Toxický pacifismus

Rozhovor s Mirou, aktivistkou Kolektivů solidarity

V rámci projektu „Dekolonizace kultur vzpomínání“ zahajujeme sérii rozhovorů a článků s antiautoritářskými aktivisty*kami na téma kolonialismu, kultury vzpomínání na padlé kamarádstvo, válečného aktivismu i mezinárodní spolupráce. Na pozadí rozsáhlé války na Ukrajině se pokoušíme reflektovat aktuální události z perspektivy budování udržitelné kultury vzpomínání. Naším prvním příspěvkem je rozhovor s Mirou, aktivistkou ze Solidarity Collectives, která organizuje mezinárodní akce a sdílí zkušenosti s antiautoritářským odporem. Tento materiál vznikl ve spolupráci s Educat Collective.

Začněme otázkou, kdo jsi a jak bys sama sebe popsala? Jakou hraješ roli v Kolektivech solidarity?

Jmenuji se Mira a jsem aktivní v ABC Kyiv a Solidarity Collectives, také jsem organizátorkou festivalu Good Night Macho Pride, který je momentálně pozastaven, ale doufejme, že v budoucnu bude zas obnoven.

Pracuji v mediálním oddělení Solidarity Collectives. Spolu s kamarády*kami z různých zemí organizuji akce, moderuji diskuse, vyjednávám podporu pro naši síť, prodávám propagační předměty a vybírám dary. Také vysvětluji těm, kteří nechápou, nebo někdy dokonce nesouhlasí, proč jsme v této válce odhodláni podporovat Ukrajinu. Vysvětluji, co motivuje naše kamarádstvo, které bojuje, a proč všichni, kdo usilují o demokratická zlepšení – levičáctvo, anarchisté*ky, antiautoritáři*ky – proč by všichni tito lidé měli nyní podporovat Ukrajinu.

Kolik akcí jsi za ta léta uspořádala, přibližně?

Více než 200, přesně nevím kolik.

Existuje nějaký vzorec v tom, jak lidé, kteří dorazí na vaše besedy, uvažují o Ukrajině? Přicházejí lidé s velkou empatií, nebo například s konzervativními propagandistickými narativy? Existuje nějaký společný vzorec?

Většina lidí nemá o Ukrajině ani o této válce žádné znalosti. Mnozí z nich jsou mladí, žijí daleko a něco zaslechlx, ale nedá se říct, že by opravdu něco vědělx. Jsou naopak lidé, kteří nás po všechny ty roky velmi silně podporují. Sami organizují akce na podporu Ukrajiny a v některých zemích o nás dokonce mluví. Pak jsou tu lidé, kteří jsou v menšině – například v místnosti s 50 lidmi jsou to obvykle nanejvýš dva, kteří prostě opakují ruskou propagandu a naneštěstí jí upřímně věří. Obvykle začínají své věty slovy: „Nepodporuji Putina, ale…“

A jakmile zazní to „ale“, otevřou se brány pekla. Myslím, že ruská propaganda se v jednotlivých zemích liší, a proto se liší i argumentace typu „a co vy?“. Další klasická kritika: „Anarchisté by neměli být v armádě!“ Říkám jim, že existují výjimky a že historicky nejsme první a rozhodně nebudeme poslední. Někteří lidé však nechtějí vidět skutečné okolnosti a uvažují velmi sektářsky, jako by byli anarchisty ve vakuu. Pro ně existují pravidla, která nelze porušit, i kdyby se svět obrátil vzhůru nohama.

Jsou lidé, kteří se ptají na nacionalisty, ale ve skutečnosti se to za poslední rok výrazně snížilo. Myslím, že si konečně uvědomili, že tu bojují velmi různí lidé. Ano, jsou tu nacionalisti, ale je tu i mnoho jiných lidí.

Jsou lidé, kteří se ptají na okrajový kolektiv Asamblea. Je velmi malý a na Ukrajině nic nedělá. Je evidentní, že nejde o skutečné kolektivní působení „v terénu“, protože neexistují žádné informace o tom, co ti lidé na Ukrajině dělají. Existují pouze jejich nekonečné eseje.

