Přinášíme aktuální rozhovor s Evou Lehotskou o ostravské Bedřišce a o vytrvalém boji jejího obyvatelstva za zachování svých domovů a vztahů, které si lidé v lokalitě vybudovali.

Zatímco okolní svět je podroben maximalizaci zisku a individualismu, v ostravské Bedřišce místní lidé vybudovali funkční alternativu: „ekonomiku laskavosti“ postavenou na vzájemné pomoci, autonomní samosprávě a solidaritě. Pro město je ale takto soudržná komunita, která je navíc ještě organizována zdola, nepředvídatelná, a proto nežádoucí. V roce 2026 tak boj o Bedřišku eskaluje v právní bitvu proti nezákonným demolicím, k nimž došlo na podzim roku 2025, a proti systematickému vyhánění obyvatelstva. Jaké další motivy k tomu mohou politici mít? Jak na Bedřišku nahlížejí média? A co přinesla solidarita tamějšímu obyvatelstvu? Tyto i další otázky jsme položili Evě Lehotské.

***

Věřím, že většina našeho čtenářstva Bedřišku zná. Kdybyste ji ale měla popsat někomu, kdo o ní v životě neslyšel – čím je Bedřiška výjimečná a jak se z ní stalo to, čím je dnes?

Naše Bedřiška je výjimečná tím, že jsme ji dokázali proměnit z obávaného ghetta ve funkční a soudržnou komunitu výhradně vlastním rozhodnutím a vlastním úsilím, a to navzdory politickému vedení obce i města a navzdory skepsi výrazného množství tzv. normálních obyvatel našeho města. Zatímco jiné vyloučené lokality často zanikají, naše Bedřiška se stala celorepublikovým symbolem občanské iniciativy a poklidného soužití Romů a majoritního obyvatelstva.

Jak jste se stala „hlasem“ Bedřišky?

Bedřiška byla dlouhé roky „neviditelná“ a pokud přeci, pak jen skrze stereotypy. A někdo musel říct nahlas věci, které mnohdy nebyly příjemné ani pro samotnou komunitu. A abych takové věci mohla říkat, musím znát lidi, umět pomoci, když to ti lidé potřebují, být jednou z nich uprostřed toho dění a nebát se. To vám pak lidé začnou důvěřovat a dovolí vám mluvit i za ně. Být „hlasem Bedřišky“ jsem si nevybrala já, tak to rozhodli lidé z Bedřišky a je mi velikou ctí být jejich hlasem celých těch téměř šestnáct let.

S Bedřiškou je to takové déjà vu – situace kolem Bedřišky mnoha lidem připomíná kauzu Přednádraží před více než deseti lety. Tehdy i dnes vznikla široká podpůrná platforma, jejíž součástí bylo například i anarchistvo. V čem je podle vás taková široká solidarita důležitá a co konkrétně lidem z Bedřišky přinesla?

Solidarita, která se kolem Bedřišky vytvořila, je zásadní. Zbořila totiž mýtus, že „problémové lokality“ jsou tím, co nejde vyřešit. Ukázala, že když se spojí místní lidé, odborníci a veřejnost, lze změnit i to, co se zdálo neřešitelné. Solidarita nám vrátila důstojnost a pocit, že na našem domově a názoru někomu záleží. Vrátila nám hrdost a identitu – z „lidí z ghetta“ se stali hrdí obyvatelé unikátní čtvrti, kteří mají co nabídnout. A ptáte-li se, proč je taková solidarita důležitá, lze odpovědět v několika rovinách.

1) Solidarita veřejnosti z velké části napomohla k odstranění dlouholeté ostrakizace a stigmatizace Bedřišky a jejích obyvatel. Ti přespolní se již nebáli tuto lokalitu navštěvovat a tvořit si na ni vlastní názor.

2) Když se za nás postavili architekti a sociologové, radnice už nemohla argumentovat tím, že osada je jen „shlukem zchátralých budov“, na níž nesejde, a je přirozené, že musí ustoupit novým záměrům. Jak je známo, tyto nové záměry zatím nejsou nijak definovány ani obsahem, ani časovým horizontem.

3) Podpora zvenčí zabránila tomu, aby se naše komunita uzavřela do sebe, což je u vyloučených lokalit, dle mého názoru, největší riziko. Jsme zcela otevřeni příchodu nových obyvatel a dlouhá léta voláme po otevření lokality novým sousedům. Nabízíme městské části i městu Ostrava řešení, která rozpočty obou municipalit nezatíží, a naopak mu přinesou zhodnocení zanedbaného majetku a také nemalý finanční přínos.

