící. Postanarchismus sice přesně charakterizoval pojetí moci v 19. století, ale přehlédl analýzy souvisejících konceptů – zejména autority –, v nichž byly otázky, tak klíčové pro současné myšlení, prozkoumány poprvé.

Zdroj: https://theanarchistlibrary.org/library/ruth-kinna-power-in-anarchism

13.8.2026 Ruth Kinna

Theory