Jsem přesvědčena, že pokud anarchistické kolektivní uskupení nic nedělá, je falešné. Pokud je to kolektiv, měl by něco dělat. Jsou-li to anarchisté*ky, musí jednat. A pokud nejednají, ale pouze vyjadřují „názory“… Co se o nich pak dá říct?

Lidé se na ně ptají, protože pro „antimilitaristy“ bylo důležité najít aspoň nějakou skupinu, která by sdílela jejich názory. Pokud se vydáte do Řecka, Itálie nebo Španělska, lidé se tam ptají na 2. květen [střety, ke kterým došlo 2. května 2014 v Oděse] – toto je pravděpodobně oblíbené téma místních „pacifistů“. Podle jejich názoru byli tamní odboráři zabiti kvůli své příslušnosti k odborům, což je naprostý nesmysl.

Tvrdí také, že lidé na Donbasu chtějí emancipaci, což je daleko od pravdy. Opakují všechna tato zastaralá klišé. Stereotypy tam bují; můžou nastříkat graffiti s písmenem „Z“ na vchod do místa konání akce – může se stát cokoli. Takže to opravdu záleží na dané zemi. Ale řekla bych, že to už teď není tak velký problém. V prvním roce jsme pro ně byli zajímavější.

Teď se víc snaží organizovat vlastní akce a propagovat myšlenku, že Evropa se militarizuje. Tvrdí, že musíme zabránit militarizaci Evropy a okamžitě odzbrojit. Myslím, že si také uvědomili, že když na mě křičí a chovají se jako surovci, sympatie v místní komunitě jim to nezískává, a je to pro ně tedy nežádoucí. Proto změnili strategii, aby byli pro místní přitažlivější.

Popsala bys to jako toxický pacifismus?

Ty jo, to je trefné! No, je tu takový vzorec, kdy na mě někdo křičí. Většinou jde o bělocha přes čtyřicet. Zatímco společnost v mnoha jiných otázkách vyžaduje toleranci, tito lidé mají pocit, že si [na akcích] můžou říkat, co chtějí. Opět záleží na zemi, ale na mnoha místech „pacifisté“ obviňovali z války samotné Ukrajince*ky. Mnoho lidí sedí a klidně přihlíží, i když by je takové obviňování obětí v jiných situacích rozlítilo.

Existuje něco jako rozumný pacifismus? Existuje pacifistický postoj, který projevuje solidaritu s Ukrajinou?

Považuji se za radikální antimilitaristku. Jsem proti válce, nemám válku ráda. Myslím, že my tady víme, co to znamená nenávidět válku, mnohem lépe než všichni ti lidé, kteří se v Evropě nazývají antimilitaristy. My jsme skuteční antimilitaristé*ky: chceme, aby válka skončila. Proto se někteří z našich kamarádů*ek přidalx k armádě – aby Rusko opustilo tuto zemi a válka skončila.

Záleží to opravdu na interpretaci pacifismu a antimilitarismu. Pokud vezmeme pacifismus v jeho klasickém smyslu, pak opravdu nechápu, k čemu slouží anarchistům*kám. Promiň, ale spravedlnosti nedosáhneš jen tím, že hezky poprosíš. Nejde jen o válku, jde o všechno v životě.

Do jaké míry si myslíš, že západní anarchistické publikum a hnutí reprodukují imperialistické myšlení v podobě „campismu“ spíše než samotnou koloniální logiku? Jinými slovy, chybí jim reflexivní, dekoloniální pohled na svět?

Myslím, že Donald Trump jim usnadňuje uvěřit, že „všechno není tak černobílé“ :). V roce 2022 bylo hlavním obviněním proti nám to, že jsme v podstatě NATO. Teď o tom přestali mluvit a přicházejí s novými argumenty. Ale opět, záleží to velmi na konkrétní zemi. Nevím, proč jsem například v Nizozemsku nenarazila na lidi, kteří by vidělx věci černobíle, odmítalx nám pomáhat nebo nás pomlouvalx. Ale pak nasednete na vlak do francouzsky mluvící části Belgie a tam vidíte jiný obraz, víc lhostejnosti a agresivity. Je zajímavé, jak to souvisí s jazykem a do jakých jazyků byla ruská propaganda přeložena. Myslím, že právě v tom spočívá problém. Nemůžu však říct, že přesně vím, jak to funguje.