Bedřiška se stala symbolem úspěšné integrace a komunitního soužití, což potvrzují i lidé specializující se na sociální tematiku. Z čeho podle vás pramení přístup lokálních politiků, kteří v podobných případech často volí represi a vystěhování namísto stability a podpory? Kde vidíte hlavní bariéru, aby se z Bedřišky stal oficiální modelový příklad pro další města?

Proč politici volí represi a vystěhování – tu otázku jsem si v průběhu těch čtyřiadvaceti let, co působím na Bedřišce, pokládala mnohokrát. Nemám na ni jednoznačnou odpověď. Je to dle mého názoru komplex důvodů, které k takovým řešením politiky vedou:

1) Rychlá „viditelná“ řešení. Demolice zchátralého domu vypadá v očích voličů jako rozhodný čin, zatímco trpělivá sociální práce a podpora komunity jsou procesy na roky, které nejsou v jednom volebním období vidět.

2) Ekonomický tlak. Pozemky v osadách mají často vysokou hodnotu pro developery. Politici vidí v prodeji plochy pro „moderní výstavbu“ snadný příjem do rozpočtu a vyřešení „problému“ jedním tahem.

3) Stigma „nepřizpůsobivosti“. Represe (politiky nulové tolerance) se snadno prodávají veřejnosti, která má vůči vyloučeným lokalitám předsudky. Vyvolání strachu z „ghetta“ a následná slibovaná „likvidace“ bývá v komunální politice silným, byť neefektivním tématem.

4) Technický alibismus. Politici často argumentují stavem budov (například u nás konec životnosti finských domků), což jim dává právní podklad pro vyklizení, aniž by museli řešit lidský rozměr věci.

5) Nedůvěra v „lidový aktivismus“: Úřady se zdráhají dát moc do rukou samotných obyvatel. Bedřiška uspěla díky iniciativě zdola, což je pro státní správu i samosprávu obce špatně kontrolovatelný, „nepředvídatelný“ a také nechtěný model, neboť příliš zasahuje do jejich rozhodování a plánů.

A všechny shora popsané důvody pak také tvoří bariéry k tomu, aby se z Bedřišky mohl stát oficiální modelový příklad pro řešení podobných situací, přičemž za hlavní z nich považuji právě ten poslední důvod.

Politici zakázali domky na Bedřišce opravovat a pak jejich stavem odůvodnili jejich demolici. Můžete připomenout další takové absurdní kroky úřadů?

Absurdit v rozhodování o Bedřišce je nespočet a tak připomenu jen ty čtyři nejdůležitější:

Neobsazování uvolněných domů novými nájemníky a pak strašení bezpečnostními riziky pro stávající obyvatele.

Dlouhodobě prázdné domy znamenají ušlý nájem v nezanedbatelné výši a pak se nasadí argumentace o nedostatku financí na opravy tamního bytového fondu. Přitom demolice domu je dražší než jeho základní oprava.

Neexistence koncepce rozvoje tohoto území, přičemž vlastní, již existující model z roku 2022 vedení Magistrátu města Ostravy samo odmítlo.

Argumentace o vysokých finančních nákladech na revitalizaci, které město nemá, a odmítnutí jednání o možném prodeji lokality stávajícím obyvatelům nebo zřízení práva stavby.

V minulosti zanikl již nespočet lokalit, které měly různorodé mediální pokrytí. Kromě dříve zmíněného Přednádraží, které muselo čelit i dost negativnímu obrazu v médiích, mě napadá například Borek v Třinci, o kterém se takřka nepsalo. Přitom Borek by se mohl jevit jako příklad úspěšné komunitní práce, jejímž vyvrcholením bylo založení spolku Liberi & My. Jak vnímáte vy a obyvatelstvo Bedřišky obraz, který o vaší lokalitě a o zdejších lidech vytvořila média? A vidíte v tom nějaký posun oproti minulosti?

Mediální obraz Bedřišky ušel za těch posledních patnáct let obrovskou cestu. Od „vředu na tváři Ostravy“ se vyvinul v „laboratoř naděje“. Tento posun je klíčový pro to, jak lidé uvnitř osady vnímají sami sebe. V minulosti jsme cítili frustraci. Média o nás psala jen v souvislosti s kriminalitou nebo sociálními dávkami, což prohlubovalo izolaci. Dnes vnímáme zájem novinářů jako potvrzení své hodnoty. To, že o nás média mluví jako o „učitelích pro zbytek republiky“, nám dodává sebevědomí v jednání s úřady. Stále však u nás existuje obava z „turismu za chudobou“. Nechceme být jen exponáty v lidské zoo, ale lidmi se standardními sousedskými vztahy. To, že si novináři začali všímat, že u nás v osadě funguje vlastní „samospráva“, a začali psát např. o komunitních akcích, úklidech či vzájemné pomoci, dodalo Bedřišce ten lidský rozměr. Média dnes o Bedřišce píšou i v souvislosti s architekturou, urbanismem a lidskými právy. O lokalitě a naší práci mluví osobnosti jako prezident, vládní zmocněnkyně pro lidská práva nebo známí architekti. Tím se Bedřiška stala značkou, kterou je pro politiky obtížné jen tak zlikvidovat, byť se o to všemožně snaží. Média změnila narativ Bedřišky z „problému“ na „řešení“. Když se o lokalitě mluví jako o unikátu, politici už nemohou posílat bagry bez toho, aby čelili celostátní kritice. Solidarita veřejnosti, o které jsme mluvili dříve, je přímým důsledkem této mediální proměny.

Majoritní společnost má často tendenci označovat místa jako Bedřiška stereotypními nálepkami „nepřizpůsobiví“ nebo „sociálně vyloučení“. Co podle vás lidem zvenčí nejvíc uniká (kromě faktu, že sociální vyloučení je důsledkem systémového účelového paternalismu)? Jaký největší mýtus o Bedřišce byste chtěla jednou provždy vyvrátit?

Lidem zvenčí nejvíc uniká to, že Bedřiška není „projekt“ ani „sociální experiment“, ale je to náš zcela přirozený, funkční domov. Zatímco úředníci vidí mapu s rizikovými faktory, my uvnitř vidíme místo, kde si jako sousedé půjčujeme vajíčka nebo nářadí a hlídáme si navzájem děti. Veřejnost si mnohdy oprávněně myslí, že v ghettech vládne chaos. U nás na Bedřišce ale funguje silná vnitřní kontrola. Pokud někdo dělá nepořádek, sami si jej umíme srovnat dříve, než si toho někdo všimne. Uniká jim odvaha místních, kteří roky vráželi vlastní peníze a práci do oprav domů, a to přes zákaz správce obvodu Mariánské Hory a Hulváky, byť tento „správce“ obecního majetku v této věci nekonal a dlouhodobě porušoval veškeré zákony, statut města i vlastní vnitřní předpisy. Činili jsme tak a činíme stále, přestože nám nad hlavou neustále visí hrozba demolic a nuceného vymísťování. To není chování „nepřizpůsobivých“. Uniká jim, že Bedřiška není tranzitní ubytovna. Žijí zde rodiny, které jsou s místem úzce spjaté, některé z nich i po generace. To vytváří vztah k půdě a místu, který na anonymních sídlištích chybí.

Pokud jde o největší mýtus k vyvrácení, pak jde o pocit, že Bedřiška v jistém období „dostala šanci“ od osvícených politiků, ale dnes už to není ekonomicky efektivní a udržitelné. Ano – ta první část – „dostala šanci“ – platila v době, kdy Magistrát města Ostravy vedl pan primátor Macura a ten se svým týmem, bohužel jako jediný, skutečně pochopil, jaká hodnota se skrývá v místní komunitě, mluvil s respektem o dlouholeté práci místních a občanskou angažovanost pokládal za přínos, nikoli překážku pro změny. Dnes je ale skutečnost zcela jiná. Současné vedení městské části a města Ostravy šíří ve veřejnosti mýtus o „bezedné díře na peníze“ s tím, že udržování zrovna této osady stojí ostravské daňové poplatníky horentní sumy. Opak je pravdou. Likvidace komunity, rozestěhování rodin do dražšího bydlení, a tím vyplácení výrazně vyšších sociálních dávek na bydlení, řešení následků nepřátelského přijetí těchto rodin v novém prostředí a ztráta a rozpad vazeb stojí stát násobně víc než podpora stávajícího bydlení. Bedřiška ukazuje, že nejlevnější a nejefektivnější sociální politikou je nechat lidi žít tam, kde jsou doma, a přestat jim házet klacky pod nohy.

Na sociálních sítích se vedle vlny solidarity občas objevily i negativní komentáře, a to přímo od dřívějších obyvatelů a obyvatelek Bedřišky. Jak takovou kritiku vnímáte? Ukazuje podle vás na reálné problémy uvnitř komunity, nebo spíše odráží širší politické a společenské konflikty kolem celé kauzy?