Existují země, kde je velmi obtížné tuto dualitu překonat. Proto máme podivnou situaci, kdy chápou, že okupace Gazy je špatná, ale okupace Luhansku se jim z nějakého důvodu nezdá tak špatná. Žel i na levici existuje tendence vnímat nás jako jeden národ.

Například téměř pokaždé, když mě místní hostí v Německu, nějaký německý kamarád mi vypráví o dobrých Rusech, které zná. Já také znám Rusy, kteří jsou docela slušní. Jen nechápu, proč jsou tak horliví sdílet tyto informace. Kurdovi by při první příležitosti neříkali o dobrých Turcích a Palestinci o dobrých Izraelcích. Proč takhle zacházejí s námi?

Myslím, že problém spočívá v tom, že často působíme jako nějaký východní národ, který se z nějakého důvodu pohádal. Oni naši historii téměř neznají. Například se hodně mluví o palestinsko-izraelském konfliktu, který je pro ně už mnoho let aktuálním tématem. S Kurdy je to o něco jednodušší, protože nemají vlastní stát, takže se nezdá, že by s tímto státem sympatizovalx, ačkoli na jejich straně existuje mnoho podobných problémů, jak v souvislosti s NATO, tak s nacionalismem. Ale u nás je zvláštní, že o tomto konfliktu, o historii Ukrajiny a související historii Ruska nic nevědí. Přesto převládá názor, že jsme se nějak pohádalx a musíme se usmířit.

Marginalizovaný názor…

Zorganizovaly jsme akci s naším kamarádstvem v Německu, které nás podporuje a pravidelně dodává humanitární pomoc. Mluvila jsem s těmi, kteří jsou „na naší straně“, a oni řekli: „Jediná věc, která je pro nás pravděpodobně obtížná, je nacionalismus mezi velkými částmi ukrajinského obyvatelstva.“ Zeptala jsem se: „Co přesně teď tím nacionalismem myslíte?“ Odpovědělx: „No, je to nenávist vůči Rusům.“ Řekla jsem jim, že moje babička byla během druhé světové války odvezena do pracovního tábora a čtyři roky nucena pracovat jako otrokyně v Německu. Myslím, že je nenáviděla i na smrtelné posteli – toho pocitu se nikdy nezbavila.

Zeptala jsem se jich: „Považujete mou babičku za nacionalistku, protože nenáviděla Němce?“ A oni odpověděli: „Ne, je to nenávist utlačovaných.“ Řekla jsem: „Dobře, v čem se to liší od toho, jak dnes Ukrajinci nenávidí Rusy?“ Na což oni odpověděli: „No, to je možná něco jiného!“

Je to zvláštní, protože jim ta souvislost nedochází. Je to, jako by nedokázalx najít tu souvislost, i když je situace velmi podobná. Moje babička také přežila holodomor a byla bolševiky nucena pracovat v Polsku hned po svém pobytu v německém táboře. Myslím, že Rusy také neměla moc v lásce.

Pověz nám, kolik si vaše rodina pamatuje o druhé světové válce a holodomoru, jak tyto zkušenosti formovaly tvůj život a život tvé rodiny?

Babička mi toho hodně vyprávěla.

Nikdy jsem se nesetkala s žádným z těch [příbuzných], kteří bojovali ve válce. Naneštěstí zemřeli brzy. Jeden dědeček zemřel na komplikace po zraněních z druhé světové války, o mnoho let později, až po padesátce. Ale ty komplikace byly stále důsledkem zranění, která utrpěl před zajetím, a špatné lékařské péče v koncentračním táboře – která samozřejmě téměř neexistovala.

Další dědeček zemřel na rakovinu necelý rok po černobylské katastrofě, což pro mě v zásadě také patří ke koloniální zkušenosti. Lidé na Ukrajině mnoho dní nevěděli, že k té katastrofě došlo, a nemohlx odejít ani nic udělat, aby zmírnilx škody, které Černobyl způsobil na jejich zdraví. Celkově je velmi obtížné [oběti] spočítat, protože mnoho lidí, kteří na Ukrajině v letech po černobylské katastrofě zemřelx, obecně za oběti Černobylu nepovažujeme.