Kritika od bývalých obyvatel je důležitou a logickou součástí celého příběhu. Ukazuje totiž, že Bedřiška není žádná „studiová kulisa“ na štěstí, ale živé místo se složitou historií. Tato kritika odráží oba faktory, které zmiňujete. V každé komunitě existují třecí plochy. Pro část bývalých obyvatel – zejména těch z majority, kteří odešli v nejhorších letech úpadku Bedřišky – může být těžké sledovat dnešní oslavu Bedřišky. Lidé, kteří se odstěhovali do roku 2010, když lokalita upadala, cítí hořkost. Oni tehdy pomoc nedostali a museli si najít bydlení jinde, zatímco ti, co zůstali, jsou dnes hrdinové.

Ale vy asi máte na mysli zejména kritiku těch, co odešli v posledním období – tj. od přijetí tzv. Strategie rozvoje Bedřišky z roku 2024, kterou my nazýváme mnohem přesněji „strategií vyhnání obyvatel“. Bedřiška není bezchybná. I zde se řeší běžné sousedské spory, které medializace občas nechtěně „přelakovala narůžovo“. Kdyby o Bedřišce všichni mluvili jen v superlativech, působilo by to uměle. To, že existují kritické hlasy, potvrzuje, že Bedřiška je normální čtvrť s normálními konflikty. Transformace z ghetta v komunitu byla bolestivý proces, který měl své vítěze i poražené. Demokracie v osadě znamená i to, že ne každý musí souhlasit se směrem, kterým se místo vydalo. Kritika tedy nevyvrací úspěch Bedřišky, ale doplňuje ho o lidský rozměr. Ukazuje, že záchrana lokality není jen o opravě střech, ale o neustálém a náročném vyvažování vztahů. Osobně mne velice mrzí, že kritika se objevila právě od těch, kteří s námi na Bedřišce dlouhá léta žili, aktivně se na její proměně podíleli a dnes na svoji vlastní práci z osobních důvodů dokázali plivnout. V těch vyjádřeních navíc zcela postrádám jejich sebereflexi. V této souvislosti je však nutné podotknout, že tito lidé se nacházeli a nacházejí ve velice obtížné situaci – bydlí v obecním bytě s nájemní smlouvou na dobu určitou, a jsou tak i nadále pod tlakem nejistoty bydlení. Znám velice dobře místní poměry, a proto chápu jejich důvody, které je mohly vést k těm vyjádřením, byť ta vyjádření byla velice zavádějící a v některých případech zcela nepravdivá. Snaha zavděčit se politikům však není žádným garantem jistoty bydlení.

Ničení podobných lokalit není jen otázka prostoru, ale především vztahů mezi lidmi. Když se lidé z jednoho místa roztrousí po celém městě, přicházejí o své přirozené vazby a podporu. Jak velké je riziko, že plošné rozestěhování rodin nenávratně zničí sociální kapitál, který se na Bedřišce roky budoval? Bojují lidé z osady spíše za ty fyzické domy, nebo právě za zachování této lidské sítě?

Riziko je v tomto případě absolutní a následky v podstatě nevratné. Pokud se komunita Bedřišky rozbije plošným rozestěhováním do anonymních nájmů po celém městě, sociální kapitál se vypaří během týdnů. Na Bedřišce funguje „ekonomika laskavosti“ – pohlídání dětí, půjčení nářadí, pomoc starším sousedům. V anonymním paneláku tuto neformální pomoc ztrácejí a tyto služby si lidé musí kupovat, na což často nemají peníze. Rozbití sítě znamená i ztrátu sociální kontroly. Lidé, kteří na sebe v osadě viděli, v izolaci mnohem snáze rezignují na udržování pořádku nebo pravidel.

K tomu všemu je ještě nutno podotknout, že u všech, kteří odešli nebo budou ještě nuceni odcházet, se projevuje deziluze ze zjištění, že přes veškerou dlouholetou práci, přes veškerou jejich snahu je výsledkem opět zničení jejich domova. Ztráta přesvědčení, že má smysl se snažit, je nejhorším následkem této situace. I když se navenek mluví o střechách a stěnách, lidé z Bedřišky bojují primárně za lidskou síť. Domy jsou „jen“ schránkou, která toto společenství drží pohromadě. Fyzické domy jsou pro ně symbolem autonomie. V nájemním bytě jsou jen položkou v bytovém systému, v osadě jsou pány svého prostoru. Komunita pro ně funguje jako nárazník proti nepřátelskému světu zvenčí. Společně se jim lépe čelí předsudkům i úřadům. Bojují za to, aby nebyli „lidmi z ghetta“, ale „sousedy z Bedřišky“. Tato identita je pevně spjatá s konkrétním místem.

V jaké fázi je situace kolem Bedřišky právě teď? Co je momentálně největší hrozbou a co naopak největší nadějí?

Situace kolem Bedřišky se momentálně nachází v kritickém bodě eskalace a právních bitev. Zatímco v roce 2020 existovala vize citlivé revitalizace, současné vedení města a obvodu se přiklonilo k útlumu lokality, což vedlo k otevřenému střetu s obyvateli Bedřišky, neboť se rozhodovalo o nás bez nás. Navíc komunikace směrem k Bedřišce ze strany městské části i vedení města obsahovala mnoho polopravd, a dokonce prokazatelných lží a manipulací s fakty, což situaci rozhodně ještě více eskalovalo. Na podzim 2025 obvod nechal zbourat pět domů navzdory protestům a upozorněním na nezákonnost demolic. V lednu a březnu 2026 Magistrát města Ostravy potvrdil, že povolení k těmto demolicím bylo opravdu nezákonné. Do komunálních voleb jsou další demolice sice pozastaveny, ale rozhodně se aktivně připravují. V souvislosti se strategií vymísťování a demolicemi bylo podáno několik trestních oznámení, která se prověřují. Probíhá soudní spor o komunitní centrum, kdy místnímu Spolku N.O.B.L byla vypovězena smlouva o nájmu v období, kdy se postavil za lidi na Bedřišce. To jsou ty nepříjemné okolnosti, které přineslo rozhodování municipalit v posledních dvou letech.

Pro nás pozitivní pohled na situaci představuje založení neziskového sociálního družstva s názvem Bedřiška lidem v dubnu 2026, které si dalo za cíl zajistit pro obyvatele Bedřišky, ale nejen pro ně, dostupné, trvale udržitelné bydlení. Městu budeme opakovaně navrhovat (již v rámci družstva) řešení, které by mohlo celou situaci kolem Bedřišky uklidnit. Budeme navrhovat například zřízení práva stavby pro družstvo. Znamená to, že městu by majetek na Bedřišce zůstal v jeho vlastnictví, my bychom získali možnost domy opravovat, případně stavět nové, městu bychom navíc ještě hradili stavební plat. Zcela by tak odpadly finanční náklady pro město, zachovala by se stávající komunita na Bedřišce, přivedlo by to do lokality nové lidi a město by to stálo pouze dobrou vůli a ochotu podílet se na vzájemně výhodném řešení. Budeme navrhovat i odkup domů, případně celé lokality. Město dnes sice odprodej vylučuje, ale v nedaleké minulosti se přesto v úzké spolupráci s městskou částí pokusilo o odprodej jednoho objektu s větší výměrou pozemků, a to soukromé firmě s nejasnými majetkovými poměry, kde se měla místo komunitního centra realizovat stavba pravoslavné modlitebny.

Aktivismus tohoto typu je nesmírně vyčerpávající – je to permanentní boj s větrnými mlýny, úřady a často i s předsudky veřejnosti. Kde berete energii pokračovat dál i po těch letech? Zažila jste moment, kdy jste to chtěla definitivně vzdát?

Tento typ aktivismu je skutečně maraton v těžkém terénu. Energie se v takových podmínkách nebere z velkých vítězství, která přicházejí zřídka, ale z každodenních drobností a vědomí odpovědnosti vůči ostatním. Kde bereme sílu pokračovat? Když vidíte souseda, který opravuje plot, i když mu hrozí vystěhování, nemůžete to vzdát. Ta vzájemná podpora vytváří ochrannou bublinu, která nás, i mne osobně, drží nad vodou. Sílu nám dodává i pocit, že Bedřiška bojuje za všechny ostatní „vyloučené“ lokality. Pokud padne Bedřiška, padne naděje na lidský přístup k bydlení v celém Česku. Bedřiška je domov a ten se neopouští jen proto, že někdo má moc a může činit dle jeho názoru cokoli a bez ohledu na lidi. A je to i ta podpora zvenčí, která nám dodává sílu vytrvat – každý dopis nebo odborný článek, který se za osadu postaví, to vše funguje jako infuze energie.