Kromě příběhů mé babičky existují i další památky, jako například dopis z tábora – podařilo se jí podplatit německého policistu, aby poslal dopis její matce. Mám tu pohlednici a fotografii z lágru. Takové věci má málokdo, protože obvykle platila přísná cenzura, která znemožňovala předávání takových věcí. Z matčiny strany mám také dobře zachovanou historii druhé světové války a trochu i první světové války. Mám dopisy, oznámení o úmrtí a fotografie.

Takže chovala vaše rodina vůči Sovětskému svazu nějakou nevraživost?

Moje rodina nenáviděla okupanty.

Myslíš Němce?

Všechny okupanty. Rusové také nebyli příliš vítáni kvůli holodomoru. Nebo kvůli dekulakizaci. Důvodů, proč je nemít v lásce, bylo mnoho. Problém je v tom, že pro rodiny, které si chtěly uchovat památky z druhé světové války, to bylo velmi snadné. Ale jiné věci… To už tak snadné nebylo. Bylo to riskantní nebo se to považovalo za nečestné.

Moje prababička měla například bratra, který se přihlásil jako dobrovolník a padl. Celý život jsem o něm slýchávala: Anatolij, tohle a tamto, ale nikdo nevěděl, kde je jeho hrob. Teď jsem zjistila, kde je – na Krymu. Ale nemůžu tam jet kvůli nové okupaci poloostrova. Myslím, že by bylo skvělé, kdyby někdo konečně navštívil Anatolijův hrob. Uplynulo téměř 100 let; bylo by to hezké gesto. Žel tu zemi nyní okupuje další okupant.

Byl tam také jeden bratr, který se vyhýbal vojenské službě a byl „busifikován“ [ukrajinský termín pro násilné odvody nakládáním do autobusů]. Když „vatnici“ [stoupenci ruské propagandy] oslavují druhou světovou válku a říkají: „Ach, ale teď je tu zase busifikace“, prostě vůbec nechápou, jaká „busifikace“ tehdy ve skutečnosti byla. Nevěděla jsem o něm, protože se považovalo za hanbu přiznat, že někdo nechtěl bránit svou vlast a snažil se utéct. Nakonec se jeho rodina, kterou odvezl z Kyjeva do Charkova, aby uniklx válce a mobilizaci, ocitla ve velmi těžké situaci. Během okupace Ukrajiny za druhé světové války na tom byl Charkov hůř než Kyjev a jeho mladší dcera zemřela. Nikdo o něm nemluvil. Jeho dopisy jsem našla až v dospělosti. Nebyly zničeny; bylo to prostě téma, o kterém se nemluvilo.

Ne každý na Západě to ví, ale lidé, kteří přežilx zajetí, muselx po návratu do Sovětského svazu projít filtračními tábory NKVD. Je to stejný proces, jaký Rusko v současné době provádí na okupovaných územích. Postaví vás před vojenského důstojníka a musíte dokázat, že nejste „zrádce“. Tedy že jste nebylx příliš poslušní nebo spolupracovalx s vedením koncentračního tábora. Když mluvíme o historii holokaustu v Evropě, nikdo tam neprováděl podobná vyšetřování. Ale v Sovětském svazu ano.

Můj dědeček byl v koncentračním táboře, ale prošel selekcí a odešel bojovat na východ. Ve druhé světové válce bojoval až do roku 1946. Co se týče mého pradědečka, nevím to jistě, ale zdá se, že selekcí neprošel. Ani jeho vnučka, moje matka, nevěděla, že by ve válce bojoval. Říkal, že byl slepý a nebojoval, ale našlx jsme jeho vojenský průkaz. Byl v koncentračním táboře od července 1941 do května 1945. Muselo se stát něco, co ho donutilo tajit jeho vojenskou službu.