Co se týče momentu, kdy člověka napadne, že by to měl vzdát – ano, takové chvíle přicházejí s každým odchodem souseda, novým úředním rozhodnutím o demolici nebo s každou vlnou nenávistných komentářů na internetu. Nejtěžší jsou momenty, kdy úřady ignorují odborné argumenty a postupují čistě silově (jako u nezákonných demolic v roce 2025). V tu chvíli se mi zdá, že právo v Česku pro ty „dole“ neplatí. Neustálá pohotovost – sledování věstníků, vystoupení na zastupitelstvech, komunikace s médii, to vše vede k velké únavě. Definitivnímu „vzdání se“ však vždy zabrání například pohled na děti hrající si v osadě. Představa, že by měly skončit někde na ubytovně jen kvůli politickému rozhodnutí, je prostě nepřijatelná. Největším lékem na beznaděj je pak humor a společná akce. Když se místo deprese uspořádá sousedská slavnost nebo brigáda, obavy z budoucnosti se na chvíli rozplynou.

Pokud chce někdo z čtenářů a čtenářek webu Anarchistické federace Bedřišku podpořit – ať už z Ostravy nebo z druhého konce republiky –, co může v tuto chvíli konkrétně udělat?

Podpora zvenčí je pro Bedřišku v této situaci naprosto klíčová, protože čím více je o osadě slyšet na celostátní úrovni, tím těžší je pro lokální politiky pokračovat v represivních krocích. A jak můžou lidé Bedřišku podpořit? Zde je seznam konkrétních věcí, které může udělat kdokoliv:

1) Může dále šířit pravdivý příběh o Bedřišce. Vysvětlovat lidem ve svém okolí, že Bedřiška není ghetto, ale fungující komunita, která čelí nezákonným tlakům. Největší zbraní proti Bedřišce jsou totiž předsudky.

2) Může nás sledovat na FB profilu, na webu bedřiškapřežije.cz a sdílet aktuální výzvy a informace.

3) Může psát zastupitelům – politici jsou citliví na veřejné mínění, zvláště pokud jde o upozornění na nezákonné postupy. Může napsat slušný, ale jasný e-mail vedení obvodu Mariánské Hory a Hulváky nebo primátorovi Ostravy a ptát se, proč se nejedná o návrzích obyvatel, o revitalizaci a jak město hodlá napravit nezákonné demolice, které potvrdil magistrát.

4) Může se zapojit do sbírek a kampaní – jak víme, aktivismus a právní bitvy stojí peníze, může sledovat výzvy na dárcovských platformách i prostřednictvím našeho webu.

5) Může podepsat petici – aktuálně e-petici Souboj Davida s Goliášem.

6) Pokud má kdokoliv cestu kolem, může se u nás zastavit. Bedřiška je otevřené místo. Osobní zkušenost je totiž nepřenosná.

Vzhledem k tomu, že v roce 2026 probíhá boj o každou další smlouvu a každý další dům, je veřejný tlak jedinou brzdou, která může zabránit buldozerům dokončit demolici celé osady.

Je něco, co byste chtěla vzkázat lidem, kteří možná ztrácejí naději, že se dá v dnešní době u nás ještě něco změnit zdola?

Vzkázala bych jim jediné: Bedřiška stále stojí. I přes všechny plány na demolici, přes úřední tlak a navzdory předsudkům tu ty domky i lidé pořád jsou. A to je samo o sobě největší důkaz, že zdola se dá změnit úplně všechno.

A stojí za zapamatování si pro chvíle, kdy propadáte skepsi. I když vás úřady ignorují, fakta – jako nezákonnost demolic – nakonec vyplují na povrch a dají vám do rukou štít, který nejde jen tak prorazit. I když se cítíte izolovaní, někde venku jsou lidé, experti a sousedé, kteří čekají jen na to, až se ozvete, aby vám mohli pomoci. Naděje nepřichází sama od sebe. Rodí se ve chvíli, kdy se rozhodnete, že se nenecháte vystěhovat ze svého života.

Bedřiška ukázala, že i podceňovaná a dehonestovaná komunita může být úspěšná a věci měnit, pokud drží spolu a nenechá se zastrašit. Pokud to jde v naší malé ostravské hornické kolonii, jde to kdekoliv.

A dovolte na závěr, abych poděkovala jménem mých sousedů a přátel na Bedřišce všem vašim čtenářům a čtenářkám za podporu a pomoc, které se nám dostává.

14.6.2026 Eva Lehotská, Lejnad Hnát

Czech/slovak