Možná se tomu v jiných rodinách věnovala menší pozornost, ale pokud se podíváte hlouběji, zjistíte, že každý má příbuzné, kteří neprošlx filtrováním, nebo kteří nechtělx bojovat. Bylx buď uvězněnx, nebo donucenx bojovat. Ale to nejsou příběhy, které přetrvávají. Po válce chce každý na všechno zapomenout, a pokud je na co být hrdý, jsou to hrdinové. Pokud člověk není hrdina, může být zapomenut.

Jaké další podobnosti podle tebe existují mezi sovětskými metodami a těmi, které v současné době Rusko ve válce používá?

Kromě cenzury? Zneužívání lidí. Řekla bych, že existují paralely s tím, jak se choval Sovětský svaz, když okupoval Evropu a další území. Existují však i podobnosti s Němci, protože například moji babičku ve věku 14 let prostě unesli z domova. Násilím ji odvezli do Německa na práci. Nyní Rusko také unáší děti a můžeme jen hádat, co tam s nimi dělají.

Zároveň Rusko aktivně využívá obraz „Velké vlastenecké války“ jako jediné pozitivní síly, která se [té války] účastnila, a tento narativ používá k ospravedlnění své války proti Ukrajině. Je však překvapivé, že my, jako aktivisté*ky a Ukrajinci*ky, se nepokoušíme tento narativ zpochybnit a prosadit naši vlastní legitimní účast ve druhé světové válce. Je to proto, že se od toho chceme distancovat?

Myslím, že by pro nás bylo obtížné prohlásit, že to bylo naše vítězství nad nacisty, mimo jiné proto, že Rusko je v této oblasti velmi aktivní. Naneštěstí je to důsledek kolonizace. Využívají tuto část historie ve svůj prospěch. Mnoho lidí na Západě vnímá SSSR jako Rusko a Rusko si připisuje zásluhy za všechna společná vítězství a úspěchy jiných národů a prezentuje je jako své vlastní.

A svět tomu naletí. Je důležité to všechno vysvětlit, ale je to těžké, protože tady [na Ukrajině] se toho během těch mnoha let okupace tolik odehrálo. Obecně se před vypuknutím války a na jejím počátku říkalo: „Proboha, Německo nemůže Ukrajině pomoct, protože si nemůže dovolit znovu riskovat bombardování Ruska.“ Přestože Rusko nikdy zcela neokupovali, jen jeho malou část. Ukrajinu a Bělorusko okupovali dvakrát, podruhé to byla celá země. Na mapách z první světové války je také okupována velká část Ukrajiny. Taky Němci. Necítí vůči nám žádnou vinu, ale cítí ji vůči Moskvě, i když ji nikdy neokupovali v takovém měřítku. Dívají se na nás historickou optikou jako na Rusy a nezajímá je náš názor, protože neuznávají naši samostatnost.

Tak to je s druhou světovou válkou. Když se uvádí seznam těch, které během války zavraždilo nacistické Německo, říká se: Židé, Romové, homosexuálové a komunisté. Téměř vždy se zapomíná na Slovany. Nebyli to Rusové, kdo byli zabiti; byli to Slované, „untermenschen“. Například Slovinci, protože i oni jsou Slované. Jen žijí o něco dál, takže se na ně také zapomíná. Tak to prostě chodí.

Myslíš si, že zkušenost z druhé světové války ovlivnila účast ukrajinských anarchistů*ek a antiautoritářů*ek v této válce, těch, kteří s největší pravděpodobností měli traumatické vzpomínky na tuto zkušenost ve své rodinné historii?

Jsem si tím jistá, i když si to lidé neuvědomují. V průběhu naší historie jsme bylx okupovánx a napadánx a muselx jsme se bránit. Když tedy došlo k další invazi, mnoho lidí vědělo, jak reagovat.

Když jsem se probudila při prvních výbuších, jedna z mých prvních myšlenek byla: „Co říkala moje babička? Co tam dělalx nějdřív, když to všechno začalo?“ Ale ona nic neřekla; pořád jen mluvila o táboře. No, škoda.

Proč mi nedala žádnou praktickou radu, co mám dělat? Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že je dost zvláštní to babičce vyčítat. Doufala, že „nikdy více“ opravdu znamená nikdy více, jak nám vždy říkali. Byla však velmi vyděšená – po zbytek života sušila chleba na balkóně, pro případ, že by přišel hladomor nebo válka. Uplynulo tedy 60–70 let, ale toto trauma ji nikdy neopustilo, i když to prožila v mladém věku, když vyrůstala v táboře.

Takže si myslím, že to má dopad. Například nedávno se na mé akci objevil někdo z Francie, kdo mi vyprávěl nejrůznější věci. Říkal, že Francie má tak silnou tradici pacifismu, že mnoho tamějších levicových aktivistů*ek se ani nezúčastnilo druhé světové války a místo toho uprchlo. Naprosto mě to šokovalo, protože jeden z mých pradědečků se pokusil uprchnout, a protože se to považuje za hanbu, nikdo o tom nemluví. Ale pro ně je to něco jako: „Ó, ti levičáci, kteří uprchli, aby nemuseli bojovat proti fašistům“ – což znamenalo, že naši pradědečkové, dědečkové a některé z našich babiček muselx bojovat, protože nemělx příležitost ani privilegium uprchnout před válkou. Někteří lidé jsou na to [defétismus/poraženectví] hrdí. Přijde mi to divné.

Víme, že pro naše starší generace byla okupace existenční hrozbou, která je chtěla zabít. Teď také chápeme, že jakákoli okupace představuje existenční hrozbu: okupanti přijdou a zabijou vás, je jim to úplně jedno. Protože jsou to už tak invazní síly, které už udělaly takové hrozné věci, jako že vtrhly do domovů lidí a vzaly jim všechno, co mělx – jejich domy, jejich půdu. Je nepochopitelné, že někoho prostě o všechno okradou. Je nám jasné, že je to zlo a bude se šířit, dokud to někdo nezastaví. Pokud to nebude zastaveno, okupanti a fašisti zvítězí. C’est la vie.

A pro toho Francouze to možná vypadalo, že nacisti prostě přišli a zabíjeli Židy, ale v zásadě všichni žilx normální život. Znám příběhy o některých Francouzích*kách, kteří mělx příbuzné v odboji, ale ti pravděpodobně uteklx. Takže si teď říká: „Jestli se něco stane, uteču taky. O nic nejde.“ My ale takovou možnost nemáme, protože nikdo „neutekl“. Možná někteří civilisté odešlx, ale všichni, kteří podléhali vojenské službě, zůstali a bojovali. Během současné války pravděpodobně uteklo více lidí. Protože teď je to možné, ale tehdy to možné nebylo.

Když se podíváme na druhou světovou válku, vzpomínka na lidi, kteří v té válce zemřelx, jako například příbuzní, trochu bledne. Jak důležité a jak možné je zajistit, aby vzpomínka na anarchisty*ky, kteří v této válce zemřelx, nezanikla? Jak relevantní bude podle tebe tahle tendence k zapomínání?

Je to vždy relevantní, dříve či později bude každý zapomenut. To je pravda, nemůže to trvat věčně. Druhá světová válka je ještě v pořádku, ale napoleonské války byly úplně zapomenuty. Naši příbuzní se jich pravděpodobně také účastnili, ale my o tom nevíme, že ne?

Například v mé rodině si moje prababička schovala všechny dopisy svého bratra i oznámení o jeho smrti. Mám pocit, že je důležité mít něco hmatatelného; díky tomu se ten příběh stává velmi reálným. Myslím si, že problém spočívá v tom, že kvůli nedostatku památek se na vše zapomíná. Z tohoto důvodu se domnívám, že politika vzpomínání je velmi důležitá. Je zásadní zachovat nejen příběh dané osoby, ale také spisy padlých kamarádů, pokud o nich existují nějaké vzpomínky – a ty existují vždy – jejich památky, jejich fotografie.

Například považuji za velmi symbolické, že nemůžeme ukázat tváře ani jména našich běloruských kamarádů, kteří byli zabiti. Důvodem je, že by to představovalo velkou hrozbu pro jejich rodiny, dokud zůstane u moci Lukašenkův režim. Režim by se mohl mstít na jejich matkách nebo jiných příbuzných. To se už stalo, a proto máme tuto politiku.

To je velmi důležité a myslím si, že jde o jeden z těch symbolů, které – pokud zvítězíme – budeme moci pojmenovat a ukázat jejich tváře. Je nezbytné všechny tyto věci uchovat a je velmi dobré, že o některých lidech existuje spousta materiálu. Například existuje pamětní webová stránka věnovaná Dmitriji Petrovovi: jsou tam videa s ním, jsou tam knihy. Doufám, že se objeví spousta materiálu i o dalších kamarádech*kách. Slyšela jsem, že vznikne dokumentární film o Davidu Čičkanovi. Existuje video, na kterém čte poezii. Možná je na čase, abychom vytvořilx archiv. Můžeme vytisknout fotky a texty a shromáždit a uchovat je. Bylo by dobré, kdybychom nakonec mohlx vytvořit webové stránky a shromáždit záznamy.

Organizovala jsem například akci pro SolCol v Montpellier ve Francii. Mělx tam Durrutiho korespondenci s mužem, který žil v Montpellier. Takhle založilx svůj archiv, což je opravdu super. A mimochodem, můj projev a příběhy o našich kamarádech*kách na frontě byly přidány do archivu v Montpellier.

Také jsme zasadilx stromy, ale jsou v tak křehkém stavu. Potřebujeme nějaké oficiální místo, třeba malý park se stromy. Ve Švýcarsku je celý les takových stromů, na nichž visí fotografie a cedulky se jmény. Některé už tam jsou pro naše kamarády – pro Marsiho, Finbara, Coopera a Dimu. Na světě existuje místo, tenhle park, kde se vzpomíná na anarchisty*kx – na ty, kteří zemřelx v Kurdistánu, na ty, kteří zemřelx tady, na machnovce a další. No, u těch machnovců si nejsem úplně jistá, ale byly tam nějaké historické osobnosti. Hmotné i nehmotné způsoby uctění památky jsou velmi důležité.

Myslím, že je zásadní, aby se z nich nestali rytíři v lesklé zbroji. Mělx by zůstat [v naší paměti] jako kamarádstvo se svými silnými a slabými stránkami. Tedy takové, jaké bylo. Víceméně.

Nějaké myšlenky na závěr?

Myslím, že anarchisté*ky a anarchistické hnutí obecně často prosazují svobodu a osvobození lidí a národů, aby všichni mohlx být svobodní, šťastní a rovní. Ale ti, kteří žijí v imperialistických zemích, mají méně zkušeností s kolektivním útlakem. Mělx by o tom přemýšlet a uvědomit si, že jediný přístup k tomu mají skrze nás nebo jiné lidi v kolonizovaných zemích.

Naneštěstí – nebo v jistém smyslu naštěstí – máme zkušenosti minulých generací, jejich útlaku a boje za jejich práva. Máme za sebou válku, útlak a ztráty. V dnešní době je to opravdu těžká zkušenost. Myslím si však, že to nejlepší, co můžeme udělat, je zajistit, aby tenhle boj nebyl marný.

Součástí toho je kultura vzpomínání, protože tím, že si tyto lidi připomínáme, vzpomínáme na jejich cestu, jejich smutky, jejich útrapy a jejich odvahu vzepřít se útlaku a bojovat. Myslím, že smysl kultury vzpomínání nespočívá ve smrti, ale v připomínání životů lidí.

Pro naše západní kamarádstvo by bylo nejprospěšnější poučit se z našich zkušeností s útlakem a osvobozením, podílet se na nich a budovat vlastní zkušenosti na reálných příkladech, místo aby bylx kritiky z pohodlí svých křesel nebo přivíralx oči.

Vzhledem k tomu zcela nechápu, jak se někdo může nazývat anarchistou*kou nebo antifašistou*kou, říkat „nikdy více“ – a přesto nevidět fašistickou invazi a hrdinský antifašistický odpor, který se v současné době odehrává na Ukrajině. Jak se někdo může odmítnout zapojit?

Zdroj:
https://www.solidaritycollectives.org/en/toxic-pacifism-interview-with-mira-2/
(17. března 2026)